Stero žalmů/Žalm 2
| Stero žalmů Václav Vojáček | ||
| Žalm 1 | Žalm 2 | Žalm 3 |
Božství a království Spasitelovo.
1Proč se bouří národové a lidé daremné věci přemyšlují? 2Sstupují se králové zemští a knížata se spolu radí proti Hospodinu a proti pomazanému jeho, říkajíce: 3Roztrhejme svazky jejich a zavrzme od sebe provazy jejich! 4Ale ten, jenž přebývá v nebesích, směje se, Pán posmívá se jim. 5Tehdáž mluviti bude k nim v hněvě svém, a v prehlivosti své předěsí je řka: 6„Jáť jsem ustanovil krále svého nad Sionem, horou svatou mou.“ 7 „Vypravovati budu úsudek; Hospodin řekl ke mně: Syn můj jsi ty, já dnes zplodil jsem tě. 8 Požádej mne a dámť národy aby byli dědictví tvé a končiny země vládařství tvé. 9 Roztlučeš je prutem železným a jako nádobu hrnčířskou roztříštíš je.“ 10 A protož králové usrozumějte sobě, vyučujte se soudcové zemští. 11 Služte Hospodinu v bázni a veselte se s třesením. 12 Líbejte Syna aby se nerozhněval a zhynulibyste na cestě. 13 Neboť v krátce ovšem zapálí se hněv jeho; blahoslaveni jsou všickni, kteříž doufají v něho.
Cíl a konec zákona jest Kristus k ospravedlnění všelikému věřícímu (Řím. 10). Starý zákon, jenž může toliko trestati ale oživovati nemůže, nevyhnutedlně ukazuje k novému zákonu milosti, jenž Spasitelem v plnou moc a působnost vešel. Pročež o Spasiteli jedná veškeré proroctvi, kteréž zajisté v žalmech Davida praotce jeho k novému vzletu se povzneslo. Z toho se vysvětluje, proč tento žalm Spasitele opěvajíci, jenž se sjednává se stým devátým, v čele všech druhých stojí, jakož i to, že ne bez příčiny k samému prvnímu se přidružuje, poněvadž ho doplňnje a cestu spravedlnosti určitěji ukazuje býti tuto, která Spasitelem ražena jest. K bližšímu vyrozumění připraviž nás průpověd sv. Řehoře Velikého, že jest to spůsob všelikého proroctví, k jiné věci náhle přecházeti aneb dáti se vyšším myšlének postupem, jenž obyčejného pořádku logického přesahuje. Pravý prorok jest věštec nadáním nadpřirozeným; co v blízké neb daleké budoucnosti rozvinovati se má, mysli jeho přítomně se objevuje, při tom ale duch jeho v nečinnosti a ve snění nezůstává. Duch prorocký proroku poddán zůstává (1. Kor. 14, 32) t. j. věštec při paměti neb při sobě úplně trvá, tak že co viděl a slyšel ovšem nejurčitěji vypravovati může. Tak pěvci zde (v. 1—3) dáno jest viděti do dálky na všecky věky, jež od prvniho příští Páné až do druhého míjeti budou. Spatřuje neustálý boj, jejž mrákotné moci lži, pýchy, tělesných vášní s blahověstí (s evangeliem) vedou, bouření národů pohanských, kteří od bláznivého přírodě se klanění a modlaření svého pustiti nechtějí; snažnost mocnářův a tyranův, aby všelikou krutostí a lstí vyhubili novou tu moc životní, která starou porobu a zatuchlou plíseň vyhladiti hrozí. Proto již první křestané za vysvobození knížete apoštolského se modléce veršův těchto pamětlivi byli, na Herodesa a na představenstvo chrámové je obracejíce (Skut. ap. 4, 25). Ať to již byli římští imperatoři kteříž v tom pronásledování nemírně pokračovali, ať již staří libomudrci, kteříž se blahověsti (evangeliu) posmívali, ať hluza tělesníků smyslům otročících a zákonu duchovnímu odporujícich; vždy opětuje se křik: Nechcemeť, aby tento panoval nad námi (Luk. 19)! Avšak nikda nižádnému násilnictví, nižádnému zapírání nepodaří se zrušiti mocnost zákonů věčných. Svrchovaný Hospodin a Panovník (Adonai) dal sice člověku svobodnost vůle, avšak obmezil vykonávání její, tak že každé titanské tvorů se povyšování i malicherným i bláznovým před jeho tváří jeviti se musí. Moudrost světa toho, dí apoštol, před Bohem prokázala se býti bláznovstvím, a co se světu bláznivým a mdlým zdálo, prokázalo se (v Kristu) mocí a moudrosti býti (1. Kor. 1.) Tent jest význam toho, jež zde o smání Božím po lidsku praveno jest, čím se vytýká ničemnost všelikého proti všemohoucnosti bojování. Dlouhočekanlivost božská, jež toliko spasení jednoho každého žádostiva jest, pšenici s koukolem spolu růsti nechává až do žní t. j. do skonání dějin člověčenstva; potom však (v. 5) v úplné neodolatedlné moci své se objeví. Potom všem zapíračům a nevěrníkům jako blesk slunečné jasnosti vzejde poznání pravdy té, že jediný spravedlivý, v nějž uvěřiti nechtěli, věčným člověčenstva králem jest (v. 6) poslaným od Boha a z Boha a ustanoveným na Sioně, odkud vyšly milost a pravda Boží (Is. 2.). Žalmista, jenž toto svědectví v duchu zaslýchá a je tudyž jako řeč Hospodinovu přivodí, slyší též (v. 7—9) řeč Spasitelovu, kterýž se sám Synem Božím, světa vykupitelem, pánem a soudcí býti osvědčuje. Skutek spasení našeho byl zároveň obnoveným zjevením zvěstovaným od toho, jenž jsa slovo neb logos (um) Boží věčně u Otce přebývá a prostředníkem Boha i lidí jsa bytství božské i lidské v sobě zdržuje. V něm splnil se slib daný Davidovi a domu jeho, na nějž apoštolé v příčině nejedné odvolávají se, Tak čteme v listu k Židům (1, 5) o božství Kristově: V těchto pak posledních dnech Bůh mluvil k nám skrze syna svého, kteréhož ustanovil dědicem všeho, skrze něhož i svět učinil; k němuž jedinému rčeno jest od něho: Syn můj jsi ty, já dnes zplodil jsem tebe. Ježto slovem „dnes“ přítomnost ustavičná neb věčnost se vyrozumívá, která před všelikým všeho počátkem, tedy bez počátku jest, v tajemství o vtělení se slova zjištuje se pravdivost toho, že zaslíbený Spasitel netoliko co syn člověka nébrž také co bytný a podstatný syn Boží na zemi zjevil se (Luk. 1, 32.; Řím. 1, 3). Třetí neméně důležité přivedení verše 7. nacházíme v řeči, v níž apoštol vzkříšení Spasitelovo zvěstoval, dokládaje, že Bůh vzkřísiv Ježíše naplnil milostivé zaslíbení své jakož v 2. žalmu napsáno jest: Syn můj jsi ty, já dnes zplodil jsem tebe (Skut 13). Jako zde tak i v úvodě listu k Římanům slovo „dnes“ ku vzkříšení syna člověka vztahuje se, poněvadž vzkříšení jest skutek ten, kterýž jej co pravého syna Božího oslavil. Jakož jest on člověčenstvu spasitelem a života základem, jest mu též (v. 8) hlavou a pánem, tak že jsou všichni národové panstvím a vladařstvím jeho; neboť jako dí Řehoř Veliký: Kristus Bůh jsa dává všecko, jsa člověk přijímá všecko. Otec dal synovi moc konati soud, poněvadž syn na se vzal postavu služebníka, aby smíření zjednaje poslušností za všecky dosti učinil. On jest tedy nejen blahoslavenství dárcem těm, kteří jsou věřící a spravedliví, nébrž i soudcem, jenž všecky výše (v. 1 a 2) dotčené buřiče a ty, kteří jej zapírají, odsoudí a jim pokutu vyměří vedlé zarputilosti jejich.
Prorok zjevené sobě blahoslavenství a soud jménem Hospodinovým a Kristovým takto vyhlásiv nyní (v. 10—13) sám od své osoby obrací se k mocnářům zemským, jichž příklad a příkaz ostatním za pravidlo bývá, napomínaje, by poslušni byli pravdy věčné a vděčně se veselíce, jednak ne bez bázně, konali spasení své (Filip. 2, 12) a tudy Synu Božímu k poslušenství a k milování se přikazovali[1]. Věříte-li v Boha, dí Pán, i ve mě věřte, nikdo nepřichází k otci, leč skrze mě. Kdo milosti odpírá, sám vinen jest, že ho tíží nemilost, která jakožto Boží proti hříchu odpor hněvem Božím slove; kdož pak usouzených od Boha pokut neuznává neb jich nevšímá, kráčí cestou nemohoucí vésti leč k zahynutí. Takto závěrek žalmu tohoto s oním žalmu prvého srovnává se: cesta lidí Bohu odcizených zahyne, ale do království světla a míru vede cesta spravedlivých, to jest těch, kteří slouží Pomazanému Páně, jsouce ospravedlněni zásluhou jeho jakož i věrností svou.
- ↑ Slova jazyku původního: „líbejte syna“ mají do sebe význam jazykům evropejským neznámý, jako: „ctěte syna, klanějte se jemu.“ Obecný překlad: „přijímejte kázeň,“ ač není přísný, dobře se srovnává s tím co potom následuje.