Slečna Perla/V sukních

Slečna Perla
Cikánka	V sukních	Strach

Údaje o textu
Titulek:	V sukních
Autor:	Guy de Maupassant
Původní titulek:	Rose
Zdroj:	MAUPASSANT, Guy de. Slečna Perla. Novely. Praha : Jos. R. Vilímek, okolo 1900. s. 175–185. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Pavel Projsa
Licence překlad:	PD old 70

العربيةfrançais

Obě mladé ženy se podobaly, jakoby zasypány vrstvou květin. Samy byly v nesmírném landauru, přetíženém kyticemi jak obrovský koš. Na předním sedadle dva bílé atlasové košíčky plny byly nizzejských fialek a na medvědí kůži, jež pokryvkou sloužila nohám, skupené trsy růží, citlivek, karafiátů, sedmikrás, hyacintů a květů oranžových, svázané hedvábnými stuhami, drtit se zdály obě útlá těla, volnými nechávajíce ve skvostném a vonném onom loži toliko šíje, paže a část živůtků, z nichž jeden byl modrý a druhý žlutý.

Bič kočího až ke švihli ovinut byl anemonkami, postroj koní opleten pomněnkami, loukoti v kolech vyzdobeny byly resedou a na místě luceren v podstavcích zatknuté dvě kulaté a objemné kytice vyhlížely jak dvě divoplné oči hybného onoho květinového zvířete.

Landauer bystrým klusem hrčel vpřed ulicí d’Antibes, předjížděn, sledován a provázen množstvím ověnčených kočárů jiných, plných žen mizících v záplavě fial.

Byla květinová slavnost v Cannes.

jelo se na boulevard de la Foncière, kdež se měl konat zápas. Podél rozsáhlého stromořadí dvojí řada vyšperkovaných povozů táhla se jako nekonečný proud. S jedné strany na druhou metány byly kytice. Létaly povětřím jak míče, stihaly svěží líce, odrážely se a padaly do prachu, odkudž je sbíraly tlupy výrostků.

Husté zástupy, stísněné na chodnících a v pozadí udržované jízdnými četníky, kteří bezohledně pojížděli semotam a zpět zatlačovali pěší zvědavce, jakoby nemínili připustit, aby se prostí mísili mezi bohaté, dívaly se, hlučely a vlnily se všemi směry.

Z vozů navzájem účastníci se poznávali, volali na se a metali po sobě růžemi.

Kočár jeden, plný sličných žen červeně oděných jak ďáblice, vábil a okouzloval veškery zraky. Pán jakýs v kroji z dob Jindřicha IV. do výše vyhazoval obrovskou kytici, upevněnou na pružné šňůře. Vůči hrozícímu úderu ženy si zakrývaly oči a muži klopili hlavy, ale rozkošná, rychlá a poslušná střela opisovala jen křivku a stále vracela se ke svému veliteli, jenž v zápětí mrštil jí po tváři jiné.

Obě mladé ženy plnými hrstmi prázdnily svoji zbrojnici a samy zasypávány byly deštěm květů.

Po celohodinné bitvě, unaveny konečně, nařídily kočímu, aby se dal cestou k zálivu Janovskému, jenž široce obléval vysoké břehy.

Slunce mizelo za Esterelem, černě rýsujíc na ohnivém západě krabatou silhuetu dlouhého pohoří. Tiché moře modře a jasně prostíralo se až k obzoru, kdež se pojilo s oblohou. A skupina loďstva, kotvící prostřed zátoky, jevila se v podobě stáda obludných nehybně hladinou splývajících zvířat báječných, obrněných a hrbatých, s hrotitými rohy a s očima, jež se jiskřily v nadcházejícím šeru.

Rozloženy pod měkkou kožešinou, nyvě pohlížely mladé ženy do dáli.

Jedna se posléz ozvala:

„Jsou přece jen rozkošné večery, kdy vše se zdá krásným! Pravda-li, Margot?“

Druhá odvětila:

„Ano, krásným, ale stále něčeho se nám ještě nedostává!“

„A čeho? Já se cítím šťastnou úplně. Nemám potřebí ničeho!“

„Aj! Tak se ti pouze podobá! Nechť jakýmkoli blahobyt, jenž malátní naše tělo, vždy si přejeme ještě něčeho víc… pro srdce!“

Druhá opáčila s úsměvem:

„Trochu lásky snad?“

„Ano.“

Odmlčely se a zadumaně se zahleděly před sebe.

Posléz ta, jež se zvala Marguerita, zašeptala:

„Bez té se mi nezdá život snesitelným. Mám potřebí být milována a byť jen pouhým psem. Ostatně jsme takové všecky, nechť soudíš o tom, Simono, jakkoli.“

„Ah, ne, moje zlatá! Raději nechci být milována vůbec, než milována být kýmkoli! Věříš-li, že by mi příjemno bylo milována být na příklad…“

Pátrala, kým by vlastně ráda byla milována, pohledem těkajíc širou krajinou, a zraky její, kolem přelétnuvší obzor, utkvěly posléz na obou kovových knoflících, jež se třpytěly v zádech kočího.

Doložila se smíchem:

„Svým kočím!“

Paní Margot se jemně usmála a pravila tlumeně:

„Ujišťuju tě, že milována být sluhou velmi zábavno. Přihodilo se mi to dva neb třikráte. Kroutí očima tak komicky, že bys umřela smíchy. Dlužno se arci jevit tím přísněji, čím jsou zamilovanějšími, načež se jim při prvé zámince, jež se nahodí, ukážou dvéře, ježto bychom se, kdyby kdo z toho co spozoroval, staly směšnými.“

Paní Simona poslouchala s pohledem upjatým před sebe, načež se ozvala:

„Nikoli, nesouhlasím dost málo. Srdce lokaje mého nezdálo by se mi dostatečným. Pověz mi však, kterak povsimla’s si, že tě milují?“

„Povšimla jsem si toho prostě jak u mužů jiných, když se stávali nejapnými.“

„Pokud na mně, nenahlížím, že by si muži vedli hloupě, počínají-li milovat!“

„Vesměs pitomci, moje zlatá, neschopní ni hovoru, ni odpovědi, ni pochopení čehokoli!“

„Co ty však? Jak působilo na tebe, milována být sluhou? Snad dojímalo… či… lichotilo ti to?“

„Dojímalo?… Nikoli!… Lichotilo?… Ano, poněkud!… Láska muže, nechť on kdokoli, lichotívá vždycky!“

„Ah, vida, Margot!“

„Ovšem, moje zlatá! Hleď, sdělím ti podivné dobrodružství, jež se mi bylo přihodilo. Uvidíš, kterak vše zvláštní a záhadné, co se v případě takovém v nás děje.“

A jala se vyprávět.

* * *

Na podzim budou tomu právě čtyři roky, když jsem se mimo nadání octla bez komorné: zkusila jsem jich pět či šest, jednu po druhé, ale všecky byly nespůsobilé a již jsem se téměř vzdávala naděje, že bych kdy jakou našla vůbec, když jsem se dočetla v drobných anoncích insertních kteréhos časopisu, že mladá dívka, znající se v šití, žehlení a česání, hledá místo, že se vykázat může nejlepšími listy doporučnými a že krom toho umí anglicky.

Dopsala jsem na udanou adresu a nazítří se mi zmíněná osoba představila: byla vzrůstu dosti vysokého, postavy štíhlé, tváře poněkud bledé a vzhledu velmi ostýchavého a měla krásné černé oči a půvabnou pleť a zalíbila se mi na prvý ráz.

Požádala jsem ji o její vysvědčení.

Podala mi jich několik a mezi nimi jedno anglické, neboť opouštěla, jakž pravila, dům lady Rymvellové, kdež byla ztrávila deset let.

Vysvědčením tímto se stvrzovalo, že se byla mladá dívka místa svého vzdala zúplna z dobré vůle, aby se mohla vrátit do Francie, a že se jí nedalo po dobu služby její vytýkat ničeho mimo trochu francouzské koketnosti.

Cudný spůsob anglické této fráze bezděky vyvolal u mne úsměv a přijala jsem komornou bez dalšího průtahu.

Nastoupila ještě téhož dne.

Jmenovala se Rosa.

Nežli uplynul měsíc, přilnula jsem k ní upřímnou přízní: bylať šťastným nálezem, neobyčejným zjevem a skutečnou perlou.

Česat dovedla nadmíru vkusně, krajky na klobouce líp znala upravit nežli nejlepší modistka a dokonce i střihat a hotovit uměla šaty.

Tolikerou schopností její všecka jsem byla u vytržení, neboť nikdy jsem nebyla a nikdy již nebudu podobně obsluhována.

Oblékala mne rychle a kupodivu zručně: prstů její na těle svém vůbec jsem necítívala a nic mi není protivnějšího nad dotek služčiny ruky.

Brzy jsem si navykla nesmírné lenivosti, jak příjemno mi bylo nechat se od hlavy k patě a od košile k rukavicím strojit velkou onou ostýchavou dívčicí, jež stále se poněkud zardívala a nikdy samovolně nemluvívala slova. Po koupeli mne otírala a třela, co zatím na několik chvil podřimla jsem si na pohovce. A tak pokládala jsem ji posléz spíše jaksi podřízenou přítelkyní nežli za pouhou služku.

Nu, jednoho dne tajeplně požádal mne vrátník můj o rozmluvu. Byla jsem překvapena a dala jsem jej uvést. Byl to muž velmi spolehlivý, starý voják, bývalý ordonanční sluha mého manžela.

Zdálo se, jakoby to, co mi chtěl sdělit, působilo mu rozpaky, ale konečně se odhodlal a ozval se zajikavě:

„Madame, dole čeká obvodní policejní komisař.“

Opáčila jsem rozčileně:

„Co chce?“

„Hodlá vykonat v paláci prohlídku.“

Policie nad pochybnost užitečna, ale pociťuju k ní odpor, neboť mi připadá, že to není povolání ušlechtilé.

Odpověděla jsem rozhorleně spíš nežli uraženě:

„K čemu jaké prohlídky? Za jakým účelem? Vstup nebude mu dovolen!“

Vrátník podotkl:

„Praví, že v domě kdes ukryt jakýs zločinec.“

Tentokráte zmocnil se mne strach a nařídila jsem, aby policejní komisař byl uveden a osobně mi podal náležité vysvětlení.

Byl to muž dosti spůsobný, vyznamenaný čestnou legií: omluvil se a prosil za prominutí, načež mne ubezpečil, že se mezi služebnictvem mým nachází uprchlý jakýs káranec.

Byla jsem všecka rozechvěla a namítla, že ručím za veškery svoje lidi, a neprodleně jsem se jala uvádět je jmény:

„Vrátník Pierre Courtin, vysloužilý voják.“

„Není on.“

„Kočí François Pingau, champagneský venkovan, syn nájemce jedné z usedlostí mého otce.“

„Není on.“

„Štolba, rovněž pocházející ze Champagne a taktéž syn selské mi známé rodiny a dále lokaj, kterého jste zde právě viděl…“

„Žádný z nich.“

„Nuže, pane, vidíte, že domněnka vaše bezpodstatna!“

„Promiňte, madame, jsem jist, že se nemýlím. Ježto se jedná o zločince nebezpečného, račte mi prokázat laskavost a povolat sem veškero své služebnictvo.“

Zprvu jsem se zdráhala, načež jsem zazvonila a svolat jsem dala všecky své lidi, muže i ženy.

Policejní komisař sběžně si je prohlédl a pravil:

„Nejsou všickni.“

Odpusťte, pane, zbývá toliko moje komorná, mladá dívka, kterou nikterak, tuším, stotožňovat nebudete s kárancem.“

Tázal se:

„Mohl bych ji spatřit?'

„Ovšem.“

Zazvonila jsem a Rosa se objevila bez otálení.

Jedva že byla vešla, komisař kynul a dva mužové, jichž jsem předtím nebyla pozorovala, ježto byli skryti za dveřmi, vrhli se na ni, chopili ji za ruce a mžikem jí je spjali pouty.

Rozhořčeně jsem vzkřikla a mínila přiskočit k její obraně.

Komisař mne zadržel a pravil:

„Dívka ta, madame, je muž, který se jmenuje Jean Nicolas Lecapet. Odsouzen byl roku 1879 k smrti pro vraždu, jíž předcházelo smilné násilí. Trest jeho změněn mu byl v doživotný těžký žalář. Před čtyřmi měsíci uprchl z trestnice. Od té doby po něm pátráme.“

Byla jsem všecka ohromena a vyjevena a nebyla s to uvěřit.

Komisař pokračoval s úsměvem:

„Důkaz vám podat mohu toliko jediný; pravou paži má tetovanou.“

Vyhrnut byl rukáv: bylo tomu tak skutečně.

Policista doložil s lehkým přízvukem ironie:

„Pokud se týká důkazu ostatních, račte se, madame, spolehnout na nás.“

A komorná moje byla mi odvedena.

* * *

Mladá žena se na okamžik odmlčela, načež dodala:

„A věř či nic, co ve mně bouřilo, nebyl hněv, že jsem takto byla ošálena, podvedena a učiněna směšnou, a nebyl to stud, že jsem oblékána a svlékána a v rukou obracena byla mužem… nýbrž… hluboké jakés pokoření… pokoření ženy… Chápeš?“

„Nikoli, neprávě zúplna.“

„Hm!… Považ tedy!… Chlapík ten byl odsouzen pro smilné násilí… Nu, rozpomněla jsem se… na tu, již byl znásilnil… a to… to mne pokořovalo… Chápeš?“

Paní Marguerita neodpověděla, přímo jen pohlížela před sebe se zraky divně upřenými na oba lesklé knoflíky livreje s úsměvem sfingy, jaký ovívává mnohdy rty ženské.