Spisy Bohdana Jelínka veršem i prosou/Zimní

Spisy Bohdana Jelínka veršem i prosou Bohdan Jelínek
U lože	Zimní	Písně

Údaje o textu
Titulek:	Zimní
Autor:	Bohdan Jelínek
Zdroj:	Spisy Bohdana Jelínka Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha: Jan Otto 1880. s. 21 – 27.
Licence:	PD old 70

I.

Viděl jsem panenku ošacenou
     stříbrem a démanty celou,
přilétla na koni, kouřil pěnou,
     přelétla po polích střelou.

Přelétla po polích zima bílá,
     v ruce to ledové kopí, mávla jím —
ostrý mráz snížek smílá,
     drobounkým květiny kropí.

Hlavo má, sny mé kam dala jsi mi?
     Ku květům pod sníh, má touho!
Cítím z mých myšlenek kopí zimy
     ledové, zkované dlouho.

Často se myšlenky trapné něhy
     odřekly rozvahou prostou;
rozvahy sotva vsak tají sněhy,
     touze mé kořínky rostou.

II.

Smutné to podzimní počasí
     mělo být pro mne tou kápi,
která mi bludičky uhasí,
     denně co hlavu mou trápí.

Mlhavo větry už zaženou,
     ledový z dálky mráz kráčí,
cítím tu kápí juž staženou, —
     ale ty bludičky skáčí…

III.

Dotěrná zima u dveří
     mroucím se květem živí,
a beránky výš kadeří
     si bíle večer snivý.

Má ňádra s dobou souhlasí,
     jako ta země svadlá:
květ pěkný byl — než na klasy
     před časem zima padla!

V ustydlé půdě dřímají
     semínka touhy živá,
a drobný sníh, to vzpomínka,
     je k stáru pozahřívá.

Co démant v nebes kadeři
     se leskne měsíc bílý …
Dál, babičko, jen do dveří,
     u mne už po všem chvíli.

IV.

Večer je; vařím si, v lihu to piští
zjara jak hladových písklátek druž;
v komíně veselo, vítr v strništi z
zapráskal bičem si studený juž. —
Studené klepou se jakoby v strachu
myšlenky, nejsem si jedinou jist. —
I zvedni se, hlavo má, teď u rarachů! –
hlava má — uvadlý list. —

Jaro šlo okolo, i doba leta,
podzimek u mne se pozastavil;
v mlhavých závojích kouzelně vpletá
v nejisté myšlenky vnady sta vil.
Blyští les perlami velkosti hrachu,
panen řad bílý vstal z omšených míst.
Zvedni se, hlavo má, teď u rarachů!
hlava má — uvadlý list. —

V.

Je chladný večer. Měsíc haluzemi
na rosu padá do mechu,
a bledé stíny k vlhké tiskne zemi,
jak k hrobu bol nás v trpkém posměchu.

Je chladný večer. Na mdlou trávu snáší
list za listem se ospale;
a jako slova do úst v otčenáši
jdou myšlenky nám v lebky úvale.

Jsme bez vědomí. Slabě někde v dálce
cos připomíná jaro po písni.
Přečtem tu drahé jmeno na obálce —
maně se k ohni ruka blíží s ní…

A bez praskotu dohořívá uhlí;
jen hvězda lesklá tryskne z plamínka,
jak ještě lásce z umrlčí by truhly
vzdech z ňader dral se — zpomínka.

VI.

A táhnou myšlenky teskné
     okolo hlavy mi —
Venku kraj mrazem se leskne
a táhnou myšlenky teskné,
     blízko již do zimy.

Ten přijde na tvrdé lůže,
     kdo přijde do země…
Jde měsíc — sněhová růže,
     a svítí dojemně.

Těch plný písní mých světe,
     můj sen tě pochová!
Nad námi ve mrazu zkvěte
     ta růže sněhová.

A táhnou myšlenky teskné
     okolo hlavy mi —
Venku kraj mrazem se leskne
a táhnou myšlenky teskné,
     blízko již do zimy.

VII.

Juž podzimní jdou mračna, siví ptáci,
a jelen v boji nedbá na honce.
Já myslil, že to se mnou doburácí;
a život můj tak tichý u konce,
hoj, bujný byl v tom prvních písní vzniku,
teď vadne tiše — co květ ve skleníku.

VIII.

Nechám písně, nechám zpěvu -
Modřín pouští jehly k zemi,
aspoň u hlav na úlevu,
abych o nich mohl sníti,
jedno poupě zasaďte mi
z hřbitovního kvítí.