Strýček Indián/Modré slunce

Strýček Indián Alberto Vojtěch Frič
Zjizvená tvář	Modré slunce	Giovanni a Joaquín

Údaje o textu
Titulek:	Modré slunce
Autor:	Alberto Vojtěch Frič
Zdroj:	Alberto Vojtěch Frič. Strýček Indián, Státní nakladatelství dětské knihy, Praha
Vydáno:	Praha: SNDK, 1968
Licence:	PD old 70

Ohně ve vesnici náčelníka Kyráa tvořily veliký kruh, zabírající celé náměstí před dlouhým společným domem. Vpředu byl velký oheň, vzadu byl oheň menší, plný doutnajících uhlíků, a kolem toho byla seskupena „čusma“, to jest ženy, děti a starci.

Bojovníci seděli nehybně mezi ohni zády ke středu a upírali své zraky do tmy. Jejich obličeje byly pokryty klikatými čárami v červené barvě, takže jen znalec byl by důkladným prohlédnutím zjistil, že mají strach. Většina měla nakreslené obrazce velikého Ikhamhy — zlého ducha, kterými se před ním chtěla chránit. Jen několik mladíků sedělo u velkého ohně a líčidlo v jejich tvářích tvořilo rovnoběžné rudé pruhy — znamení odboje a války. Prví byli staří, pravověrní bojovnici kmene, přívrženci čaroděje „apinotslemy“, lidé zkušení, udatní, odvážní v boji proti nepříteli, ale zatíženi pověrami a zbabělí dnes a skleslí, šlo-li o mocnosti nadpozemské.

Druzí byli přátelé Dlouhého lovce — všichni sotva odrostlí hoši, milující život. Jeho vlivem přestávali věřit starým zkazkám a už svým pomalováním dávali najevo, že jsou ochotni pustit se v boj i se samým zlým duchem, zakletým podle tvrzení čaroděje v jaguára. Odpírali poslušnost vrchnímu knězi — nevážili si ani náčelníka, a proto se jim děvčata kmene vyhýbala; neměla je ve vážnosti.

Mnozí z ostatních mladíků byli jejich tajnými přívrženci, ač jejich osamocený život málokoho lákal. Zvláště teď, kdy svým pomalováním prohlásili zřejmě vzpouru, kdy čaroděje vinili, že svými skřeky spíše šelmu přilákal, než aby ji zaplašil, a svými kouzly nedovedl zabránit loupežnému skoku.

Vůdcem odbojných byl tlumočník Mitápirú. Žil dlouho mezi Paraguayci a přiučil se řeči guáraní i několika italským slovům. Čekali teď na jeho návrat a na příchod lovce.

Lovec bez pozdravu prošel mezi dvěma ohni. Zastavil se uprostřed, opřen o svou dlouhou opakovačku, a rozhlédl se. Všichni ho viděli, ale nikdo se nepohnul. Jen mezi čusmou zaúpělo několik žen.

Mladí Indiáni obklopili lovce a jeden přes druhého chtěl vypravovat o tom, co se stalo.

Lovec jim dal znamení, aby byli zticha. Pak šel od jednoho bojovníka k druhému a prohlížel si jejich tvář. U některého se zastavil, vyňal z opasku ze zápisníku list jemného pergamenu, přiložil mu jej na tvář přejel rukou a ukládal přesné otisky obrazců opět do zápisníku. Žádného z bojovníků se neptal o dovolení a nikdo ani nehlesl. Odevzdáni v osud nastavovali tváře a nechali si odlepovat mastné obrazce, o nichž byli přesvědčeni, že je chrání. Nechápali lovcovo počínání — tušili v něm nějaké čarování, proti němuž se neodvážili vzepřít.

Tvář Karaí Pukúa byla mrtvá, strnulá — byla v ní spíše lítost než opovržení. Teprve když přišel ke vzdorným mladíkům, usmál se trochu přívětivěji a usedl mezi ně. Mitápirú stanul za ním. Všichni uctivě mlčeli a čekali, zda svolá k ohni radu starců, ale lovec řekl docela tiše: „Omyjte své tváře, budu bojovat sám.“ Pak se obrátil a chmurně a stejně tiše zašeptal: „Pennek Keta?“

Uprostřed žen vyskočil hubený, mrštný človíček. Očka mu svítila a bodala jako dvě jehly. Vlasy měl svázány ve dva copy. Zadní, silný, byl omotán červenou vlnou a ke konci rozpuštěn jako velký koňský ocas. Vpředu nad nosem houpal se mu kolmo k čelu malý, tvrdý copánek, který končil rozčesanou štětičkou. Ze zadního copu vyvstávalo veliké bílé pštrosí pero, pomazané urukuovou červení. Byl úplně nahý, a nejen obličej, i celé tělo bylo pomalováno dvouhlavými Ikhamhy — zlými duchy.

Byl to čaroděj. Medicinman této vesnice.

V jedné ruce měl chřestačku z tykve, naplněnou tvrdými semeny a korálky a pokrytou vyrytými obrázky zlých duchů, v druhé svazek jeleních kopyt, zavěšených na provázcích.

Příchodem lovce poklesla sice jeho odvaha, ale když se lovec ptal po dítěti, chtěl zachránit svou vážnost, a nedbaje strachu, který měl před lovcem i před jaguárem, začal skákat kolem stařeny, mající nemocnou holčičku na klíně. Chřestačkou i kopyty dělal pekelný rámus a vyrážel ze sebe skřeky.

Lovec jen zasyčel. Stejně zasyčeli mladíci a někteří ze starších bojovníků, žádajíce ticho; čaroděj se však nedal vyrušit a vyl dál. Přestrašené ženy se k jeho vytí začaly připojovat. Byla to píseň hrůzného strachu, opravdu žalostné vytí, které znělo zprvu, jako když kničí pes, ale rostlo, proměňujíc se v divošský obřad, v němž čaroděj chřestěním své tykvice řídil pochmurný sbor.

Lovec mlčky podal svou ručnici jednomu z mladíků. Přistoupil k čaroději a sevřel mu obě ruce v zápěstí tak, že jimi nemohl ani pohnout. Pak zvolna blížil čarodějovy ruce nad ohniště a začal je drtit v kleštích svých prstů.

Stařík jen tiše kvičel.

Nejprve pustil do ohně svazek kopyt; ta se hned začala škvařit a z ohně vystupoval smrdutý dým.

A pak začal ječet na celé kolo:

„Apinotslemá, velký čaroděj Angaitů, přivolal slimen-irosé, krvavé slunce, a pestlntenponszan, modrý měsíc; zahnal tuána Ikhamba, vtělení zlého ducha, a zachránil malou Pennek!

Bojovníci Angai nejsou muži, když dovolí, aby cizinec spálil jejich posvátné čarodějné nástroje. Nemohu už udržet chřestačku; padne do ohně, zlí duchové čarodějů sežerou naše děti.“

Ale žádný z bojovníků se nepohnul k jeho obraně. Lovec nepovolil. Drtil stále jeho ruce, až stařík zakvílel a jeho tykev zachrastila naposled nárazem o žhavé uhlíky. Všem Indiánům uklouzlo zděšené „hú-hú“. Tykev praskla a vzplála jasným plamenem.

Čaroděj vyrazil ze sebe skřek raněného zvířete. Chvilku mlčel a strnule se díval do ohně, ale když lovec povolil jeho rukám, začal zpívat. Snad sám věřil v moc svých chřestaček. Chtěl vyzpívat jejich slavné činy a vyjmenovat všecky náhody, které lid považoval za zázraky.

Lovci ho bylo najednou líto, ale nebylo kdy na takové věci; každý zvuk hrozil nebezpečím, mohl jen zlákat rozezleného jaguára. A lovec si umínil zbavit tuto vesnici dvou škůdců najednou: dravce i pověr. Aniž pustil čarodějovo zápěstí ze svých rukou, objal starcovu hlavu tak, že mu rukávem ucpal ústa. Čaroděj se krou- til, svíjel, trhal sebou a snažil se aspoň nosem vyrážet skřeky. Lovec stále jen tiskl jeho hlavu. Čekal, až přijde k rozumu. Indiáni se vyjeveně dívali na ten nerovný zápas. I malá Pennek obrátila v tu stranu své uděšené oči.

Pojednou lovec sebou škubl. Čaroděj se mu zakousl do ruky. Prudkým pohybem roztočil ho tak, že by byl málem sám padl do ohně, ale čaroděj se nepustil. Několik rychlých hmatů a obě těla se proměnila v klubko, z něhož pojednou vyletěl stařík, jako pérem vymrštěn přeletěl celé prostranství a padl na břicho. V zubech stále ještě držel vytržený kus rukávu a vlákna lovcovy červené košile. Opětné „hú-hú“ ozvalo se ode všech mužů, ale ženy strachem ani nezaúpěly. Jejich čaroděj byl poražen cizincem — a přece se nic nestalo!

Víra v něho se začala viklat.

Lovec si ho už nevšímal. Došel ke stařeně, vzal do náruče malou Pennek a usedl s ní k ohni mezi mladé bojovníky. Hladil ji, usmíval se, jmenoval ji různými jmény, pološeptem napodobil hlasy různých zvířat, aby upoutal její pozornost. Žádný z dělníků v caleře nebyl by ho poznal, jak se změnil v těch několika okamžicích. Z jeho tváře zmizely tvrdé rysy. Stalo se z něho dítě: křivil tvář, povyplazoval jazyk, dělal nejkomičtější grimasy, smál se a sálala z něho něžnost. A pomalu vlhly jeho oči a po tváři stékaly veliké slzy. Dítě se na něho dívalo vyjeveně. Zdálo se, že leknutím ztratilo nejen řeč. ale i rozum. Což by opravdu měl ztratit svého miláčka, to maličké děcko, které jemu, tulákovi bez domova, bez přátel, bez rodiny nahrazovalo krásu všeho, co obětoval své volnosti — měl ztratit tu, která s nevyrovnatelnou trpělivostí učila ho své řeči tehdy, když poprvé přišel do jejich země, chudý, otrhaný uprchlík?

Čaroděj se zatím těžce zvedl se země a divoce se mračil. Rozhazoval rukama, jako by chtěl pobídnout Angaity k činu. Ale ti si ho nevšímali. Zraky všech byly upřeny na lovce, který na klíně choval malou Pennek a něžně k ní hovořil:

„Holčičko, malá holčičko!“

Tehdy čaroděj schlíple poodešel do stínu za společným domem a bodavýma očima nepřestal sledovat každý lovcův pohyb.

„Už je pryč ta veliká, silná kočka!“ řekl lovec, skláněje se k dítěti. „A přijde jiná velká kočka, která ji sežere. Cožpak ty neznáš starou indiánskou pohádku o jelenu a jaguárovi? Povím ti ji, hodná malá Pennek. Velká kočka je pryč a zbyl z ní jen strach v srdcích bojovníků, kteří jsou jindy stateční — a uvízl v tvém hrdle, Pennek. Musíme myslit na jiné věci, než je Zlý duch a Zjizvená tvář. Proto ti povím tu krásnou starou pohádku o jelenu a jaguárovi. Poslouchej!“

Pohádka, kterou lovec vyprávěl malé ustrašené Pennek

Jednou šel jelen podle řeky.

Šel a šel, až přišel k jednomu krásnému místu. Jelen kouká, prohlíží si krajinu a povídá si: Zde je velice krásné místo. Jsem už unaven stálým blouděním. Vystavím si tu domeček a budu zde bydlet.

Tak si umínil, že si postaví domek, aby klidně žil, a pak se šel napást.

Z druhé strany přišel k témuž místu jaguár. Bylo tam tak krásně, že i jemu se to zalíbilo, a řekl si: Nikde nenajdu lepší místo pro dobré bydlení. Zítra se sem vrátím a postavím si chaloupku. A šel se zatím posilnit.

Když se jelen napásl, vrátil se a vykácel v lese mýtinu, odvlekl pokácené kmeny a vyčistil místo.

Unavil se prací a šel se poohlédnout po zelené travičce.

Aň-ang, Bludná duše, Zlý duch pralesa, mi pomáhá, řekl si jaguár, když přišel a viděl, jaký kus je hotov. Dobře jsem volil místo.

Pustil se s chutí do práce, zarazil do země kůly a postavil kostru domu. Tak pracoval, až vyhladověl a šel po svých.

Nazítří se vrátil jelen, a když viděl, jak práce pokročila, pomyslil si: Mám to štěstí! Ňjandédjára, náš Velký otec, Dobrý duch, mi pomáhá. Nesmím tedy zahálet.

Nanosil trávu a přikryl střechu.

Třetího dne přišel jaguár, udělal pevné stěny ze všech stran, ale když stavěl dveře, vzpomněl si na pomocníka. Rozdělil tedy dům čarou na dva díly, aby měl kde bydlet, a šel spát do jednoho kouta.

Mezitím přišel jelen, aby dílo dokončil. A když viděl, že je hotovo, nastěhoval se do druhé polovice a spal také.

Ráno se oba probudili a srazili se ve dveřích.

„Já myslil, že to byl Zlý duch pralesa, který mi pomáhal,“ řekl jaguár.

„A já myslil, že to byl Ňjandédjára,“ řekl jelen.

„Když jsme si pomáhali a když jsme si spolu postavili dům, přestaňme být nepřáteli a žijme spolu,“ navrhl jaguár.

„Dobrá, žijme v přátelství,“ přijal nabídku jelen.

„Dnes půjdu na lov já a ty budeš vařit,“ rozhodl jaguár. Šel a potkal druhého jelena. Zabil ho, přinesl domů a řekl svému sousedovi:

„Uvař pro nás večeři! Mám už hlad.“

Jelen rozdělal oheň, rozkrájel maso a uvařil. Bylo mu však smutno u srdce — slzičky mu kapaly z očí rovnou do hrnce a přesolil polévku. Ani se mu pak nechtělo jíst. Tak byl smuten, že musil vařit v hrnci jednoho ze svých vlastních bratří.

Druhý den vyšel na lov jelen. Potkal druhého jaguára a ten si brousil o strom drápy. Šel dál a potkal mravenečníka. „Slyšel jsi, medvěde, jak tě druhý jaguár pomlouvá?“ řekl mu jelen.

„Co by mne mohl pomlouvat?“ ptal se mravenečník.

„Říká, že nemáš žádnou sílu, protože žereš jen samé mravence.“

„Druhý jaguár že se opovážil pochybovat o mé síle? Kde je?“

„Tady nedaleko si brousí nehty o kůru stromu,“ řekl jelen.

Mravenečník hned šel. Objal zezadu druhého jaguára, zmáčkl ho, až mu žebra popraskala, zaťal mu své veliké drápy do těla, až mu prodrápl srdce. Pak pustil mrtvého jaguára a řekl mu: „Máš za vyučenou, abys podruhé nepochyboval o mé síle.“

Jelen vzal druhého jaguára a nesl ho domů. Řekl svému společníku: „Přinesl jsem zvěřinu, uvař pro nás večeři!“

Jaguár vařil večeři a bylo mu velice smutno. Slzičky mu kapaly do hrnce, až přesolil polévku, a neměl ani chuť k jídlu.

„Dnes ani nemám hlad,“ řekl jelenovi, „nějak jsem se včera příliš přejedl. Musím trochu vytrávit a prospat se.“

Ale nešel spát. Zalezl do svého koutku a bál se jelena. Ani jelen nemohl usnout, díval se po očku na jaguára a myslil si, jak to s nim bude, až vytráví.

Tak nespali celou noc a báli se jeden druhého.

K ránu se jaguárovi počaly klížit oči. Hlava mu padala stále níž, až najednou bim-bác, praštil hlavou do špalku!

Také jelen klímal, ale hluk ho probudil a tak se polekal, že utíkal daleko pryč. Jaguár myslil, že ho chce jelen sežrat, vyskočil, prorazil střechu a utíkal opačným směrem.

Žádný z nich se už nikdy nevrátil. Do domu se nastěhovali termiti — všekazi, rozežrali trámy a kůly. Dům spadl a vítr rozfoukal všechno, co neshnilo.

Lovec se nachýlil nad malou Pennek: „Nu, vidíš, maličká, a my všichni jsme jako ti dva, jaguár a jelen. Cítíme se stateční, ale při nejmenším hluku bledneme a prcháme jeden před druhým.“

Ženy, starci i bojovníci vyslechli trpělivě tuto pohádku zároveň s malou holčičkou. Znali lovce a věděli, že nikdy nedělá nic bez úmyslu.

A maličká Pennek objala lovce za tu pohádku, která ji uklidnila, a pak namáhavě pohnula ústy.

„Ach,“ naklonil se lovec, „ty bys mi ráda něco řekla, moje malá Pennek, holčičko?“

Pennek přitakala hlavou a ukazovala prsty na svá ztichlá ústa.

„Ty bys mi chtěla říci jistě něco pěkného?“ usmíval se lovec a slzy mu tekly po tvářích.

Všichni ostatní sklopili hlavy. I čaroděj v svém stínu odvrátil na chvíli hlavu.

Lovec se náhle rozhodl. Ano, pokusí se o to. To dítě mu věří. To dítě si myslí, že on dokáže všecko.

Zkusí nebezpečný pokus. Musí ji zachránit. Nezáleželo mu na tom, že jeho život bude v nebezpečí, nepodaří-li se uskutečnit, co chce.

Zavolal k sobě tlumočníka a mladé odbojné hochy; „Podniknu souboj s velkým Ikhambou — vrátím řeč malé Pennek. Nikdo kromě vás ať se ke mně nepřiblíží, dokud stín palmy nebude kratší než tři luky.“

Hoši se rozsedli ve velikém kruhu kolem něho.

Lovec položil dítě před sebe na zem. Sňal tropickou přílbu a vyňal z opasku krabičku líčidel a malé zrcátko. Ve chvilce byla jeho tvář pokryta různými čárami, kroužky a tečkami v pestrých barvách. I v nepověrčivém bělochovi bylo by teď jeho vzezření vzbudilo hrůzu.

Ještě váhal. Pak, jako by se náhle rozhodl, uchopil dítě a položil je před sebe na zem. Klekl si nad ně a řekl přísně: „Pennek, vykonáš vše, co ti v svých myšlenkách poručím!“

Matka dítěte se chtěla vrhnout na lovce, ale Karaí, jako by tušil její úmysl, v témž okamžiku se k ní otočil. Žena polekaně couvla a s ní ustoupila veškerá čusma i někteří z bojovníků až do nejzazšího kouta prostranství.

Lovec poklekl přímo nad dítětem a jeho oči byly pevné a hořely jako velký plamen ohně.

Malá Pennek se zachvěla strachem. Ustrašeným pohledem se zadívala na lovce. Pohodil hlavou, až mu hustá hříva vlasů odletěla z čela, a zadíval se upřeně do zrcátka.

Vše kolem ztichlo tak, že znovu bylo slyšet praskot ohně.

Lovcovo tělo se začalo jemně třást Chvilkami jím proběhl záchvěv, jako by se mu vracela zimnice.

Pennek, která ležela před ním na zemi, zachvěla se pojednou také — pohnula se a začala si sedat.

Jejich zraky se setkaly a ona se už nespustila široce otevřených lovcových očí. Skláněla se zvolna dopředu i dozadu za stálého chvění.

Podivné chvění přešlo na všecky přítomné a bylo spojeno s nevyslovitelným strachem. Muži i ženy ustupovali krok za krokem až k protějším ohňům, jen bojovně pomalovaní mladíci seděli nehybně.

Dítě se nahnulo kupředu, čelem skoro až k zemi, podepřelo se rukou a kleklo na jedno koleno. Pak se začalo přímit, až stálo, chvějíc se, před lovcem. Očka mělo ještě ustrašenější.

Pojednou se lovec vymrštil, postavil se vedle ní, chytil dívenku za vlasy a prudce jí zatřásl. Z pochvy vytrhl velký lovecký nůž a zdvihl jej nad hlavu.

Ze všech úst se vydral výkřik, ale nikdo nemohl udělat krok kupředu.

Právě v té chvíli vyskočilo slunce nad obzor a jeho paprsky se zatřpytily na lesklé oceli. Oči malé Pennek se obrátily k blížícímu se noži — dívaly se zděšeně a zavřely se téměř v okamžiku, když se nůž dotkl jejího krku. Rty se zachvěly, pootevřely se a z hrdla vyrazil úpěnlivý výkřik: „Jemkéen! — Maminko!“

Lovec pustil nůž, zavrávoral, ale měl ještě tolik vůle, že rychle přetřel obličej šátkem. Líčidla se pomíchala a pokryla celou tvář špinavou směsicí barev. Pak klesla jeho hlava do popela ohniště; lovec ztratil vědomí.

Malá Pennek ho přeskočila a křičíc utíkala k matce. Padla jí do klína a z očí jí tekl proud slz.

Byla uzdravena.

Skoro všichni obyvatelé vesnice, probuzeni z ustrnutí, shrnuli se u matky s dítětem, jen mladí hoši zůstali kolem lovce. Stěží přemáhali svůj strach, ale Mitápirú je povzbuzoval. Podle jejich názoru přešel Zlý duch do lovcova těla. Položili ho na záda, narovnali mu nohy, rozložili ruce a hlavu podložili polštářem z rákosí. On však byl stále nehybný. Pozvednutá ruka upadla bezvládně k zemi. Hoši se rozsedli kolem Karaího a upřeně pozorovali, zda nezjistí v jeho tváři známku života.

Všichni viděli, co se stalo. Všichni slyšeli, jak malá Pennek nahlas pláče a přitom neustále opakuje: „Maminko! Maminko!“

Malá Pennek tedy mluvila. Lovec jí navrátil řeč.

Ale sám ležel bez vlády na zemi a zdálo se, že umírá.

Tato chvíle se zdála příznivá čaroději, který se po celou dobu krčil v koutku a sledoval lovcovo počínání.

Přesvědčil se, že Karaí Pukú má znalosti, kterými on sám se lživě vychloubal a o kterých jen slýchal od starých čarodějů svého kmene. Věděl o lovci, že dlouho žil mezi divokými Tumrahá na severu, že vyzvídal od zajatých dětí povídky o zázracích jejich velkých kouzelníků. Proto se bál více než ostatní. Věděl, že podaří-li se Karaímu uzdravit holčičku, budou Indiáni věřit lovci a zavrhnou svého čaroděje, který jim nepomohl ve chvíli nebezpečí.

Teď však, když lovec ležel v bezvědomí, měl čaroděj naději, že ještě může přemluvit muže, aby lovci nevěřili, i když provedl ten zázrak s Pennek. Prohlásí prostě jeho smrt za svůj výkon a jeho lidé se ho budou bát více než dříve.

Plížil se tedy opatrně k lovcovu tělu. Pátravě se díval do jeho obličeje. Snažil se poznat rozmazanou kresbu, která budila hrůzu všech. Oči mu zasvítily, když zahlédl vedle lovce krabičku s líčidly a několik barevných zrcátek. Chtivě po nich; sáhl, ale Mitápirú mu jedním skokem seděl na hřbetě a svíral jeho pohmožděnou ruku.

„Pusť velkého čaroděje!“ zavyl kouzelník. „Já — apinotslemá — já vyléčil Pennek, vyhnal jsem z jejího těla Ikhamhu a vzal jsem duši cizinci, který ji chtěl zabít!“

„Nepustím tě. Tys lživý kněz — Mitápirú je služebníkem Dlouhého lovce, který vyléčil Pennek. Nesmíš ukrást nic z jeho léku. On řekl, že vyléčí Pennek a vrátí jí řeč — ty jsi marně skákal a křikem přivolával tygra. On poslal rudé slunce a modrý měsíc z druhé strany řeky, a jestliže si ho zabil, zabiju já tebe!“

V prvém okamžiku zapůsobila čarodějova řeč na Indiány tak, že jej chtěli osvobodit, ale slova Mitápirúova je zarazila. Tím spíše, když se ostatní hoši chopili luků a šípů a zdálo se, že nemají chuť poslouchat starce ani náčelníky.

„Jsi podvodník — falešný čaroděj!“ křičel Mitápirú a znovu bušil do hlavy kněze. Pak pohlédl na lovce a zdálo se mu, že jeho rty se pohnuly. Odhodil staříka a přitlačil tvář skoro k lovcovým ústům. Pak se posadil vedle a nespustil z něho oči.

Lovec opravdu pohnul několikrát brvami. Jeho rty se pohnuly, jako by chtěly něco říci, a Mitápirú spíše z pohybů než podle zvuků vyrozuměl slovo „niód“. Opakoval je několikrát nahlas. Lovec mluvil cizí řečí.

Jeden z bojovných hochů se přiblížil, aby sám pozoroval pohyby lovce. Byl rodem Tumrahá a jako dítě byl chycen ve válce. Vyrostl mezi Angaity a zapomněl svou řeč, ale toto slovo bylo mu známé, slýchal je často z úst své matky. Zasvitly mu oči, když si vzpomněl.

„Itrrát!“ vykřikl vítězně. „Vodu chce!“

Ženy přiběhly hned se závěsnými lahvemi, ale stanuly opodál.

Hoši začali umývat lovcovu tvář. Mitápirú namočil šátek a přiložil mu jej na srdce. Lovec otevřel oči. Vše, co se stalo, zmizelo mu z paměti, nevěděl v prvé chvíli o ničem. Pomalu si začal vzpomínat.

První jeho otázka platila dítěti.

Děvčátko přišlo, ale bylo plaché, nedůvěřivé. Usedlo vedle něho.

Stejně se dívali všichni Indiáni.

Jen starý náčelník Kyrá si dodal odvahy, přišel až k lovci, usedl před nim na bobek a podal mu zapálenou obřadní dýmku.

Lovec po ní chutě sáhl. Vtáhl několikrát do sebe kouř, vypustil jej nosem — vrátil dýmku a přijal od Mitápirúa koflík čaje. Paměť se mu poznenáhlu vracela.

Na protější straně řeky zahlédl sluncem osvětlenou bílou skálu calery, uviděl tam i svůj stan, ale stále si nemohl vzpomenout, proč zde vlastně je.

Opřel se jednou rukou o zem a druhou hladil po vlasech maličkou Pennek. Děvčátku se vracela důvěra. Přicupitala blíž, usmívala se, tulila se k němu, švitořila.

Její matka přinesla lovci dárky. Také ostatní obyvatelé přinášeli ozdoby, které se dříve marně pokoušel koupit.

Najednou pocítil dojem vlhka a tepla na levé ruce, opřené o zem. Trhl sebou a zaslechl radostné zakňučení. Byl to pes Feroz, jeho dobrý, hodný Feroz. Roztrhal obvazy a připlazil se k svému pánu. To vrátilo lovci paměť.

Vyskočil, otřásl se, jako by chtěl něco shodit s ramenou, a řekl:

„Je čas! Musím se vypořádat s jaguárem. Půjdeš se mnou, Ferozi?“

Pes se přitočil k lovci a tiše zakňučel.