Spisy Bohdana Jelínka veršem i prosou/Dědeček
| Spisy Bohdana Jelínka veršem i prosou Bohdan Jelínek | ||
| Abraham | Dědeček | Lakomá |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Dědeček |
| Autor: | Bohdan Jelínek |
| Zdroj: | Spisy Bohdana Jelínka Online na Internet Archive |
| Vydáno: | Praha: Jan Otto 1880. s. 101 – 106. |
| Licence: |  PD old 70 |
Vždy ve snách jej viděla. Její bledé líčko se zardělo, usmívala se, jako ta lučina z jara, rtové její se pohnuli: „Můj dědečku!“ — A snila dál tak šťastna, tak blažena.
Byla to chudá chýžka, v niž spolu bydleli; nahrbená opírala se o starou, schnoucí jabloň jako dědeček o berlu, a třásla se při větru, třásla se o ni, jako dědeček, jenž se chvěje, jako by poslední podporu ztratiti měl.
U chudé postele stával kmet, staré ruce se chvěly, jako ty struny, když smyčcem jemně se jich dotýkal, a na řasách se mu třásly slzy, bohaté jako ta rosa na květech z jara. Stával tak dlouho, dlouho, každé ráno díval se do bledého, utrápeného obličeje své vnučky, nemluvil, modlitba pohybovala jeho rtoma, modlitba tichá jako mluva květů.
Bál se budit svou vnučku, políbil ji na bílé čelo, usmála se ještě blaženěji, ale ňádra její zvedala se tím tichým, klidným pohybem snu dále.
„Anežko!“ — A Anežka ani na volání dědečkovo očí neotevřela; vždyť nevyslovil jméno její, on je pouze šeptal staroušek, šeptal je, jako když za mladých let při dostaveníčku volával jméno své drahé ženy, teď již dávno spráchnivělé.
Pak pomalu zvedaly se staré, třesoucí se ruce jeho, smyčec po lehku přejel nástroj a z jemně tetelících se strun letěla píseň naději budící, utěšená, a kladla se na podušku k lícím Anežky; a děvče otevřelo oči, vztáhlo ruce po dědečkovi a líbalo jej, až chudáček sotva dýchati mohl. Tím přetrhla se píseň; nástroj padl na bílou, chudou pokrývku a zazvonil, jako by z dálky mluvila k Anežce krása, jíž nevidí, již cítí.
Anežka byla slepá. Dnes dávno již dědeček odešel. Anežka stála u okna a kladla horké čelo na studené sklo. Venku byla zima. Slunce rozsvítilo tisíce krystalů po okně chatrče a hořící, ledové záclony ty zdály se, že oživují oheň uhaslých očí.
Hleděla do nich. „Bože! Bože! Jaká to zima! Kde asi dědeček ohřívá svoje vetché tělo?!“ —Zachvěla se a po tváři svezla se jí slza a skápla na sklo a umrzla v krystal nejpěknější. — Dvéře u světničky se tiše otevřely, někdo vešel. Anežka se obrátila; byl to pohyb mimovolný, takový as, jako když někdo z nenadání jménem nás volá.
Silná, práci uvyklá ruka uchopila hladkou ruku dívky: „Ty pláčeš, Anežko?“ — „Jene!“ a dívka tiskla ruku mladíkovu, „ó! ruka tvá je chladná, musí být hrozná zima venku! Neviděl jsi dědečka?“ zašeptala.
„Viděl jsem jej. Sekali jsme led u města a ku práci nám hrály jeho housle. Seděl u brány, nasbíral někde trochu slámy a upravil si sedadlo, aby pro tebe něco vyhrál; rád by tě viděl šťastnou, Anežko!“
„Šťastnou?“ A nový proud slz vytryskl na její temné řasy. „Svatá Panno!“ a na srdce tiskla křečovitě bílé své ruce, lehký kašel ulehčil bolesti a rtové její pobarvili se krví.
„Šťastnou?“ opakovala jako ve snách.
„Anežko,“ prosil úzkostlivě Jan, „nebuď tak smutna, milujeme tě, vše bychom pro tebe dali, dědeček i já, a ty nám radost tu, že pro tebe pracovati můžeme, hořkou slzou kalíš!“
„Jest tvá matka zdráva, Jene?“
„Je ji lépe,“ odpověděl tiše.
„Tys šťasten, Jene, šťasten; částečně splácíš dluh svůj a nejsi stáří břemenem; ó já jsem nešťastna, hrozně nešťastna!“ a křečovitý pláč vydral se jí z prsou.
Jan objal dívku, políbil ji na čelo a spěchal ven. Těžko slzu potlačiti!
Dnes pochodil dobře náš dědeček. Cupal rychle z města jako mladík a usmíval se při tom stranou na své housle jako zamilovaný na svou milenku.
„Tak, tak. moje skřipky, dnes budu moci Anežce zase jednou kousek masa a trochu polívky uvařit; tím se posilní, ubožátko, posilní, a to je vaše zásluha, mé děťátka! — Nejsem-li pak jako stará, žebravá žena,“ smál se, „a nejste-li vy jako moje děcko? Kdož by se neustrnul, když se tak jako zimou třesete a pláčete, jako to nahé nemluvně?! Šest a třicet krejcarů!“ A dědeček si skočil jako hošík, kterému tatík na lísce koníka uříznul. „Ó! dnes bude dobře, dnes se posilní.“
Jeho krok se ještě více zrychlil, pod nohama mu praštil sníh, ale dědeček necítil zimy, chvěl se, chvěl, ale netrpělivostí, že není ještě u své staré chatrče, a při tom přimhuřoval oči a byl tak blažen, jak málo kdy do roka.
Byly to svátky pro něho, když nesl ten vyděleček pro vnučku, byly to svátky, za něž se dědeček nejpobožněji modlíval. Jiných neděl neznal, nouze jich také neznala.
„Tak, tak, moje stará boudo,“ mluvil k sobě, když spatřil osněžeuou střechu chatrče, „ten bílý čepec ti sluší, ale jsi stará, velmi stará, a v staré kosti bývá málo ohně; bude tam asi zima tomu dítěti, velká zima;“ a dědeček oddychoval ve spěchu, že se mu kolem hlavy kouřilo, jako by dýmal s největší mrzutostí.
Ted byl doma. „Snad ještě spí, snad spí,“ myslil si a otevíral pomalu nízké dvéře světničky. Prostrčil pozorně hlavu do jizby, spatřil Anežku a volal: „Dítě, podívej se, co pro tebe dnes moje skřipky vyzpívaly; pojď sem, pojď, šest a třicet krejcarů, to budeme míti svátek!“
A dědeček líbal Anežku, až se mu zkřehlé údy rozehřály. „Tak, tak, kotě; vidíš, staroch je také ještě k něčemu, dokud budu živ, neumřeme hlady, neumřeme.“
„Ó bože můj!“ A Anežka přitulila se na stará prsa dědečkova, líce jí zbledly ještě vlče. „Ó bože můj!“ zasténala, a nový proud krve potřísnil jí rty.
„No, no, děťátko.“ těšil ji úzkostlivě dědeček, „pán bůh mne zachová, teď si ulehni, ulehni, jsi churava, a tu je zima. tak, tak.“ A dědeček hladil vnučku po tváři a vedl ji zvolna k postýlce.
„Buď pěkné tichá, má hrdličko, buď tichá a nemysli na nic, ono se to podá.“
A pečlivě až po tu bílou šíji ji ukryl, políbil a odešel.
Anežka ulehla. —
Zdálo se jí, že keř růžový jí roste ze srdce. Vyrůstal rychle. Tisíce haluzek rozvětvilo se jí v ňadrech a na každé z nich počínalo žíti poupě, poupě jako rubín. Lístek za lístkem vylupoval se ze svého obalu, rozvíjel a pálil ji, jako by slunce samo na ňádra ji tisklo. V tom přistoupil stařeček k loži.
Na bílých řasách perlily se mu slzy, sklonil se k ní a do každého poupěte upadla perla jedna.
„Dědečku, dědečku,“ šeptala Anežka ze sna, „to je mi dobře, to chladí, to chladí!“ A stařeček zmizel.
Poupata rozvila se v růže, keř zbujněl, tisíce ostnů narostlo po haluzích a každý dech je houpal, blíže, bliž k srdci. „Jene, Jene!“ volala Anežka, „ach, to bolí, to bolí, vítr duje — ó bože!“ Největší osten uvízl jí v srdci. „Jene,“ šeptala procitnuvši Anežka, a nový proud krve vyhrkl jí na ústa.
„Jene!“ —Utlumeně, zoufale to znělo, pak bylo ticho.
Chladno bylo ve světnici, starý stůl popraskoval mrazem a dlouho, nepravidelně bily dědičné hodiny.
Anežka jich neslyšela — byla mrtva.
Stará jabloň stala nepohnutě dnes. Zdálo se, že s večerem usnul větřík, nic nestřásalo drobný, mrazový sníh s jejích haluzí na stříšku chatrče, věčné ticho zdřímlo si na jejím prahu.
V chýži hořela louč. Na bílém jedinkém prostěradle ležela Anežka, u hlavy klečel jí Jan a plakal hořce. Také dědeček tu byl. Seděl v koutě, skrčený, nepromluvil, nezaplakal posud. Dlouho držel mlčky svoje skřipky, pak tiskl křečovitě prsty své na struny a mumlal: „Již nebudete pro ni zpívat, nebudete, děťátka!“ Bolestný vzlyk vydral se mu z prsou, ale slza se neokázala.
„Nebudete zpívat, nebudete,“ opakoval si, ruka jeho přejela smyčcem po strunách, „a budeme se modlit u ní, děťátka, modlit,“ zašeptal.
Oharek vypadl ze štěrbiny, louč dohořela, jediný jen bolestný ton zachvěl se v jizbě, pak bylo ticho.
Minul rok. Na chudém hřbitově uvadly polní květy již dávno a na pomrzlých věncích, jež na hroby ruka přátel milým svým položila, blyštěl se zase drobný mrazový sníh.
I Anežčin hrob byl věnci posázen. Uvíjel je denně dědeček, když vracíval se polení z města, a kladl je tam každý večer a hrával při tom tak dojemnou, tak tesknou píseň na své skřipky, jak ji slýcháme v nocích v polosnu, když nás tonha jakás po něčem věčném, krásném, nedo- stihlém jímá. — Modlil se tak za Anežku.
Jan zapomněl brzy. Mladé srdce je jako půda v pralesích; na prášku mrtvé květiny vypučí sto nových.
Bylo poledne. Do vsi vraceli se dělníci; sekali zase led jako před rokem u města a cesta je vedla kolem hřbitova.
„Jene,“ pravil jeden z nich, „podívej se, dědeček sedí již tam na hrobě Anežky a sedí dnes tak tiše; čím to, že housle jeho umlkly?“
„Nech ho, nech,“ odpovídal drsně Jan, „stařec je ve světě bez naděje a zapomíná těžko. K čemu obraceti zrak ke hrobům?!“
„Pojď přece, pojď Jene, zima je hrozná dnes, kdyby byl usnul.“
Bezděky následoval Jan soudruha svého. Přišli na hřbitov. Na hrobě Anežčině ležel smyčec zlomený, sáček, a v něm šest a třicet krejcarů.
Dnes byl úmrtní den Anežky, dědeček měl snad zase na sváteční oběd. „Vstaňte, staroušku, vstaňte,“ přimlouval soudruh Janův, a dotkl se ramena dědečkova; ale dědeček se nehýbal, oči byly zavřeny a na řasách umrzly perly dvě, první slzy po smrti Anežčině. Jednou rukou opíral se o dřevěný kříž, druhá držela staré skřipky. „Je mrtev,“ pravil soudruh Janův, odneseme jej."
„Mrtev,“ opakoval temně Jan, „mrtev“ — a bez soudruha ubíhal ze hřbitova. Slyšel hlas Anežky za sebou.
Na nebi nebylo obláčku; jemnou ledovou korou byl sníh v kraji potažen a třesavě vyskakovaly zlaté a zelené hvězdičky z ní slunci vstříc. Na okénku chatrče leskly se zase ohnivé záclony, stůl starý stál tam posud a vedle stolu na bílé prostěradlo kladli s houslemi spícího, mrtvého dědečka. Usnul hraje stařeček a domodlil se.