Spisy Bohdana Jelínka veršem i prosou/Lakomá

Spisy Bohdana Jelínka veršem i prosou Bohdan Jelínek
Dědeček	Lakomá	Z ledu

Údaje o textu
Titulek:	Lakomá
Autor:	Bohdan Jelínek
Zdroj:	Spisy Bohdana Jelínka Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha: Jan Otto 1880. s. 107 – 116.
Licence:	PD old 70

„ Táhni a otevři, protivo! člověk se napracuje, až mu pot na čele vyvstane, a ty, ty čas vyzevluješ, ničemníku!“ A od stolu odtáhla stará žena židlici, smekla s nosu koštěné okuláry a obrátila se ke dveřím.

Z kouta zvedl se hoch bledý, suchý a šoural se, aby otevřel.

„Daleko již nemá do toho,“ mumlala stará, „je to tvrdá slupka, právě jako ona,“ a na čele jejím stáhly se vrásky. Závora klapla.

„Pochválen buď pán Ježíš!“ pozdravil muž mezi dveřma.

Stařena zastínila si oči švadlou rukou a přimhouřila víčka: „Vy to, hrobníku? Co je, co je?!“

„Mnoho, matko, mnoho,“ hovořil hrobník a otřásal s pláště déšť, „dnes zahrabal jsem vaši Marii.“

„Marii!“ stařena se prudce hnula; „tak tedy již dožebrala, již dožebrala,“ a oči její upřely se na otevřenou před ní knihu.

„Marii?!“ ozvalo se to z kouta tak tiše, tak jednotvárně, jako když hlas času nás volá, „Marii!“ a z kouta pohlížel na hrobníka bledý, bezvýrazný obličej chlapcův.

Hrobník odloživ plášť postavil lopatu podle chlapce a usedl si ku kamnům. „Našli ji ráno v brázdě,“ pravil, „uchystal jsem mrtvé hrob, je urovnán, schází jenom křížek, matko.“

„Co mi potom,“ odsekla stařena; „mrtvá, mrtvá; živá o nic neprosila, mrtvá ničeho nepotřebuje; mohla vzít i kluka s sebou, ta pyšná žebračka!“ a škaredý, necitelný pohled její obrátil se na třesoucího se chlapce.

„Já jen tak myslil k vůli lidem,“ odvětil hrobník zvedaje se; „známo je, že vám není třeba nouzi třít, a lidé jsou zlí, matko, posuzují zle; povídá se, že Marie umřela hlady. Nu, buďte tu s pánem bohem, buďte s pánem bohem, já se již o to postarám, aby jí na hrobě nerostlo aspoň bodláčí.“ A hrobník vtiskl si do čela široký klobouk a odcházel.

„Bodláčí?!“ ozvalo se to z kouta, a za hrobníkem pohlížel tupě bledý, bezvýrazný obličej chlapcův.

„Však vyroste, vyroste,“ sípěla stará; „napíchala se mi dost do srdce za živa, proč uběhla s tím zrádným pacholkem a uvázala mi toho kluka na krk; na, tu máš pár —“ Nedořekla, ruka zdála se jí kameněti.

„Bodláčí, babičko, bodláčí,“ úpěl hoch a choulil se bázlivě v koutku.

„Nešťastná tvář!“ zamumlala stará, hlava její se svěsila, ruka klesla. Kahanec blikal mdle, stařena opřela hlavu o dlaně a zdálo se, že pláče. „Ne, neudělám to,“ pravila po chvíli sama k sobě a vztyčila hlavu; „otrávila mi život a pak stojí to peníze, mnoho peněz, k čemu také, byla žebračkou.“

A v koutě krčil se hoch, otočil ruce kolem kolenou, položil hlavu na ně; „bodláčí, bodláčí,“ mluvil jako ze sna.

Vypadalo to jináče před čtrnácti lety v domku u stařeny. Sedávala babička venku na lavici pod hruškou a přepočítávala s obličejem radostí zářícím svou denní mzdu. Bylať babička divotvornou doktorkou a rolníci s ženami a dětmi se denně u ní jen jen hemžili. Musili ale platit, zadarmo nehojila.

„Moji zlatí lidé, medicíny jsou medicíny,“ říkávala, „stojí mnoho a zdraví není k zaplacení.“ A to musil také každý uznat, babička byla moudrá.

Podle ní sedával mladý muž; byla mu kmotrou někdy babička a pán bůh nedej, aby byla na něj něčeho dopustila; milovala jej více než svou dceru. Však byla to také divná holka, ta Marie; „jak živa se sama neuživí,“ říkávala o ní babička, všechno by byla rozdala a nechtěla být nikdy při tom, když babička peníze od rolníků brala, zdálo se jí, že je matka přetahuje. Proto také nikdy ani krejcaru nedostala, chodívala otrhána, bosa, a lidé, kteří, když babičku nepotřebovali, ji pro lakomost ani vystát nemohli, ukazovali si na dceru a smávali se: „Podívejte se, slečna paní doktorky — hm!“

Jenom někdy, když se Josef za Marii přimluvil, obdržela od babičky nějaké staré, obnošené šaty, při tom ale také kázání, že ubohá celé noci proplakala.

Celý poměr ale náhle se změnil. Když babička zase za jednoho pěkného večera v létě pod hruškou mzdu svou přepočítávala, která mnohem větší byla dnes než obyčejně, zvedl se náhle Josef a uchopil ji za ruku. Babička naň pohlédla; ale usmála se, byla tak mile překvapena, tak mile.

„Paní kmotra,“ pravil nesměle, „rád bych vám něco svěřil, ale nechce mi to na jazyk, nevím, čím to je, ale já se bo —“

„Povídej, povídej jen, Josífku,“ vskočila mu babička do řeči, „ty víš, jak tě ráda slyším, mluv, potřebuješ snad peníze,“ a stařena mu podávala svou mzdu.

„Ne, ne, peníze ne, paní kmotra,“ vyhrklo to z Josefa, „peníze ne, ale Marinku.“

„Marinku?!“ a stařena vyskočila s lavice, jak by ji byl had uštknul; „Marinku chceš?! na, na, tu máš, ty nevděčný, bláznivý kluku,“ a sáček s penězi letěl Josefovi do obličeje.

Stařena jen jen hořela. „Zítra musí z domu ta ještěrka,“ vřískala; „ne, dnes ještě, dnes, vyřiď jí to, své Marince, hochu, a pak se vrátíš, ke mně se vrátíš, rozumíš,— nebo půjdeš žebrat, nerozumo!“ A jako bezdechá klesla zpět na lavici.

„Smilujte se, smilujte se,“ úpěl nešťastný Josef, „smilujte se nad ubohou Ma —“

„Nad ubohou Marií, ne?! — Jdi, orodovníku; proto jsem té, nuzáku, živila, aby ona se s tebou slízat mohla, ó ta ubohá Marie! — Kliď se, kliď,“ a stařena vyzývavé ukazovala k domku.

„Nad matkou se smilujte,“ zasténal beznadějně Josef a slzy vyhrkly mu z očí, „Marie je matkou mého dítěte!“

„Matkou? ha, ha!“ smála se stará, „no tedy si ji vezmi, hochu, vezmi si a krmte své děťátko, budete-li mít čím! — Jdi, jdi,“ dodala divným klidem, „já vás nechci vidět žádného.“ A stařena zakryla si obličej, slzy se jí trousily mezi prsty na zástěru a křečovitě třásly se vybledlé rty.

Západ slabými, růžovými barvami pozdravoval nastávající noc, tak jako stáří pozdravuje zdálky slabá, pěkná upomínka, denní ruch uspával večer a s pokrývkou s hlavy sejmutou kráčel venkovan ku klidnému svému obydlí.

„Já jej měla tak ráda.“ zašeptala babička, „tak ráda;“ znělo to co modlitba poslední a usychající oči upřely se k západu.

Ve vsi zvonili klekání. —

Rok uběhl! — dlouhý, trpký to rok pro Marii a pro Josefa. — Lidé se nad nimi slitovali, Josef stal se silničkářem. — Babička přestala doktorovat. — Lidé nevěděli, čím to, povídali všelicos, snad i pravdu, ale stařeně se bál kdo co říci; mluvilo se, že umí čarovat, a ona sama, co jí dcera odešla, uzavřela se a vyhýbala se každému.

Jednou, namátkou potkal ji k večeru starý hrobník. Bylo mu líto těch mladých lidí, „snad hnu starou,“ pomyslil si. „Nu což, matko.“ oslovil ji, „nepodíváte se ani na svého hezkého vnoučka?“ Ale stařena upřela naň svůj sivý zrak tak, až mu bylo ouzko u srdce.

„Divná žena, divná,“ zabručel a pokřižoval se bezděky; „čert nikdy nespí, líp ji nechat na pokoji.“

Tak míjel týden za týdnem. — Marie těšila se se svým děťátkem v komůrce, kterouž jí co přístřeší lidé ve vsi z útrpnosti poskytli, a Josef vrátiv se večer unaven z klopotné práce domů, nabýval svěžesti pohledem na matku a dítě své. — Jednoho večera se Josef dlouho nevracel. Hodinu cesty za vsí byl kamenný lom; k němu upravovali silnici.

Mračna vylézala těžce na vrch obzoru. Zdálo se, jako by usmrcený den jich černý plášť byl krví potřísnil. — Stmívalo se víc a více. — Slyšels něco v ovzduší, zdál se to být krátký, namáhavý dech země, tížilo jí ňádra cos, ani travička se nehýbala.

Teď to zadunělo.

Na obzoru vyšlehl plamínek — druhý — třetí, rostl, mžiknutím přejel klikaté mračno, zasvítil bledě, lehčeji oddechla si země a rachot otřásl mrtvým povětřím. Krůpěj ukanula, těžká, velká; tisíce za ní jich se rojilo jako včely za královnou, a stromy rozšelestily se pod padajícím deštěm.

Marii bylo teskno.

Do komory zamříženým čtverhranným okénkem šlehal blesk, rozsvěcoval v ní a rachot bouře probudil spící děcko — plakalo.

Marie vzala je na slabou, chvějící se ruku, chtěla je konejšiti — nemohla.

Poklekla v úzkostech na zemi a modlila se. Po chvilce zaslechla kroky. — „To je Josef.“ pomyslila si a zdvihla se radostně, aby mu vstříc spěchala, „přivádí někoho, má chuďas asi daleko,“ pravila zaslechnuvši kroky mužů se blížících; „je to strašná bouře dnes—“ a rozžala louč.

„Otevřte, otevřte!“ ozval se hlas přede dveřmi; „je těžký a my tu věčně moknout nebudeme.“

S tlukoucím srdcem otevřela Marie. Dva mužové vstoupili s břemenem jakýms do komory, složili ho, a s bolestným výkřikem „Josefe!“ vrhla se Marie na drahou mrtvolu.

„Bůh vás potěš, matko! Takových neštěstí přihází se denně. Spadl do lomu.“—Dvéře se zavřely za odcházejícími muži — bouře utichovala venku — slabě jen trhalo se ještě mračno bleskem a těžké krůpěje změnily se v tichý, uspávající deštík.

V komoře na zemi ležela Marie a tiskla vzlykající ústa svá na zkrvácený drahý obličej. Umývala ho slzami. Jía posteli plakalo děťátko.

* * *

Pochovali ho. — Komoru jí ponechali, ale vzduch samotný neuživí a lidé dávají se prosit. — Marie měla žebrat. — Pracovala, pracovala, co jí síly stačily, ale síly brzy vyschly, pružné tělo se ztratilo, ruka sotva uchovala dítě.

Jednou, pozdě na noc vrátila se Marie domů, do té tmavé komory s almužnou. — „Tebe nenaučím žebrat, můj broučku, na tvoje slzy nesmějí čekat, aby se za ně kouskem chleba a drsným slovem ustrnuli; zřeknu se tě raději,“ šeptala a zavinovala děcko do chatrné peřinky. Zavinula je a stála mlčky nad ním. Oko její nabylo výrazu hrdé, ledové bezcitnosti; brala je do náručí; „ne, ne, tebe nenaučím žebrati,“ šeptala.

Co topas v ohromném safíru blýskal se měsíc na nebi, a zdálo se, že kouzlí v pološero stíny nadvzdušné; chvěl jimi lehce po trávníku a mluvil s nimi, mluvil řečí, již cítíme. — Marie vyšla z chatrče. Lehce, rychle přeběhla silnici a octla se na protější straně vísky. — Zarazila se. Postála nerozhodně, náhle hlavu vztyčivši kráčela odhodlaně k domku stařeny. Tu stála posud sešlá, planá hruška a pod ní ta lavice, na níž Josef za letních večerů s babičkou sedával; tisícero upomínek šelestilo v jejím lupení a točilo se, snášelo se jako suchý list k ubohé Marii. — Usedla pod starým stromem, usedla a plakala. — Po chvíli zvedla uslzené oči, sáhla si za ňádra, přetrhla tkanici, na níž malý, zlatý křížek visel, kterýž jí tam co děcku babička zavěsila, a vázala jej na krček svému synáčkovi.

„Tu máš památku, robátko, památku po mamince,“ zaštkala políbíc spící nemluvně, „buď s bohem, s bohem, — bůh ví, kdy se shledáme!“ — a slzy její skanuly na líčka dřímajícího děcka a zdálo se, že ve snu s matkou pláče. —

Pozorně, zlehka položila je na práh babičky, pozorné, aby je nezbudila, „s bohem, moje dítě, s bohem-;“ a ještě jednou, posledně spočinul bolestný její pohled na nevinných tvářičkách.

Daleko, daleko tratila se země v sklánějícím se k ní nebi, jako se tratí tušení v daleké naději. — V tmavé komoře klečela Marie a modlila se. — Na prahu babiččina domku spalo děťátko.

* * *

„Co to za vřeskot?! — Koho mi čert přede dvéře nasadil z toho protivného pokolení?“ bručela stará probuzena pláčem děcka a otevírala dvéře. „Dítě!“ vzkřikla uděšeně, „dítě!“ a ustoupila bezděky nazpět; „co, chtějí se mně posmívat, ti licoměrníci?! Ó já je naučím, ja je naučím stařeně děcko na práh klásti! — Co mi po tom, čí je? — K silnici tě položím, vřískoune, tam si vykřič svoji čistou maminku, u mne ne, ne!“ A zlostí vysílena shýbala se stařena s tíží pro nemluvně. — „Co ?! — Co to?! Mariin křížek!“ a stará tvář její se děsně stáhla, „hoho! to je Mariino dítě,“ zajásala, „pojď sem, pojď, ty kvítku z nepožehnané zahrádky, pojď ke své babičce, křikloune, já tě nakrmím, nakrmím, že ti dech zajde,“ a babička se náhle zarazila.— „Ne, ne,“ dodala tiše, „on byl jeho otcem, ty tvářičky zdědilo po něm, — podívej se na ně, stařeno, jen se podívej ; — hleď, přestalo plakat“ — a babička se dívala do oček vnoučete a slza, veliká slza vypadla ze starých očí. „Budu tě živit, dítě, budu tě živit, přineslos málo s sebou, jediný, zlatý křížek; ale babička tě uživí, uživí—jsi jeho dítětem —“ a stařena si odnášela vnuka do domku.

Co bezčetné naděje mládí vyšlehly purpurové paprsky slunce nad lesy a protkávaly modré daleké nebe hořícím zlatem. Na obzoru tiše sotva viditelný uhasínal měsíc jako útrpnost na světě a po drnu hrála rosa živě, jako slzy v živobytí lidském vytrysknou potají, vytrysknou jako rosa v noci a uschnou pod pýchou, pod studem před lidmi jako ta rosa pod sluncem. — Zvonili ve vsi ranní klekání.

* * *

Jako dětské tvářičky rděly se ranní červánky na nebi, k výši stahovala se modrá pára od lesů a slunce nadechlo ji růžově a dělilo ji v purpurové, průsvitné obláčky, v zlaté podušky andělům. —

Z domku stařeny vytratil se opatrně hoch. Ohlížel se bázlivě kolem, „mám ještě čas,“ šeptal, „ještě spí, rychle Jóso, rychle,“ a pustil se k silnici.

Chudý, nízkou zídkou ohrazený hřbitov ležel za vsí, chudý, jako ti spáči tam. — Několik lip tam stálo v kolečku, větřík rozdechl jejich rty, modlily se se stíny zemřelých k ukřižovanému Spasiteli.

Branka byla zavřena. — Hoch přiběhl k zídce, vzpřímil se a díval se na hřbitov. — „Tam leží, tam,“ mluvil k sobě, „země je tak čerstvá posud — ó! budeš mít křížek, matičko, budeš ho mít!“ a tupá tvář jeho nabyla výrazu tak bolestného, jako tvář beznadějně nemocného. Vyšvihl se na zeď, seskočil a v málo okamženích klečel u hrobu matčina.

Mnoho, mnoho vytrpěl za ta léta, nemyslila babička pořáde jen na otce, vzpomněla i na Marii.

„Ještě tě nikdo neoplakal, ještě nikdo,“ a slzy mu vyskočily z očí; „ó, Jósa tvůj tě opláče, matičko, Jósa tě opláče!“

Slunce sotva vystouplo, větřík sotva se zbudil, nikdo ho nevytrhoval v zármutku. Sténal, modlil se, aniž o tom věděl, modlit ho babička neučila.

Pomalu, pomalu se Jósa utišil; utrhl zlatý křížek, jenž od dětství na jeho prsou visel, vyhrabal v prsti důl a položil ho tam.

„Vezmi to, vezmi,“ šeptal, „budeš mít křížek, matičko, budeš ho mít,“ a zahraboval ho prstí. „Ať mluví lidé, co chtějí,“ mumlal líbaje naposledy hrob, ať mluví — Jósa dal matičce křížek, Jósa jí ho dal."

Zavýsknul a přeskočil hřbitovní zeď.

* * *

Znám jenom jednu dobu v životě, v níž člověk žije, ani neví jak. Čas ubíhá mu v radostech, jež tak jej otupí, že jich skorem ani nepocítí, až později vzpomínky naučí jej cenu jejich znáti.

Tak šťastni vyletěli jsme si jednou o prázdninách do světa. Vzduch ranním sluncem zlacený hořel co nejčistší víno nad námi a my, při dobrém rozmaru jsouce, přirovnávali jsme zemi s tím okrouhlým obzorem, s tou nesčíslně různou krásou luk a rolí, s tím modrem dalekých lesů a hor ke skvostné číši s okrouhlým, ohromným duem.

Sluníčko začalo páliti již, když jsme docházeli k veskému hřbitovu.

„Pojďte, hoši,“ pravil soudruh můj, „branka je otevřena, podíváme se tam a odpočineme si trochu v chládku lip.“

Šli jsme. Stařičký, shrbený hrobník upravoval tam právě nový hrob. Měl ho již celý zasypaný, ale rov byl nápadně nízký proti ostatním. Prošli jsme půl hřbitova a přišli jsme k starci.

„Pomáhej pán bůh, dědoušku! Koho pak tu zahrabáváte, ten byl asi suchý,“ pravil jsem, „má tak málo země nad sebou.“

Stařeček se na nás podíval, smekl svůj širák a děkoval: „Dejž to pán bůh, pánové, dejž to pánbůh — taky jsem se jí dočkal, taky—je to stařena, moji pánové, bývalá naše doktorka; no, teď již nebude doktorovat, nedostává se jí hlíny na hrob, byla lakomá, hrozně lakomá!“ A stařeček se opřel o lopatu, oddechl si a počal nám vypravovat; slzy tekly mu po tváři, když končil. „Vidíte, tak bůh všecko trestá, byla lakomá, závistivá, nedostalo se jí hlíny na hrob; nepřála ani svému dítěti štěstí, ano, ano, moji zlatí pánové, ani svému dítěti nepřála.“

„Ani svému dítěti,“ ozvalo se to za námi a z blízkého, zelenajícího se hrobu pohlížel k nám bledý, utrápený obličej chlapce.

„Kdo je ten chlapec?“ otázal jsem se hrobníka.

„Jósa, můj pane, Jósa, její vnouče, klekává tu denně u matčina hrobu, no, teď mu bude líp, ujme se ho pan farář.-“ A dědoušek, jako by nám chtěl dáti na srozuměnou, že se nám již dost navypravoval, dal se zase do práce.

Prošli jsme hřbitov, mlčky odebírali jsme se odtamtud a u vrátek ještě ohlédl se každý z nás po ubohém blbci.

Pak že není soustrasti na světě!