Slezské báje a pověsti národní/O Miroslavovi
| Slezské báje a pověsti národní Karel Jaromír Bukovanský | ||
| Hrabina v západním Slezsku | O Miroslavovi | O zakletém kohoutovi |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | O Miroslavovi |
| Podtitulek: | (z Polské Ostravy) |
| Autor: | Karel Jaromír Bukovanský |
| Zdroj: | BUKOVANSKÝ, Karel Jaromír: Slezské báje a pověsti národní. Mor. Ostrava: vlastním nákladem, 1877. s. 53–61. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Byl jeden bohatý rytíř a ten měl tři syny. Oba starší synové byli poslušni a ctnostni a otec měl z nich velikou radosť. Ne tak se synem nejmladším. Ten dělal otci nemalé starosti. Poslušnosť, zdvořilosť, pobožnosť, pravdomluvnosť, upřímnosť, pořádek, čistota a jiné ještě ctnosti, jež hodné dítko zdobí, scházely mu docela.
Miroslav — tak nazýval se nezdárný syn — nedbal na napomínání dobré matky, ani na hrozby přísného otce. Sám vychovatel jeho, nemoha s ním ničeho poříditi, poděkoval se ze služby u pána svého. To starého rytíře dopálilo. I dal zavolati nezdárného syna k sobě a pravil hněvivě k němu: „Vidím, že veškeré napomínání mé ničeho nepomáhá; sám vychovatel tvůj, nemoha tě na dobrou cestu obrátiti, dnes vzdal se místa svého v domě mém, což mne velmi dohněvalo. Pročež odhodlal jsem se k nejhoršímu: ještě dnes opustíš hrad můj a neopovaž se více na oči mi přijíti. Neučiníš-li jak tobě pravím, doživotným vězením potrestán budeš!“
Co měl ubohý Miroslav dělati? I rozloučil se s matkou i se staršími bratry a ještě téhož dne ubíral se z domova. Nevěděl na kterou stranu se má obrátiti. Přišel k veliké, staré lípě, odkud šly tři cesty. Nerozmýšlel se dlouho a šel prostřední cestou dále, až přišel do hlubokého lesa. Tři dni již se trmácel a ještě nevyšel z lesa. Celý vyhladovělý a vysílený klesl, opanován jsa sterými myšlenkami a jako okouzlen obrazotvorností, zbaven jsa slechu i vidu, pomocí teplého větérku jako ukolébán usnul na měkkém loži trávnatém pod velikým dubem. Spal velmi tvrdo. — — — —
Tu z nenadání uzří starce s dlouhou, jako sníh bílou bradou, v černý háv oděného, an v ruce drží nádobu hlíněnou, kterouž k hrudi své tiskna, horké slze proléval. Stařec stál chvíli jakoby zamyšlen, načež přívětivě kynul Miroslavovi, by ho následoval. S tlukoucím srdcem sleduje starce, kterýž ho vedl k pahorku, lidskou rukou nasypanému.
Zde otevřev tajná dvířka, pokynul, by s ním vstoupil do vnitř, což když byl Miroslav učinil, hlasem nadobyčejným pravil: „Hle synu, toť jsou jediné pozůstatky předkův mých. Zde v těchto pepelnicích jest jediná památka po slavných předchůdcích mých! Tyto zbraně, nářadí, šperky, jsou nejlepším svědectvím dávného již převratu, dávných činův praotcův mých! — Zde vidíš vrstvu popela, mnoho kostí zvířecích, rozestavené urny naplněné popelem a hlínou před zvýšeným místem, na němž druhdy „Perun“, po prabohu jeden z nejpřednějších slovanských bohův stával a kterému se před válkou i při smírných smluvách třeby (oběti) přinášely. Před bohem tímto skládal se ustavičně oheň z dříví dubového; k jeho poctě se svátky „kupadelní“ slavily pálením ohňův na kopcích za času nočního. Kopce jemu zasvěcené zvaly se „Soboty“ t. j. hory sluneční.“
„Tam na kopci vidiš několik velikých posvátných líp, pod nimiž se bohům třeby pálily a nedaleko hustý les, ve kterém přebýval bůh a kam se též oběti přinášely. Tento kopec, na němž nyní stojíš, byl bohoslužbám určen a nazýval se „Hradiště“. Zde bylo první místo pohanských obřadův, zde se mrtvoly upalovaly a oběti přinášely.“
To pověděv stařec zmizel a zmizely též veškeré nádoby, zbraně a nástroje starožitné. Podiviv se Miroslav nad zjevením tím — — probudil se — — a seznal, že celé vidění bylo jen pouhý — sen.
Slunce dávno již své teplé paprsky na zem bylo rozeslalo, když se Miroslav probudil.
Usednuv do měkkého mechu, přemýšlel, co as jeho sen znamenati má. Zamyslil se. —
„O kdybych nebyl tak zlým býval, nemusel jsem do daleké ciziny putovati,“ pravil Miroslav sám k sobě.
„Kdybych jen věděl, co činiti mám, bych milého otce opět udobřil a se do domu otcovského navrátiti směl! Avšak nikdo mne pomoci nemůže a já po všecken čas života svého toulati se musím po světě jako Kain, zabiv svého bratra Abela. — Což pak nelze mého provinění opět napraviti? Což nenajdu v šírém světě přítele, který by mi poradil, co činiti mám? Vždyť mně vychovatel můj vícekráte pravil, že kdo Boha vzývá, toho Bůh neopustí!“ A poklekna, modlil se vroucně ku Pánu nebes a země. Byloť to poprvé v jeho živobytí, že se tak pobožně modlil. Dlouho klečel. —
Konečně vzchopiv se radostně zvolal: „Nyní hledati budu přítele, který by mě na pravou cestu opět uvedl a který by mi poradil, jakým spůsobem bych milého otce udobřiti mohl!“
„To nemusíš dlouho hledati!“ ozval se za Miroslavem tajemný hlas.
Miroslav ulekl se náramně, slyše za sebou lidský hlas; a ještě více podivil se, ohledna se viděl právě toho starce jenž ho ve snu v podzemní skrýši prováděl. Nevěděl, spí-li či bdí-li. Chvěl se na celém těle. Konečně dodal si zmužilosti a pravil: „Jsi-li duch, rci, co požaduješ ode mne; bude-li to v mé moci, učiním vše!“
Stařec, přistoupiv blíže, pravil vážným hlasem: „Nejsem duch, jsem sluha Boží, a těší mne, že jsem nalezl ovci ztracenou, kterouž přivésti hodlám do ovčince Božího. Jsem poustevník a bydlím v tomto lese již od svého dětinství. Poslouchal jsem tvou rozmluvu, viděl jsem, jak jsi se nábožně modlil k Bobu všemohoucímu, by tobě přítele seslal, jenž by tě opět na dobrou cestu přivedl. Bůh vyslyšel modlitbu tvou a vyslal mě, bych ti otcem a rádcem byl. Chceš-li se polepšiti, chceš-li opět do domu otcovského přijíti a otce svého udobřiti, pojď se mnou, povím ti, co činiti máš!“
Miroslav, který se z překvapení tohoto ani vzpamatovati nemohl, políbil starci ruku, na důkaz, že ho jako otce poslouchati a dle rady jeho zachovati se chce.
„A nyní pojď synu,“ pravil dále poustevník, „dovedu tě do svého obydlí, kde ti práci tvou vykáži.“
Šli. Slunce vysoko již stálo na obloze, když přišli ku příbytku poustevníkovu. Ten byl ve skále vytesán. U prostřed stál veliký pařez, jenž poustevníkovi sloužil za stůl; v koutě bylo trochu listí místo postele. Na skále byla kaplička ze dřeva zbudovaná a rodičce Boží zasvěcená. Na kapličce byla též malá věžka se zvonkem, kterým poustevník vždy ráno, v poledne a večer zvonil a jímž pocestné povzbuzoval k modlitbě. U kapličky stál ze dřeva kříž, u kteréhož se poustevník denně modlíval. Studánka a blízký potůček poskytoval čerstvé vody; rozličné zeliny a ovoce, jež poustevník v zahrádce sázel, byly mu potravou.
Mladému Miroslavovi brzy zalíbilo se živobytí na poušti. Od poustevníka naučil se několika řečím, zahradu uvedl do takového pořádku, že by ji učený zahradník lépe nebyl zpravil. Však léto vzalo svůj konec a nastala tuhá zima. Tu nastala i Miroslavovi nová práce. Při malém svitu zavěšeného ve skále kahance sedával nyní s poustevníkem a rozmluvou, čtením a rozjímáním písma svatého, jakož i rozličnou prací ruční trávili dlouhé večery zimní.
Tak uplynula Miroslavovi rychle 3 léta.
Byla neděle. Poustevník vykonav u kříže ranní modlitbu svou, přišel do poustevny; na jeho tváři bylo pozorovati jakýsi zármutek.
„Milý synu!“ jal se mluviti poustevník, „dnes tomu jsou tři roky, co jsem tě nalezl pod velikým dubem klečeti na modlitbách, co si všemocného Stvořitele vroucně žádal za nějakého přítele, jenž by tě opět na dobrou cestu uvedl a takto milého otce tvého udobřil. I seslal ti Bůh otce i rádce v osobě mé a já doufám, že jsem povinnostem svým zadosť učinil. Ty vycvičen jsi tak, jak toho rod tvůj vyžaduje. Pročež poslyš, co ti nyní povím. Otec tvůj zavrhnuv tebe, brzy prchlosti své počal litovati. Nevěda, na kterou stranu jsi šel, vyslal třetího dne posly na vše strany, aby tě vyhledali. Však každý vrátil se opět s nepořízenou zpět. Mohlť jsem tě hned před třemi lety k otci poslati, však chtěl jsem nejprv všemu tě vycvičiti a pak teprv otci navrátiti. Ty jsi nyní vycvičen ve všem. Pročež trvám na tom, abys se k milým rodičům svým navrátil. Oni na tebe s bolestí čekají. Však pamatuj na veškerá ponaučení, jež jsem ti do srdce vštípil. Miluj Boha z celého srdce svého, nade všecko a bližního jako sebe! Toť budiž tvým heslem v budoucím živobytí tvém. Vzpomeň si někdy i na mne a měj vždy napomenutí má na mysli. Ráno před slunce východem vydáme se na cestu, navštívíme onen dub, pod nímž jsem tě na modlitbách nalezl. Na dub připevním onen obrázek „Anděla strážce“, jenž v mé kapli po pravé straně na stěně visí. Pak doprovodím tě až k oné lípě, ode které tři cesty vedou; odtud již svůj domov najdeš.“
Tu vzpoměl si Miroslav na onen sen, jenž před třemi roky pod dubem měl. Vypravoval jej poustevníkovi.
Ten pousmav se pravil: „Dám ti knihu na památku, ve které se dočteš o všem tom, co jsi ve snu viděl. Přečti důkladně knihu tuto, uvidíš, že tě zajímati bude!“
Druhého dne vydali se na cestu. Připevnivše na dub obraz „Anděla strážce“ a pomodlivše se, ubírali se dále. Třetího dne přišli k lípě. Tu pravil poustevník k Miroslavovi: „Milý synu! nyní musíme se rozloučiti. Žij blaze i s rodiči svými a vzpomeň si někdy v modlitbě na mne!“
Políbiv pak hocha, kterému horké slze po zdravých, růžových lících kanuly, pravil hlasem téměř plačtivým: „S Bohem milý Miroslave!“
Miroslav poděkovav poustevníkovi srdečně za veškerá ponaučení a vůbec za všecko mu proukázané dobré a políbiv mu třesoucí se ruku, ubíral se dále k domovu. Cesta mu ubíhala a on k večeru přišel ku hradu otcovskému.
S tlukoucím srdcem vešel do nádvoří. Tu potká starého služebníka, který Miroslava z daleka již poznal. Ani ho nepřivítaje, pádil ke starému rytíři, aby mu příchod Miroslavův oznámil.
Starý rytíř, dověděv se o příchodu Miroslava, vyšel mu vstříc až do nádvoří. Tu padl mu syn k nohoum, prose za odpuštění. Otec, přivinuv ho k srdci, políbil a pravil: „Dávno již odpustil jsem ti provinění tvé!“
Mezitím přišla i matka i oba starší bratři, by příchozího přivitali. Radosti nebylo ani konce. Miroslav musel nyní vypravovati, kde po tak dlouhý čas dlel, jak se mu dařilo a co po celý čas dělal.
Starý rytíř vystrojil velikou hostinu, ku kteréž okolní panstvo pozval. Radovánky trvaly celých osm dní, na nichž se i poddaní zúčastnili.
Celá rodina žila nyní ve spokojenosti a otec radoval se z toho, že z Miroslava hodný a spořádaný člověk se stal.