Stránka:Meir Ezofovič.djvu/362: Porovnání verzí

Stav stránky

-

~~Korektura:Nebylo zkontrolováno~~

+

Korektura:Zkontrolováno

Tělo stránky (pro transkluzi):

Řádek 11:

„{{Prostrkaně|Kleinkindel}}!“ zašeptala neotvírajíc oči, usmála se a opět usnula.

Meir utonul v myšlenkách. Opíraje čelo o kolena prabábina, loučil se v duchu se vším a se všemi… Konečně povstav, velmi zvolna odcházel z jizby společenské… Na chodbě úplně tmavé cítil, že ho někdo náhle objal silnýma rukama a něčí ruka vložila jemu těžký předmět za kabát.

Meir utonul v myšlenkách. Opíraje čelo o kolena prabábina, loučil se v duchu se vším a se všemi… Konečně povstav, velmi zvolna odcházel z jizby společenské… Na chodbě úplně tmavé cítil, že ho někdo náhle objal silnýma rukama a něčí ruka vložila jemu jakýsi těžký předmět za kabát.

„Já jsem to, Meire, Ber! Tvůj děd hledal v rodině své člověka odvážného, jenž by ti dal ~~hrst~~ peněz na cestu, a nalezl mne. ~~Všichni~~ v domě litují tebe… Ženštiny plačí na lůžkách… Strýcové se hněvají na rabína i na hodnostáře obce naší… Děd skoro umírá žalem… nechce však již viděti tebe… Tak jest u nás!… Rozum vábí v jednu stranu a stará víra v druhou… A při tom strach! Ale ty, Meire, nermuť se příliš! Tys šťasten! Závidím tobě! Tys nebál se toho, čeho já jsem se ulekl, a vyjdeš na světlosť!

„Já jsem to, Meire, Ber! Tvůj děd hledal v rodině své člověka odvážného, jenž by ti dal hrsť peněz na cestu, a nalezl mne. Všickni v domě litují tebe… Ženštiny plačí na lůžkách… Strýcové se hněvají na rabína i na hodnostáře obce naší… Děd skoro umírá žalem… nechce však již viděti tebe… Tak jest u nás!… Rozum vábí v jednu stranu a stará víra v druhou… A při tom strach! Ale ty, Meire, nermuť se příliš! Tys šťasten! Závidím tobě! Tys nebál se toho, čeho já jsem se ulekl, a vyjdeš na světlosť!

@@ Stav stránky / Stav stránky @@
-Korektura:Nebylo zkontrolováno
+Korektura:Zkontrolováno
@@ Tělo stránky (pro transkluzi): / Tělo stránky (pro transkluzi): @@
@@ Řádek 11: / Řádek 11: @@
 „{{Prostrkaně|Kleinkindel}}!“ zašeptala neotvírajíc oči, usmála se a opět usnula.
-Meir utonul v myšlenkách. Opíraje čelo o kolena prabábina, loučil se v duchu se vším a se všemi… Konečně povstav, velmi zvolna odcházel z jizby společenské… Na chodbě úplně tmavé cítil, že ho někdo náhle objal silnýma rukama a něčí ruka vložila jemu  těžký předmět za kabát.
+Meir utonul v myšlenkách. Opíraje čelo o kolena prabábina, loučil se v duchu se vším a se všemi… Konečně povstav, velmi zvolna odcházel z jizby společenské… Na chodbě úplně tmavé cítil, že ho někdo náhle objal silnýma rukama a něčí ruka vložila jemu jakýsi těžký předmět za kabát.
-„Já jsem to, Meire, Ber! Tvůj děd hledal v rodině své člověka odvážného, jenž by ti dal hrst peněz na cestu, a nalezl mne. Všichni v domě litují tebe… Ženštiny plačí na lůžkách… Strýcové se hněvají na rabína i na hodnostáře obce naší… Děd skoro umírá žalem… nechce však již viděti tebe… Tak jest u nás!… Rozum vábí v jednu stranu a stará víra v druhou… A při tom strach! Ale ty, Meire, nermuť se příliš! Tys šťasten! Závidím tobě! Tys nebál se toho, čeho já jsem se ulekl, a vyjdeš na světlosť!
+„Já jsem to, Meire, Ber! Tvůj děd hledal v rodině své člověka odvážného, jenž by ti dal hrsť peněz na cestu, a nalezl mne. Všickni v domě litují tebe… Ženštiny plačí na lůžkách… Strýcové se hněvají na rabína i na hodnostáře obce naší… Děd skoro umírá žalem… nechce však již viděti tebe… Tak jest u nás!… Rozum vábí v jednu stranu a stará víra v druhou… A při tom strach! Ale ty, Meire, nermuť se příliš! Tys šťasten! Závidím tobě! Tys nebál se toho, čeho já jsem se ulekl, a vyjdeš na světlosť!