Schillerovu „Píseň o zvonu“ přinášíme ze závažných důvodů. Napsal ji vyzrálý muž, je plodem dlouholetého života uměleckého a praktického, jest ovocem hojných zkušenosti, jest takřka odkazem umírajícího básníka německému národu: Schiller dobře znal a opěvoval antiku, byl rodilým protestantem — ale vysoce si vážil katolické církve, ve svých básních a dramatech ji oslavuje, jest odpůrcem podvratných hesel a revoluce a přeje si míti společnost založenou na základech zbožnosti křesťanské. To se všechno krásně zračí v jeho světoznámé „Písni o zvonu“. Píseň o zvonu byla napsána r. 1799 a několikrát přeložena do češtiny: 1. Od J. Jungmanna r. 1823. 2. Od Purkyně r. 1841. 3. Od Karla Dostála Lutinova (vyšla v Sedmikrásách r. 1895). 4. Od Jar. Vrchlického (ve Květech r. 1907). 5. Od J. Kamenáře (v Besedách Času 1907). — Náš překlad vychází s nepatrnými změnami znova.
Bedřich Schiller (1759—1805) připojil sám k této básni poznámku: „Tschudi, který nám zachoval tuto anekdotu, vypravuje také, že kněz, jenž měl onu příhodu s hrabětem habsburským, stal se později kaplanem u kurfiřta mohučského a nemálo přispěl k tomu, aby se při nejbližší volbě císaře, která následovala po dlouhém interregnu, myšlenky knížete-volitele obrátily na hraběte z Habsburku. — Pro ty, kteří znají dějiny oné doby, podotýkám ještě, že vím velmi dobře, že Čechy svůj arciúřad při Rudolfově korunovaci nevykonávaly.“ —
— pozoruhodno jest, s jakou pietou píše protestant Schiller o katolickém kultu Eucharistie; i jiná jeho díla jsou prodchnuta katolickým duchem.
