Spisy Bohdana Jelínka veršem i prosou/Písně

Spisy Bohdana Jelínka veršem i prosou Bohdan Jelínek
Zimní	Písně	Písně (Cyklus druhý)

Údaje o textu
Titulek:	Písně
Autor:	Bohdan Jelínek
Zdroj:	Spisy Bohdana Jelínka Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha: Jan Otto 1880. s. 28 – 36.
Licence:	PD old 70

I.

Píšu ti píseň, její zvuky
sotva ti o sluch zavadí.
Roste mi z ňader, jak z opuky,
skalní to mladé kapradí.

Rozdechne větřík hlasy v polích,
i lesy mluví potiší —
Jenom tu kapraď ze skal holých,
jenom tu nikdo neslyší!

II.

Je srdce jako réva,
již slunce v život křísí,
a jako hrozen zlatý
na srdci píseň visí.

A jako láska hřeje,
tak v srdci zrnka sládnou.
Můj bože! trpko mně je,
že nemám v srdci žádnou!

III.

Rád — rád bych se zas procházel
tak jednou se svou milou.
Bůh sám ví, jak bych ujal ji
dnes za tu ruku bílou!

To slunce je tak veselé
v paprsků každé strunce —
přec raději bych děvče měl
než celé zlaté slunce!

IV.

Pod okny v květnou neděli
družina snů mi vzdychá:
„Otevři srdce, příteli,
noc venku tichá, tichá.“

„Oboje okna do kořán.
Jen pojďte, snové moji!“
Co zadumřivý pohořan
ve mlhách měsíc stojí.

Déšť padá teple, drobounko;
bez hnutí visí chvojí.
A venku ticho, tichounko —
Ó, pojďte, snové moji!

V.

Jak na hedvábný mech jsem hlavu kladl
     na bílá ňádra tvá.
Tu s hvězdnatého nebe sen se snesl
a unavený letem tiše klesl
     na bílá ňádra tvá.

I uletěla touha ze srdce ti
a s chvěním padla jemu do objetí
     na bílá ňadra tvá.
Má víčka vlhla v obou vlahém dechu,
a slza skápla k hedvábnému mechu
     na bílá ňádra tvá.

VI.

Ach byl to pěkný den! Jak dcerušky z těch časů,
kdy nosily se čepce ze zlata,
tančily svity po zdech po tarasu
a básnily v les zlatá kůzlata.

Vrchol se hýbnul, větřík s něho skočil
a poskočilo kůzlat v mechu sta;
a potok zbožně, jak to slunko zočil,
si obraz jeho přitisk na ústa.

Ach byl to pěkný den! Ty pěkné, pěkné zprávy,
že ještě ráda máš mě tolika,
že dušička tvá v snech když život tráví
se v podobn mou jenom oblíká.

A večer na to — Bože snů mých vínky
jak plujou k výši jako pavučinky! —

Ach, byl to pěkný den!

VII.

To snivé čelo! V pohledu
noc s jihu sluncem hoří,
a srdce mé jak do ledu
loď zabloudilá v moři.

A ještě stěžeň zastená,
a ještě loď se zvedá.
I zvednou má se ramena —
nade mnou hvězda bledá.

VIII.

Ó zůstaň ještě, moje dívko drahá,
ó zůstaň, poupě moje, v obalu!
nechť v plnou růži srdce mé se zdráhá
tě rozdechnouti pomalu!
Vím, drahé dítě, tvá jen láska může
mou duši rozohniti do zpěvů —
a přece, moje uzavřená růže,
mně líto tvého úsměvu!

O drahé dítě! když ten měsíc bílý
se v páry lesů stápi v soumraku,
tu známy ti jen některé z mých chvílí,
jen mlhy dumna táhnou po zraku.
Mé vášně v tmu jdou. Vzpomínky mé úže
se tulí k žhavému jich oděvu —
Ó nechtěj rozvíť mnou, má drahá růže,
mně líto tvého úsměvu!

IX.

Slunce šlehlo do Vltavy
prvním zlata pramínkem,
a mně béře z mladé hlavy
sny růžovým ramínkem.

Slunce boží! tolik krásy
v lesku tvém se třepetá!—
Se sny mými ráno hrá si:
pěkně sejdou se světa! —