Strýček Indián/Kůže z jaguára

Strýček Indián Alberto Vojtěch Frič
Cyklón	Kůže z jaguára	Slovo lovce

Údaje o textu
Titulek:	Kůže z jaguára
Autor:	Alberto Vojtěch Frič
Zdroj:	Alberto Vojtěch Frič. Strýček Indián, Státní nakladatelství dětské knihy, Praha
Vydáno:	Praha: SNDK, 1968
Licence:	PD old 70

Všichni ve světnici naslouchali, jak Néne vypravuje o lovci. Malý Jakoubek měl uši napjaty a poslouchal u vytržení; bylo to poprvé, kdy slyšel o svém „strýčku Indiánovi“ tolik zajímavého.

A Néne ve vyprávění pokračoval: „Tehdy mi přišel vhod, ale jindy mi všude vleze do cesty, když bych ho raději viděl několik set mil daleko; a zas je mi všude dobrý když ne on, aspoň jeho jméno. Pomyslete, že jdu po stopě toho kocoura s rozseknutou tváří už pět měsíců. Tahá mě za nos cestou necestou. Prošel jsem územím šesti indiánských kmenů a každý mluví jinou hatmatilkou. Já ty chlapíky nemám dvakrát v lásce a oni mě také moc nemilují. Mají chuť na mé psy a nebýt strachu, který jim nahnal všude tygr, jistě by mě zbavili starosti o celou smečku. Ale u Tumrahů ani to nepomohlo. Nechtěli mě nechat projít. Chtěl jsem se jim vyhnout velikým obloukem vnitrozemím, avšak vždy mi nadběhli a hnali mě zpátky. Nevím, co mi napadlo, ale mezi řečí jsem vyslovil jméno, které má Karaí Pukú mezi nimi. Říkají mu tam Niodčík – Krokodýl. Netušil jsem, že bych se s ním tady mohl setkat; myslil jsem, že se tam někde toulá mezi nimi a že by mi mohl poradit, jak z toho. A to pomohlo. Hned jsme byli přátelé a dál už jsem šel bez překážek. Ještě mi poradili, kudy si nadejdu, abych se zbytečně nebrouzdal bažinami po stopě tygra, a docela mi ukázali, kudy odešel Karaí z jejich území. Teprve když jsem přišel k prvým kmenům Mačikuí, k vnitrozemním Sanapaáng, zvěděl jsem, že jejich sousedé Sanapaná vypravovali, že se toulá zde a že mu tygr zabíjí psa za psem. Tušil jsem už, že přijdu pozdě, ale myslil jsem, že když bude mít málo psů, bude potřebovat pomoc a mou smečku. A zase jsem našel jen staženou kůži! Jak by také ne! Jeho smečce se nevyrovná žádná jiná.“

„Vaše smečka je lepší než jeho,“ řekl správce.

„Kde vlastně schoval své psy?“ ptal se Néne. „Takovou smečku mu přece nemohou Indiáni uživit a tady jsem neslyšel ani štěknutí.“

„Vaše smečka je osmnáctkrát lepší než jeho,“ opakoval správce již silnějším hlasem, protože divoký vítr se snášel opět do nižších vrstev a meluzína, začínající znovu kvičet ve stromech, zesilovala svůj hlas každým okamžikem.

„Co říkáte?“ křičel Néne. „Snad mu ta bestie nepobila všecky psy?“

„Všecky.“

„A jak ho mohl zabít? Povídejte mi, jak to vlastně bylo?“

Vypravování bylo nesnadné, neboť venku příroda ječela a sténala pod nárazy vichru.

„Nikdo vlastně dobře neví. Nemohli jsme z něho dostat slovo. Když jsme naléhali, aby vypravoval, odbyl nás. Víme jen to, co jsme vyzvěděli na Indiánech, a ti také mnoho nevědí. Zdá se, že když neměl psy, nastavil se jako vnadidlo sám. Jaguár byl postrašený, měl hlad a bál se vylézt z brlohu. Karaí šel tedy za ním a našli jsme je pak oba před vchodem, když už nad nimi kroužili supi.“

„Vy jste ho šli hledat do lesů, kde byl tygr?“ ptal se nedůvěřivě Néne.

„Tak, jak nás tu vidíte, skoro všichni, ale teprve když nám Indiáni řekli, že jsou oba mrtvi.“

Skoro mezi každým slovem, které pronesli, zahučel hrom. Néne přidržoval lampu, která se houpala větrem, prodírajícím se skulinami. Dorozumívání se stávalo nemožným. Bylo nutno dorozumívat se posunky a zrakem.

„Kam ho střelil?“ křičel Néne správci několikrát do uší, než mu bylo porozuměno. Správce ukázal na kůži, která ležela na zemi, a ukazoval na svém těle na kyčle. Néne vyvalil oči zděšením a otevřel ústa dokořán, až by ho byl málem zalkl vítr.

„Chtěl si vzít na tygra nůž?“ křičel, ale když zpozoroval, že mu nikdo nerozumí, strhl lampu se závěsu, posadil se na zemi vedle kožešiny a začal ji pozorně prohlížet.

Zvědavost lovce mu nedala, aby čekal, až se uklidní bouře. Zlobil se sám na sebe, že zbytečným žvaněním promarnil tolik času, když se mohl na všecky podrobnosti dobře vyptat. Ale jemu, zkušenému lovci, pověděla kožešina skoro tolik, co mu mohli říci lidé.

Skutečně našel na kyčli pod bokem otvor, jímž vnikla kulka. Byl malinký, ač byla kůže vytažena. Poznal, že to byla kulka z lovcovy mauzerovky.

Na druhé straně byl otvor mnohem větší, podlouhlý. Kule narazila na kost a vyjela podélně. Dravec byl jistě zraněn tak, že nemohl skočit.

Néne si v duchu maloval, jaký to musil být nádherný pohled, když šelma s rozseknutou tváří otevřela tlamu, stočila jazyk, syčela a řvala, až se to rozléhalo lesem jak stála tváří v tvář proti lovci.

Znal dobře ten pocit vášně, který se zmocňuje lovce, kdy se zapomíná na všechno kolem, kdy se v mozku objevují příhody z dětství s těmi nejmenšími, dávno zapomenutými podrobnostmi, kdy v několika vteřinách prožívá člověk dlouhá léta svého života, kdy vzpomíná na největší zážitky i na nepatrné malichernosti.

Znal ty mohutné dojmy, které nedovede vyloudit ani nejživější sen, znal tu vášeň, která je nejvyšším vzplanutím života, a záviděl Dlouhému lovci, že v tom okamžiku nestál na jeho místě.

Néne ulehl na kožešinu vedle lampy, opřel se o loket a díval se do prázdna. Neslyšel hukot bouře, před jeho zraky zmizely učouzené kameny ohniště a byl před ním prales prales v plné své kráse i hrůze. Mezi spletí kořenů zahlédl žíhanou kůži. Hukot hromu změnil se v jeho sluchu v zařvání šelmy, která se blížila mezi kořeny. Viděl lovce, jak stojí u stromu právě proti vchodu do doupěte, opřen o svou dlouhou opakovačku, jak by šelmu nepozoroval stojí a uvažuje.

Jeho hlavou jistě probíhají nejkrásnější sny jeho života, lovec přimhuřuje oči, usmívá se.

Néne ho vidí, chvěje se chtěl by ho upozornit, že stačí jeden skok šelmy, aby se již nikdy neprobudil ze svých snů… ale nemůže se pohnout vzrušením.

Prožívá přesně všechno, co prožil Karaí Pukú při lovu Zjizvené tváře. Vidí to v těchto barevných skvrnách kůže…

Ostatní kolem nemohli pochopit, proč žvatlavý Néne náhle zmlkl; nikdo nechápe, proč roste červeň na jeho tvářích, oči hoří, ruce se chvějí…

Néne „loví Zjizvenou tvář“.

Sní s vytřeštěnýma očima a s otevřenými ústy. Leží na kožešině a krůpěje potu mu stékají s čela. Prožívá všechno, co prožil Karaí Puku. Všechno až do chvíle, kdy lovec klesl pod tělem jaguára do bezvědomí. Cítí náraz těžké tlapy a tlumeně vzkřikne.

„Co je vám, Néne? Máte horečku?“ ptá se soustrastně don José.

Néne se udiveně rozhlíží. Podívá se na správce a rozhlédne se po všech ostatních, kteří se usazeni podél stěn choulí v přikrývkách. Konečně se zadívá na kůži, jež leží vedle, a pochopí.

Přejede si rukou čelo a začíná s prohlídkou. Opravdu, vše je tak, jak viděl ve snu. Dva palce pod srdcem úzký řez zšíři loveckého nože, ale zato na zádech dlouhá šikmá rána.

Néne se obrátil k správci: „Karaí Puku dal starému jaguáru čest, jaká mu patřila: zabil ho po starodávném zvyku ne střelnou zbraní, jíž může střílet každý zbabělec, ale nožem. Zjizvená tvář si to věru zasloužil. Ale Karaí měl štěstí. Nasadil špatně a teprve tím, že mu jaguár přerazil násadu kopí, prořízl své oběti srdce. O kousek stranou, a jaguár by byl lovce roztrhal, než by byl pošel.“

„A jak víte, Néne, že mu přerazil kopí?“ ptal se správce. „Tady v rohu skutečně stojí přeražený kmen »genipapa«, na němž měl lovec nůž připevněný pštrosími střevy.“

„To víte, krajane, lovcům poví kůže víc než vám kameníkům, a co nám nepoví, to si přibásníme,“ odpověděl ledabyle Néne, ale pozoroval dobře, jak vzrostl správcův obdiv k němu.

Zatím bouře ztichla úplně a jen déšť bubnoval do palmových tašek.

„Divný člověk!“ opakoval už pokolikáté Néne. „Já z něho nemohl o tom dostat ani slovo!“

„Nepovídejte,“ přerušil ho don José, „jistě vám vše vyprávěl. Jak byste jinak věděl, že ho zabil kopím? To dovede jen Karaí, že uhádne vše, co se kde děje, aniž byl při tom.“

„Také se v tom tak trochu vyznám. Patří už k našemu řemeslu všímat si všech maličkostí a správně usuzovat. Nejsou to žádné zázraky a je třeba jen trochu myslit. Je to velice jednoduché.“

„To nám neříkejte, že se dá poznat, zda měl nůž na násadě nebo v ruce, když bodal,“ vmísil se do hovoru Joaquín.

Néne nevěděl, proč ho Paraguayec dráždí svou pouhou přítomností a proč má k němu odpor. Už delší dobu pozoroval, že mesticův pohled je mu až na kost nepříjemný. Ale nepřemýšlel o tom a odpověděl mu se strojenou veselostí: „Tobě by bylo těžko tohle rozeznat, protože už je to dlouho, co tvůj indiánský předek lovil, a ty jsi jeho lovecké zkušenosti zanedbával a utápěl v kořalce.“

Paraguayec jen zasyčely vztekem. V domě oběšeného není radno mluvit o provaze, právě jako nebývá dobře mesticovi mluvit o předcích, za něž se stydí.

„Vysvětlete nám to, krajane,“ chlácholil don José, aby se nedorozumění zamluvilo.

„Podívejte se, jak je to jednoduché! Karaí má sice svůj nůž vždy nabroušený, že by se jím člověk mohl holit, ale rána šla odspoda nahoru. Není možné, aby člověk tak vysoký jako Karaí měl v ruce takovou sílu, aby probodl kůži na živém jaguáru, který nečeká jako ovce, neřku-li aby probodl celé tělo v místech, kde jsou žebra a jistě z nich alespoň dvě zapraštěla, protože rána je skoro kolmo k nim. Když pak nůž prorazí, nestačí síla ruky, aby jím mohl zatočit a proříznout maso i kůži na druhé straně. Přimyslete si k té kůži objem těla. Celý nůž až po jilec byl v něm. Aby špice měla tolik síly, musela být rukojeť na páce, a to ještě potřebovala mocný náraz. Zde působila mnohem větší síla, než jakou má Karaí, a protože tam byli sami, musil to být jaguár nejen silou své pracky, ale i váhou celého těla. Není to jasné?“

Dělníci pokyvovali.

„Věru, že mám sto chutí pustit se do divočiny, abych se tomu přiučil. Člověk neví, kdy by to mohl potřebovat,“ řekl Joaquín.

„Kdyby ses tomu naučil, pak bys už v divočině zůstal,“ odsekl Néne, „nechtělo by se ti mezi lidi,“ a zamžoural po mesticovi pohledem, ale pak pokračoval: „Myslím, že teprve teď rozumím, proč Karaí o tygru nemluví. Stydí se asi za to, že špatně nasadil kopí. A přece není zač se stydět. Jiný by byl střelil karabinou, a ještě hezky zdaleka.“

„Co asi dělá teď v tom dešti?“ vzdychla doňa Dolores.

„Co dělá?“ opáčil Néne. „Máčí se ve vesnici, nevhodila-li ji bouře do laguny. Slyšeli jste, jak to burácelo? Vyšel-li z vesnice, byl zasypán bahnem, slaným bahnem, a je v něm zadušen. Vždyť my jsme ani zde v domě nemohli dýchat.“

„To není možné,“ vzdychla opět Doňa Dolores a v jejích očích se zaleskly slzy, „vždyť je tak dobrý!“

„Sebelepší člověk zajde v takovém nečase, neumí-li se ukrýt.

Karaí si nechtěl dát říci. Stále jen tvrdil, že před půlnocí bude zpět. Jakmile se řeka uklidní, podíváme se po něm, ale sotva s ním budeme ještě v životě mluvit, leda by se nám zjevil jako duch.“

Doňa Dolores plakala, avšak nikdo netušil, jakou úzkostí se zadrhlo hrdlo jednomu z přítomných, o kterém nikdo nevěděl, že slyší každé slovo. Byl to malý Jakoubek, jehož oči, znavené bděním se dívaly do stropu. Neplakal jako maminka, svíral jen své malé pěsti a říkal si v duchu: Strýček Indián mi slíbil, že o půlnoci přijde. Já vím, že přijde! A hoch chudák ani netušil, že půlnoc už dávno minula.

Don José, spíš aby uklidnil svou ženu, která tiše plakala, nedbal smutných předpovědí a začal tiše rozumovat:

„Znám ho už několik měsíců a vždy dodržel slovo, vždy měl čas vypočítaný na minutu a neznal překážky. Když začala bouře podruhé, zdálo se mi, že vaši psi vyjí, a to mohlo být tak kolem půlnoci. Kdo ví, zda nepřišel, ale nemohl se na nás dotlouci.“

Tato naděje povzbudila doňu Dolores: pohlédla ke dveřím a zdálo se jí, že se pohnuly.

„Podívejte se, jak se dveře hýbou,“ upozorňovala hned ostatní, ale Néne se jen usmál: „To se pohnulo jen světlo lampy. Musím ji zase pověsit na místo, aby nebylo tak smutno.“