Stero žalmů/Žalm 4
| Stero žalmů Václav Vojáček | ||
| Žalm 3 | Žalm 4 | Žalm 5 |
Světlo a mír od Boha.
1 Přednímu zpěváku na nástroj strunný, žalm Davidův. 2 Když volám, vyslýcháš mne, Bože obhajce spravedlnosti mé, neb jsi mi v úzkosti prostranství způsoboval; smiluj se nade mnou a vyslyš modlitbu mou. 3 Synové mužů slovutných, dokavadž sláva má v potupě bude, dlouholiž marnost milovati a lži hledati budete? 4 Vězte, žeť jest oddělil Hospodin sobě milého; vyslyšíť mne Hospodin, když k němu volati budu. 5 Uleknětež se a nehřešte; přemyšlujte o tom v srdci svém na ložci svém a umlkněte. 6 Obětujte oběti spravedlnosti a doufejte v Hospodina. 7 Mnozí říkají: Kdo nám ukáže dobré věci? Ale ty Hospodine pozdvihni nad námi jasného obličeje svého. 8 Spůsobils radost v srdci mém větší nežli oni mívají, když obilí a víno jejich se obrodí. 9 A protož v pokoji i lehnu i spáti budu, nebo ty, Hospodine, sám spůsobíš mi bydlení bezpečné.
Žalm ten, jak verš poslední ukazuje, písní jest večerní a za takovouž v církvi (v kompletorium) položen a nařízen jest. Slova (v. 1). „Bože obhajce spravedlnosti mé“ osvědčují upřímné doufání pěvcovo na tom založené, že věčný zákonodárce též jest ochránce spravedlivých a práva jejich. Tato doufanlivost zároveň potvrzena jest zkušeností, ano pěvec vyznává, že Hospodin již často jej vyslýchal a v prostřed úzkosti jak vnější pomocí tak vnitřním mysli povzbuzením a posilněním jemu prostranství způsoboval a volného průchodu zjednával. Na takové výsosti víry postaven jsa obrací se výstražným slovem k těm, kteří se zpěčují řádům Božím. Syny lidskými je nenazývá, nébrž (jako v přísl. 8, 4) syny mužovými, což jest tolik jako pány, muži předními a vzácnými buď rodem šlechtickým neb jinými přednostmi. Napomenutí to platí zvláště oněm odpadlíkům, kteří za zlými úmysly k Absalonovi se přidali, soběctvím vedeni jsouce jen po věcech marných a ničemných bažili a svého řádného krále zradivše proti řádu božského spasení brojili. Děje se k nim vyzvání (v. 4, 5) aby konečně předse uvážili, jak předivně Bůh všemohoucí jej chudobné pachole pastýřské z místa nepatrného povýšiv rekem vítězným, vysvoboditelem a králem národu svého učinil a tudy, že vyvoleným a pomazaným jeho jest, osvědčil. Čehož uvažujíce mají sami sobě odpověděti k otázce, zdali Bůh tomu, jejž vyvolil a milostí svrchovanou obdařil, na pomoc nepřispěje, nébrž jej opustí? Pročež ať se uleknou své nepravosti a bezbožných skutků svých želejíce zanechávají. Obyčejné čtení hellenské, jehož i apoštol (Efes. 4) užívá „hněvejte se a nehřešte“ obsahuje pravidlo mravné, že kajicník hněv svůj proti sobě samému obrátiti má k přemožení zlé vášně své, poněvadž (jako sv. Basilius dí) jen k tomu konci hněv člověku dán jest. Též k oněm zrádcům děje se v týž smysl napomenutí, aby rozlícenost svou proti sobě samým obrátíce soud Boží předešli a nikoli jako doposavád činí v úhledné vykonávání obřadů nábožných mylně nedoufali. Bydlíce totiž v městě hlavním mohli též obcovati obětem v stánku úmluvy, touto tvárnou pobožností svědomí svá ukojujíce. Pročež (v. 6) k nim vychází napomenutí, aby oběti své v úmysle spravedlivém přinášeli a Hospodina, jenž všecka srdce prohlédá a zpytuje a pokrytství v ohavnosti má, doufanlivě v pravdě se přidržíce jeho poslušni byli. Podlá mysl ovšem svým obyčejem takovému napomenutí ráda odmlouvá namítajíc: „Kdož medle ukáže nám dobré věci? Věcí sobě milých na obět vydávání, jakož toho poslušnost k Bohu vyžaduje, pracné nad sebou panování a sebe zapírání, s nesnázemi spojená poctivost co nám prospěly a kde zůstalo dobré, jež nám za odplatu slíbeno bylo?“ (Malach. 3, 14. Tobiáš 2, 22). Tak mluví sprostáctví, jež hledí toliko dobrého tělesného, nikoli duchovního a věčného, nikoli toho jaká jest důstojnost člověka a k čemu jest určen. Opravdivé dobré, jež nám dáno jest, světlo obličeje Božího, zjevení milostí a pravdy jeho v Kristu (2. Korint. 4), to nad námi svítíc býti má zástavou neb korouhví za níž bychom šli, také však i (v. 8.) radostí vnitřní a trvalou, jež má do sebe větší váhu nežli všecko, čeho případná zboží podávati mohou, byť to byly nejhojnější úrody orby a sadův. Ovocem radosti takové jest dověra a srdnatá statečnost, jaká jest vyrčena v slovech: Když jest Bůh s námi i kdo proti nám? (Řím. 8.) A ta dověra též posiluje pěvce, tak že (v. 9) na loži svém odpočívaje nikoliv za drahný počet hodin strachem a péčemi sužován nebývá usnouti nemoha, nébrž ihned pokojného usnutí účasten bývá. Neb ač se zdá býti úplně osamělý a bezbranný, předce v ochraně milosti Boží má dobře bezpečný příbytek svůj. Tať také býti má jasná myšlénka, která věřícímu za úplné osamělosti, když od něho všecka vnější pomoc odstoupila, útěchy a statečné mysli dodává. Neboť (jakož napomíná sv. František Saleský) kdo v žití vezdejším milosti Boží se dověřuje, odevzdá se jí též v hodinu smrti, kteráž jemu rovněž zdřímnutím býti má.