Slezské báje a pověsti národní/Podzemní duchové

Slezské báje a pověsti národní Karel Jaromír Bukovanský
Podzemní duch	Podzemní duchové	Železný muž

Údaje o textu
Titulek:	Podzemní duchové
Podtitulek:	(z Polské Ostravy)
Autor:	Karel Jaromír Bukovanský
Zdroj:	BUKOVANSKÝ, Karel Jaromír: Slezské báje a pověsti národní. Mor. Ostrava: vlastním nákladem, 1877. s. 24–27. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Jest tomu asi šedesát let“ — tak vypravoval mi stařičký již horník — „co jsem se stal havířem. Nerad jsem to u svých soudruhův viděl, když místa svá často měnívali. To byl jistě již člověk nepořádný, měl-li po čas své služby více míst. Ach Bože, jak se časy mění! Nyní nevydrží některý havíř ani měsíc na jednom místě a putuje od jednoho závodu ke druhému. To dříve nebývalo. To jsme my staří havíři byli jinší chlapíci, a mnoho jsme vydělali. Ovšem byla práce naše docela něco jiného, nežli práce nynějších havířův. My jsme pracovali vždy pilně; nynější horník ten Boží čas jen ukrádá na zkázu a záhubu svou. Bůh to naprav!“ Tak bědoval dobrý stařeček. Načež pooddechnuv si, pokračoval:

„Ano, jest tomu již šedesát let, co jsem se stal havířem. Jako dnes kdyby se mne to bylo stalo, pamatuji se na jednu událosť, jež se mně hned v prvním měsíci mého nastoupení do práce přihodila. V práci jsem byl vždy jeden z prvních. Pravě jsem měl šichtu ranní. Ta započínala o páté hodině ráno. Nočních šichet tenkráte nebylo. Můj otec neměl hodin žádných a tak se stalo, že jsem vždy, pospíchaje, přišel dříve, nežli jsme nařízeno měli.“

„Bylo v zimě před svátky vánočními. Mrzlo, jen to fičelo. Já, navyklý jsa časněji vstávati, spěchám na šichtu. Měsíček krásně svítil a zdálo se, jako by mně říci chtěl, ze přicházím dnes pozdě. I zrychlím krok a za několik okamžení jsem na místě. Avšak jaké bylo udivení mé, nespatře na šachtě ani živé duše. Snad jsou již dole a pracují pilně, domníval jsem se. Hned rozžal jsem kahanec a jmu se slézati do jámy za známými soudruhy. Sotva ale slezu as 20 sáh, shasne mně světlo. Co nyní počíti? přemítám; jíti nahoru a opětně kahanec rozsvítiť, aneb slézti do šachty beze světla? Rozhodl jsem se pro toto. Slézám. Dlouho to trvalo. Konečně jsem dole; avšak kde jsou kamarádi? Všude čirá tma. Teprve teď vidím, že jsem přišel dříve, než určeno. Rozličné myšlenky křižovaly se v duši mé, mne zmocnil se náramný strach. Najednou uzřím světlo, ale velmi malé a vzdálené. Tam jsou, myslím sobě a již jsem na cestě ke světlu. Musel jsem kráčeti velmi zdlouhavě, an nahromaděné tam kamení mně čerstvější chůzi zabraňovalo. Jdu as půl hodiny, avšak světlo bylo dosud ode mne vzdáleno. Konečně jsem u světla. Vidím veliké množství horníkův, jak pracují. Jedni vozí na táčkách, druzí na vozíkách, opět jiní kopají uhlí atd. Již z daleka volám: „Zdař Bůh!“ Nic. „Dejte světla!“ pravím. Opět ticho. Horníci pracují dále, nepromluvíce jeden s druhým ani slovíčka. To bylo pro mne něco nového. „Zdař Bůh kamarádi!“ volám hlasitě. Však co to? Pojednou zmizí veškerá světla a jest opět čirá tma. Jaká to změna?! — — I stojím jako skamenělý, když tu najednou slyším za sebou ve značné vzdálenosti veselý hovor, světla se blíží, až poznávám soudruhy své. I vykřiknu radostí, ale v tu chvíli přišla na mne mdloba a já sklesnul na hromadu kamení. Když mne opět vzkřísili, nemohli se dosti nadiviti, jak jsem sám v tato místa přijíti mohl. Když však jsem jim příhodu svou vypravoval, ulekli se a pravili: „Nevyzpytatelné jsou skutky Boží! Budiž jméno Páně pochváleno. Toť byli podzemní duchové!“ Načež rozloučivše se horníci přátelským pozdravem „zdař Bůh!“ práci svou započali.“

„Od těch dob,“ pokračoval stařeček, „nešel jsem nikdy sám do jámy, i kdybych byl dříve nebo později přišel do práce. Událosť tato zůstane u všech havířův v paměti dlouhé, a od těch dob nikdo neodváží se sám do šachty vejíti. Nyní musím dále, an jest již poledne,“ pravil stařeček.

Já však, podávaje mu pravici svou, rozloučil jsem se s ním srdečně, poděkovav mu za vypravování, a od těch dob jsem ho více nespatřil, ač jsem se všude po něm poptával.