Sny o štěstí/Pohádka u okna

Sny o štěstí Jaroslav Vrchlický
V květu lípy	Pohádka u okna	V soumraku

Údaje o textu
Titulek:	Pohádka u okna
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	VRCHLICKÝ, Jaroslav. Sny o štěstí. Praha: J. Otto, 1876. S. 54—56. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Pohádka u okna.

Rád měsíc vidím, když na svojí dráze
začíná u mne noční obcházku,
na květech v okně, po zdi, na podlaze
když rozhodí síť zlatých obrázků;
na paprslek svůj duši moji chytne
a v usmívání dále zaměří,
tu zastaví se — tam se mrakem kmitne
jak dívčí čelo tmavou kadeří.

Ó jaký div, že zachvěly se tiše
polibkem jeho moje fijaly,
že vůní, která z kalichů jim dýše,
mé upomínky v píseň roztály,
v tu věčnou píseň, jež mi v duši zbyla,
jak lidstvu zlaté ráje pověsti; —
mně bylo, jak bys v skráň mne políbila
a šeptala mi báje o štěstí.

Ten měsíc zná je. Nezkvěte jich více
pod sněžným čepcem horské chaloupky
jak v duši mé, když líbal jsem Tvé líce,
neb oka Tvého zíral do hloubky.

Nuž nediv se, že ve svém zpěvu prostém
zas myslím na Tě v svitu měsíce;
on lásky naší jediným byl hostem
a štěstí naše přál nám nejvíce.

On chodíval se denně na nás dívat
a důvěrně nám hleděl v obličej,
až v jeho svitu viděli jsme splývat
k nám bůžků lásky dovádivý rej;
on v objetí když košilka ti sjela,
měl ramínko Tvé za květ leknínu,
a ve snu tom zář jeho stříbroskvělá
Tě vtkala celou světlých do stínů.

Svit jeho jako stonek lilijový
se propletl Tvým vlasem havraním,
když studu nach jak motýl purporový
z Tvé bledé tváře prchal ku skráním,
až mým polibkem zmizel vyplašený
a Ty's mi klesla v první objetí,
on v palác víl proměnil strop i stěny
a celý život v bájku pro děti!…

A když tak náhle zhaslo štěstí naše,
když místo blaha — slzy ve zraku,
on díval se k nám bojácně a plaše
a raději se ztopil ve mraku.

Tak osaměl jsem. Jeseň táhla polem
a svadlý list mým krokem zašustil…
Ó s láskou Tvojí, vyznávám to s bolem,
i dobrý anděl můj mne opustil!

Vím dobře, vím, že pohádka to stará,
však milá mi jak vůně fijaly,
při jejímž dechu ve soumraku jara
me upomínky v píseň roztály;
nuž ať jen hraje v noční ticho dumné
i v pusté moje žití bez lásky! —
Ty, měsíci, však ještě počkej u mne
a kresli dál své zlaté obrázky!