Strýček Indián/Cyklón
Strýček Indián Alberto Vojtěch Frič | ||
Néne Fióri | Cyklón | Kůže z jaguára |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Cyklón |
Autor: | Alberto Vojtěch Frič |
Zdroj: | Alberto Vojtěch Frič. Strýček Indián, Státní nakladatelství dětské knihy, Praha CHYBA: {{Textinfo}} — Chybí hodnota parametru „ZDROJ“ (zdroj této kopie díla) |
Vydáno: | Praha: SNDK, 1968 |
Licence: | PD old 70 |
Néne vylil vodu z chladiče na ohniště a uhasil oheň. Nastala úplná tma, protože i lampa právě rozsvícená zhasla. Ve tmě se ozval pláč. To se rozplakala Josefka, kterou uložili do sítě, aby spala, ale ona přece jen vyslechla příliš mnoho starostlivých řečí, než aby mohla honem usnout.
„Nebreč, hloupá!“ těšil ji statečně Jakoubek, který visely síti vedle ní.
Ale Josefka natahovala moldánky, dokud k ní nepřišla doňa Dolores a nevzala ji do náruče.
Peóni ve tmě usedli kolem stěn a nevydali ani hlásky. Néne pojednou vykřikl: „Pojďte mi otevřít, musím ještě ven!“
„Vždyť vás odnese vítr a neudržíme dveře,“ namítali peóni.
„Čert mě odnes i s vámi! Nebude nás všech tolik škoda, jako kdyby odnesl kůži z jaguára, kterou jsme nechali venku,“ křičel zlostně Néne a hledal potmě laso, „slyším ji, jak ještě pleská o zeď.“
Našel laso, přehodil si smyčku kolem ramenou a začal odstrkávat závoru a vzpěry jediných nezabedněných dveří. Naštěstí netloukl vítr přímo proti stěně a rozrážel se o roh dómu.
Podařilo se otevřít a Néne zmizel ve tmě. Na odchodu zakřičel, aby přehlušil skučení větru: „Až trhnu lasem, táhněte! Pomalu, ale stejnoměrně!“
Netrvalo dlouho a v lase bylo cítit škubnutí, hned druhé a pak následovala škubání rychle za sebou.
Nebylo vidět, co se venku děje, ale všichni cítili, že vítr nadzvedl lehoučkého Néneho i s tygří kůží a že teď visí na lasu jako drak ve větru.
Laso se jim smekalo z rukou, dveře tloukly ve veřejích jako zběsilé a vítr skučel jizbou, že nebylo slyšet slova.
Vteřiny se vlekly nekonečně pomalu; laso, jež přitahovali, zdálo se nekonečné a později ani nezpozorovali, když se Néne i s kůží octl pod jejich nohama.
Vtáhli ho do jizby a všichni se snažili potmě zachytit tlukoucí dveře a znovu je zavřít závorou a vzpěrami. Trvalo dlouho, než se jim to podařilo a než mohli znovu obrátit pozornost na malého lovce.
Ten stále ještě ležel na zemi a křečovitě se držel kožešiny. Divoký vítr pronikal skulinami stěn, nikdo nemohl poznat, zda Néne Fióri dýchá. Don José rozepjal lovcův límec a sáhl mu na prsa. Ucítil tlukot srdce a křičel ze všech sil: „Je živ! Seďte každý na svém místě, ať ho neušlapete!“
Hned nato zaburácel hrom, že přehlušil i skučení větru, a celá skála jako by se zatřásla. Malá Josefka v matčině náručí se zachvěla. Ale to už nebyl strach. Holčička usínala, škubla sebou a usnula spánkem unavených děti.
Néne se vzpamatoval. Posadil se a hmatal kolem sebe. Když ucítil kožešinu, vykřikl radostí. Zároveň však měl starost, není-li poškozena. Hmataje po ní, našel správcovu ruku. Šel po ní dál a snažil se po způsobu slepců rozeznat, kdo je jeho soused. Když poznal dona Josého, nahnul se k němu a křičel z plných plic:
„Takhle tady přece nebudeme sedět potmě! Karaí má lodní lampu. Pokusme se ji rozsvítit!“
„Vím o ní,“ křičel správce, „je v bedně. Ale kdo by to byl předvídal? Nezeptali jsme se, zda by nám ji půjčil.“
„Na mou odpovědnost!“ řval malý lovec. „Karaí by ji v takovém čase neodepřel ani nepříteli. Musíme se podívat, není-li kůže poškozena, a musím si ovázat rány. Veďte mě rukou, kde je bedna.“
Oba Italové se plížili po zemi a hmatali kolem, aby ve tmě někoho nepřišlápli. Nebylo možno nikoho varovat, protože nad nimi křižovaly blesky a hrom nepřetržitě hučel.
Konečně byli u bedny, otevřeli víko a nahmatali lampu docela nahoře, jako by ji tam byl lovec pro ně připravil.
Správce ji zdvihl a zatřepal jí. „Je plná, nalitá až nahoru. Ale jak ji rozsvítíme?“
„Všecky pláště sem!“ zařval mu skoro do ucha Néne.
Opět nastala plíživá pouť po zemi od jednoho k druhému a po dlouhých výkladech stahovali z mužů ponča, do nichž byli zabaleni.
Konečně se podařilo nakupit několik plášťů na lovce, ucpat všechny skuliny, jimiž pronikal vítr, a tak po dlouhé době a po několika marných pokusech vzplálo světlo.
Všichni si oddychli jako osvobození, jen Néne spěchal posvítit si na kožešinu a pozorně ji ohledával. Na jeho tváři bylo vidět radost, když shledal, že není porušena, jen někde pomazána od bláta. Teprve pak začal ošetřovat své odřeniny a rány, z nichž tekla krev, a přitom vykřikoval:
„Nebyl bych přežil tu hanbu. Lovec v domě a nechat odnést větrem kůži Zjizvené tváře! Nebyl bych se mohl Dlouhánovi podívat do očí.“
Jeho hlas chvílemi zanikal, chvílemi se podobal řevu, protože bouře vzala na sebe jinou tvářnost, ale nikdo si to nedovedl vysvětlit.
Vítr přestal hučet, meluzína umlkla a jediný hluk způsobovalo burácení hromu, které se slévalo v jediný hukot. Vzduch ve světnici byl pojednou nehybný a lampa, kterou Néne pověsil na provaz, už se ani nehoupala. Kdykoli na chvíli ustal rachot hromu, jasně slyšeli vlnobití dole a neznámý, nepopsatelný šustot vysoko ve vzduchu.
„Cyklón se zvedl nad nás,“ vysvětloval Néne. „Je slyšet, jak se tře o spodní vrstvy vzduchu. Ale vrátí se, aby ukázal, co umí. Myslím, že to byla jenom předehra. Alespoň nám na chvilku odnese tu proklatou bouři a trochu si oddychneme.“
Opravdu, burácení hromu ustávalo; hrom se ozýval z větší a větší dálky, až ztichl docela. Jen podivný, stejnoměrný hvizdot, jaký vydává kruhová pila, a hukot vln připomínaly, že není klidná noc.
Konečně se mohlo hovořit. Každý toužil, aby se vymluvil nebo vyposlouchal z prožité úzkosti. Dosud se všichni zaměstnávali sami sebou. Jakoubek ležel tiše v síti, ale nespal. Měl jen oči přivřeny a myslil na lovce. Divil se v duchu, že se nikdo ani slovem o něm nezmínil. A tu jako na zavolanou začala mluvit doňa Dolores, která uložila Josefku k spánku a přistoupila k světlu.
První vzpomněla na lovce:
„Chudák Karaí Pukú, kde asi zůstal?“
„Je-li mezi živými, je opravdu narozen na šťastně planetě,“ řekl Néne. „Být to někdo jiný, nevěřil bych, že se s ním ještě potkám, ale on má štěstí ve všem. Všichni ho mají rádi.“
„Jak by ne,“ pravila doňa Dolores, „kdo by ho neměl rád? Já mu nikdy nezapomenu, že sem přijel, aby chránil mé děti.“
„V tom vám musím dát za pravdu,“ odpověděl Néne, „ale nemyslete, že vaše děti jsou jediné, jimž snad zachránil život. A já umím posoudit, v jakém jste byli nebezpečí! Také já a pět mých neméně zkušených kamarádů máme jemu co děkovat, že dýcháme.
Vždy se objeví tam, kde je ho třeba, vždy přijde včas. Nu, někdy to člověka netěší, jako mne teď, kdy mi ta krásná kůže neříká »pane«, ale možná, že kdyby nebyl přišel dřív než já, nebyli bychom zde všichni pohromadě a kosti mých psů by obírali supové. Jsem hrdý na svou smečku, ale za jeho bych hned měnil. Opustilo-li ho štěstí dnes, je to jeho vina, že vzal s sebou toho hromotluka. Potkal jsem ho na této straně Solné pouště, právě když jsem odpočíval, než z ní vyjdu. Víte, tam z kraje, kde je ostrůvek dobré půdy. Ležím pod palmami, když ke mně přišel jako duch, že ani psy neprobudil. Musí mít nějaký talisman. Když byl mezi nimi, ani nezaštěkli. Sám jsem se polekal. Sotva jsem ho poznal. Měl malování jako Indián Tumrahú a těm já se raději vyhnu. On je s nimi jedna ruka. Čert ví, co to je, že vyjde s každým, kdo by jiného odnaučil dýchat. Hada vám vezme do ruky, hada chřestýše, jako by to byl úhoř. Všecko prohlíží, se vším hovoří, jako by uměl řeč zvířat. Nebýt Giovanniho, těžko by se mnou byl poseděl a nebyl bych věděl, jak blízko mám dobré lidi, kde bych se mohl schovat. Měl naspěch. Věděl dobře, co dnes přijde, a přece přisedl. Má prý dnes žáka, kterého zaučuje. Byl jsem věru zvědav, ale ten žák dal dobrou hodinu na sebe čekat, než se dobelhal; Indiáni nesli jeho kabát a boty. Karaí mu nechal všecky své lidi a sám šel napřed. Domlouval jsem Giovannimu, aby se vrátil se mnou, bylo mi ho líto, ale cosi ho hnalo kupředu a nechtěl se pustit Dlouhána. Nevěřil, když jsem mu říkal, že to nejhorší teprve přijde, že přes poušť má alespoň třikrát tak daleko. Tvrdil, že to horší být nemůže, a když, umře prý v poušti; a tu vám mám vyřídit jeho poslední pozdrav. Když se pak Karaí pustil zase napřed, poseděl ještě chvilku se mnou a zdálo se, že měl chuť se vrátit, ale pak se zas nechtělo mně; kdopak by se s ním tahal! Kdybych ho byl přijal, jistě bych dnes nocoval někde v poušti a neseděl zde…“
„Neříkal jsem to,“ vzkřikl vítězně Joaquín, „že Karaí Giovanniho někde ztratí?“
„Nebýt té bouře,“ pokračoval Néne, „jistě by ho neopustil. Snad se pustil napřed pouští, aby se Giovanni před ním nestyděl a vrátil se se mnou. Rozuměl jsem mu dobře, jak nakazoval Indiánům, aby, nevrátí-li se, šli s ním, a nebude-li chtít z místa, aby udělali nosítka a přinesli ho. Proto mu nechal všecky, aby se mohli střídat. S ním už pak nejednal a šel. Měli jste ho vidět, jak se pustil do pouště! Nadzdvihl se na špičky, nakrčil kolena, nahnul se dopředu a droboučkými krůčky cupal, až pod ním chrupaly solné kamínky. I moji psi koukali, jak to umí, jako by se tomu od něho chtěli naučit. Ale Giovanni, když viděl, že by mě jeho společnost neoblažila, dělal hrdinu a já byl rád… Pomyslete si, nemotoru a tvrdohlavce! Všemu sám nejlépe rozumí, poučit se nedá a jeho druh aby to pak vyjedl! Pár hodin cesty, a už nemohl ani hubu zavřít. Kdybych to neviděl, nevěřil bych, jak se to mohlo stát. Karaí ho zpočátku stále jen předcházel a každou chvilku čekal, až dojde. Když se přiblížil a chtěl zas odpočívat, tu se Karaí pustil kousek dopředu a čekal u velkého nopálu, srazil ovoce a čistil je po indiánském způsobu nohou v trávě, aby sedřel drobné bodláčky, jimiž je pokryto. My lovci už v tom umíme chodit, a jaký je Karaí dobrák, připravil ovoce i pro Giovanniho. Ale on nechtěl umazané ovoce se země, utrhl si z keře, a než se Karaí ohlédl, zakousl se do něho, jako by to byl fík. Člověk se věru stydí za takového krajana. Měl vám jazyk a pysky plny jehliček. A Karaí, místo aby ho nechal a šel svou cestou, litoval ho a sháněl se, nemám-li s sebou trochu vosku. Nevěděl jsem na co a pochopil jsem, teprve když Giovanni došel. Chlácholil ho, že ve vesnici jistě budou mít vosk a že mu bodlinky vytahá. Koho by to napadlo? Nikdy bych byl nemyslil, že se mohu v divočině ještě něčemu naučit, ale to by mě v duchu nenapadlo, že by se daly bodlinky kaktusů vytahat voskem.“
Všichni byli Nénemu vděčni za jeho hovornost, i když se cítili trochu dotčeni, že si takový cvrček dovoluje hanět jejich kamaráda. Poznali z řeči, že není prázdným mluvkou, že si chce několik měsíců mlčení teď vynahradit hovorem. Na každého působí divočina jinak. Někdo zvykne tichu a zůstane málomluvný, i když se vrátí mezi lidi, v jiném se slova nadrží a mluvil by pak bez zastávky.
Správce to však přece mrzelo, že se jejich krajan tak špatně osvědčil, a raději zavedl hovor jinam.
„S tou lampou jste měl božský nápad,“ začal řeč, „hned je příjemněji. Ale jak jste, prosím vás, věděl, že má Karaí lodní lampu, kterou ani bouřka nesfoukne? Znáte ho tak dobře, že víte o všem, co má?“
„Baže ho znám. Kdybych ho tak dobře neznal, věru že bych se měl proč zlobit. Všude mi kříží cestu, a nejen mně, ale všem. Do všeho se plete, a ne vždycky je to člověku vhod. Víte, člověk nemůže vždycky dělat samou dobrotu. A jak jde o nějakou darebačinu, už je vám na stopě Karaí Pukú jako svědomí. A hlavně když chrání své Indiány, to je ho vždycky čert člověku dlužen! Udělá dlouhé kázání a teď klop a nahraď každou sebemenší křivdičku! A člověk ho poslouchá jako ovce berana a neodváží se protestovat ani ten, kdo se s jiným pro maličkost popere a nenechá si do svých věcí mluvit. Jednou nám jeho všetečnost přišla vhod. Bylo to v ústí Nabileque. Lovili jsme tam volavky. Dál ve vnitrozemí bylo volavek jako sněhu, ale tam žijí kaďuvejští Indiáni a s těmi aby si čert rozuměl. Jejich jediná řeč je rána z winchestrovky; a jsou dobře vyzbrojeni. My jsme lovili jen tak z kraje, v ústí, odkud jsme mohli dobře a rychle utéci. Bylo nás šest. Don Pablo byl mezi námi; a toho zná celá Paraguay, že se nebojí ani čerta o půlnoci. Měli jsme oči na všech stranách. Jednoho dne přijede vám Karaí Pukú na malé lodičce docela sám do ležení. To víte, že nám to nešlo pod vousy, mít o jednoho podílníka víc. Neznali jsme ho, byl to mladý hoch, a myslili jsme, že se k nám chce přilepit v našem úrodném revíru. Nikdo s ním nechtěl začít hádku. Každý se chystal, a jak začal, tak se naň Karaí jen podíval a už byl zticha. Vylosovali jsme na to dona Pabla. Začal se zlobit záminku si rychle našel ale Dlouhán se vám na něho podívá, pak se dá do smíchu, a jako by četl myšlenky, řekne nám do oči, že kdyby chtěl volavčit, že by zde neseděl a nečekal, co přilítne k řece, že by šel do hnízdišť, kde nemají ptáci ještě polámané a pošpiněné egrety. Za hovoru nám odstřeloval jednoho ptáka po druhém. Měl krásnou předovku, dvojku. Střílel na větší dálku, než bychom se sami odvážili. A když to ve všech vařilo, že nám pytlačí, pojedl s klidem naše makaróny a vypil náš čaj, klidně se prospal a pak docela jednoduše vlezl do své lodičky, nechal nám nastřílené volavky a jel dál. Na každého z nás přišlo asi sedmdesát per. A kam byste myslili, že jel? Rovnou proti proudu Nabileque, přímo do území kaďuvejských Indiánů. Sám a sám jel. Myslíte, že tam jel lovit volavky? Kdepak! Jel rovnou do vesnic a toulal se s Indiány po horách. My na něho dávno zapomněli a mysleli jsme, že ho už někde obrali supi a že ho svlékli až na kostru. Volavek bylo stále víc, ale s námi bylo stále hůř. Dobře nám říkal, že nás ta bažinatá voda vyplatí. Za několik dní už žádný nemohl ani pro dříví a za týden oheň nehořel. Taková to byla malárie.
Zatím byl až v Orlích horách, projezdil na koni všecky vesnice, vyškrábal se až na pohoří Bodokénské, prožil slavnosti obžínek a spřátelil se se všemi. Myslíte, že na nás zapomněl? Z vysokých hor se díval dalekohledem a přehlížel celou krajinu. Viděl, že je volavek, jako když sníh padá, ale stále méně obláčků z hlavní pušek. Myslil, že nám dochází prach. A když jednoho rána zpozoroval, že nevychází ani kouř z ohniště, poznal, že je zle. Věděl, že našinec by takové loviště neopustil a že by alespoň jeden zůstal, aby se mu tam nenastěhoval jiný. A ten jeden by musil vařit. Jiný by se o to čerta staral. Ale jak říkám, Karaí Pukú je zvědavý a do všeho se plete. Tři dni jsme už leželi bez ohně a bez jídla. Najednou se probudím a nevím, zda se mi to zdá, nebo zda je to pravda. V našem ležení bylo asi dvacet Kaďuvejů a na druhém břehu stáli jejich koně. Rudoši měli pomalované tváře, samé droboučké obrázky. Jsou to krásné obrázky, ale tehdy jsem z nich měl hrůzu. Hnout jsem se nemohl a má puška ležela v boudě. Jeden z těch divochů šel od jednoho k druhému, vklínil mu mezi zaťaté zuby lovecký nůž a naléval mezi ně z láhve. Nechápal jsem, proč by nás chtěli otrávit, vždyť nás mohli pobít. Když přišel ke mně, zavřel jsem oči a čekal jsem, že mi prořízne krk. Byl jsem tak vyčerpaný, že jsem po chuti nepoznal, co mi tam lije. Ale po chvilce to zhořklo a teď jsem pochopil, že mi nacpal ústa chininem. Otevřu oči a dívám se: byl to on, Dlouhý lovec, Karaí Pukú!
Byl pomalovaný jako divoký Indián. Když jsme přišli k sobě, vařil nám a krmil nás pilulkami, po kterých bolelo břicho, ale za týden jsme byli chlapíci, a pozval nás na jeleny. Navážili jsme mu kilo nejlepších per. A on se jen usmíval. Vzal si dvoje parohy z jelenů, které zabil, peří nám nechal a odjel. Divný člověk! Ale don Pablo, ten bručoun, dal by za něho život.“