Spisy Bohdana Jelínka veršem i prosou/Abraham

Spisy Bohdana Jelínka veršem i prosou Bohdan Jelínek
Na čekání	Abraham	Dědeček

Údaje o textu
Titulek:	Abraham
Autor:	Bohdan Jelínek
Zdroj:	Spisy Bohdana Jelínka Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha: Jan Otto 1880. s. 96 – 100.
Licence:	PD old 70

Měl jsem rád starého Abrahama. Byl žid, ale dobrý žid. Chudému studentu když se namane v nouzi přítel, chopí se ho oběma rukama a tak se dálo i mně, Abraham byl mně přítelem a mohu říci, dosti dobrým přítelem. Několik krejcarů úroku, to bylo vše. A poctivý žid říkal: „Jestliže by pak byl člověk chudý, nebudeš spáti se základem jeho; bez prodlevání navrátíš jemu zastavenou věc jeho při západu slunce, aby leže v šatech svých dobrořečil tobě; a budeť to spravedlnost před Hospodinem bohem tvým.“

Škoda je ho, že už hnije; vidím ho posud, sedával u okna svého malého pokojíčka, suchými dlouhými prsty bílou bradu probíraje, pod orlím nosem oholen a velké okuláry maje na čelo pošoupnuty. Před ním líhala bible. Zdálo se mi, podlé tlouštky listů, že vždy totéž místo čítává. Vešel-li jsem, sňal okuláry, hodil je do knihy a zavřel ji prudce. Zvedl se, dlouhý, suchý, poopravil šedivé kudrny vlasů svých u uší, pošoupl malou vykrojenou čepičku a podával mi ruku: „Co chcete, synáčku? Máte nouzi, to je zlá, zlá věc, ale horší rány sešle Hospodin, když zalíbí se jemu — posaďte se“ — a polovážně, polousmívavě podával mi židli. Netrval nikdy dlouho náš rozhovor, odcházel jsem obyčejně spokojen se starým židem.

Ale jednou, a to už chýlilo se to s ním ku konci, zdálo se, že by si mne rád u sebe déle podržel. Přišel jsem mu dluh splácet. Abraham počal být tak hovorným; taková dobrota hleděla mu z tváří, že — že nevypadal ubohý stařeček ani jako žid. Dávám mu peníze; mávl rukou, jako by chtěl cosi nepříjemného odehnat. „Vždyť je dobře, už toho nebudu potřebovat,“ usmál se, „a příbuzných nemám.“ Potom se opět zasmušil, posadil se zvolna do pohovky proti oknu a přitáhl mne k sobě.

„Je vám to divno,“ počal po chvilce tak dobrácky, tak pohnutě, „je vám to divno, synáčku, jak si dnes počínám; ale stáří má své vrtochy a pak,“ vzdychl si, „nechci vzít tu bolest sám tak do hrobu, aby mne tam netížila.“ A starý Abraham si přejel dlaní čelo, neboť mu vyvstal na něm pot.

„Dnes je tomu třicet let, co zmizela,“ zamumlal pro sebe.

„Někomu se musím svěřit,“ počal pak rozčileně, „někomu musím, vy jste mladý, neztropíte si ze starého žida smích, vím to, vím a povím vám to.“ A starý Abraham se zvolna, s jakýmsi ještě odporem zvedl, vztáhl ruku po bibli, otevřel ji tam, kde obyčejně otevřena před ním ležela, oddechl si a počal: „Měl jsem bratra; bydleli jsme spolu; je tomu již dávno. Tenkrát jsem byl mladé, horké krve jako vy a prudkého rozumu. Bratr, bůh buď mu milostiv, že neposlouchal jeho slov: „A váhu spravedlivou míti budeš;“ on nebál se Hospodina boha svého a nepamatoval, co učinil Amelech na cestě, když Israel šel z Egypta!“ A Abraham sklonil starou hlavu k prsům; zdálo se, že upadá do těžkých myšlenek.— „Což platno,“ zašeptal zas, „bůh je spravedliv, podělil nás oba, a moje hříchy ztrestány s hříchy jeho. Daniel byl starší, měl promýšlivost, mne strhla vášeň do svého proudu. Byl jsem jako prach pouště Zifr. — Pamatuji se, dobře se na to pamatuji, byla krásná noc; hvězda mudrcův prokmitla polotmou a světlo její slabě, sotva se zdálo, pohybovalo se po étheriekých vlnách vůně, která z květnatých ňader země prýštila, živná, sílící jako mléko matky. Tam naproti — vidíte ten velký dům? Rodina, které patřil, vymřela.“ — A Abraham se celý udýchal, zamlčel se. — „Musil jsem si oddechnout.“ pravil na to, „nedivte se, synáčku, nedivte, mějte jen strpení. Z rodiny té tehdy živ byl ještě majetník, dědeček, dobrý starověrec a jeho dcera Irma. Honosil se Israel dcerami svými a Hospodin nepotřeboval vnad jejich k pokoření nepřátel jeho. Ale s Irmou usoudil jinak Hospodin. Miloval jsem ji, toužil jsem po ní jako unavený po stínu olivy a ona zase milovala otce svého. Bylo to za oné pěkné noci; otec její churavý odpočíval v lenošce svého pokojíka — teď tam je tma, ale tehdy hořely lampy při něm na stolku, záclony nebyly spuštěny, a Irma, dcera jeho, klonila se k němu přítulně, usmívajíc se jako anděl, jenž Abrahamu zvěstoval, že přestálá je zkouška jeho. My ji viděli, já a bratr můj Daniel, odtud, odtud, právě z tohoto místa,“ a Abraham mi stiskl křečovitě ruku. Vzdechl si, přejel si čelo a jako by si byl zase vzpomněl, vypravoval dál. „Můj bratr přecházel tady, zastavil se pojednou přede mnou, ukázal na dům tam a pravil: „Co říkáš tomu, bude náš a ona také,“ dodal po chvíli a úsměv pohrál mu kolem rtů. — Ona? — oči se mi ztřeštily, nevěděl jsem, slyšel-li jsem dobře. „Ona také,“ dodal bratr lhostejně, „dnes jsem se smluvil s otcem jejím, nevyhasne za to jméno firmy jeho.“ Potom začal jednotvárnou procházku svou zase.

„Jak mně bylo, pán bůh sám ví, posud mi při vzpomínce oudy ledovatí,“ a Abraham si podepřel čelo o dlaň, slza, veliká slza ukápla za široký rukáv jeho taláru. „Vyběhl jsem do noci,“ šeptal pak, „ó, že jsem tenkráte neumřel! Nebe bylo modré, jasné, měsíc plný, tak jako světluška v lese modřínovém, a moje hlava “ Abraham se počal třásti. „Bojím se, synáčku, bojím se, že mně to špatně poslouží, počkejte, přesednu, abych neměl stále ten dům na očích,“ a šedé brvy jeho byly staženy, vstal, opřel se o mé rameno, přitáhnul si židli a usadil se naproti mně.

„Vidíte,“ pravil, „tyhle moje prsty,“ a oči jeho svítily hrozebně, „ty chtěly tenkrát starce udusit a ji — ji vtáhnouti do mé náruči.“ A starý Abraham sepjal ruce a obrátil oči své k nebi. „Třetího dne zemřel její otec, a ji uvedl bratr pod střechu naši. Zmýlil se, ubohý bratr, zmýlil se, dům přišel do prodeje, ani krejcaru nepřipadlo mu z jmění, starý byl prodlužen a Irma manželkou chudého žida. Bylo to radosti u nás, synáčku, bylo to radosti,“ a Abraham se bolestně usmíval. „S věnem odpadla bratrovi láska a s ženou přišly k nám různice. Týral to dítě chudobě nezvyklé, týral ji a mne, že jsem se jí zastával. A ona, ona by tak ráda byla měla teplé povětří! Poprvé jsem k ní mluvil o lásce, pohrdla mnou, pro jeho surovost nás nenáviděla oba, podivné dítě, Hospodin ví, mohl-liž jsem za to, že jsem byl jeho bratrem! — Brzy na to zemřel Daniel a mysli mé se zmocnilo málomocenství.“

„A Irma?“

Místo odpovědi podal mi Abraham třesoucí se rukou otevřenou bibli.

Byla v ní podobizna mladé ženy. černý, rozpuštěný vlas padal na plná, rozhalená ňádra, zdálo se, že ňádra dýchají a že hedbávné nitě vlasův se rozechvívají. Bůh ví, co dodávalo obrazu tomu života, zdali to velké, pěkné, černé oko, nebo ty svůdné, jako by dechem rozkoše pootevřené rty. Nad čelem sepnuty byly vlasy sponkou, v jejímž zlatě perly tvořily vysázením svým jméno Irma.

„Irma?“ a upřel jsem tázavý pohled na něho. Kývl rukou mrzutě, přisvědčil hlavou: „Počkejte!“ Nastala chvíle pomlčení, zdálo se mi, že starý Abraham všecku mravní sílu sbírá; po chvíli vzal mi bibli z ruky a ukázal ke mně se nachýliv pod podobiznu. Zlatým písmem stálo tam: Když by bratři spolu bydleli, a umřel by jeden z nich, nemaje syna, nevdáť se ven žena toho mrtvého za jiného muže; bratr vejdeť k ní a vezme ji k sobě za manželku a právem švagrovství přižení se k ní!

„A stalo se tak?“

Abraham zavrtěl hlavou: „Nehodnou stala se dcera Israele, teplejší hledala povětří. Málo měkké bylo jí moje lůžko a jednou večer jsem jí nenašel. — Ujela s mužem bohatým.“

A starý žid vstal, přešel několikráte dlouhými kroky pokojík, přeložil ruce na zad, zastavil se u okna, hleděl dlouho, dlouho ven. pak se rychle obrátil: „Dobrou noc, synáčku, budete-li v nouzi, jen mne zase navštivte, já si lehnu nyní, jsem unaven.“

Ten dobrý starý Abraham, škoda je ho, že už hnije!