Stero žalmů/Žalm 3
| Stero žalmů Václav Vojáček | ||
| Žalm 2 | Žalm 3 | Žalm 4 |
Žalm Davidův, když utíkal před Absolonem synem svým.
1 Hospodine, což jsou mnozí nepřátelé moji, mnozí povstávají proti mně; 2 Mnozí mluví o duši mé: Nemáť tento žádné pomoci v Bohu. 3 Ale ty, Hospodine, jsi štítem vůkol mne, slávou mou a kterýž povyšuješ hlavy mé. 4 Hlasem svým volal jsem k Hospodinu a vyslyšel mne s hory svaté své. 5 Já jsem lehl a spal jsem i zas procítil, nebo mne zdržoval Hospodin. 6 Nebuduť se báti mnoha tisícův lidí, kteříž se vůkol kladou proti mně; povstaniž, Hospodine, zachovej mne, Bože můj! 7 Kterýž jsi zbil všech nepřátel mých líce a zuby bezbožníků zvyrážels. 8 Tvéť, ó Hospodine, jest spasení a nad lidem tvým požehnání tvé.
Příčina tohoto modlitebného žalmu z nadpisu jest patrna. Vlastní svou těžkou vinou David své vážnosti pozbyl, čehož užil syn jeho, aby lid za sebou potáhna jej s trůnu svrhl. Piklů těch konec byl, že David malým počtem věrných provoděn jsa na útěk dáti se musil, z čeho lidé soudili, že ho pro hříchy Bůh zavrhl a opustil. On však sám do sebe ví to, že pro upřímné pokání opět navrácen a přijat jest k milosti Boha svého, jehož ochraně znovu se dověřiti může. Řeč obecného lidu, kterýž všeho spasení u Boha jemu odpírá, svou sprostáckou drzostí připomíná slov Kainových, že větší jest nepravot jeho než aby mu od Boha odpuštěna býti mohla. Věřící žádných mezí a konců v odpouštění neklade milosrdenství Božímu, kteréhož bude-li oučasten, nehledá cti své u lidi, nébrž u Boha, jehož smilování hlavu jeho zármutkem schýlenou v čas pravý opět pozdvihuje. Pěvec jest toho sobě svědom, že se mu dostalo milosti té; neboť (v. 5—8) hlasem svým t. j. z hlubokosti srdce svého vzýval Hospodina, kterýž jej vyslyšel se svatyně Sionské, kdež své milosrdenství prokazuje; nyní uprostřed samých nebezpečenství klidně spáti může jakoby ochranná ruka Boží podpírala hlavu jeho. Ač jest veliký počet nepřátel jej oblehajících, jest předce tím jist, že Bůh zuby jejich zvyráží t. j. lítý hněv jejich potře a zbraně jejich roztříští. Že však nikoli pro sebe jediného pomoci Boží nevzývá, ukazuje verš závěrečný. Jsa od Boha zřízeným králem lidu k úmluvě vyvoleného též za něj prosí, ačkoliv lid ten oním samým časem jemu se zpěčil. „Odpusťte a odpustí se vám“ toť jest zákon blahověstný, jehož mírná záře osvěcuje praotce Spasitele našeho.