Stero žalmů/Žalm 1
| Stero žalmů Václav Vojáček | ||
| Žalm 1 | Žalm 2 | |
Cesta spásy.
1Blahoslavený ten muž, kterýž nechodí po radě bezbožných a na cestě hříšníků nestojí a na stolici posměvačův nesedí. 2Ale v zákoně Hospodinově jest líbost jeho a o zákoně jeho přemyšluje dnem i nocí. 3I bude jako strom štípený při tekutých vodách, kterýž ovoce své vydává časem svým, jehožto list nevadne a cožkoli činiti bude, šťastně mu se povede. 4Ne tak bezbožní, ale jako plevy, kteréž rozmítá vítr. 5Protož neostojí bezbožní na soudu, ani hříšníci ve shromáždění spravedlivých. 6Neboť zná Hospodin cestu spravedlivých; ale cesta bezbožných zahyne.
Jakož knihy sv. písma všecky jeden celek jsou obsahem svým, tak i první tento žalm, kterýž jest předmluvou všem následujícím, ukazuje nazpět na knihu Josue, v jejímž úvodu čteme: „Neodejdeť kniha zákona tohoto od úst tvých, ale přemyšlovati budeš o něm dnem i nocí, aby ostříhal a činil všecko podle toho což psáno jest v něm; nebo tehdáž šťastný budeš na cestách svých a tehdáž opatrný budeš.“ Téhož obsahu jest žalm první a proto, jakož úvod a základ veškeré sbírky, zvláštního nadpisu nemá, ale týmž slovem začíná, jež se opakuje osmkráte v řeči, kterouě Pán na horu vstoupiv k zástupům mluvil a která v sobě zavírá sumu všeho zákona evangelického. Základní výminkou našeho spasení jest věrnost mravní, která se prokazuje míjením zlého a konáním dobrého. Zlé mravné vedoucí k zahynutí vzniká z toho, že se nachyluje k popudům smyslným a soběckým, kteréž odpurují zákonu ducha. Zlé to zmáhá se na všecky strany tou měrou jak se půvabu tomu povoluje, a dovršeno bývá když se stalo zásadou panující nad veškerým činěním a nečinením naším. To jsou ty tři stnpně rozeznávané veršem prvním: nejprvé polovičnatost, která se přichyluje k smýšlení lehkomyslných, dále skutečné nastoupení na cestu nepravou, která se jmenuje široká, poněvadž se nedá stěsniti ani právu ani mravu ani vlastnímu svědomí; konečně zjevné vstoupení do tovaryšstva posměvačův, aby dosáhl hlasu a místa mezi těmi, kteří v přílišné své zpupnosti zapírají všechno co leží za oborem světa hmotného. I prospěch a tužení se v dobrém třemi stupněmi žalm vypravnje (v. 2) jež jsou: libost v zákoně Božím, snažnost poznávati zákon důkladně vedlé svatosti a pravdy jeho, i stálost v něm po všecky časy věrná i poslušná; při tom však nesluší zapomenouti, že, jak učí sv. Augustin, toto uvažování a poznávání odplatou jest víry, jejíž moc životvorná teď (v. 3) podobenstvím vůbec pochopným líčí se. Jako strom při vodách tekutých štípený kořeny svými sice v zemi tkví, ale vzrůstaje přímo se vypíná a va vršku svém kvítí rozvíjí a ovoce vydává, tak člověk, jestliže přímé postavy tělu svému přistvořené i duchovně a mravně zachovává a tudy, jak dí sv. Bernard, štípením Božím se býti prokazuje. Vody, do kterých kořeny své pouští a bez nichž se živiti nemůže, jsou prameny lásky a milosti božské (ep. k. Ef. 3, 18.); těmi živen jsa prospírá zdarem vnějším i vnitřním, a jako štěpové sadů hesperidských vydává čerstvého listi, vonných květův i zralého ovoce zároveň, v úmysle, v obcování i v skutcích. Poněvadž pak tento prospěch též na jeho osobném spolupřičinění záleží, překlad: „cokoli před se bére, šťastně dokonává“ týmž právem obstáti může jak onen svrchu položený. Oba dva výklady platí také o místech našemu příbuzných (Ezech. 47 a Zjev. 22, 1) jakož o líčení zcela podobném u proroka Jeremiáše (17, 7). Že pak se tuto rozpráví nejen o časném nébrž také o věčném zdaru a setrvání, samo sebou jest zřejmo a nadto (v. 4—6) výslovně se dokládá. Naproti lidem spravedlivým ti, kteří se Bohu odcizili, přirovnávají se plevám, jež vítr z humna odvívá, nebo prachu, v nějž se listí uschlé rozpadává. V den soudní teprvé vůbec zjevný bude tento osud bezbožníků, kteří se odřekli lásky Boží; pro svou nestatečnost a převrácenost, ve kterou lži sloužíce upadli, nemohou ostáti před soudem věčným aniž náležeti k obci spravedlivých, z kteréž se vyloučili sami. Jaká pouť jejich vezdejší, takovýť bude i konec pouti, totiž zahynutí, zatracení[1]. Avšak spravedlivých cesta neb obcování vede k životu; Bůh ji zná a svou milostí i dobrou líbezností doprovází až k blaženému cíli. Tudyž, jako již svrchu při podobenství stromu připomenuto, spasení záleží na dvojí výmince takové, jaká jest napověděna ve slovech Páně těchto: „Známť své a znajíť mne moji. Neboť jen věrné zná a miluje božský pastýř jako své. Tuto vzájemnou známost také apoštol na zřeteli má an učí, řka: „Pevný základ Boží stojí maje pečeť tuto: Znáť Pán ty, kteří jsou jeho, i odstup od nepravosti každý, kdož vzývá jméno Kristovo (Ep. 2. k Tim. 2). Základem a podvalem jest království Boží na zemi, církev Svatá, jejíž skála Kristus. V toto nevyvratné království věčná láska všecky lidi přijímá, ale tak, že svobodné jejich vůle přitom nenutí ani neopomíjí. Pročež pečeť neb zápis té základné stavby jest dvojí: první se táhne k Boží milosti a vševědoucnosti, i slouží věřícím k potěšení; drubou pečetí jest napomenutí všechněm, kteří jsouce křesťané jméno Páně vyznávají a spasení své od něho jediného očekávají, že chtějí-li se tím spasením ujistiti, také sami se snažiti musí, aby se neblížili cestě nepravosti a stále kráčeli cestou spravedlnosti, jakož ji zákon Boží jasně a neomylně předkládá.
- ↑ V původním čtení „abadon“ jest místo, kde někdo hyne, propasť, jako v kn. Job. 31, 12 a v Přísl. 27, 20.