Strýček Indián/Do nového dobrodružství

Strýček Indián Alberto Vojtěch Frič
Mitápirú	Do nového dobrodružství	V kruhu u ohně

Údaje o textu
Titulek:	Do nového dobrodružství
Autor:	Alberto Vojtěch Frič
Zdroj:	Alberto Vojtěch Frič. Strýček Indián, Státní nakladatelství dětské knihy, Praha
Vydáno:	Praha: SNDK, 1968
Licence:	PD old 70

„Viděli jste kdy, aby Giovanni dělal něco směšného?“ řekl Ital, napodobuje indiánský řečnický způsob. „Neviděli? Nuže, nyní uvidíte, jak provede největší bláznovství na světě a bude provázet ztřeštěnce devět mil pouští a devět mil zpět pro kousek palmového dřeva, kterému on říká »housle« a které vrže jako bzukot komára.“

Sňal se stěny dvouhlavňovou ručnici a brašnu, vyňal lahvičku s olejem a začal čistit zbraň. Pak otřel ruce o své kamenické kalhoty, osušil prsty ve vlasech a připevňoval ke stolu stroječek na plnění patron. Když byl hotov s přípravami, zabafal několikrát, jako by se chtěl nasytit hustého kouře, daleko odložil zapálenou hliněnou lulku, rozbalil na stole velikou plachtu argentinských nov a chystal se vysypat prach z plechovky.

Po celou tu dobu ho pozoroval lovec s úsměškem, ale když otvíral plechovku, přerušil ho: „Nenamáhejte se zbytečně, příteli. Nechal jsem vás, protože mazání pušce nikdy není na škodu, i když zůstane viset na zdi, ale prach v zdejších krajinách příliš vlhne v patronách. V plechovce je mu mnohem lépe.“

„Snad si nemyslíte, že se budu zdržovat nabíjením po cestě?“

„Nebyl by k tomu ani čas, ale nač takový náklad?“

„Nepůjdu přece do Chaka bez patron.“

„Bez patron a bez ručnice. Zbytečně by vám na pochodu překážela. Vždyť najdete nejvýše kolibříka, přelétajícího poušť. Dobrý nůž nebo mačeta stačí docela jak na obranu, tak na prosekávání křovisk. A bojíte-li se snad koček nebo těch ubohých Indiánů, vezměte si revolver. Milejší však by mi bylo, kdybychom šli beze zbraní. Budí to větší důvěru.“

„Což tam opravdu není zvěř?“ ptal se nedůvěřivě Giovanni.

„Nemohu vám pomoci — v těch krajinách, kudy půjdeme, opravdu nejsou tvorové, kteří by běhali nebo létali. Snad právě proto o ten kraj tak málo známý a tím víc mě láká, abych jej poznal lépe,“ odpověděl klidně lovec.

Ale tím jen dráždil lamače.

„To je vrchol bláznovství! Takovou dálku Solnou poušti pro kus palmového dřeva, aniž se člověk pobaví lovem! Tak hloupý přece nebudu, abych šel bezbranný mezi tu podlou chásku.“

„Jak chcete — nemíním vás v ničem omezovat; chtěl jsem jen radit, abyste si vzal nějakou levnější zbraň. Té vaší by bylo přece jen škoda na dárek některému Indiánu. Ovšem musím se podle toho zařídit a budu musit vzít svůj revolver, který jsem chtěl nechat doma.“

„Proč myslíte, že by má puška měla být dárečkem některému z vašich špinavců? Má puška, která prožila se. mnou týdny, ba měsíce v Chaku,“ vychloubal se Giovanni, „kdyby ta chtěla povídat o zvěři, po které mířila…“

„Tak bys ji hodil do vody, aby neříkala, co chybila, a nedělala ti ostudu,“ vskočil mu do řeči don José. „Podívej se tam na zeď, podívej se na kůži Zjizvené tváře a budeš poslouchat rady lovce, který ho dovedl probodnout.“

„Po libosti, příteli,“ pravil lovec. „Jak jsem řekl, nechám vám úplnou vůli, abyste dokázal, co dovedou lidé z jihu, ale počítejte s tím, že se vrátíte bez pušky, protože vám tam nebudu v ničem pomáhat nebo vás chránit. Spoléhejte jen na své zálesácké zkušenosti.“

„To také budu! Buďte ujištěn, že vám nebudu na obtíž, spíše vám bude Giovanni v něčem dobrý, přinejmenším že vás ponese, až budete unaven.“

„K jinému asi není,“ poznamenal jeden z dělníků.

„Říkáte, že jste byl měsíce v Chaku,“ pokračoval lovec, „tak vám snad vaše zkušenosti vystačí na osmnáct mil cesty. Nezapomeňte však, že doba cesty je přesně vyměřena. Víte, že mám zimnici a nechci se klepat v indiánské vesnici ani v Solné poušti, kde není z čeho rozdělat oheň. Mohu sice záchvat o několik hodin oddálit, ale pak bude tím silnější, a proto potřebuji být přesně o půlnoci zde u ohniště a pít svůj grog. Nechci, aby Indiáni viděli bělocha slabého a bezmocného. Ani počasí není jisté. Každým dnem čekám bouři. Je tedy víc důvodů, abych se s vámi nezdržoval, ať se děje cokoli. Jste dobrý hoch; ale nedám svůj život ani za deset lepších, než jste vy. Chcete-li mě provázet, dobrá, ale berete na sebe všechnu odpovědnost a budete se starat sám o sebe.“

Lovcův obličej při posledních slovech zvážněl a jeho hlas zněl neobyčejně tvrdě.

Ital se na něho zprvu díval udiveně, ale pak se dal do smíchu a vybuchl: „Samo sebou! Mně nenaženete strachu! Tolik řečí pro osmnáct mil cesty…“

„Podrobujete se podmínkám?“

„Nejednáte přece s dítětem.“

„Chci přesnou odpověď: ano, nebo ne!“

„Ale ano, slavnostní ano. K čemu však ty formality, jako by šlo o bůhvíjaký podnik?“

„Dobrá, už o tom nemluvme. V neděli ve dvě hodiny před svítáním vyrazíme,“ řekl lovec krátce.

Giovanni opět protestoval: „Zas hlouposti! Ve dvě hodiny s půlnoci! Nebudete ani odpočinutý po záchvatu zimnice. Pět kilometrů za hodinu počítáte? Vždyť je to rovina. Dvakrát tolik jsem dělal jako voják. Když vyjdeme ráno, jsme tam před polednem. Vezmete své dřevo, najíme se, půjdeme zpět a před západem slunce jsme doma. Večeřet budeme zde, a ne o půlnoci. Zbytečný spěch!“

Ale lovec se jen obrátil, jako by tím chtěl dát najevo, že nemá chuť k hovoru. Jen si povzdechl: „Budu s vámi mít pernou práci!“ Po přestálých námahách a po rozčilení posledních dnů začala horečka jevit své účinky jinak než obyčejně. Pot mu vyrazil na čele. Všichni věděli, že tak bývá, když nemoc končí a tělo nad ní vítězí, ale všichni také věděli, jaké mívá malárie nálady, a měli o hosta strach.

Lovec si dobře uvědomoval svůj stav. Malárie ho mořila už několikrát. Sta lidí se mu podařilo vyléčit a byl by se vyléčil sám, kdyby mu nedošla zásoba arzeniku a baldriánu. Útrapy, námaha a rozčilení, o nichž všichni mysleli, že jsou zhoubné, byly lovci lékem. A hlavně rozčilení, které přináší nebezpečí — boj o život. Lovec to věděl z vlastní zkušenosti; věděl, jak dlouho musí udržovat nervy v stálém napětí, ale také věděl, kdy přestat včas, kdy nutno věnovat se úplně odpočinku a nabrat nových sil.

Zatímco jeho přátelé se děsili stále silnějších záchvatů a měli obavy, že se přílišnou námahou vysiluje, on věděl, že se blíží nejsilnější krize, po které se nemoc zlomí a pak se velice rychle ztratí. Chybělo jen několik dnů nervového napětí.

Proto mu přišel vhod Giovanni se svým vychloubáním. Učinil výjimku a vzal ho s sebou právě proto, že věděl, jak mnoho starostí mu způsobí.

Doňa Dolores přisedla k visuté síti a ovívala nemocného vějířem, upleteným ze dvou mladých palmových listů, jaké robí Indiáni k rozdmychování ohně. Lovec jen slabě zašeptal „díky“ a polo v bezvědomí rozpínal propocenou košili.

Giovanni přisedl mezi ostatní k ohni. Několikrát se pokusil navázat hovor o svých loveckých zkušenostech, ale nenalezl posluchače. Paraguayci se bavili mezi sebou v řeči guaraní.

„Vyčkejte raději lovce, Giovanni,“ odsekl jeden z nich, když nepřestal dotírat. „Chaco je prokletá země. On jistě dobře ví, co to je přespat zimnici bez ohně v divočině, a jisté také ví, co mluví. Zabil jaguára ze Santa Cruzu! Nejlépe uděláte, vyspíte-li se teď a poslechnete-li ho zítra na slovo. Nevím, zda by se kdo z nás odvážil s ním na výlet, jak on říká, ač každý by pozvání pokládal za čest. Lovci neradi berou s sebou průvodce do svého revíru a vy jediný budete mít příležitost zjistit, zda tam opravdu není zlato.

Snad vám chce ukázat své bohatství, snad se s vámi podělí. Kdož ví, zda po návratu nekoupíte caleru a nebudete naším patronem. Ale ani za to bych s ním nešel, ledaže by mě potřeboval a požádal mě o to.“

Slova byla pronesena žertem, avšak Giovanni vyskočil, jako by ho bodl moskyt.

Přistoupil k Joaquínovi, který seděl na druhé straně a podle svého zvyku pozoroval lovce.

„Joaquíne,“ zasyčel Giovanni, „nemám rád lidi, kteří brebtají!“ Joaquín udiveně zvedl hlavu.

„Platí to snad mně?“

„Dnes nemám na tebe čas,“ odsekl Giovanni, „ale až se vrátím s lovcem z cesty, povím ti své mínění! O pokladu jsem ostatně nemluvil já, ale ty, a nepotřebuji, aby se mi tu někdo jízlivě vysmíval!“

Hned po těch slovech od mestice odešel.

Ze tmy docela neslyšně vystoupil náčelník Kasik Kyrá. Jeho těžké, kulaté tělo se batolilo kolem ohně, takže se zdálo, že s velikým hřmotem musí co chvíli upadnout, ačkoli nohy se dotýkaly země docela tiše.

Nepozdravil nikoho, jako by si ani nepovšiml Giovanniho, kterého potkal, zatočil se kolem sloupu verandy, rozšklebil svou kulatou tvář na doňu Dolores v potutelném úsměvu a naklonil se nad visutým lůžkem.

Vše se dělo tak tiše, že zamyšlení peóni u ohně neslyšeli, jak prošel kolem, a tím méně si všimli dvou mladých indiánů, kteří zůstali stát ve tmě. Teprve hovor v šišlavé řeči Indiánů Mačikuí vzbudil jejich pozornost.

„Pestln!“ řekl tlustý náčelník, ukazuje na obláčky, jež se počaly barvit do běla.

Lovec se zatřásl a usedl napříč. Rychle však přitáhl plášť, který mu sloužil za polštář, a zabalil ho.

Horečka přešla a bylo nutno vyčkat, až se vyvine mrazivá třesavka a po ní přijde chvilková slabost. Rozčilení posledních dnů změnilo jen postup nemoci, takže počínala horečkou a končila zimnicí. Jinak doba záchvatu musila přijít se stejnou pravidelností jako každého druhého dne, od deseti večer do jedné po půlnoci. Pak slabost a neschopnost práce i myšlení trvává několik hodin, ale bylo možno tu dobu zkrátit uměle. Lovec si tentokrát umínil zkrátit postup nemoci.

„Dřív než vyjde měsíc, budu v pořádku,“ řekl náčelníkovi. „Pomoz mi, abych se dostal k ohni, dříve než zeslábnu.“

Ale náčelník nejevil ochotu. „Nechoď k ohni! Jsi sláb a Bílý obr je tvým nepřítelem. Chce ti ublížit. Vidím to na jeho očích.“ Indián se přitom díval nedůvěřivě na Giovanniho, který rozčileně přecházel ve stínu domu.

„Nic mi neudělá,“ chlácholil ho lovec, „jeho duše se toulá jinde a bojuje s dalekými nepřáteli.“

„Náčelník Kyrá rozumí tváři bělochů a vyzná se v nich jako ve stopách po dešti. Bílý obr chce zlo pro Karaí Pukúa.“

Lovec sundal střevíc s nohy a pokusil se hodit jej na Giovanniho. Ale slabost již začínala, střevíc nedoletěl. Po dal druhý náčelníkovi a požádal ho: „Hoď po něm a probuď ho! Uvidíš, že se jeho duše vrátí!“

Starý náčelník by nikdy neurazil bělocha, u jehož přítele byl návštěvou, a právě tak by nestrpěl, aby se něco podobného stalo jemu v jeho vesnici. Proto byl rád, když doňa Bolores z posunků pochopila, co si lovec přeje, a hodila střevícem sama.

Když střevíc dopadl Giovannimu na záda, Ital sebou trhl a rozhlédl se. Díval se chvilku udiveně, ale pak, když se jeho oči setkaly se zraky lovce, bylo na něm znát rozpaky, jako by ho někdo přistihl při zlém činu. Zadíval se stydlivě do ohně.

„Mezi těmi dvěma je víc, než my víme,“ poznamenal jeden z Paraguayců.

Náčelník se díval udiveně, ale lovec se o něho v té chvíli opřel, položil mu ruku kolem krku a hbitě vyskočil.

Bylo však již pozdě.

Okamžik svěžesti, který přichází mezi horečkou a zimnicí, již přešel a Dlouhého lovce přemohla slabost. Podlomily se mu nohy v kolenou a Karaí, zavěšen na krku svého průvodce, blížil se vrávoravě k ohni.

Klekl na zem vedle stoličky, kterou mu don José rychle přistrčil.

Pokusil se několikrát posadit, ale ztrácel rovnováhu, až zůstal sedět na zemi. Zašeptal jen: „Grog, dýmku a přikrývky!“

Pak se schoulil na bok a ostatní ho balili.

Opět se proměnil v balík houní, který se kýval zprava nalevo, a občas se celý zachvěl; v té pozici nezůstal déle než pět minut.

Přestal se kývat, zvolna se vztyčoval. Pod pokrývkou bylo vidět, že si sedá po indiánsku s nohama pod sebou. Zatřásl se naposled a vystrčil zpod přikrývek rozcuchanou hlavu. Prvý jeho pohled byl směrem, kde měl vyjít měsíc.

„Času dost,“ zabručel a obrátil se k doně Dolores. „Dejte mi, prosím, studenou vodu z chladiče.“

„V takovém stavu se přece nevydáte na cestu,“ namítl don José.

„Ještě tak málo mě znáte, příteli?“ odpověděl lovec s úsměvem. „Mitápirú!“ křikl ihned nato do tmy s jistotou, že ten, jemuž to platilo, je na svém místě. Mladý Indián vyskočil tak rychle, že polekal peóny, kteří o jeho přítomnosti neměli ponětí, a postavil se vedle lovce, sleduje očima každé jeho hnutí.

„Vyndej z beden prostěradla a pomoz mi při převlékání!“

Doňa Dolores přinesla veliké plechové umyvadlo a postavila je na zem. Karaí vstal, setřepal přikrývky a rychle se sebe shazoval oděv kus po kuse. Pak se doňa Dolores vrátila s velikým hliněným chladičem a nohou přišoupla stoličku k umývadlu.

Lovec se postavil do umývadla. Jeho bílé tělo světélkovalo na tmavém pozadí tropické noci. Doňa Dolores vylezla na stoličku, s námahou zdvihla velikou nádobu a lila proudy studené vody na lovcovu hlavu.

Několikrát ještě projelo zachvění celým tělem, svaly se napjaly a po chvíli lesklá, potící se kůže byla pokryta pupínky, které vrhaly dlouhé stíny na bílou pleť. Mitápirú přiskočil s velikým prostěradlem, přehodil je přes lovcova ramena a začal ho třít.

Karaí se rychle oblékl, pročesal dlouhé vlasy, svázal je v uzel na temeni hlavy, zapálil si dýmku a zdlouha srkal grog.

Byl připraven na cestu a nikdo by byl nepoznal, že právě jen silou vůle přerušil záchvat zimnice. Jeho tvář byla klidná, nehybná jako u člověka zvyklého provést, co si umínil — u člověka neznajícího překážek.

Měsíc vyskočil nad obzor.

Lovec vstal a řekl několik slov Indiánům; ti ihned odběhli k řece. Pak se rozhlédl.

„Jakoubek a Josefka už spí?“

Doňa Dolores se zasmála: „Josefka snad, ale Jakoubek ne.

Čeká, až odejdete. Říkal, že dříve neusne.“

Beze slova zamířil lovec k domu. Vešel a u dveří temné světnice naslouchal. Zaslechl pravidelné oddechování.

„Jakoubku, spíš?“ řekl polohlasem.

„Nespím, strýčku!“ řekl hoch rychle a vstal. „Věděl jsem, že se se mnou přijdeš rozloučit a že nás neopustíš jen tak jako tehdy, když jsi šel lovit jaguára. Proto se ti stalo neštěstí!“

Lovec vkročil až do světnice: „Nevíš, že lovci nemají ve zvyku loučit se? Vyprávěl jsem ti přece, že je taková pověra: když se lovec loučí, něco zlého se mu přihodí.“

„Ale ty, strýčku Indiáne, na tu pověru nedbáš. Proč se nám teď vyhýbáš a ani pohádky nám nevyprávíš?“

„Jsem nemocen, Jakoubku. Až se uzdravím, budu povídat. Přijdu brzy!“

Lovec odešel.

Podal ruku doně Dolores a zatřepal pravicí správci vápenice:

„Na shledanou dnes o půlnoci!“

Pak se obrátil k lamači: „Nuže, Giovanni, je-li libo, následujte mě. Čluny jsou připraveny.“

„Vždyť jsem ještě ani oka nezamhouřil a času je dost. Do východu slunce chybějí nejméně tři hodiny a mohli bychom se prospat.“

Giovanni však mluvil do prázdna. Lovec ho už neposlouchal.

Zastrčil revolver za pás, připjal dýku, vypil z láhve velký doušek třtinového rumu a kráčel po srázu k řece.

Giovanni si pobroukával, ale přece sledoval lovce po příkré cestě.

Když sešel dolů, slyšel šplíchání vesel, jimiž dva Indiáni hbitě poháněli kánoi, kdežto lovec, stoje na zádi, řídil ji proti proudu mezi víry prudce se zatáčející řeky. Jeho dlouhá silueta, opřená o dlouhé kormidlové veslo, rýsovala se proti vycházejícímu měsíci.

„Počkejte na mne! Vraťte se a vezměte mě s sebou!“ křičel Giovanni.

„Počkám na vás na druhé straně. Máte hodinu času!“

„Přece za vámi nepoplavu jako honící pes! Vraťte se pro mne!“

„Nebuďte hloupý, Giovanni! Nevidíte, že kánoe unese stěží tři muže a že druhá, mnohem větší, čeká u vašich nohou?“

Teprve teď si Ital všiml, že u balvanu byla připravena největší kánoe, jakou měli lidé náčelníka Kyráa, a dva Indiáni jako stíny stáli vedle ní.

„Hodina času!“ bručel Ital. „Mohl to říci hned a byl bych se ještě vyspal.“ Ohlížel se, jako by něco hledal, a teprve po chvíli si uvědomil, že sledoval lovce s prázdnýma rukama, tak jak byl u ohně, s trepkami na nohou, bez košile a s přehozeným kabátcem.

Jak zdlouhavě sešel s kopce, tak rychle se teď vrátil nahoru, aby nahradil ztracený čas.

Obyvatelé calery seděli kolem ohně a vyprávěli si o podivném lovci a o dobrodružství jejich kamaráda. Byla neděle, mohli se do libosti vyspat za poledního žáru, a tak se nikomu nechtělo na lože. Někteří měli o Giovanniho starost, jiní se chtěli vsadit, že se vrátí ještě před svítáním z druhé strany, jak jen přičichne k Solné poušti.

„Jen najde-li cestu zpět, až mu začne zalízat.“

„Lovec ho jistě jen strašil,“ mínil don José. „Když přijde do tuhého, dá mu za vyučenou, ale neopustí ho. Však ho znáte. Spíš mám starost o lovce, aby mu neuškodil nějaký hloupý kousek mého krajana mezi Indiány.“

„Věru, podivný člověk,“ začal Joaquín, který dosud mlčel.

„Divný člověk, ale mám-li říci, co si myslím, jsem jist, že ho jeho lehkomyslnost jednou důkladně potrestá. Nechtěl bych být na místě Giovanniho, ač jsem nesmírně zvědav, co tam lovec vlastně hledá… Jistěže tam našel ložiska zlata nebo petroleje, anebo má zprávy o pokladech, které v těchto krajinách ukryl prý na ústupu López nebo jež zakopali svatí otcové jezuité, když je bezbožná španělská vláda vyhnala ze země.“

„Že byste věřili těm povídačkám!“ zasmál se don José. „Ptal jsem se lovce, co je pravdy na těch pověstech, a víte, co mi řekl?

Že v této zemi nemůže být vůbec zlato, vyjma to, které je v bahně řek, ale to už je tak rozmělněné, že není možno je vůbec dobývat. Proto také nemohli mít zlato jezuité. Ti jen vyváželi ze země úrodu a nutili tvé předky k práci tak ukrutně, že sám papež musel vydat bulu na ochranu ubohých Indiánů. A López? Byl už čtyřletou válkou proti třem velmocem tak vyčerpán, že asi mnoho zlata neměl. Když ho Chico Diablo probodl v bažině, sotva mu zbyl čas, aby něco zahrabával.“

„Vždyť tolik lidí už zbohatlo tím, že vyzvedli poklad Lópezův,“ namítal Joaquín.

„Také jsem se na to lovce ptal a vysvětlil mi to: Když někdo někoho okrade anebo jinak nečestným způsobem si pomůže k penězům, rozhlásí, že našel Lópezův poklad. U nás se říká, že vyhrál v nějaké cizozemské loterii, a každý tomu věří, ale obyčejně to bývají peníze chudých vdov, a sirotků.“

„To víte, kdyby zde našel bohatství, nebude vám to povídat. Mám sto chutí prohlédnout si jeho bedny a jeho papíry. Doňa Dolores by nám mohla přečíst, co je v nich psáno,“ popichoval Joaquín.

I na ostatních bylo znát, že by k tomu měli dost chuti. Byli jisti, když lovec nebyl přítomen, že je nemůže překvapit. Ale don José je rázně zakřikl:

„Opovažte se a budete mít co dělat dřív se mnou, než vás vyženu z práce. I kdybychom těm papírům rozuměli a kdyby tam byl celý poklad — podívejte se, že ani nezavřel zámky, aby dokázal, jakou k nám má důvěru. Ten největší darebák by se ji neodvážil zklamat, a kdyby někomu napadlo… Vida, Giovanni už je zpět. Ať žije slavný lovec divočiny!“

„Nechte si vtipy,“ utrhl se Giovanni, „čeká na mne kánoe a Karaí bude na druhé straně ještě hodinu spát. Já se zatím pěkně připravím a na spaní mám dost času, až se večer vrátím.“

Nikdo mu neodpověděl a Giovanni se dal do práce. Od každého něco chtěl. Všichni mu museli pomáhat. Zpočátku nejevili mnoho chuti mu posluhovat, ale čím víc se množily předměty, jež chtěl vzít s sebou, tím víc mu jich přinášeli. Ještě ve spěchu nacpal do kapes několik tuctů patron nejrůznější ráže, broků, kulek i sekaného olova, jako by chtěl nalovit celou Noemovou archu…

Zatím si dal ode všech snášet různé zásoby: sýr, suchary, sušené maso, víno a několik krabic konzerv, že by s tím proviantem vystačil alespoň na týden. Ani na pětilitrovou láhev rumu nezapomněl.

„Tohle, Giovanni, s sebou nevezmete?“ ptal se jeden z peónů a přinesl mu zouvák. „Až dojdete do vesnice přes poušť, bude vám příjemné stáhnout si boty ztvrdlé solí.“

Tato poznámka pronesená se strojenou vážností, vyvolala bouři smíchu. Dva peóni ochotně pomáhali sbalit všechno do tří velikých ranců a nesli je k přístavu.

„Giovanni!“ křikl don José, když Ital po zvyku lovců mlčky odcházel. „Vzal jsi patrony, a ručnici zde necháš?“

Ital zaklel: „To je z toho spěchu! Ten člověk každého jen poblázní.“

A vrávoraje pod těžkým rancem, vracel se pro ručnici.

Sotva se však otočil, volala doňa Dolores: „Lovec vám doporučoval, abyste vzal s sebou mačetu. Snad půjdete houštinou a nemůžete ho nemocného nechat, aby si před sebou čistil cestu loveckým nožem.“

Giovanni se nerad vracel. „No ovšem! Zapomněl jsem, že Karaí bude potřebovat chůvu. Já mu mám prosekávat cestu, když mám tolik zavazadel!“ bručel.

„Že se nestydíš, Giovanni, tak mluvit!“ řekl správce. „Jako bys nevěděl, že je nemocen a sláb. Ostatně tvůj náklad jistě připadne Indiánům.“

„Rád bych věděl, jak by mohl rozdávat, co není jeho. Ostatně, vždyť i jemu to přijde cestou vhod!“

Nikomu se nechtělo spát. Nahrnuli se na okraj skály a dívali se do hlubiny, ozářené měsíčním světlem. Dole seděli dva Indiáni a trpělivě čekali, pokuřujíce své dýmečky. Teprve když přišli peóni se zavazadly a shodili je na zem, rudoši vstali, přiskočili hbitě ke kánoi a přitáhli ji blíže k břehu.

Pokoušeli se pak Giovannimu posunky vysvětlit, že jejich kánoe neunese tolik nákladu, dva veslaře a ještě přívažkem takového obra. Znázorňovali, že převezou nejprve Itala a pak jeho zavazadla, nebo naopak, ale Giovanni se nechtěl odloučit od svých věcí a dával příliš najevo svou nedůvěru.

Sám naložil své rance a rozestavil je po kánoi; pak si vlezl doprostřed. Rudoši váhali vstoupit na přetíženou kánoi, ale vzpomínali, že lovec je požádal, aby ve všem poslouchali. Radili se chvilku pohledem. Pak přední veslař, který zůstal na suchu, velmi opatrně sesouval člun do vody.

Šlo to pomalu a obtížně, až se Giovanni začal horšit na jejich lenost a volal své kamarády, aby mu pomohli, Paraguayci zatlačili a kánoe se zahoupala na vlnách.

Ale Indián proti všem zvykům nerozjel kánoi proti proudu, neodrazil ji od břehu a plul velmi opatrně a zvolna. Věděl dobře, co se stane — znal svůj člun.

„Co je zase tohle za vtip?“ křičel Giovanni, když se mu začaly máčet kalhoty. „Karaí mi nechal kánoi, do které teče voda.“

„Zuj si honem boty!“ křičeli naň peóni, ale bylo už pozdě.

Giovanni zděšeně vstal, avšak na vratkém plavidle, vytesaném z jednoho kmene, ztratil snadno rovnováhu a překotil se přes okraj. I na to byli Indiáni připraveni.

Kormidelník vyvážil svým tělem člun, aby se nepřekotil, ale přece nemohl zabránit, aby se nenaplnil vodou až po okraj. Pak obratně sklouzl do vody a plaval, aby nadlehčil člun, a přivedl ho k břehu.

Z cesty i ze skály se ozval hlučný smích:

„Křest divočiny! Dobře začínáš svou cestu! Evviva Giovanni!“ znělo ze všech úst. Giovanni byl zlostí bez sebe.

„Měl to také nápad!“ žehral, když vylezl z vody a otřepával se jako pudl. „Proč se mám plavit v takové skořápce, když zde máme nádhernou lodici na dvě tuny? Hoši! Pojďte mě převézt a přivezete ji pak zpět. Ti divoši mě shodili do vody. Jak jim důvěřovat?

Jistěže je navedl, aby mě zastrašili, ale to se mýlí. Však já mu dokáži, že dovedu lépe cestovat než on. Jen počká-li.“

„Pamatuj si, že Karaí nelže,“ křičel naň don José, „a že hodinu počká, když to slíbil.“

Správce vyhledal klíče a sešel dolů, aby otevřel zámek na řetězu člunu.

„Zbývá ti málo času a bude lépe, když tě převezeme a pomůžeme ti donést věci do vesnice. Sám bych se rád podíval, co tam Karaí dělá a jak se připravuje. Sotva půjde tak, jak odtud odešel, ale že by spal,“ pochybuji.“

Giovanni neodpovídal a přenášel své namočené batohy z potopené kánoe. Vše bylo v žalostném stavu, ale nedával na sobě znát svůj vztek.

Hlavně nechtěl, aby si ostatní všimli, že při nedobrovolné koupeli ztratil v řece svou mačetu z anglické oceli.

Lodice byla připravena. Dřív než na ni přenesli zavazadla, zpozorovali Indiáni, že jejich přítomnost je zbytečná. Rozkymáceli kánoi z boku na bok, aby z ní vyšplouchali vodu, nalodili se a vyrazili proti proudu.

Giovannimu se vrátila energie: „Udělejme s nimi závody a ukažme jim, co dovede evropsky přivázané veslo proti jejich kopistům.“

Sám don José se dal strhnout tím nápadem. Byl hrdý na své veslařské umění. Naházeli balíky do loďky, chopili se vesel a odrazili. Čtyři vesla se zabořila do vody a Giovanni, usadiv se u kormidla, zaklepal na otevřená ústa a vyrazil zároveň po indiánském zvyku táhlý jekot vyzvání.

Z kánoe se ozval podobný výkřik na znamení, že sázka je přijata, a Indiáni hned přirazili k balvanu, který vyčníval z řeky, aby vyčkali joly, až přijde do stejné výše s nimi.

„Jen si jeďte!“ křičel Giovanni výsměšně. „My vás hned dohoníme.“

Ale Indiáni čekali klidně, až je lodice předhonila. Pak, jako by se odlepili od skály, zatočili přídí napříč proti proudu, a odrazivše silně od balvanu, vyrazili. Nárazy jejich vesel, přiložených k tělu kánoe, nebylo slyšet. Jediný zvuk vycházel od přídě, rozrážející zčeřenou hladinu; člun, vydlabaný z jednoho kmene, klouzal po vodě velikou rychlostí stále týmž směrem proti proudu.

Zato těžká jola, ač její vesla hlasitě plácala do vody, byla stržena proudem a víry jí točily. Giovanni, jemuž kormidlo hrozilo vypovědět službu, snažil se zvětšit rychlost tím, že zatočil šikmo po proudu, a křičel: „Počkejte, ať vás nepřekotíme!“ Ale kánoe přejela mnohem dřív, než se k ní přiblížili, a vzdálenost mezi oběma plavidly se stále zvětšovala. Veslaři i kormidelník si navzájem dávali vinu. Několikrát si vyměňovali místo právě v největším proudu, který je stále strhával. Než dospěli do třetiny cesty, ozval se z druhé strany vítězný výkřik.

Don José, který byl zatím u kormidla, ohlédl se zpět a zatočil opět loď šikmo proti proudu. Obrátil se rozmrzeně na lamače:

„Lovec ví, proč raději jezdí na indiánských kánoích a proč přijal naši jolu, jen když na druhou stranu stěhoval svou těžkou bednu. Však se ještě nadřeme, než se dostaneme z proudu. Podívejte, jak daleko nás zanesl pod vápenici. Dobré půl hodiny budeme veslovat a můžeš být rád, Giovanni, že tě Indiáni ohlásí, aby na tebe lovec počkal.“

Giovanni se hmoždil s dlouhým veslem a neodpovídal. Potom se však přece hleděl omluvit:

„Nikdo nemůže říci, že by to nebylo lepší na pevné lodici než na tom vratkém kusu špalku. Přijeďte mi, přátelé, v noci naproti, abych se nemusel vracet na kánoi. Jistě přinesu nějakou zvěřinu.

Dá to práci, táhnout jelena na zádech, a bylo by škoda ho utopit. Pochutnáme si.“

„Ještě jsi jelena nezabil, Ale jak to, že už nemyslíš na návrat před západem slunce?“

„Když Karaí říkal, že se vrátíme o půlnoci, tak asi budou nějaké překážky,“ omlouval se Giovanni rozpačitě.

„Konečně že začínáš věřit! Bylo by však hloupé čekat do půlnoci. Až se vrátíš, vystřel a my pro tebe pojedeme.“

Zatím narazilo veslo na kůl skrytý rozvodněnou řekou a člun se prudce zatočil. Několik jiných kůlů, na které Indiáni vázali čluny, vířilo vodu a na břehu mezi vysokou trávou prosvítala úzká vyšlapaná cestička, vedoucí do vnitrozemí. Když se lépe rozhlédli po okolí, rozeznali ve stínu zádě kánoí, které vyčnívaly z plovoucí vegetace. Byli v přístavu.

„Hoši, musíte mi pomoci donést batohy do vesnice, nechci je svěřit lecjakému Indiánovi. Rozkradli by to a já sám bych všechno neunesl. Jsem unaven veslováním,“ škemral lenivý Giovanni.

„To víš, že s tebou půjdeme, abychom viděli, komu je svěříš potom, až půjdeš do pouště.“

Správce a peóni se chopili mokrých batohů.

Giovanni si přehodil přes záda jen ručnici a v rukou nesl některé maličkosti. Měl být hrdinou dne a nadlehčoval si, kde mohl, aby uspořil sílu na únavnou cestu.

Oddechl si, když se blížili k ohňům.