Slezské báje a pověsti národní/Čarodějnice
| Slezské báje a pověsti národní Karel Jaromír Bukovanský | ||
| Místo zlata — listí | Čarodějnice | Poklad (2) |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Čarodějnice |
| Podtitulek: | (od Praděda) |
| Autor: | Karel Jaromír Bukovanský |
| Zdroj: | BUKOVANSKÝ, Karel Jaromír: Slezské báje a pověsti národní. Mor. Ostrava: vlastním nákladem, 1877. s. 35–38. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | O čarodějnicích – pověst Františka Slámy v Slezských pohádkách a pověstech |
„Tam v tom tichém údolíčku, jež přírodou obdařeno jest krásami nevšedními, kdež vine se stříbrný potůček bujným zelením okolo vísky ve stínu nizounkých vrb; tam kde bujný pokrývá les neschůdné stráně staré Sněžky („Praděda“) a kde ovocné stromoví všeho druhu v úrodné vyrůstá půdě, tam kde posud dlí moji drazí v stálé spokojenosti, ano tam — tam jest — drahý domov můj.“
Tak odpověděl mi můj milý přítel, když sem se ho tázal na jeho domov.
„To by si mne snad mohl něco vypravovati o čarodějnicích, kterýchž v okolí tvého domova v 16. a 17. století na sta upáleno bylo,“ pravím, „budu ti za to velmi povděčen.“
„Milerád povím ti vše, co vím,“ odvětil můj přítel; a usednuvše si pod košatý, Slovanům to posvátný strom, v jehožto koruně tisíce pilných včeliček vesele bzučíc a sladkou šťávu z květův ssajíc, poletovalo, počal vypravovati:
„Bylyť to tenkráte smutné časy. Až dosud vypravují si lidé o čarodějnicích, které blízko „Praděda“ na jednom pahorku své rejdy tropívaly. Pověsti tyto přecházejí z jednoho pokolení na druhé a zachovaly se až dosud. Lid slezský byl tenkráte tak pověrčivý, že v každé staré babičce viděl čarodějnici, v každém chudém starci čarodějníka. Pro ženské pohlaví bylo nebezpečno vysoké stáří, ohyzdnosť, rozličná znamení na těle, jako: bradavice, skvrny a t. p. — Čarodějnice byly prý s ďáblem v užším spojení, mívaly na blízku „Praděda“ na jednom návrší své schůze, ku kterým na košťatech, vidlách, na červených kouhoutech atd. jezdívaly. Schůzím předsedal prý sám ďábel. Byla-li některá čarodějnice chycena, ihned hledáno na těle znamení. Při soudu kladeny čarodějnicím tyto otázky: Jak dlouho a od kterého času jest se zlým duchem ve spojení? Na jak dlouhý čas trvá smlouva? Jest smlouva ústní či písemná? Byl-li kdo při smlouvě přítomen? Jakým spůsobem bylo čarodějství provozováno? kdy a kde? a jak často? proti komu? s jakou škodou a kterak zase se škoda nahradila? atd.
V zákoně od císaře Josefa I. vydaném stojí mimo jiné: „Pro skutečné čarodějství, které by buď patrným neb tajným závazkem a mající se zlým duchem smlúvú se stalo a tím lidem, hovadům, na oseních zemských, vinohradech, zahradách, štěpnicích se škoda činila, náleží pokuta ohně, ačkoliv tato zlehčena může býti stětím a teprve těla spálením.“
Byly to v skutku časy velmi smutné. Avšak veliká Maria Terezia zrušila nelidské jednání proti „čarodějnicím“ částečně, syn její císař Josef II. docela.
„Jedenkráte prý,“ vypravoval můj přítel dále, „měly čarodějnice opět svou schůzi na návrší blízkého Praděda. Byloť to roku 1680 večer před sv. Janem Křtitelem. Ku schůzi zavítati zamýšleli i dvě známé čarodějnice z Olomouce. Bylyť to stará Topolanská a paní Johninová. Vyjelyť si na košťatech, doprovázeny jsouce duchy zlými. Letěly nad klášterní zahradou Františkánův Olomouckých, kdežto právě Františkán jeden modlitbu svou vykonával. Zlí duchové, pozbyvše zde svou moc, pustili čarodějnice a ony dopadše zůstaly v koruně jednoho stromu vězeti. Bylyť docela obnaženy. Na velikou prosbu čarodějnic přinesl Františkán šaty a čarodějnice, přikryvše svá ohyzdná těla ubíraly se tajně do svých příbytkův.“
„Toť jest vše, co o čarodějnicích mně povědomo jest,“ doložil můj přítel.
Já pak, rád jsa tomu, že jsem se opět něco nového dověděl, vybídnul jsem ho, by mne následoval do blízkého hostince na sklenici dobré chmeloviny. Občerstvivše se, ubírali jsme se dále, abychom ještě u milých Slezanův pro naše potřeby a sbírky něco ulovili. I poštěstilo se nám to v sousední vesnici.