Slowanské národnj pjsně/Djl třetj/Zpěw Srbský/Záwistnice

Údaje o textu
Titulek: Záwistnice
Autor: trad.
Krátký popis: srbská lidová píseň
Původní titulek: Бог ником дужан не остаје
Zdroj: Soubor:Slowanské národnj pjsně 3.djvu, s. 150–159
Licence: PD traditional
Překlad: Frant. Ladisl. Čelakowský
Licence překlad: PD old 70
Související: Zpěvy lidu srbského (Kapper)/Rozvodnice
Index stran

1.

Dva su bora naporeďo rasla,
Meďu ňima tankovrha jela;
To ne bila dva bora zelena,
Ni meď ňima tankovrha jela,
Veç to bila dva brata roděna:
Jedno Pavle, a drugo Radule,
Meďu ňima sestrica Jelica.
Braça seju vrlo milovala,
Svaku su joj milost donosila,
Najposlije nože okovane,
Okovane srebrom, pozlaçene.
Kad to vid’la mlada Pavlovica,
Zavidila svojej zaovici,
Pa doziva ljubu Radulovu:
„Jetrvice, po bogu sestrice!
Ne znaš kaka bilja od omraze?
Da omrazim brata i sestricu.“
Al govori ljuba Radulova:
Oj hoga mi, moja jetrvice!
Ja ne znadem bilja od omraze,
A i da znam, ne bi ti kazala:

Záwistnice.

Dwa modřjny podlé sebe rostli,
Mezi nima štjhlowrchá gedle;
Nebyliť to zelené modřjny,
Ni u prostřed štjhlowrchá gedle,
Ale byli dwa porodnj bratřj,
Geden Pawel, druhý Radul gménem,
A Jelice sestra mezi nima.
Bratřj sestru welmi milowalí,
Wšeliké gj dary donášeli,
Konečně i nože okowané,
Okowaně střjbrem, pozlacené.
Widěci to mladá Pawlowice,
Záwiděla swé newěstě dary,
Choť dozjwá k sobě Radulowu:
„Deweřině, milá posestryně!
Neznáš beylj pro nenáwist žádné,
Bychom sestru zoškliwily bratru?“
Radulowa choť gj odpowjdá:
Oy pro Boha, moge deweřině!
Neznám beylj pro nenáwist žádné,
A bychť znala, nepowědělabych;

I mene su braça milovala
I milost mi svaku donosila!
Kad to začu mlada Pavlovica,
Ona hode koňma na livadu,
Te ubode vranca na livadi,
Pa govori svome gospodaru:
Na zlo, Pavle, seju milovao,
Na gore joj milost donosio!
Ubola ti vranca na livadi.
Pavle pita sestricu Jelicu:
„Zašto, sejo? da od boga naděš'“
Sestrica se bratu kunijaše:
Nisam, brate, života mi moga,
Života mi i moga i tvoga!“
To je bratac seji věrovao.
Kad to vidě mlada Pavlovica,
Ona hode noçu u gradinu,
Te zaklala sivoga sokola,
Pa govori svome gospodaru:
„Na zlo, Pavle, seju milovao,
Na gore joj milost donosio!
Zaklala ti sivoga sokola.“
Pavle pita sestricu Jelicu:
Zašto, sejo? da od boga naděš!
Sestrica se bratu kunijaše:
„Nisam, brate, života mi moga,
Života mi i moga i tvoga!“
I to bratac seji věrovao.

I mne bratrowé gsau milowali,
Milugjce dary donášeli.
To gak slyšj mladá Pawlowice,
Mezi koně na palauk odegde,
Na palauce wraný kůň probodne,
Gde a mluwj k manželowi swému:
Žel ti, Pawle, žes milowal sestru,
Nahoru gj dary donášege,
Zabodla ti wrance na palauce.
Pawel sestry Jelice se táže:
Takliž tomu sestro? Bůh tě napraw!
I zakljná se bratrowi sestra:
Ne gá, bratře, na swůg tobě žiwot,
Na swűg žiwot přjsahám i na twůg!
Uwěřiltě bratr slowům gegjm.
Což kdy widj mladá Pawlowice,
Nočnj dobau w zahradu se wkrade,
Skrytě skolj sokola siwého,
Gde a mluwj k manželowi swému:
Žel ti Pawle, žes milowal sestru,
Nahoru gj dary donášege,
Skolila ti sokola siwého,
Pawel sestry Jelice se táže:
Takliž tomu sestro? Bůh tě napraw!
I zakljná bratrowi se sestra:
Ne gá, bratře, na swůg tobě žiwot,
Na swůg žiwot přjsahám i na twůg!
Uwěřiltě bratr slowům gegjm.

Kak to vidě mlada Pavlovica,
Ona hode veče po večeri,
Te ukrade nože zaovine,
Nima zakla čedo u kolevci.
Kad u jutru jutra osvanulo,
Una trči svome gospodaru
Kukajuçi i lice grdeçi:
„Na zlo, Pavle, seju milovao,
Na gore joj milost donosio!
Zaklala ti čedo u kolevci;
Ako li se mene ne věruješ,
Izvadi joj nože od pojasa.“
Skoči Pavle kauda se pomami,
Pa on trči na gorně čardake,
Al još sestra u dušeku SPaVa,
Pod glavom joj zlaçeni noževi;
Pavle uze zlaçene noževe,
Pa ih vadi iz srebrnih korah,
Ali noži u krvi ogrezli;
Kad to vidě Pavle gospodaru,
Trže sestru za bijelu ruku:
Sejo moja, da te Bog ubije!
Bud mi zakla koňa na livadi
I sokola u zelenoj bašči,
Zašt’ mi zakla čedo u kolevci?
Sestrica se bratu kunijaše:
Nisam, brate, života mi moga!
Života mi i moga i tvoga!

Což kdy widj mladá Pawlowice,
Odstranj se wečer po wečeři,
Kradmo wezme nože newěstiny,
A zabige djtě na kolébce.
A gak ráno gitro zaswitnulo,
Pádem běžj k manželowi swému,
Hořem kwjljc s ljcem pomračeným:
Žel ti Pawle, žes milowal sestru,
Nahoru gj dary donášege,
Zabila ti djtě na kolébce.
A wšak gestli nedůwěřjš we mne,
Gdi a wyňmi sám gj z pasu nože.
Wskočj Pawel hořem rozljcený,
Pádem běžj do ložnice hornj,
We snu geště sestra na koberci,
Pod hlawau gj nože pozlacené;
Pawel chopiw zlacených se nožů,
Wytrhne ge ze střjbrných nožen,
Hle tu nože krwj omočeny!
To kdy spatřj Pawel domowládce,
Trhne sestru za rameno bjlé:
Sestro moge, ať tě Bůh ubige!
An zabila koně mi na lauce,
A sokola w zelené zahradě,
Proč gsi i mé djtě zahubila?
Sestra bratru swatě se zakljná:
Ne gá bratře, na swůg tobě žiwot,
Na swůg žiwot přjsahám i na twůg!

Ako li mi ne věruješ kletvi,
Izvedi me u polje široko,
Pa me sveži koňma za repove,
Rastrgni me na četiri strane.
Al to bratac seji ne věrova,
Veç je uze za bijelu ruku,
Izvede je u polje šíroko,
Priveza je koňma za repove,
Pa i odbi niz polje široko.
Dě je od ňe kaplja krvi pala,
Ondě raste smilje i bosilje;
Dě je ona sama sobom pala,
Ondě se je crkva sagradila.

Malo vreme za tim postajalo,
Razbolje se mlada Pavlovica,
Bolovala devet godin’ dana,
Kroz kosti joj trava pronicala,
U travi se ljute zmije legu:
Oči piju, u travu se kriju.
Ljuto tuži mlada Pavlovica,
Pa govori svome gospodaru:
„Oj čuješ li, Pavle gospodaru!
Vodi mene zaovinoj crkvi,
Ne bi li me crkva opustila.“
Kad to čuo Pavle gospodaru,
Povede je zaovinoj crkvi;
Kad su bili blizu b’jele crkve,

Přjsahámli mým wěřiti nechceš,
Nuž wyweď mne na široké pole,
Spřipjney mne koňům za ocasy,
Roztrhni mne na wše čtyry strany.
Neuwěřil bratr sestře wjce,
Ale pogaw za bjlau gi ruku,
Wen wywedl na široké pole,
A přiwázaw koňům za ocasy,
Po širokém rozwláčel gi poli.
Kudy krwe krůpěge z nj padly,
Tudy wonné wyrostalo kwjtj.
A kde sama ubožička padla,
Tu se kostel sám sebau wystawěl.

Málo času zatjm uplynulo,
Stihne nemoc mladau Pawlowici,
Prostonala dewět plných roků;
Skrze kosti prorostá gj tráwa,
We tráwě se ljté hady ložj,
Oči pigj, we tráwě se krygj.
Nařjká si mladá Pawlowice.
Nařjkagjc mluwj k manželowi:
Oy, poslyš mne, manželi můg Pawle,
K newěstinu kostelu mne doweď,
Zdaliby mne kostel neoprostil.
Wyplňuge Pawel žádost gegj,
K newěstinu kostelu gi wede;
Leč kdy byli bljzko u kostela,

Al iz crkve nešto progovara:
„Ne id’ amo, mlada Pavlovice!
Crkva tebe oprostiti ne hçe.“
Kad to začu mlada Pavlovica,
Ona moli svoga gospodara:
Ne vodi me dvoru bijelome,
Veç me sveži koňma za repove,
Pa me odbi niz polje široko,
Nek me živu koni rastrgaju.“
To je Pavle ljubu poslušao:
Priveza je koňma za repove,
Pa je odbi niz polje široko,
Dě je od ňe kaplja krvi pala,
Ondě raste trně i koprive;
Dě je ona sama sobom pala,
Jezero se ondě provalilo,
Po jezeru vranac koňic pliva,
A za ňime zlaçena kolevka,
Na kolevci soko ptica siva,
U kolevci ono muško čedo,
Pod grlom mu ruka materina,
A u ruci tetkini noževi.

Hlas se takto z kostela ozjwá:
Newkročug sem, mladá Pawlowice!
Ani kostel tebe neoprostj.
To gak slyšj mladá Pawlowice,
Pozaprosj Pawla, muže swého:
Oy, pro Boha, manželi můg milý!
Ach mne newoď do bjlého dworu,
Ty mne přiwaž koňům za ocasy,
Ty mne wywlec na široké pole,
Ať mne žiwau rozwláčegj koně.
Uposlechna manželku swau Pawel,
Přiwáže gi koňům za ocasy,
Wywleče gl na široké pole,
Kudy krwe krůpěge z nj padly,
Tudy rostau kopřiwy a trnj,
A kde sama záwistnice padla,
Gezero se náhle prowalilo,
Po gezeru wraný koník plowe,
A kolébka za njm pozlacené.
Na kolěbce siwý sokol sedj,
We kolébce ono pacholátko,
Pod hrdélkem matčina mu ruka,
W ruce lesknau tetiny se nože.