tvrdě spali? Bylo to k víře nepodobno. Ale ani nejmenší šramot nesměl překaziti poslední rozloučení pravnuka s prabábou, aniž odehnati ho od jejích kolenou. Meir pokleknuv před tou postavou ženskou, spící a usmívající se ze sna, položil hlavu na její kolena. Odpočíval naposledy pod střechou tou.
„Bobe!“ pravil zticha, „alte Bobe!“
Frejda spala tiše jako dítě. Na svraštělém jejím čele pohrávaly stříbrné ohníky měsíce jako by prchavé sny dítěcí.
„Již tebe nikdy neuzřím… nikdy!“
Přitiskl k ústům drobné, suché její ruce, které ho tolikráte kolébaly a pěstily, potom ho chránily přede všemi nehodami a odevzdaly mu ten poklad, jenž byl spásou i zkázou, žitím i smrtí jeho. Hlava Frejdina se lehce pohnula, diamantové náušnice její zacinkaly o perly a roznítily jiskřící oheň ve světle měsíčním.
„Kleinkindel!“ zašeptala neotvírajíc oči, usmála se a opět usnula.
Meir utonul v myšlenkách. Opíraje čelo o kolena prabábina, loučil se v duchu se vším a se všemi… Konečně povstav, velmi zvolna odcházel z jizby společenské… Na chodbě úplně tmavé cítil, že ho někdo náhle objal silnýma rukama a něčí ruka vložila jemu jakýsi těžký předmět za kabát.
„Já jsem to, Meire, Ber! Tvůj děd hledal v rodině své člověka odvážného, jenž by ti dal hrsť peněz na cestu, a nalezl mne. Všickni v domě litují tebe… Ženštiny plačí na lůžkách… Strýcové se hněvají na rabína i na hodnostáře obce naší… Děd skoro umírá žalem… nechce však již viděti tebe… Tak jest u nás!… Rozum vábí v jednu stranu a stará víra v druhou… A při tom strach! Ale ty, Meire, nermuť se příliš! Tys šťasten! Závidím tobě! Tys nebál se toho, čeho já jsem se ulekl, a vyjdeš na světlosť!
