Ni slzy v chmurném oku není.
U stavu sedí a zuby cení:
„Německo, rubáš tkáme ti,
tkáme tam trojité prokletí —
my tkáme, my tkáme!
Prokletí bohu, jejž v srdci jsme měli,
nechť pálil mráz a nechť hladem jsme mřeli.
Naděje marná i modliteb hlas.
Měl za blázny, za šašky, za raby nás —
my tkáme, my tkáme!
Prokletí králi, jenž bohatců králem,
jenž smál se, nezměkčen bídou ni žalem,
jenž pro haléř hráb nám do kapsy
a postřílet káže nás jak psy —
my tkáme, my tkáme!
Prokletí naší prolhané vlasti,
jež hnusem a hanbou zná se pásti,
kde záhy zlomen každý květ,
kde z tlení se líhne červ a vřed —
my tkáme, my tkáme!
Člun letí, stav hrčí, praská to v něm,
my pilně tkáme nocí dnem —
Ó Německo staré, my tkáme ti
v tvůj rubáš trojité prokletí —
my tkáme, my tkáme!“