Stříbro na hladině/VII

Stříbro na hladině
VI	VII	VIII

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola VII
Autor:	Marie Nováková
Zdroj:	NOVÁKOVÁ, Marie. Stříbro na hladině. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	České Budějovice: Růže, 1970
Licence:	PD old 70

Kapitán Andrews právě odložil sluchátko telefonu, když se ozvalo energické zaklepání. Vstupuje pilot North provázen vysokým mužem v koženém plášti.

„Doktor Olsen,“ představuje North příchozího a lékařova ruka drtivě stiskne podávanou pravici.

Má ten člověk sílu, myslí si Andrews a dívá se na Olsenovy štíhlé osmahlé ruce s dlouhými pevnými prsty. Připravuje se k řeči, Olsen ho však předejde.

„Říkal mi Dick, že máte nějaké nesnáze. Mohu-li vám v něčem pomoci, jsem vám ve všem k službám.“

Andrews si odkašle.

„Jak vidíte, chci využít vaší laskavosti. Ale jsem stále na rozpacích. Je v tom určité nebezpečí, dokonce velké nebezpečí.“

Olsen mávne rukou, Andrews však pokračuje „Jaká je to nemoc, nikdo neví. Může se stát, že se sám nakazíte, a pak, je to v divočině, mezi pralesy, zvěří a Indiány.“

„Nikdy jsem se nebál,“ říká doktor Olsen a jeho rozcuchaná hříva svítí v záři elektrické žárovky.

„A pak mám ještě jednu obavu,“ dodává Andrews, „že vás vyruším z vaší práce, že byste se musil aspoň půl roku vzdát své praxe …“

Doktor Olsen znovu mávne rukou.

„Nemám žádnou, kapitáne. Udělal jsem si tak trochu dovolenou.“

Tu kapitán vstane.

„Pak ovšem od vás nesmím žádat takovou oběť.“

V tom okamžiku se Olsen od základu změní. Vstane a přistoupí těsně ke kapitánovi.

„Poletím, kapitáne Andrewsi, je to má povinnost. Já jsem lékař a tam jsou lidé, kteří potřebují pomoci; každý jiný důvod padá“

Andrews je překvapen. Dívá se vzhůru do Olsenovy tváře, i níž zmizel všechen chlapecký jas. Hledí z ní přísnost a odhodlání.

Kapitán mu podává ruku.

„Děkuji vám doktore, jste pravý muž.“

Olsen se zas bezstarostně zasměje. Mění se tak rychle, že kapitán i jeho přítel North v duchu žasnou.

„Jmenujete mě tedy policejním lékařem?“

„Tolik moci nemám,“ usmívá se Andrews, „ale ustanovím vás prozatímně na půl roku. Do té doby se snad vrátíte.“

Vtom přináší někdo telegram.

Andrews po něm skočí a dychtivě jej rozbalí. Pak jej prudce hodí na zem a znova pobíhá po kanceláři.

„Ti blázni,“ láteří, „ti stoprocentní hlupáci… podívejte se Northe!“ Kapitán zvedne pošlapaný telegram a šermuje s ním pilotovi před očima… „Jen se dobře podívejte, dostaneme letadlo, Northe, hydroplán… slyšíte, hydroplán! Můžete se s ním klouzat po tundrách!“

Doktor Olsen se dívá na kapitánovo řádění a je mu dobře.

Andrews se vrhl k otáčivému stolečku se čtyřmi telefony.

North se významně podívá na svého přítele. Co tomu říkáš, ptají se jeho oči. Olsen se spokojeně usmál.

Zatím Andrews telefonoval, zhusta se dožadoval spojení a někomu dlouze a netrpělivě vykládal.

„… letadlo s lyžemi potřebujeme, nebo aspoň s obyčejným podvozkem …“

„Tak zítra tu bude a hned se může letět dál. Doktore, můžete se za tak krátkou dobu připravit?“

„Mohu letět třeba hned,“ říká lékař.

„Výborně!“ zaraduje se Andrews. „North vám bude dělat pilota.“

North vyskočil jako na drátkách.

„Děkuji, veliteli, chtěl jsem vás právě o to prosit.“

Andrews ho přátelsky uhodí do ramene.

„To jsem věděl. Toho druhého si tady necháme místo vás.“

„Northe, ať oznámí na misii, že lékař přiletí.“

„Ano, pane!“

North se vymrští a zmizí za dveřmi. Olsen se pozorně zadívá na kapitána. „Víte o té nemoci aspoň něco?“

Andrews si povzdychne.

„To je právě kámen úrazu. Nikdo neví, co to je, ani otec Marek a ten má dost dobré lékařské znalosti. Zdá se, že je to nějaká úplně nová choroba“

„Víte, chtěl bych se tomu dostat na kloub,“ svěřuje se Olsen, „ale bude k tomu třeba mnoho věcí, mikroskop, zkumavky, chemikálie. Máte zde laboratoř, kapitáne?“

„Máme a je vám k dispozici.“

Andrews vyprovází lékaře dlouhou chodbou ke dveřím s vizitkou doktora Kenta. Za nimi je slušně vybavená laboratoř, je však zřejmé, že se policejní lékař Kent nemusel zabývat všelijakými chemickými záhadami. Olsen chodí sem tam, vybírá sklíčka, zkumavky, skleničky s přerůznými nápisy, až je toho úctyhodná hromádka. Nakonec přidá kazetu s různými nástroji a velký mikroskop.

Kapitán Andrews se dívá na tu hromadu, neříká však nic. Jen si v duchu myslí, kam se to všechno vejde.

„Dám to zabalit, aby se tomu nic nestalo,“ prohlašuje pak.

„Ale opatrně,“ připomíná Olsen, „bez toho bych tam nebyl nic platný.“

Opouštějí laboratoř a každý je spokojen svým způsobem.

Večer přistane na primitivním letišti za městem letadlo. Doktor Olsen balí své skrovné zavazadlo a píše své staré matce, která na něj čeká v městě na jihu.

Druhý den sedí v kanceláři velitele stanice a naslouchá posledním radám. Před nimi leží veliká mapa a kapitán do ní zakresluje jejich vzdušnou cestu.

Pak je vyprovodí až k letadlu.

Doktor Olsen prohlédne ještě jednou své drahocenné věci z laboratoře a pak se usadí na své místo. Před ním usedne Richard North a pak se rozburácejí motory.

„Zlomte vaz!“ křičí někdo venku. North jim zamává a letadlo se rozjíždí. Za malou chvíli se země pod ním propadne a North zakrouží naposled nad nevlídnými střechami městečka. Letoun nabírá výšku a obrací se k severu.

Od severozápadu se blíží bouře. Nad opuštěnou krajinou je skoro tma. Sníh se snáší jako neprostupná zeď, zdvihá se od země a vítr skučí, jako by se hejno ďáblů utrhlo od řetězu. A někde ve výši se potácí letadlo. Divoce se kymácí v náporech větru, propadá se ve vzdušných vírech.

Doktor Olsen se chvěje zimou i v kožešinovém zakuklení.

Na povrchu letadla se začíná usazovat led.

Letadlo se znovu propadlo a cosi uvnitř zařinčelo. Část laboratoře doktora Olsena vzala za své. Lékař zatne zuby a ptá se Northa, který se akrobatickými manévry snaží ošálit rozzuřený sever.

„Máme se vrátit?“

North zavrtí hlavou.

Kus ledu prorazil ochranné sklo a uhodil Olsena do tváře, právě když zachytil volání Andrewsovy vysílačky.

„Všechno je dobře,“ odpovídá a utírá si krvavý šrám na obličeji, „buďte bez obav, doletíme.“

Doktor Olsen přes všechnu svou otužilost začíná pociťovat divný tlak v žaludku.

North má na čele krůpěje potu. Někde pod nimi má být stanice misionáře Marka, North má však dojem, že ji snad vůbec nenajdou.

„Zbloudili jsme. Musíme se vrátit,“ říká zklamaně North. Vtom se k němu vrhne Olsen a přitiskne mu dalekohled k očím.

„Podívej se!“

North se dívá a vidí, jak z jednoho pahorku stoupá do výše slabý proužek dýmu. Jsou u cíle.

Za chvíli letadlo měkce dosedne na bílou rovinu. Ani se pořádně nerozhlédnou a už připínají lyže, aby se co nejdříve dostali do chaty.

Když vstoupí, najdou misionáře odpočívajícího na loži z kožišin.

„Přivezl jsem pomoc,“ oznamuje North a představuje se.

Misionář se zadívá do Dánova osmahlého obličeje.

„Vy jste tedy lékař?“

„Ano,“ ukloní se tázaný, „doktor Olsen.“

„Bůh vám žehnej,“ říká tiše otec Marek. „Je nejvyšší čas, že jste přišel.“

„Kde jsou vaši nemocní?“ shání se hned lékař.

Otec Marek se smutně usměje.

„Už nejsou; včera zemřel poslední.“

Olsena zamrazí.

„Přišel jsem tedy pozdě?“

„K nám ano,“ zní odpověď, „ale jinde na vás čekají. Budete tu mít hodně práce.“