Stříbro na hladině/VI

Stříbro na hladině
V	VI	VII

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola VI
Autor:	Marie Nováková
Zdroj:	NOVÁKOVÁ, Marie. Stříbro na hladině. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	České Budějovice: Růže, 1970
Licence:	PD old 70

Kapitán Andrews běhá dlouhými kroky po kanceláři. Má ruce za zády a bojovně vysunutou bradu. Na psacím stole má hromádku papírů, které jsou příčinou jeho podivočelé nálady. Jsou to hlášení, které mu obden nosí jeden z mužů, kteří se střídají ve službě u vysílačky.

Vyhlédne z okna na střechy malého městečka v severozápadní oblastí, kde už je přes rok velitelem policejní stanice.

„Proklaté hnízdo!“ ulevuje si prudce a skoro nenávistně se dívá na hromádku nešťastných papírů. Bere je do ruky.

Na čele mu vyskočí vráska.

Je to všechno stejné. Strohým, vojenským tónem zaznamenává telegrafista své rozhovory. Je to chladný a neosobní styl, kapitán však má nepříjemný pocit v zádech.

Přes čtrnáct dní už volá otec Marek ze své nejsevernější stanice o pomoc. Kapitán Andrews je zdatný policista, proti takovému nebezpečí však neumí bojovat. Má tu na stanici třicet mužů odhodlaných ke všemu, ale žádného lékaře. Jediné, co mohl udělat, bylo, že poslal lehké služební letadlo se zásobami léků. I to bylo marné.

Vichřice zahnala letoun nad moře a teprve za několik dní se vrátil s polozmrzlou posádkou na palubě.

Zaklepání na dveře ho vyrušilo z přemítání.

„Vstupte.“

Vejde štíhlý chlapec ve stejnokroji.

„Luňák se vrátil s nepořízenou,“ hlásí v přísném pozoru. Kapitán sebou trhne. Druhý pokus byl tedy také marný.

„Co posádka?“ ptá se.

„Čeká na chodbě, pane.“

„Tak sem s ní, honem!“

Dveře se opět otevřou a vejdou tři muži v leteckých kombinézách. Jeden z nich předstupuje a chystá se k hlášení. Andrews mávne rukou.

„Nechte toho, Northe. Co je, proč jste nedoletěli?“

Tázaný pokrčí rameny.

„S Luňákem se tam nikdo nedostane, kapitáne. Je lehký jako skořápka, vichřice by ho roztrhala. Tam je třeba těžšího stroje…“

Velitel pokyvuje hlavou. Ví, že se takové letadlo na sever nehodí.

Nové zaklepání.

„Vstupte!“

Vejde radiotelegrafista, ještě se sluchátky na uších, v ruce nese list papíru.

Už zase! povzdychne si v duchu Andrews.

„Zachytil jsem volání z misie, pane,“ říká a podává kapitánovi papír. Ten ho dychtivě uchopí.

„Konečně se to podařilo! Jaké jsou zprávy?“

Chce slyšet zprávu přímo z mužových úst, než si přečte suché úřední hlášení na papíře.

„Celé kmeny na severu vymírají,“ říká telegrafista

„Nemoc se šíří k jihu. Je třeba co nejrychleji poslat lékaře. Otec Marek sám je poraněn, nemůže chodit.“

Kapitán Andrews stojí zamyšlen. Telegrafista pozdraví a vrací se ke svému aparátu.

Andrews se opět rozběhne po kanceláři.

Pět kroků sem, pět kroků zpátky …

„Musíme mít pořádné letadlo, Northe!“

„A lékaře,“ přisvědčí pilot.

„Toho nedostanem!“ zuří kapitán. „Páni nahoře neznají sever.“

Pilot North se chvíli rozmýšlí.

„Kdybyste dovolil, veliteli, měl bych návrh.“

Kapitán přestane běhat a prudce se zastaví před letcem.

„Proboha mluvte, člověče, samozřejmě, že to dovoluji!“

„Myslím, že bych věděl o lékaři,“ říká pilot do nedočkavé tváře svého velitele. „Je to můj přítel, dnes mi právě telefonoval, že se na mne přijel podívat.“

Kapitán Andrews je napětí samo.

„Myslíte, že by chtěl na sever?“

Pilot North přisvědčuje.

„Poletí, když mu vysvětlíme, že je ho tam třeba. Je to statečný muž a dobrý kamarád.“

Kapitán už zas nevydrží na jednom místě.

„Samozřejmě, že mu to vysvětlíme!“ uhodil rukou do kupy hlášení na svém stole. „Dáme mu přečíst tohle a uvidí sám. A jak se jmenuje ten váš poklad, Northe?“

„Doktor Olsen, veliteli.“

Andrews nakrčí čelo.

„Tedy ne Američan?“

„Ne, Dán. Ale žije v Kanadě.“

Kapitán mávne rukou.

„To je konečně jedno … ale poslyšte, Northe, není to nějaký učený pán s brýlemi, který se bojí sednout do letadla? Víte, nerad bych pustil nahoru nějakého podivína.“

Pilot North se usměje obavám svého představeného.

„Když dovolíte, veliteli, dojdu pro něj a představím vám ho.“

Kapitán je spokojen.

„To bude nejlepší. Tak jděte a pospěšte si!“

Pilot se svými průvodci vyjde z kanceláře. Kapitán za nimi vystrčí hlavu a volá:

„Dostanete letadlo, Northe, pánbůh ví, že je dostanete!“

Pilot North se usmívá temperamentu svého velitele a rychle se běží převléknout.

Kapitán Andrews se zatím hrne k telefonu a zdá se, že jeho rozhovory nebudou mít konce.

Richard North vypil ve stoje horký čaj a vyběhl do nevlídných ulic městečka. Obloha je zatažena a napadaný sníh je špinavě šedý. Město nevyhlíží vábně. North si připadá jako v nečisté kleci.

Jde hlavní ulicí k hotelu, v němž se ubytoval doktor Olsen. Přemýšlí o tom, zdali se neukvapil. Bude Olsen stále takový, jako býval? Nezměnil se příliš za těch několik let, co se neviděli? Najde ještě toho mladého, podnikavého člověka, nebo ho uvítá zdrženlivý vážný pán … jak že to řekl kapitán Andrews?

„Nechtěl bych tam poslat podivína …“ Nu což, vsadil na jednu kartu. Vyhraje-li, dostane misionář Marek lékaře. V malém hotelu „U Bílého Vlka“ se zastavil.

„Bydlí zde doktor Olsen?“ ptá se vrátného, který mu přisvědčí. „První poschodí číslo pět.“

North vyběhne po schodech nahoru. Před pětkou se zastaví. Za dveřmi se ozývá hvízdání a kroky. North se usměje a povzdechne úlevou. Vážný pán by jistě nehvízdal. Zaklepe

„Prosím!“ ozve se zevnitř a hvízdání pokračuje.

North už se směje nahlas a otevře dveře. V hotelovém pokoji chodí předlouhá postava, čte knihu a přitom hvízdá.

„Jensi!“

„Dicku!“

Kniha letí do kouta a dlouhé paže obejmou Northa jako dva svěráky. North se vyprostí z doktorova objetí a usadí se pohodlně u stolu.

Olsen už shání po pokoji. „Čaj, nebo horké víno?“

„To druhé, smím-li si vybrat,“ směje se North. Olsen se vyřítí ze dveří a za chvíli přináší podnos plný různých pochoutek. North se nedá pobízet. Našel svého starého přítele a zná jeho povahu. „Co to, že ses tak náhle objevil? Léta jsem už o tobě nevěděl.“ North napřed opatrně zkoumá půdu.

Olsen si prohrábne svou hustou, narudlou kštici a tiše se zasměje. „Byl jsem naposled lodním lékařem. Jezdil jsem z Londýna do Buenos Aires, ale už jsem toho nechal. Jezdím tak trochu pro zábavu.“

„A vrátíš se zas na loď?“ Rudá hlava se záporně zavrtí. „Nevrátím, znám už celou cestu nazpaměť.“

„Jsi tedy volný?“ vyzvídá North.

„Jako pták!“

Doktor Olsen rozpřáhne paže a vycení bezvadně bílé zuby.

„Měl bych pro tebe zajímavý výlet,“ začíná North a Olsenova tvář zpozorní.

„Kam?“

„Tam, nahoru,“ North mávne k severu

„Na sever?“ ptá se Olsen. Oči se mu zalesknou, ale čeká.

„Řádí tam nějaká nemoc,“ pokračuje North na oko lhostejně. „Je tam třeba lékaře a my ho nemáme.“

„Jak to, že nemáte? Což v policejních kasárnách není lékař?“

North zakývá hlavou.

„Je, ale sám teď leží v nemocnici a náhradu jsme za něj nedostali.“

Doktor Olsen je už jako na jehlách. „Což tady v městě není jiný lékař?“ North se usměje

„V tomhle hnízdě? Je tu jeden, starý pán… tak asi šedesát let.

Myslíš, že by chtěl jít do divočiny?“ Olsen začíná rozumět. „Hledají se tedy dobrovolníci?“ North přikývne. Olsen vyskočí. „Samozřejmě, že pojedu.“

„Poletíš,“ opraví ho North, „jinak by ses tam nedostal do smrti.“

„Tak tedy poletím,“ říká Olsen a dychtivě dodává: „Kdy?“

„Co nejdříve,“ zní odpověď, „třeba hned zítra Je tě tam třeba.“

Olsen zvážní. „Je to tam zlé?“

North se mu podívá do očí a přikývne.

„Myslím, že je to velmi zlé. Pojď, kapitán Andrews by tě rád poznal.“ Olsen je v několika minutách připraven k odchodu.

„Věděl jsem, že půjdeš,“ říká tiše North a tiskne mu ruku „Vůbec ses za ta léta nezměnil.“