Smutek z domova/Podzimní elegie

Smutek z domova Antonín Sova
Tou cestou zlý jít musil skutek…	Podzimní elegie	O potměšilé krajině

Údaje o textu
Titulek:	Podzimní elegie
Autor:	Antonín Sova
Zdroj:	Sova, Antonín, Dílo Antonína Sovy svazek II. - Vybouřené smutky, vydal Dr. Ot. Štorch-Marien, Praha, 1922
Vydáno:	1898
Licence:	PD old 70

A listí žloutne… Padá, padá zas.
Zpívá si jako průvod hudební
když dálkou zachází, kde západ has’
alejí topolů a hoří v ní.
A ač jsi doma, přece zdá se ti,
že vítr cizí zavál přes lesy.
Chceš-li si zplna hrdla zapěti?
Nuž zpívej… Srdce se tak neděsí.

V tvůj Domov dravec často přilétá
sem přes lesy a kopce, vybírá
ze sýpek zrní, síně vymetá,
i z krve o daň tebe vydírá.
I o tvůj jazyk proklatě se rve
a od věků sní, jak hoponížit,
znamení vpálit nemilosti své
a vše, což jeho bylo, vždy mu vzít.

Však národ přestal včera stádem být
a na porážku hnát se nedá dnes.
To musilo vztek honců probudit
a zuřivost, již honácký měl pes.
A vůbec… Za tu hanbu Evropy
já, člověk vzchopený, se nezardím.
Jsou to Spravedlnosti průkopy!
Svět nechť se diví pokáceným zdím.

Tvůj národ vyrost… Ale zapomněl
se přec jen sevřen v cizím područí.
Nezničil plevel, nevyrval se, žel,
byl otrokem, pán jemuž poručí,
jenž o osudy jeho starati
si zvykl, celé věky, cizinec,
jenž frivolně los počal metati
s kumpány o nejvyšší jeho věc.

Jsi arci doma… cítíš všecku lež,
jak před vnuceným bolet násilím,
sám o sobě však nerozhoduješ,
jsi připoután, jsi věčně odvislým,
vždy někdo do tvých pevných sází stop
i osud svůj, tvých kříží smysl cest,
je zavalí kletbami žhnoucích zlob,
a cítit dá svou nenávistnou pěst.

Jsi ovšem doma… Domov krásný je
a bory šumí tiše v skalinách.
Za nimi sní kdos, jak tě zabije
a jak by ti kol krku kličku stáh’.
Ten pocit divný… Bdíš a každý hlas
počítáš, nasloucháš, čím šumí bor.
A listí žloutne… Padá, padá zas.
A tys dál starý, důvěřivý tvor.