Stříbro na hladině/VIII
| Stříbro na hladině | ||
| VII | VIII | IX |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kapitola VIII |
| Autor: | Marie Nováková |
| Zdroj: | NOVÁKOVÁ, Marie. Stříbro na hladině. Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | České Budějovice: Růže, 1970 |
| Licence: |  PD old 70 |
Už mnohokrát se ukázalo na obzoru bledé studené slunce od te doby, co Zpívající Luk a Maya opustili chatu bílého muže. Jdou stále k jihu. Hochovy oči jsou upřeny k nebi nebo se bolestně přivírají při pohledu na třpytící se sníh. Sněžnice tíží na nohou jako dva balvany, ruka zemdleně svírá zbraně.
Nedohlednou bílou planinou se za nimi táhne jejich stopa jako jediná známka života v té krajině šera a mlčení. Žádný zvuk je nedoprovází, jen šelest větru a jejich vlastní hlasitý dech.
Zpívající Luk počítá východy slunce a dělá si zářezy do dřeva oštěpu. Bude cesta něco platná? Ptá se sám sebe a hned zas namítá. Vždyť starý bílý muž slíbil pomoc a Zpívající Luk k němu cítil důvěru.
Vezme Mayu za ruku a říká:
„Přiletí prý na velikém ptáku, který doletí ještě výš než nejstatečnější orel na horách. Kouzelná skříňka bílého muže to slíbila.“
Maya přikývne
„Bílý muž je veliký kouzelník.“
Zpívající Luk souhlasí, Maya však náhle dodá.
„Větší kouzelník než tvůj otec.“
Chlapec se zarazí. Má k umění svého otce velkou úctu a v duchu zazlívá Maye, že tak necítí také ona. Pak řekne trochu rozzlobeně.
„Veliký Duch nedal rudým mužům takovou moc, aby hlas uvěznili do dřeva.“
Maya ucítí výtku, jiná myšlenka jí však nedovolí mlčet.
„Co říká tvůj otec tomu, že jsi mým přítelem?“
Teď svěsí hlavu zase Zpívající Luk.
„Neví o tom,“ hlesne a nejraději by se viděl na míle od Mayi.
„Myslila jsem, že se za mne nestydíš,“ řekne Maya skoro neslyšně, „myslila jsem, že nevěříš tomu, co tvůj otec o mně vypravuje.“
Zpívající Luk se vymaní ze své únavy a prudce se obrátí.
„Můj otec nelže,“ řekne hrozivě.
„Lže,“ řekne Maya klidně a její oči se mu propalují až do srdce. „Lži jsou jeho slova i jeho oběti.“
„Mlč!“ vykřikne Zpívající Luk, Maya však už musí dopovědět.
„Ano, jsou lži, protože Velký Duch se uctívá srdcem a ne krví zabitých.“
„Kdo to to řekl?“ zeptá se Zpívající Luk a chvěje se hněvem a ponížením.
„Četla jsem to v ohni a ve vodě,“ říká Maya hlubokým hlasem a Zpívající Luk ztratí poslední zbytek rozvahy. Zvedne ruku a syčí v zuřivém šepotu.
„Můj otec měl pravdu, zlý duch se usadil v tvém srdci i na tvém jazyku.“
Dívčina pobledlá tvář ztemní návalem krve.
„Udeř,“ říká a oči jí hoří jako dva ohně, „nestydíš se uhodit dívku!“ Zpívající Luk svěsí ruku.
„Nesmím ti ublížit,“ říká sevřeným hrdlem, „zachránila jsi mi život.“
„Nežádám tvou vděčnost,“ říká hrdě náčelníkova dcera a vykročí první na cestu.
Zdá se, jako by jim jednotvárnost pustiny vypudila z hlavy rozumné myšlenky. Stalo by se tohle v táboře u Severní řeky? Jistě ne. Ale zde… Dny a noci jsou vedle sebe, dny a noci nevidí nic jiného než vlastní tváře poznamenané útrapami, dny a noci neslyší nic jiného než svůj vlastní hlas, na nebi vidí stále tytéž hvězdy, na zemi stále tentýž sníh.
Oba jdou mlčky, čím dále, tím pomaleji. Utáboří se na pokraji nízkého houští. Zkřehlé ruce v nemotorných rukavicích ulamují suché větve, setřásají z nich zledovatělou návěj a upravují ohniště.
Oheň vrhne své plameny do výše, světla a stíny tančí ve větvích. Maya a Zpívající Luk pak usednou zahaleni do svých kožišin.
Hoch má vedle sebe luk a oštěp na obranu proti nepříteli. Maya se přisune blíže k ohni a snaží se usnout. Hlavu má nějak těžkou, v krku má vyprahlo a dlaně se jí rozpalují horkem.
Konečně upadne do těžkého spánku, vzápětí ji však probouzí hlas Zpívajícího Luka.
„Už je čas,“ říká hoch a zadupává ohniště sněhem. Maya se malátně zvedá a opět začíná dlouhá a únavná cesta.
Hlava tíží, srdce bije v ústech, bledý den se mění před očima v divoký kotouč barev. Sníh před nimi je hned červený, hned šedý, i obličej Zpívajícího Luka hraje všemi odstíny. Maya klopýtá v jeho stopách a opožďuje se.
„Jsi unavena?“ zeptá se Zpívající Luk na oko lhostejně.
Mayina ústa se smějí, oči jsou však plny úzkosti.
„Ne,“ říká a přidává do kroku.
Zpívající Luk se na ni pátravě zahledl a počítá, jak daleko ještě mají k Severní řece.
„Kolik dní ještě?“
Sleduje Mayu, jejíž přímá postava se začíná naklánět jako útlý stromek pod tíží sněhu. Maya odolává pátravým pohledům a přinutí hocha k nové otázce.
„Něco tě bolí, Mayo?“
Maya zavrtí hlavou.
„Ne. Proč se ptáš?“
Zpívající Luk neodpoví. Pak ukáže k jihu, kde se na obzoru rýsuje temná čára lesů.
„Tam už začínají lesy a za nimi je Severní řeka.“
Maya jen kývne hlavou.
Když dojdou k pokraji lesa, je už hluboká severská noc Nebe je čisté, bez mráčků a hvězdy jsou neobyčejně velké. Jejich světlo se ani trochu nezachvěje.
Maya usedne a opře se o drsný kmen stromu. Tělem jí proběhne divné mrazení, před očima se jí rozprostře fialová mlha a začíná vidět dvojmo. Zpívající Luk, který láme dříví a snáší je na hromadu, k ní přichází ve dvou osobách, má čtyři oči, čtyři ruce, vypadá jako strašlivý tvor ze starých bájí.
Zavře na chvíli oči, dvojité obrazy však nezmizí. Zvedne ruku a dá ji blízko před oči. Vidí rozplizlou skvrnu s mnoha prsty.
Když se divoké vířeni kolem ní trochu utiší, vidí nad sebou široce rozevřené oči Zpívajícího Luka, který se k ní sklání.
Maya jektá zuby a říká přerývaně:
„To nic není, to zas přejde.“
Zpívající Luk nevěří a zapomíná na všechno, co se mezi nimi událo. Lituje, že chtěl Mayu uhodit, nejraději by si vsadil do srdce hrot vlastního oštěpu.
Marně podává Maye nejlepší kousky pokrmu. Ta jen odmítavě vrtí hlavou. Chtěla by spát, ale záchvěvy zákeřné horečky probíhají jejím tělem a nedopřávají chvíli klidu. Na čele jí vystoupí krůpěje potu.
Dojdou vůbec do tábora?
„Musíme dojít,“ odpovídá Maya bezděky na nevyslovenou otázku rozpálenými ústy.
„Musíme,“ přisvědčuje Zpívající Luk a hledí na červené skvrny, které kreslí horečka na Mayině obličeji.
„Pojď,“ říká Maya a pracně se sbírá se země.
Zpívající Luk ji podpírá. Cítí, jak se chvěje, jak se jí podlamují nohy. Bere ji kolem pasu, napůl ji vede, napůl nese. Je to vysilující cesta.
Tak se potácejí vpřed, Zpívající Luk už ani neodhaduje čas.
Neví, kolikrát vyšlo slunce od doby, co Maya klesla pod náporem zákeřné nemoci. Chvílemi ji vede, ne, vleče ji po sněhu, chvílemi ji nese v náručí. Dávno už zahodil všechny zbraně, jen luk s tětivou z Mayiných vlasů má navlečen přes rameno. Zahodil i Mayiny sněžnice, které jí už nejsou k ničemu. Neudrží se sama na nohou.
Když přijde čas odpočinku, upraví Zpívající Luk ohniště, rozdělá oheň a vpraví Maye do úst několik doušků vody z rozpuštěného sněhu.
Pak Maya na chvíli usne a Zpívající Luk hlídá její spánek.
Až jednoho dne vyjdou z lesa na planinu.
Bělostnou rovinou se táhne do dálky klikatý pruh rozbrázděného sněhu.
„Stopa,“ zajásá Zpívající Luk. „Jsme blízko lidí, slyšíš, Mayo, už se nebudeme trmácet sněhem, uzdravíš se.“
Maya chabě přikývne. V tom okamžiku je jí lhostejné, zda zemře, či bude žít. Zpívající Luk uloží Mayu na chráněné místo na kraji lesa.
„Počkej chvilku,“ říká, „půjdu se podívat po stopě a přivedu lidi.“
„Jdi,“ říká Maya a hledí, jak se jeho postava ztrácí v mlze, která se jí táhne před očima do nedozírna.
Trvá to dlouho, než se Zpívající Luk znova objeví na pokraji lesa. Ale jak vypadá. V očích má divoký pohled a rty má sevřeny. Maya k němu tázavě vzhlédne. Zpívající Luk ji beze slova zvedne a vkročí nazpět do lesa.
„Co je, proč nejdeme k těm lidem, či jsou to nepřátelé?“ ptá se Maya a Zpívající Luk zavrtí hlavou.
„Není tam nikdo,“ řekne tiše. „Jsou to naše vlastní stopy. Chodíme v kruhu. Bloudíme.“
Maya se zarazí v potácivé chůzi.
„Jdi sám,“ říká, „jdi sám, nebo zahyneš také.“
Zpívající Luk nedbá a vede, vlastně nese ji dál.
„Nech mě tady,“ prosí Maya, „stejně zemřu a ty musíš dojít.“
Zpívající Luk na ni ani nepohlédne. Prochvívá jím hluboká lítost a strach, že mu Maya zemře v náručí.
„Mlč!“ zasykne jen bezmocně a plouží se dál se svým břemenem.
A zase mnohokrát vyjde slunce.
Zpívající Luk je k smrti vysílen. Mayu nese na rukou a vždy po několika krocích klesne do sněhu a odpočívá. Maya už nevnímá okolí.
Tu zaslechne mladík vzdálené hučení. Hlas vody.
Spatří vysoký břeh porostlý křovinami a pod ním řeku, po níž se váli rozpukané kry nazelenalého ledu.
Severní řeka!
Ještě kousek cesty po proudu a spatří stany svého kmene.
Dívá se do řeky a naslouchá děsivému praskotu ledu, jako by to byla nejkrásnější píseň. Konečně se probere z radostného okouzlení a vzpomene si na Mayu. Rychle se vrací na místo, kde ji zanechal.
Maya má zavřené oči, lícní kosti jí ostře vystupují z vyhublého obličeje.
Zpívající Luk šeptá kouzelná zaklínání k Velkému Duchu a bere ji znova do náruče. Poznává, jak je zesláblý Nohy mu poklesávají, není s to Mayu udržet. Zoufale ji uchopí kolem pasu a vleče ji sněhem, nechávaje za sebou širokou brázdu, již vyryly Mayiny bezvládné nohy.
Právě padá soumrak, když se přiblíží k táboru. Vidí zář ohně, nějaké postavy kolem něho, slyší nějaké hlasy … ale všechno je daleko, tak daleko.
Opírá se zády o strom a bojí se pohnout. Chtěl by zavolat, ústa však nevydávají ani hlásku a z tábora ho nikdo nevidí.
Konečně se odhodlá.
Vyrazí z hrdla jakýsi výkřik a udělá několik kroků. Pak se pod ním propadne zem a Zpívající Luk klesne obličejem na Mayiny křečovitě semknuté ruce.