Stříbro na hladině/V
| Stříbro na hladině | ||
| IV | V | VI |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kapitola V |
| Autor: | Marie Nováková |
| Zdroj: | NOVÁKOVÁ, Marie. Stříbro na hladině. Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | České Budějovice: Růže, 1970 |
| Licence: |  PD old 70 |
Otec Marek vyhlíží z okna své chaty do zasněženého kraje. Slunce se potácí nizoučko nad obzorem, už skoro ani nesvítí. Osada ze sněhových chýší je tichá. Nikde člověka, nikde lidské stopy. Ticho je jako živé. Dotýká se všeho svýma nesčetnýma rukama, doléhá skoro až bolestně všude, odkud mráz a tma vyhnaly život.
Otec Marek si snad dnes poprvé uvědomuje svou samotu uprostřed divočiny. Namáhavě vstane a opře se o stůl, jeho levá noha vězí skoro až po koleno v obvazech. Propadl se před několika dny do zaváté rokle a ošklivě se poranil.
Sykaje bolestí dobelhá se do kouta chaty, kde stojí malá vysílačka, jeho jediné spojení se světem a s velitelstvím královské policie. Otec Marek není jen misionářem.
Zde, v tom Bohem zapomenutém kraji, kde na míle a míle není bílého člověka, zastává také úřad zástupce vlády a spravedlnosti. Po léta už je tu sám. Miluje divočinu a pomáhá lidem, kteří v ní žijí. Uvykl samotě.
Usedne k přístroji a sestavuje zprávu o nemoci, která řádí na celém severu.
„Co je to za nemoc?“
Otec pokrčí rameny, jako by tazatel nebyl sta kilometrů daleko.
„Snad je to tyfus, snad ne … nevím.“
„Pošlete lékaře,“ žádá otec Marek, „lidé umírají.“
„Trvalo by to týdny, než by se k vám dostal,“ zní odpověď z druhého konce pevniny.
„Pošlete letadlo,“ opakuje misionář naléhavě.
„Nemáme je,“ odpovídají čárky a tečky.
„Musíte je mít,“ dožaduje se otec Marek neodbytně pomoci, „jinak vymře celý sever!“ Telegrafní klíč rytmicky vyklepává slovo smrt, dálkou však vyvane jeho hrůza. Policista u přijímače napíše řádné hlášení a dá je veliteli.
Otec Marek se odhlásí a složí ruce do klína. Kdo se teď v nejkrutější zimě vydá tak daleko na sever, do vichřic a sněhových bouří, do temnoty plné zavátých roklí. Lidé v jeho zapadlé osadě umírají jeden za druhým, jsou trpní a resignovaní, protože věří, že musí všichni zemřít, neboť si to přeje bílý bůh, který bydlí v kamenných domech.
„Pošlete lékaře!“ volá otec denně do prostoru, nikdo ho však neslyší, je teď docela sám, odříznut i od hlasu dalekého světa bílých lidí, sám uprostřed vymírající osady, zraněný a napůl bezmocný.
Obzor je stále stejný. Na jedné straně nekonečné lesy, ponuré a skoro nepřátelské pod záplavou sněhu, naproti bílá, oslnivě jiskřící dálka, čím dále tím modravější, temně kobaltová, až černá, plná kouřovité mlhy plazící se nízko nad zemí, kdežto na hlubokém nebi září hvězdy ve své nejčistší nádheře.
Přešlo zase několik dní marného volání, když se na sněhové pláni objevily dva temné body. Otec Marek nechce věřit svým očím. Přichází snad pomoc? Přece slyšeli? Pak se zarazí. Kdo by teď přicházel pěšky, sám, bez saní a spřežení psů?
Trvá to ještě dlouho, než se jeho přání vyplní a před jeho dveřmi stanou dvě zahalené bytosti.
Chtěl by jim vyjít vstříc, ale nemůže. Zraněná noha mu vadí v pohybu. Vstane aspoň a otevře dveře.
Kožišinou zahalené postavy stojí nerozhodně před prahem.
„Vítám vás z daleka,“ říká radostně otec Marek a vlídně se usmívá. „Pojďte jen dál.“
Větší člověk zavrtí hlavou… nerozumí. Misionář tedy opakuje pozvání řeči domorodců. Teď zavrtí hlavou i menší postava, jeho posunku však přece rozumí. Vejde do chaty provázena svým druhem.
Otec Marek těžce usedne na hrubě otesanou lavici.
Jeden z příchozích odloží svou kožišinovou kuklu. V tom okamžiku se kolem jeho ramen rozprostře plášť dlouhých, modročerných vlasů. Z jemně bronzové tváře hledí dvojice velkých jiskrných očí, které ještě nikdy neviděly bílého člověka.
Otec Marek ustrne překvapením. Co přinutilo tu mladičkou dívku, že se odvážila v zimě na cestu severem?
Ptá se, nedostává však odpověď. Dívka ani její jen o málo starší průvodce mu nerozumí.
„Nerozumím tvé řeči, bílý muži,“ řekne tichý hlas přemáhající bázeň.
Otec Marek však rozumí. Zná skoro všechna nářečí severu a shledává teď věty z polozapomenuté řeči kmene Medvědů.
Oběma návštěvníkům se rozzáří oči. Chlapec k němu přistoupí, vezme uctivě jeho ruku do své a položí si ji na srdce. I dívka tak činí a otec Marek pozdrav opětuje.
„Co vás přivádí tak daleko na sever?“ táže se vlídně, aby nepolekal plaché poutníky.
„Jsem Zpívající Luk z kmene Medvědů,“ ozve se hoch, „a to je Maya, dcera náčelníka. Náš kmen u Severní řeky má statečné muže, nejkrásnější koně a nejvíc kožišin, nyní však zavítal smutek pod jeho stany. Neznámá nemoc postihla náš lid … muži, ženy i děti umírají. A my tě přišli požádat o pomoc, protože máš mnoho kouzelných věcí, které již uzdravily mnoho lidí. Prosíme tě, abys šel s námi a zahnal nemoc od našich stanů.“
Zpívající Luk si prohlíží bílého muže s šedými vlasy a s dlouhým vousem a čeká dychtivě na jeho odpověď.
Otec Marek se zachvěje. Tak daleko k jihu už nemoc pronikla. A pomoc nikde.
„Už mnoho lidí u vás ulehlo?“
„Mnoho už jich zemřelo,“ ozve se Maya tiše. „A možná, že až se vrátíme, nebude v našem táboře už nikdo naživu.“
Otec Marek pociťuje hrůzu z neznámé choroby, která se plíží severem jako přízrak. Rád by pomohl, ale jak se může vydat na cestu s ochromenou nohou?
Cítí však, že nemůže nechat bez pomoci dvě statečné děti, které se odvážily tak dlouhé a nebezpečné cesty.
Rozhodně vstane. Každý krok mu působí skoro nesnesitelnou bolest. Na čele mu vyvstal pot
„Pojedu s vámi. Kde jste zanechali saně?“
„Nemáme saně, ani spřežení,“ říká Zpívající Luk „Přišli jsme pěšky. Jsme na cestě od minulého úplňku.“
Otec Marek žasne. Je vůbec možné vykonat takovou cestu pěšky? Vyčerpaný výraz Mayiny tváře mu nedovolí dlouho pochybovat
„Šli jsme skoro beze spánku,“ říká dívka, „musíme přivést pomoc.“
„Nemohu s vámi jít,“ říká otec Marek. – „Na saních, to bych snad přece jen dokázal, ale pěšky nemohu. Padl bych při prvním kroku. Také mne divočina zranila.“ Ukáže na nemocnou nohu.
Tvář Zpívajícího Luka je nehybná, v očích se mu však jeví úzkost a zklamání nad marnou cestu. Maya skloní hlavu.
Misionář rozumí jejich pocitům. Rozhodne se ještě jednou zavolat o pomoc.
Usedne k vysílači sledován čtyřma úzkostlivýma očima. Dovolá se nedovolá? Minuty ubíhají, přístroj je hluchý a němý Zpívající Luk se dívá na misionářovy prsty a čeká nějaké velké kouzlo.
Maya vysíleně sedne na lavici a neúčastně bloudí očima po kůžích, jimiž je pokryto lůžko bílého muže. Je mezi nimi i kůže šedého medvěda. Musí to být statečný muž, myslí si Maya.
Neveselé myšlenky táhnou hlavou otce Marka, mezitím co v pravidelných intervalech vyklepává značku policejní stanice. V přijímači se ozývá hukot a praskání a otec Marek posílá své věty jen tak nahodile do prostoru a doufá, že je přece jen někdo zachytí. Je už hluboká noc.
Maya spí na misionářově loži a Zpívající Luk sleduje nevraživým pohledem divnou věc v koutě chaty, který má přivolat pomoc jeho kmeni Bílý muž se v jeho očích stává ještě větším kouzelníkem než jeho otec. Otec promlouvá s duchy, kteří přicházejí v noci k jeho stanu, bílý kouzelník hovoří však s někým, kdo je mnohem, mnohem dále než tábor u Severní řeky. Otec Marek sedí a volá.
„Musí mě přece uslyšet,“ říká a přemáhá spánek i bolest v noze Zpívající Luk s něho nespouští oči. Opírá hlavu o dřevěný trám a všemi silami se brání únavě, jen aby viděl, jak bílý muž rozmlouvá s dálkou. Skoro násilně zvedá klesající víčka.
Otec Marek cítí v zádech jeho upřený pohled a má obavu, že zklame jeho očekávání.
Půlnoc už dávno zmizela za lesy na západě, když se v misionářově přijímači ozvaly slabounké, sotva slyšitelné signály.
Když se Zpívající Luk pozdě odpoledne probudil ze svého nedobrovolného spánku, zvěstoval mu úsměv bílého muže, že kouzelná skříňka promluvila.