Stříbro na hladině/IV

Stříbro na hladině
III	IV	V

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola IV
Autor:	Marie Nováková
Zdroj:	NOVÁKOVÁ, Marie. Stříbro na hladině. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	České Budějovice: Růže, 1970
Licence:	PD old 70

Objevili se znenadání. Muži obstoupili kouzelníkova syna a Maya zůstala opodál sama. Chvíli čekala, ani jeden přátelský pohled se však nedotkl její skloněné tváře. Pak odešla k svému stanu na konci tábora odhodlána žít zas tak opuštěně jako dřív.

Jednoho dne zamrzla řeka a krajina se pokryla sněhovými závějemi. Hrubě tesané kánoe jsou vytaženy na břeh a postaveny zimní stany.

Celý tábor si ještě vypravuje o odvážném útěku kouzelníkova syna, naslouchají jeho vyprávění a jeho otec se pyšně rozhlíží po okolí.

Zpívající Luk však marně vykládá o statečnosti Stříbrné Květiny. Pří zvuku jejího jména svrašti kouzelník čelo a shromáždění začne nerozhodně potřásat hlavami.

„Jak mohl bez cizí po mou uniknout nepřátelům? Kdo nyní pochybuje o velké moci amuletu, který jsem zavěsil svému synovi na krk?“

Kouzelník odhaluje synovu hruď a ukazuje předmět zašitý v jelení kůži, který má Zpívající Luk zavěšen na tkanici.

„Hleďte, zachránil jej z rukou nepřátel.“

Shromáždění horlivě přikyvuje. Zpívající Luk je zmaten, Maya, která naslouchá zpovzdálí, je zahanbena.

„A co Stříbrná Květina?“ odváží se chlapec otázky. „Nemá kouzelný amulet, a přece je zachráněna.“

„Jen proto, že byla s tebou,“ přeruší ho břitce otec.

„A ty se drž od ní dál, jistě jela s námi jen proto, aby škodila. Kdo kdy viděl, aby ženy bojovaly!“

„Vždyť jsme zvítězili,“ namítne ještě hoch.

„Ale ty jsi byl zajat, protože jela s tebou,“ vystřelí kouzelník svůj nejotrávenější šíp a Zpívající Luk už nemůže odporovat.

Maya slyší jeho slova a je jí, jako by jí vráželi do srdce tisíc nožů. Co na ní jen kouzelník má, proč si usmyslil, že z ní udělá prokletou zlou bytost… vždyť mu nikdy ničím neublížila.

Kouzelník má tajné záměry a veliký plán, který zvolna, velmi zvolna, ale trpělivě uskutečňuje Na lidi svého kmene má velký vliv a ví, jak ho využít. Prostá důvěřivost v jeho kouzla, kterým snad sám nevěří, posvátná úcta, kterou mu prokazuje celý kmen, jsou jeho největším nástrojem.

Náčelníkova dcera je toho důkazem. Ani vlastní otec už se neodváží bránit ji před nepochopitelným hněvem kouzelníkovým, Maya nemá přítele… jen Zpívající Luk, o tom však kouzelník neví. To mu nikdy nepřijde na mysl, když osnuje své plány, když spřádá své sny o vládě nad kmenem Medvědů a nad ostatními kmeny kolem Severní řeky.

Ví, že se Šedý Orel nevzdá dobrovolně a v otevřeném boji se s ním nechce měřit. Dosáhne však svého jinak. Prohlásí jeho dceru za ochránkyni zlých duchů, za příčinu všeho zla v táboře a rozhořčení bojovníci sami vypudí náčelníka.

Ví, že to nebude dnes ani zítra, je však trpělivý, umí čekat. Opájí se vidinami své budoucí moci, zatímco se celý tábor připravuje k oslavě vítězství. Muži si maluji tváře, zdobí se péry, ženy navlékají korále z barevných zrn.

Lovci přinášejí z lesa zvěř a u vysekaných děr na řece stojí mladíci s udicemi v rukou a vytahují mrštné, stříbrolesklé ryby. Ženy připravují nápoje a náčelník chodí mezi stany a dohlíží na přípravy.

Maya sedí v otvoru svého stanu a dívá se do lesa. Jak se změnil ten divoký, záludný, ale přece tak krásný prales Každý strom zpřísněl, je štíhlejší a odmítavější, je však stejně podivný a milování hodný jako dřív.

Na prostranství uprostřed tábora se ozvaly první tóny jednotvárné melodie. Muži s luky a oštěpy se staví do řady k vítěznému tanci. Je mezi nimi i Zpívající Luk, dnes je přijat mezi bojovníky. Stojí tam hrdě, skoro vyzývavě. Oči mu jiskří, svaly se chvějí nedočkavostí.

Maya neví, co si má o něm myslit. Od jejich návratu s ní slovo nepromluvil, Jako by zapomněl na přátelství, které se zrodilo na útěku od Černých skal. Bezděky si sáhne na místo, kde jí schází pramen vlasů, a pohlédne k tančícím. Kouzelníkův syn má v ruce luk s tětivou, jakou snad neměl nikdo v celé severní krajině.

Náhle se píseň přetrhne a tanečnici ustanou. Táborem se ozve štěkot psů, zasviští saně a z nich vyskočí muž a běží do středu shromáždění, nevšímaje si toho, že se na něho obrátilo několik desítek šípů a kopí.

„Kdo je zde náčelníkem?“ otáže se chvatně muž.

„Já.“

Šedý Orel vystoupí z hloučku.

„Kdo jsi a proč rušíš naši slavnost?“

„Jsem Rychlý Mrak z kmene Vran,“ říká muž zahalený v kožišinách, „a nesu ti zprávu, náčelníku. V celém severním kraji se objevila divná nemoc, lidé umírají, marná je námaha nejlepších kouzelníků. Nepřátelské kmeny přestaly mezi sebou bojovat a já jezdím se zprávou, aby se každý chránil, jak umí.“

„A co máme dělat proti té nemoci?“

Muž pokrčí rameny. „Nevím, musím zas dál.“

Prásknutí bičem, zaštěkání psu a neblahý posel je tentam

„Hněv bohů,“ zašeptá kouzelník a významně se dívá na náčelníka. Šedý Orel už nevydrží mlčet. Řekne klidně, ale výhružným tónem, kterému rozumí jen jeho soupeř.

„Hněvá se snad Veliký Duch na celý svět?“

Kouzelník jen potřese hlavou.

Náčelník pokyne a slavnost pokračuje. Ale tanec už není tak radostný a píseň se zdá pochmurná.

Už několik dní se nezdají lesy tak krásné. Maya se plíží ustrašeně kolem stanů, z nichž se ozývá těžký dech a horečnatá blouznění. Zákeřná nemoc napadla tábor Medvědů, přepadla otužilé muže i slabá děcka, rozpálila jim hlavy horečkou a děsivými vidinami. Nemocní sténají na svých kožišinách a zdraví chodí kolem zděšení a bezmocní.

Kouzelník obětuje denně dobrým i zlým duchům, vaří tajemné nápoje, které vlévá nemocným mezi rozpukané rty. Někteří umírají, někteří neumírají, zůstávají však stále slabí a neschopní jakéhokoliv pohybu. Kouzelník přestal vařit své lektvary a začal se zlověstně usmívat. „Všichni zemřeme,“ říká tajemně mužům, kteří pochovávají zas jednoho mrtvého. „Velký Duch se hněvá, protože náčelník neobětoval svou dceru.“

Lidé ve své bázní zapomněli uvažovat, zapomněli, že nemoc postihla i jiné neznámé kmeny a začali kouzelníkovi dávat za pravdu. Ten to musí přece vědět, má velkou moc a umí číst ve vodě i v ohni.

Odhánějí Mayu od svých stanů a několikrát se stane, že za večerního stmívání přiletí odkudsi šíp a zabodne se blizoučko vedle ní. To některý z kouzelníkových posluchačů chce svůj kmen zbavit trápení.

Dny plynou, plny čekání a hrůzy.

V táboře už není stanu, v němž by se neusídlila nemoc. Šedý Orel sedí zesláblý na hromadě kožišin, ulehl kouzelník i jeho starší syn. Zpívající Luk s několika muži chodí od stanu ke stanu, klade sníh na rozpálená čela, přidržuje ke rtům nádoby s vodou. Za několik dní, když už chodí skoro sám, vyjde Maya ze stanu a beze slova se k němu připojí. Teď už ji nikdo neodhání. Nemocní ji nepoznávají, strpí její doteky, jen kouzelník ji poznal a chabými pohyby se brání její péči.

Šedý Orel není ani nemocen, ani zdráv. Je sláb, ruce i nohy se mu chvějí, hlava se mu točí. Polosedě odpočívá v koutě stanu a svou dceru, která se nad ním sklání, vidí dvakrát, třikrát. Zdá se mu, že její oči vyčítají.

„Zabiji kouzelníka,“ slibuje sobě i přízraku jejích očí, „už se ho nebudeš bát…“ A desetkrát, dvacetkrát zabíjí soupeře v horečných snech, zmítá se, mává zbraní, kterou mu Zpívající Luk musí vší silou rvát z ruky.

Maya se na něj bezmocně podívá: „Co budeme dělat?“

Zpívající Luk pokrčí rameny. Neví si rady. Možná že zas věří v Mayinu zlou moc. Ale pak začne uvažovat. Zemřeli všichni, kteří se napili kouzelného nápoje jeho otce, nezemřeli však všichni ti, na jejichž čela kladla Maya hrsti studeného sněhu.

Zpívající Luk má náhle neodbytný nápad. Kdyby se dostali na sever k bílému muži! Ten by jim snad pomohl, jako pomáhá kmeni, v jehož táboře žije. Má prý zázračné léky, po nichž se lidé uzdraví. Tak to vyprávěli lovci, když se vraceli ze svých dlouhých cest.

Napřed chodí s tou myšlenkou sám, pak se s ní však svěří Maye. Přátelství, které vzniklo na útěku od Černých skal, přehluší pověrečný strach, jenž mu zasel do srdce otec kouzelník. Ten je už sám nemocen, ani jeho amulety mu nepomáhají.

S rozšířenýma očima poslouchá Maya slovům kouzelníkova syna. Zde je jediná možnost, jak zachránit celý kmen před smrtí.

„Jak je to daleko?“ zeptá se dychtivě.

„Slunce desetkrát vyjde a ještě čtyřikrát,“ říká zasmušile Zpívající Luk. Maya svěsí hlavu.

„Cesta tam a zpátky …“ ani se neodváží dokončit.

„Od úplňku do úplňku“, řekne Zpívající Luk.

„A nedala by se urazit dřív?“

Zpívající Luk přikývne, nedává však příliš velkou naději.

„Dala, kdyby se šlo celý den a celou noc, beze spánku.“

Maya bloudí očima po táboře a hledá vhodného posla. Ale na prostranství mezi stany malátné postavy, zesláblé, s očima třpytícíma se horečkou. Ne, žádný z nich nemůže jít. Pustina by je pohltila.

„Kdo se tam vypraví?“

„Já,“ řekne odhodlaně Zpívající Luk. „Půjdu rychle, postačí mi jen chvíle spánku.“

Maya přikývne. „Já půjdu s tebou.“

Kouzelníkův syn se poděsí. „Ty, do závějí sněhu a do dlouhé noci?“ Ale Maya se nedá odradit. Nebojí se zrádně zasněžených plání s křehkým povrchem, nebojí se dlouhé noci, ani vytí vlků, bojí se jenom kouzelníka, otce svého přítele.

„Musíme jít oba,“ přesvědčuje chlapce. „Což kdyby jeden z nás na cestě zemřel? Jeden dojít musí.“

Zpívající Luk konečně přisvědčí.

„Ale kdo bude v táboře, u nemocných?“

„Je tu přece ještě několik starých žen, kterým se nemoc vyhnula.“

Poslední námitka je vyvrácena.

Maya a Zpívající Luk se chystají na cestu. Přípravy jsou rychlé a prosté, i když vědí, že budou muset daleko na sever, až tam, kde je teď dlouhá noc.

Nemají saně se spřežením polodivokých psů jako lidé na severu. Pastviny Medvědů leží již v mírnějším pásu a sever na ně nedoléhá celou svou krutostí. Jen jakoby okrajem svého ledového pláště zahaluje rok co rok jejich krajinu, lidé tam neumírají dotekem mrazu a neoslepnou pohledem na třpytící se sníh.

Nemají saně, jen lehké sněžnice.

Zahalí se do obleků z měkkých kožišin, s sebou vezmou jen zbraně, trochu zásob a nářadí k rozdělání ohně.

A ráno, ještě za hluboké tmy opustí tábor u Severní řeky. Podle blednoucích hvězd určí Zpívající Luk směr a jejich postavy se neslyšně pohrouží do ztemnělé hloubky lesa.