Modlitba ranní člověka Bohu oddaného.

1 Přednímu zpěváku k flétnám žalm Davidův. 2 Slova má slyš Hospodine, porozuměj toužebnému úpění mému. 3 Pozoruj hlasu volání mého, králi můj a Bože můj; nebo se tobě modlím. 4 Hospodine! v jitře vyslyšíš hlas můj; v jitře předložím tobě žádosť svou a šetřiti budu. 5 Nebo ty, ó Bože silný, neoblibuješ bezbožnosti; nemáť místa u tebe nešlechetník. 6 Neostojí blázniví před očima tvýma; v nenávisti máš všecky činitele nepravosti. 7 Zatratíš mluvící lež; člověka ukrutného a lstivého v ohavnosti má Hospodin. 8 Já pak ve množství milosrdenství tvého vejdu do domu tvého; klaněti se budu k svatému chrámu tvému v bázni tvé. 9 Hospodine proveď mne v spravedlnosti své pro ty, jenž mne střehou; spravuj přede mnou cestu svou. 10 Neboť není v ústech jejich žádné upřímnosti, smýšlení jejich samá zkáza; hrob otevřený hrdlo jich, jazykem svým lstivě lahodí. 11 Pokutujž je, ó Bože! nechať padnou od rad svých; pro množství nešlechetností jejich rozptyl je, poněvadž odporni jsou tobě. 12 A ať radují se všickni v tě doufající, na věky ať plesají když je zastírati budeš; ať se v tobě veselí, kteřížkoli milují jméno tvé. 13 Nebo ty, Hospodine, požehnáš spravedlivému a jako štítem přívětivostí svou zastřeš jej.


Žalm tento jest patrně modlitba ranní před vejítím do chrámu, nebo lépe do stánku na Sionu. Náleží tedy do těch časů, když pěvec ještě v Jerusalemě přebýval, avšak obklíčen byl četnými nepřátely vždy hrozněji brojícími. Odtud se vysvětluje (v. 2—4) dolehavosť prosby jeho, kterou přirovnává oběti ranní, dne každého úsvitem na oltář kladené. Dovolává se při tom (v. 5—7.) svatosti Boží, jež ohni sžírajícímu připodobňuje se (Žid. 12), poněvadž vše, co jest mravně zlé a záhubné, jako trusky vyměšuje a taktéž i mluvitele lži na nic přivádí, kteří totiž k zapírání pravdy spasitedlné, k líčení křivému skutečných udalostí a k utrhání bližním svým výmluvnosti nadužívají. Co se týče jeho samého, svědomí vlastní jemu dosvědčuje (v. 8), že upřímně práva a pravdy vyhledává a tedy s plnou důvěrou vejíti může v dům, jejž Hospodin obral sobě k prokazování milosti své. Pročež prosba jeho (v. 9) zvláště směřuje k tomu, aby jemu Pán cestu zákona vždy jasně poznávati dával a jej dalších poklesků ochránil, a to pro nepřátely, kteří ho střehou hledíce, aby opět našli, proč by jej tupili a tím také víru a pobožnosť jeho lidu pomlouvačně ostouzeli.

Číhající zrádci tito způsobují, že nejpřísnější sebe zpytování a rozvahu za povinnosť sobě pokládá, aby nebyl oklamán lichotivými slovy lahodných jazyků jejich, pod nimiž (v. 10) ukrývají potměšilosť. Čím však zlosynnější bylo pokrytství takové, čím zarytější zlost, v níž se vkořenilo, tím méně můžeme podiviti se tomu k Bohu se domlouvání, (v. 11), jehož tvrdosť zákonu lásky nikoliv neodporuje, ježto i sám Spasitel proti pokrytcům a sice proti těmto samojediným s hněvem posvátným zasazoval se a s nimi co se zavrženými nakládal. Plesání bezbožných krátké jest a veselí pokrytcovo bývá na okamžik. (Job. 20.) Avšak trvalá jest radost těch, kteří (v. 12, 13.) hledíce upřímně Bohu se líbiti oddávají se v poslušné víře bez výhrady svaté dobrotě jeho.