Smutek z domova/O potměšilé krajině

Smutek z domova Antonín Sova
Podzimní elegie	O potměšilé krajině	Hořký sonet

Údaje o textu
Titulek:	O potměšilé krajině
Autor:	Antonín Sova
Zdroj:	Sova, Antonín, Dílo Antonína Sovy svazek II. - Vybouřené smutky, vydal Dr. Ot. Štorch-Marien, Praha, 1922
Vydáno:	1898
Licence:	PD old 70

Je daleko výhled po kraji.
Tu nedělám ničeho. - Celý den zřím. -
Tam v rybnících děti se koupají
a shrbení starci jdou úbočím.
Je vysoké slunce, jasný les
a široké dýmají panorámy.
Jen úbočí lesnaté, horský tes
se špičatí jak dvě vlčí tlamy.
Kdy slunečno, ve dne je na míle zřít,
má zázračná obloha hedvábný svit.

Jak slunce krvácí za horou:
to potměšilá však krajina.
Po rybnících fialové mhy mrou,
za zázrakem zázrak shasíná.
A vlčí tlamy už číhají,
jdou stíny lesa, jdou v černém kápí, -
hle, z rybníků mlhy se zdvihají
a vlčích tlam v mlhách se bělí drápy,
tak potměšile šlehly sem
odkryty v parách měsícem.

Ne, nelze již věřit krajině. -
Večer se sevřel v zamlklost,
už mdlobu zřím jeho po stíně,
po dělnické bídě zoufalost,
po rakvích, jež vezou kdes, nouzi zlou, -
po prachu za kočáry marný křik,
po mrtvích vsích poddanost minulou
a otrockou zastrašenost, zvyk,
a v obrovských plochách panských lad
já cítím rozbitých chalup hlad.