Slezské pohádky a pověsti/Černé jezero v Lysé Hoře

Slezské pohádky a pověsti František Sláma
Spící vojsko	Černé jezero v Lysé Hoře	Kaplička na Lysé Hoře

Údaje o textu
Titulek:	Černé jezero v Lysé Hoře
Autor:	František Sláma
Zdroj:	SLÁMA, František: Slezské pohádky a pověsti. Opava: Slezská Kronika, 1893. s. 61–66. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Potrestaná zvědavost – pověst v Bukovanského Slezských bájích a pověstech národních (1877)
Související články ve Wikipedii: Lysá hora (Moravskoslezské Beskydy)

Lysá horo, krásná horo, kopečku vysoký,
co se zvedáš se svým hřbetem pod samé oblaky,
vidíš, co se ve Frýdku děje, kde se kdo obrátí,
kdo dříví rubá, vodu nosí, kdo v stodole mlátí.

Tak pěje píseň stará o Lysé Hoře, o obru to slezských Beskydů, který daleko vidí a daleko jest viděn. Ležíť Lysá Hora 1324 metrů nad hladinou mořskou. Z něho vane do luzného kraje osvěžující vánek, na něm prýští mnohé potůčky, podle něho hádá pečlivý hospodář na povětrnosť, a jemu přikládá tajemnou jakousi moc. Není divu, že široce rozloženou tuto horu od dávných dob obestřel lid náš věncem pověstí.

O Lysé Hoře vypravuje se, že naplněna jest vodou, která rozlije se a zatopí celé okolí, kdykoli obyvatelé této krajiny naplní míru hříchů svých.

V Lysé Hoře jest totiž od nepamětna jezero černé, ale pod zemí, takže nelze ho viděti. I byly jednou časy, že obyvatelé v kraji pod Horou Lysou, oddávajíce se prostopášnému životu, nevěřili v nic, ani v Boha, ani v ďábla. Neměli víry, neměli ctnosti, žili jako zvěř. Chlopi nechtěli robiť, jen dobře se mít. Ženy neznaly věrnosti, největší rozkoší byl jim hřích.

Tehdy byl snad sedlák Vavroš z Lubna v zemi slezské chlop nejdaremnější. Nechtěl orat, nechtěl sít, nechtěl chovat dobytek a živit se poctivě. Hýřil po hospodách, svou vlastní slibnou babkou zhrdal, v krčmách se rval, v dědinách kradl a v lesích zbojničil.

To řemeslo nedařilo se mu však dobře. V krčmách spojovali se proti němu chlopi, při krádežích býval přepadán a všude bit. A když číhal v lesích, aby oloupil někoho, stávalo se, že sám byl za trest olupován o svůj oděv. I nahněval se na svět, že mu života dobrého nedává, chodil po lesích a svolával ďábly. Chtěl se jim zapsati krví i duší svou. Ale ani ďábli nezjevovali se mu. Hledal je na Lysé, potom na Girové u Jablunkova, po třetí na Čantorii nad Ústraním, po čtvrté na Javorovém, po páté na Ondřejníku, po šesté na Radhošti. A ačkoliv zvolil si k tomu vždy noci čarovnické, žádná potvora pekelná o něj nezavadila. Na Boha už dávno nevěřil, nyní nevěřil už bez mála ani na ďábla a proklínal ho do horoucích pekel. A když po sedmé vyšel na Lysou Horu a opět svolával ďábly, satanáše a belzebuby, vzývaje i proklínaje všechny duchy zlé, tu dvanáct chlopů červeně oblečených, na kloboucích pírka kohoutí, stálo náhle kolem něho. Z úst i nosů šlehal jim plamen a oni divě poskakujíce, volali: „Tys náš pán a my tvoji poddaní. Tobě se klaníme a lidem dobrým na zhoubu budeme.“

„Co žádáte ode mne?“

„Tvou duši!“

„A co mi dáte?“

„Jeden rok služby!“

„Proč, vy pekelníci! Chci déle žít a dobře se mít! O vaši službu krátkou nestojím, pryč ode mne!“

Zmizeli v povětří a Vavroš počal litovati, že se s nimi nedomluvil. Snad byli by mu pět let sloužili a za pět let byl by jim obětoval svou duši.

Svolával je znovu, ale nadarmo. Ďáblové tehdy měli v pekle moc práce a nemohli od své práce z pekla každému smrtelníku hned na jeho první zavolání odskakovati na svět a dlouho vyjednávati pro jednu daremnou lidskou duši, která beztoho už peklu náležela.

Proklínal Vavroš ďábly znova, posmíval se jim, že rozkulhali se na obě nohy, když tak pomalu z pekla na Lysou přicházejí. Zaříkal se, že postěžuje si do nich, až do pekla přijde, panu arcisatanáši, že tak nedbale obsluhujou lid pozemský. Se světem už dávno nebyl spokojen, nyní nebyl spokojen ani s peklem: vytýkal ďáblům, že jest neslýcháno, aby lidé hledali ďábla, kdežto povinnost ďábla jest, aby hledal lidi.

Vavroš přišel až k tomuto kamenu a pomyslil si: „Kdyby mně čert sloužil, na tomto místě musil bych nalézti velký poklad.“ — A sotva tato myšlénka ve Vavrošovi se zrodila, kámen sebou pohnul, a Vavrošovi zaslepilo oči bohatství zlata a stříbra, které se před ním rozevřelo. Vavroš chtěl hrábnouti do zlata, ale kámen zas trochu se pohnul a už byl zakryt onen drahocenný poklad. Vavroš zahřešil a proklínal tuto ďábelskou hru. Napjal všechny síly, aby kamenem hnul a aby k pokladu se dostal.

Kámen povolil. Ale z pod něho vytryskla voda proudem tak mocným, že vynesla Vavroše vysoko do povětří. A sotva Vavroš dopadl k zemi, pohlcen byl dírou, která se u kamene otevřela a hned zas zavřela a sotva pohltila Vavroše, znovu se otevřela a z otvoru vylily se nyní divoké spousty vod tmavých, zatopily ve chvilce tato místa, a hnaly se dolů s hlukotem a rachotem strašným, nesouce zhoubu; stromy klesaly, nemohouce vzdorovati rozzuřené vodě; skály pukaly a balvany skalní řítily se dolů. Udeřila hodina soudu.

Hříšný lid teprv nyní zalekl se svých hříchů. Bylo pozdě. Peklo pohltilo Vavroše i tisíce lidí hříšných. Od tohoto kamene až ku Smrku a Kněhyni všecko dále bylo velkým černým jezerem, které vždy stoupalo výš a výše, neboť vždy nové spousty vod v přívalech divokých vysýlala Lysá Hora dolů, které odnášely chaloupky a dobytek, a pohlcujíce životů lidských tisíce. Kdož vidouce toto dopuštění Boží hned při prvních přívalech vody, utekli se na horu, zachráněni byli.

Snad byla by voda vždy výš a výš stoupala, kdyby nebylo bývalo tamtéž poustevníka, který žil v jedné skále na Lysé Hoře. Starý ten muž přišel až k onomu kamenu, kde vody ze země se vychrlily, a pomodliv se kajícně za duše svých hříšných spoluobyvatelů, hnul trochu kamenem. A sotva tak učinil, sletěl kámen na otvor, z něhož vylilo se tolik vody, a náhle přestal další výtok, a pozvolna ubývalo vody v jezeře černém, až vyschlo docela. Lidé. kteří se byli na Lysou Horu utekli, vraceli se pozvolna do údolí vodou spustošeného, snášeti musili dlouho bídu a nouzi a litovali dřívějšího života prostopášného; až konečně vystavěvše si pracně nové příbytky a upravivše si zas pole, těšili se na úrodu novou, a zanechali dřívějšího života hříšného.

Lysá Hora vychrlí prý své vody zhoubné zase, kdyby lid upadl do hříchů dřívějších.

* * *

Podle jiného vypravování:

Před dávnými časy pásl ovčák ovce pod Lysou i přišel v houšti ku čtverhrannému kameni, jímž jakoby něco bylo zazděno. Nedalo mu to pokoje a zdvihl kámen, neboť myslil, že pod kamenem snad jest poklad. A sotva kámen zdvihl, vytřísklo silné zřídlo vody a usmrtilo ovčáka. A voda se leje, leje dolů do nížiny, jakoby potopa světa nastávala. — Za několik dní bylo údolí mezi Ondřejníkem, Kněhyní, Smrkem a Lysou jedním velkým jezerem. Lidé ustrašení utíkali na hory a nevěděli, kterak tu vodu zastaviti. Až konečně jeden starý báča poradil, aby mrtvému ovčákovi hlavu uťali a tou hlavou zřídlo zacpali. A když hlavou zřídlo zacpali, přestala voda vytékati. Jezero pak odteklo tou cestou, jakou dnes řeka Ostravice teče.