Strýček Indián/Mitápirú
Strýček Indián Alberto Vojtěch Frič | ||
Utkání | Mitápirú | Do nového dobrodružství |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Mitápirú |
Autor: | Alberto Vojtěch Frič |
Zdroj: | Alberto Vojtěch Frič. Strýček Indián, Státní nakladatelství dětské knihy, Praha CHYBA: {{Textinfo}} — Chybí hodnota parametru „ZDROJ“ (zdroj této kopie díla) |
Vydáno: | Praha: SNDK, 1968 |
Licence: | PD old 70 |
V Marsalově vápenici vládlo zděšení.
Čarodějova slova se splnila. Den plynul a lovec se nevracel.
Všichni slyšeli řev jaguára i ránu z pušky. Ale pak se nad pralesem rozhostilo ticho.
Indiánská vesnice na kraji pralesa byla naplněna úzkostí.
Všichni naslouchali a čekali, brzo-li se objeví lovec. Potom nastal zmatek. Pochopili, že lovec zahynul a jaguár žije.
Úprkem se hnali starci, ženy a děti k řece. Kánoe nestačily pobírat a převážet nešťastníky.
Indiáni se uchýlili do ochrany dona Josého, naplnili celou caleru a utábořili se v její blízkosti. A ve zmatku zapomněli přinést hostitelům dary, jak káže indiánský mrav.
Čaroděj, který tu byl už od rána, pyšně a spokojeně se procházel po caleře a tvářil se, jako by se svými soukmenovci nechtěl nic mít, když ho vyhnali.
Joséovi dělníci nechali teď i té drobné práce a nikdo nemluvil o ničem jiném než o lovci a o krvelačném jaguáru.
V indiánské vesnici zůstalo jen několik nejstatečnějších mladíků, shromážděných kolem Mitápirúa, který jim neustále říkal:
„Věřím, že lovec splní svůj slib. Až dosud vykonal Karaí Pukú vše, co slíbil. Do večera se vrátí.“
Ale den plynul, nastal večer a lovec se nevracel.
Tehdy rozkázal Mitápirú rozdělat na noc velký oheň a vydal se do Marsalovy calery.
Dělníci se k Indiánům nechovali nijak přátelsky. Tito peóni, sami zbídačelí a chudí, opovrhovali volnými syny a dcerami Gran Chaka a dávali to nyní dvojnásob najevo, když viděli, jak ubozí Angaité opustili svůj domov ze strachu před jaguárem.
„He! Kdepak je ta vaše statečnost, kterou se stále chlubíte?“ vysmívali se dělníci Indiánům. „Před hloupou žíhanou kočkou utíkáte, až se za vámi práší.“
Angaité klopili hlavy. Rozložili svůj tábor nedaleko calery, a pokud nemusili, nechodili ani bělochům, ani svému uraženému čaroději na oči.
Jediný, kdo je v jejich táboře navštívil, byly dvě děti dona Josého, Jakoubek a Josefka. Měly Indiány rády z pohádek a povídek „strýčka Indiána“, bílého lovce Karaí Pukúa.
Dvě děti nepřišly do tábora Indiánů jen z pouhé zvědavosti, ale i proto, aby poznaly malou Pennek, o které slyšely tolik vyprávět.
Hrály si s ní právě, když tam přišel Mitápirú, který se u svých soukmenovců nezdržel dlouho. Šel k donu Josému a prosil ho, aby shromáždil dělníky u indiánského tábora, že by jim rád řekl několik slov.
Don José svolal své dělníky, takže měl Mitápirú všechny pohromadě, aby k nim mohl promluvit. Postavil se do velikého kruhu a rozhlédl se po všech svým pronikavým zrakem.
„Stateční přátelé lovcovi,“ pravil, „kdo půjde se mnou hledat Karaí Pukúa? On zabil jaguára, ale snad zbloudil v lese. Kdo půjde se mnou hledat lovce?“
Stateční přátelé lovcovi se však ani nehnuli. Jen posměšný hlas se ozval:
„Kdyby zbloudil, dal by znamení výstřelem. On je mrtev, a proto se zbytečně nenamáhej!“
To řekl Joaquín.
Ale Mitápirú se nedal:
„Snad upadl v neštěstí. Všichni se pamatujete, že Karal Pukú vždy pomáhal svým bližním a že se vypravil za jaguárem jen proto, aby nás před ním ochránil. Nemůžeme ho nechat bez pomoci.“
Tu čaroděj zakvičel:
„Je mrtev a nevrátí se!“
„Je-li mrtev,“ opáčil Mitápirú, „pak je zyykem pohřbívat mrtvé. Kdo půjde se mnou, aby nalezl Karaí Pukúa, třeba mrtvého?“
Ani na tuto druhou výzvu Mitápirúovu se nikdo z bělochu neozval.
Všichni se odvrátili a hleděli mlčky před sebe.
„Nikdo tedy nepůjde, stateční přátelé lovcovi?“ řekl smutně Mitápirú.
„Já půjdu!“ zazněl jasný hlas.
Mitápirú se obrátil po hlase.
Z kruhu vystoupil malý hošík, Jakoubek, syn dona Josého.
„Já s tebou půjdu!“ řekl hoch ještě jednou.
Ale již tu byla jeho matka, doňa Dolores, a vzala ho do náruče. Mitápirú se bolestně usmál.
„Hle, stateční mužové kmene Angai i vy silní lidé, kteří umíte skálu lámat, dali jste se zahanbit dítětem! Ukázali jste svou lásku k člověku!“
A odvrátil se. Rozšafný don José přiskočil k mladému Indiánovi: „Vidím, že máš lovce rád, ale je vskutku zbytečné hledat ho a vydávat se v nebezpečí, když je v lese Zjizvená tvář.“
Tehdy řekl Mitápirú:
„Vydám se v to nebezpečí! A zjistím, je-li Zjizvená tvář dosud naživu. Slibte mi jen, že přijdete za mnou a pomůžete mi, až vám dám znamení!“
„Jaké znamení chceš dát?“ ptal se don José.
„Zapálím v lese oheň. To je znamení, že jsem nalezl zabitého jaguára. A pak se vydáte za mnou!“
Giovanni se dal do smíchu:
„Tvůj kouř jistě uvidíme, blázne! Kdyby byl jaguár zabit, lovec by se přece vrátil sám a nepotřeboval by k tomu tebe!“
„To je pravda!“ řekl don José.
„Neposlouchejte ho vůbec!“ zabručel Joaquín. „Nemá to smyslu!“
Mitápirú pohlédl hněvivě na míšence a pak řekl hrdě:
„Mitápirú činí, co uzná za vhodné. A nechce nic, než aby na jeho znamení přišli bílí a rudí mužové pomoci lovci. Zítra ráno se vypravím do lesa.“
S těmi slovy odešel.
Noc minula klidně. Oheň ve vesnici Kyráově hořel celou noc a také v Marsalově caleře udržovali oheň.
Jaguár se neozval.
Ráno se Mitápirú vypravil do lesa. Šel sám. Opustili ho i věrní Angaité, jeho mladí přátelé, kteří až dosud byli na druhém břehu. Nyní odešli z vesnice a přeplavili se do calery.
„Teď už jen zbývá, abychom si pomalovali tváře i my, a vápenice bude indiánská,“ smál se Joaquín.
A tu ho don José zakřikl: „Ty nemáš do Indiána tak daleko, chlapče. Možná že by sis mohl pokládat za čest, kdyby tě mezi sebe chtěli přijmout. Vždyť nejsi ani Indián, ani běloch.“
To byla smrtelná urážka. Míšenci jako Joaquín snesli totiž všechno, jen ne to, aby jim někdo vyčetl, že jejich matka byla rudoška a otec běloch.
Joaquín ztichl a jeho nenávist měla o terč více: o dona Josého.
Zatím všichni neustále hleděli nad les, směrem k jihu.
K polednímu zahlédli, že nad jedním místem v pralese krouží supové.
„Tam je mrtvola! Supové ho našli!“ šlo od úst k ústům. Ale sotva zmizeli supové ve větvích, najednou se opět jejich hejno zvedlo a nad lesem se ukázal kouř.
Mitápirú oznamoval, že jaguár byl zabit.
„Všechno je v pořádku,“ oddychli si mužové v caleře.
A don José zapřemýšlel:
„Pak se také musí lovec s Mitápirúem co nejdříve vrátit.“
V táboře Indiánů zavládla radost. Jaguár byl zabit. Mitápirú o tom dával zprávu.
„Slíbili jsme, že půjdeme za ním,“ řekl don José.
A tu se projevila pravá románská povaha Giovanniho:
„Že byste tomu věřili? Chce nás tam jen přilákat. Snad je sám v nějakém nebezpečí a chce, abychom ho z toho vytáhli. Já nejdu nikam!“
Don José bohužel uznal, že by tato domněnka Giovanniho mohla být správná. Co záleží na životu jednoho Indiána. Proto pokrčil rameny a nijak dělníky nenutil, aby splnili svůj slib.
Ale přešlo odpoledne a ani Mitápirú se nevracel.
„Co jsem říkal? Obelhal nás!“ řekl Giovanni.
Don José byl člověk prostý; dal na sebe působit svým okolím.
Přece však se mu dnes zdálo, že si nepočínal správně.
„Co říkáš, Dolores?“ ptal se své ženy. „Neměli bychom se přece jen za Indiánem vypravit do lesa?“
Jeho žena přemítala jiným způsobem než její muž:
„Tady, nejde o Indiána, José. Jde o lovce. Vzpomeň, co dobrého nám všem poskytl a kolikrát pomohl. Když se tam odvážil ten mladý indiánský hoch, divím se, že se mezi našimi lidmi nenajde několik mužů, kteří by se tam vypravili společně. On měl pravdu: Jakoubek vás všechny zahanbil. Hrdinové nejste!“
Ta slova rozhodla.
Don José zašel mezi dělníky a Indiány a promluvil jim do duše.
Než se schýlilo k večeru, stály na řece joly s muži odhodlanými hledat lovce i Mitápirúa.
Odjeli, sledováni ustrašenými pohledy Indiánů a úšklebky dvou lidi, kteří tu stáli s rukama v kapsách a odplivovali si. Byli to Giovanni a Joaquín.
„Třeba je raněn a Mitápirú si s ním neví rady!“ rozjímal don José cestou.
A čím více se blížili k lesu, tím více chápal don José, že koná svou povinnost, když jde lovce hledat.
Jeli po proudu řeky přímo k místu, kde z pralesa vystupoval kouř, znamení Mitápirúovo.
Když dojeli až tam — čekal Mitápirú na břehu.
Jeho zpráva byla smutná:
„Jsou mrtvi oba — jaguár i lovec!“
Všichni překvapeně naslouchali jeho slovům.
„Zůstal jsem tady, abych odháněl supy. Musíme si pospíšit. Supové jsou nenasytní a neodbytní. Stále se vracejí. Co tu na vás čekám, jistě se už zas spustili.“
Mitápirú uhodl.
Když výprava z calery došla k místu, kde ležel lovec i jaguár, zahlédla, jak statný sup sedí na lovcově hlavě a klove do ní.
„Pospěšme si!“ volal Mitápirú. „Musíme ho odnést.“
Ale v témž okamžiku se všichni zarazili, neboť viděli, jak právě ve chvíli, kdy odcházeli, zvedla se lovcova ruka, ležící dosud pod trupem jaguára, a vztáhla se směrem k supovi.
Lovec odháněl supa se své hlavy.
To znamenalo, že Karaí nebyl mrtev. Supovo klování ho probudilo k životu.
Indiáni, kteří to viděli, vykládali později, že sup přinesl lovci duši zpátky z věčných lovišť.