Strýček Indián/Giovanni a Joaquín
Strýček Indián Alberto Vojtěch Frič | ||
Modré slunce | Giovanni a Joaquín | Utkání |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Giovanni a Joaquín |
Autor: | Alberto Vojtěch Frič |
Zdroj: | Alberto Vojtěch Frič. Strýček Indián, Státní nakladatelství dětské knihy, Praha CHYBA: {{Textinfo}} — Chybí hodnota parametru „ZDROJ“ (zdroj této kopie díla) |
Vydáno: | Praha: SNDK, 1968 |
Licence: | PD old 70 |
Toho rána seděl Giovanni na Bílé skále nad řekou a přemítal. Don José poslechl lovcovy rady a dal dělníkům volno, neboť kamene bylo dost. Dělníci se zaměstnávali drobnými pracemi a z nich si již dovedli vždycky utrhnout nějakou chvilku pro sebe.
Tak i Giovanni. Seděl na skále, díval se na řeku a myslil na to, co ho čeká. Věděl, že lovec jeho slib přijal vážně. Proč si však, k ďasu, vybral k výpravě právě jeho, Giovanniho?
Giovanni nebyl zbabělý, to ne. Ale přišel do Chaka za zcela jinými cíli, než aby se potloukal s lovcem v solných pouštích. Co ho na tě výpravě čeká?
Lovec byl ke všem dobrý. Kdykoli někdo onemocněl, ošetřoval ho jako bratra. Pro každého, kdo byl v nebezpečí, byl ochoten nasadit život, aniž ho o to kdo žádal.
Dnes bylo jasné, že jeho přítomnost na caleře není zneužíváním pohostinství dobrosrdečných lidí, naopak, že lovec, sám, ale nemocen, se obětoval. Bděl celé noci. Ztratil celou smečku vzácných psů, aby zachránit životy lidí. Giovanni věděl dobře, že by stejně rádi byli lovce přijali kdekoli, kde by měl více pohodlí; věděl, že pro své vědomosti byl všude vítaným hostem. Právě tak dobře věděl, že by lovec stejně dobře žil v protější indiánské vesnici.
Vždy ho uvádělo v údiv, že cizinec nepřikládal žádnou cenu penězům, ani v dobách, kdy jich sám neměl nazbyt, že nikdy od nikoho nepřijal odměnu za prokázané služby. Ani za drahé a vzácné léky si nedával platit, ba nevzal odměnu ani tehdy, když mu peníze vnucovali.
Ale Giovanni právě to nemohl pochopit, že by se někdo trápil v divočině, aniž mu kynul velký zisk. Byl mladý, proti ostatním poměrně lehkomyslný, a měl-li dobrou náladu, dovedl i kamarády pozvat na sklenku vína nebo rozdělit mezi ně kolo sýra. Přitom nezapomínal, proč on a všichni jeho krajané přišli do této horké země zimnice a nebezpečí. Vždyť v dětství slýchával hrůzné povídky o divoké Americe, o dravcích, o Indiánech. Nejdůležitějším cílem všech, kteří šli do Ameriky, vždy bylo zbohatnout.
Ani Giovanni sem nepřišel, aby se obdivoval krásám přírody; vždyť jeho Sicílie je neméně krásná. Nepřišel, aby si založil rodinu a klidně žil. Odvážil se do neznámé ciziny, poněvadž slýchal, že je tu život levnější a výdělky větší, že možno naspořit peníze a pak se vrátit jako pán mezi chudé krajany, kteří se neodvážili na moře, a proto uboze živoří.
Kolik nocí probděl, dívaje se na měsíční paprsek, který vnikal skulinou ve střeše. Kouř jeho lulky se zjevoval a mizel v osvětleném pruhu a tvořil snové obrazy z jeho budoucího života. Až se vrátí do své vesnice, až svolá všecky lepší lidi do vesnické krčmy a zaplatí za všecky, pak všichni budou volat: „Evviva Giovanni! — Ať žije Giovanni!“
Jak snadno toho mohl dosíci lovec! Mohl prodat svou krásnou smečku anglickému svátečnímu lovci a byl by shrábl hrst zlaťáků, větší, než jakou mohl naspořit on mnoholetou těžkou prací.
Mohl přijmout nabídku Angličana, který stůj co stůj chtěl, aby ho vzal s sebou na lov na druhou stranu. Nabízel mu za to mnoho liber šterlinků, sázel je na stůl na hromádky a označoval, kolik zaplatí za každý kus ulovené zvěře a za každého ztraceného psa.
Tehdy Karaí váhal, pozoroval nějaký čas cizince, ale pak ho upozornil, že by si mohl zamazat v divočině krásné šaty a že by jich bylo škoda. Nakonec se však přece zdálo, že vezme Angličana s sebou, ale když Angličan uhodil bičíkem jednoho Indiána, srazili se ti dva dlouháni. Giovanni nerozuměl jejich slovům. Tváře obou byly nehybné, nebylo křiku mezi nimi, zdálo se skoro, že mluví přátelsky, avšak výsledek byl, že Angličan zavolal své sluhy, dal odnést svá zavazadla do člunu a odjel, aniž se s kým rozloučil.
Tehdy poprvé viděl Giovanni lovce rozčileného, ale když na něm vyzvídal a vyčítal mu zahozené peníze, jež bylo možno tak snadno vydělat, odpověděl: „Poplašil by mi Indiány — nestojí to za to.“
To všechno Giovanni věděl. Připomínal si to znovu, a proto tím víc nemohl pochopit, že ho lovec bere s sebou zdarma a že by se toulal divočinou jen pro nějaký kus dřeva.
Jistěže tam našel zlato. Našel tam tolik zlata, že je nemůže sám odnést. Je nemocen a potřebuje jeho, siláka, aby mu pomohl vše ukrýt před hladovými zraky ostatních!
Jen tak si mohl vysvětlit lovcovu lhostejnost k penězům. Má jistě někde takové bohatství, že byl lhostejný k hrstem zlaťáků, které mohl dostat za smečku. Jinak nemohlo být. Nebyl by přece nechal ta drahocenná zvířata jedno po druhém potrhat šelmou.
Lovecká vášeň nemohla být příčinou. Vždyť lovec zřídkakdy vyprávěl o svých dobrodružstvích, nikdy se nevychloubal jako lidé, kteří loví z vášně.
Přece však mu nešlo všecko dohromady. Proč si vyvolil právě jeho? Proč by se nesvěřil donu Josému, kterého měl zřejmě rád? Není to snad nějaká léčka, kterou se chce právě jemu pomstít za různá škádlení? Není jeho přívětivost právě tak strojená jako slušná odměřenost, s níž mluvil k Angličanovi?
Ale opět mu nešlo na rozum, proč nechal potrhat smečku, kterou mohl zpeněžit. Když to lovci vyčítal před ostatními, vysvětloval to Karaí tím, že pes je na to, aby bránil člověka. Nepotřeboval říkat, jak má své psy rád, ale život Indiánů, a hlavně jejich dětí, je mu prý cennější. Když i doňa Dolores, správcova žena, předhodila lovci, že psi měli velkou cenu, že je živil na cestách a že za kůže jiných, méně nebezpečných jaguárů mohl získat mnoho, aniž psy vystavil takovému nebezpečí, tu neodpověděl.
Giovannimu se zdálo, že ho usvědčil z nepravdy. Ale lovec vždy něco vymyslil a zahanbil každého, kdo ho podezříval.
Konečně se mu rozbřesklo: Indiáni střeží jeho poklad a on je za to chrání, aby to nikomu neprozradili. Giovanni bude jediný zasvěcen do lovcova tajemství, bude spolumajitelem obrovského bohatství. Ne nadarmo mu prorokovala jednou cikánka, že bude bohat, velmi bohat. Lovec se s ním bude dělit.
Myšlenky Giovanniho se opět zastavily, Ztratily se mu scény z krčmy v jeho rodné vísce, neslyšel v polosnění volání slávy, ale v uších mu hučelo slůvko „dělit“. Mnoho-li mu lovec dá? — Desátý díl? Ne, dá jistě víc, snad pětinu; není skrblík a vždy platí dobře každou službičku, i když sám má málo. Dá jistě alespoň třetinu, snad polovinu. A bohatství musí být ohromné, jinak by se lovec za ním tolik nepachtil. Jak by to bylo krásné, mít je celé!
Giovanni si vyčítal, že sám nechodil na lov, že se nikdy nesnažil naklonit si Indiány předtím, než lovec přišel v tyto kraje. On mohl být majitelem celého jmění za několik lahví kořalky. Co když ho lovec ošidí a nedá mu nic? Co když mu snad za práci nabídne jen denní plat — snad dvojnásobný? A Giovanni už cítil, jak lovec sahá na jeho práva, na jeho vlastní ohromné jmění, a pot se mu řinul z čela.
Giovanni seděl na skále a třásl se, jako by měl zimnici. Jeho ruka bezděky sjížděla k pasu a počala ohmatávat jilec dýky. Tiskla jej stále křečovitěji a z jeho očí sršela nenávist. V životě nepocítil k žádnému nepříteli takovou nenávist, jakou měl v tom okamžiku k lovci. Jeho mozek přestal myslit. Neslyšel, neviděl nic kolem sebe a nemohl také pozorovat, že téměř neslyšně přistoupil k němu muž, který bedlivě sledoval každý jeho pohyb.
Giovanni byl dobrý hoch, tak dobrý, že nikdy nebyl schopen někomu ublížit, a přece byl v tom okamžiku schopen vraždit — jen proto, že pomýšlel na možnost zbohatnout, že myslil na zlato, že se mu v jeho fantazii přiblížila doba, kdy bude dělat pána a kdy mu lidé budou za sklenku vína volat: „Evviva Giovanni!“
Svíral jílec dýky a zavíral před čímsi oči. Náhle zaslechl za sebou výsměšně pronesená slova:
„Zdá se, že přemítáš o lovci, Giovanni?“
Zalekl se, pustil dýku a obrátil se. Stál tu míšenec Joaquín, který ho sledoval upřeným pohledem.
„Proč bych měl na něho myslit?“ zeptal se Giovanni chraplavě.
„Proč? Poněvadž tě vyzval, abys s ním šel do nějaké indiánské vesnice pro housličky, které chce do svých sbírek, A já vsadím hlavu, že máš o jeho počínání takové mínění jako já.“
„Co ty víš?“
„Nic,“ usmál se Joaquín a přisedl k Giovannimu. „Myslím jen, že musí být kolem nás hodně hlupáků, když všichni věří, že ten člověk je tu jen proto, aby sbíral indiánské fajfky, housle a puklé hrnce. Už dávno jsem přesvědčen o tom, že lovec sleduje jiný cíl.“
Giovanni se netrpělivě pohnul. Neměl rád míšencovy falešné oči, neměl vůbec rád Joaquína.
„Mám pěkný kousek Paraguaye za sebou a vím o lovci všelicos. Musím však mlčet, dokud se sám nepřesvědčí, že ho už znám,“ pokračoval Joaquín a vypadalo to, jako by mluvil jen sám k sobě. „Já nejsem z těch, kteří věří každému žvástu. Tobě to mohu svěřit. Možná že jsi už slyšel o Lópezově pokladu.“
V Giovannim se zatajil dech. Poklad! To bylo slovo, jež ho před chvílí mučilo. A nyní i Joaquín mluví o pokladu. Ovšem! Jak mohl zapomenout na Lópezův poklad, vždyť o něm mluvilo celé okolí; každý věděl, že někde v těchto končinách je Lópezův poklad. Ale on, Giovanni, nebude přece své záležitosti svěřovat Joaquínovi, tomu prašivému míšenci.
„Nezajímám se o poklady, kamaráde,“ řekl Giovanni suše.
Joaquín pohodil hlavou. Pak se opatrně rozhlédl:
„Musíme dát dobrý pozor na řeč. Pobíhají tady správcovy děti; aby náhodou nezaslechly, co povídáme. Víš, že by honem běžely žalovat donu Josému. Ten kluk, Jakoubek, nedá na lovce dopustit a Josefka má také ostrý jazýček.“
Nachýlil se k Giovannimu blíž.
„A ten Lópezův poklad…“
„Říkám ti, že se o poklady nezajímám,“ zavrčel Giovanni.
Joaquín se zašklebil.
„Kdopak z poctivých lidí by se nezajímal o poklady,“ řekl a pohlédl na Giovanniho, „takové věci zajímají jen dobrodruhy. A lovec, kterému Indiáni říkají Karaí Pukú, je dobrodruh. To jsem ti chtěl říci.“
„Proč právě mně?“ vybuchl Giovanni.
„Ah! Vlastně je to zbytečné. Nevím, proč mi to napadlo. Vždyť ty s ním stejně nikam nepůjdeš!“
Nastalo ticho.
Giovanni se netrpělivě pohnul. Slova pronesená Joaquínem zdánlivě ledabyle znamenala mnoho. Nejspíše však mohla znamenat to, že Joaquín by šel s lovcem raději sám, a proto lovce pomlouvá, aby Giovanniho odradil.
„Myslíš, že s ním půjdeš ty?“ řekl po krátkém vnitřním boji.
Joaquín zavrtěl hlavou:
„Nikdo s ním nepůjde. Ani ty, ani já. Neboť mluvíme možná už o mrtvém.“
„O mrtvém?“ žasl Giovanni.
„Ty nevíš, co se stalo? Nevíš, co lovec provedl v indiánské vesnici? Nebyl jsi na caleře?“
„Ne. Co udělal?“
„V noci odjel do indiánské vesnice. Tam se pohádal s čarodějem a popudil proti němu celou vesnici, indiáni čaroděje vyhnali. Víš, co znamená, když Indiáni vyženou čaroděje? Čaroděj utekl přes řeku k nám, do calery. Vyprávěl všechno, co se událo. A proto ti mohu říci, že snad už v tuto chvíli, kdy spolu vyprávíme, je lovec mrtev.“
„Kdo ho zabil?“
„Sám se zabije. Čaroděj to řekl správně. Už se nevrátí. Vypravil se na své poslední dobrodružství. Vzal s sebou toho ubohého, zničeného psa. Pes je samá rána. A on pouze s ním se vydal na cestu! Blázen!“
Joaquínovi se zablýsklo v očích.
„Kam šel?“
„Za Zjizvenou tváří, za jaguárem ze Santa Cruzu!“