Slečna Perla/Strach
| Slečna Perla | ||
| V sukních | Strach | Věno |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Strach |
| Autor: | Guy de Maupassant |
| Původní titulek: | La Peur |
| Zdroj: | MAUPASSANT, Guy de. Slečna Perla. Novely. Praha : Jos. R. Vilímek, okolo 1900. s. 187–198. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Pavel Projsa |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Po obědě vrátili jsme se na palubu.
Na celé hladině před námi rozlehlého Středozemního moře, s vysoka ozářené úplňkovitě zakrouhlenou lunou, nejevilo se nejmenší čeři. Velký koráb bystře pílil vpřed, chrle k obloze, poseté hvězdami, mohutné kotouče černého dýmu. A za námi bělostná voda, zvlněná rychlou plavbou těžké lodi a zpěněná šroubovou vrtulí, temně šuměla a zdála se kypět a tryskala tolika jasem, jakoby vřel v ní veškeren měsíční svit.
Bylo nás šest či osm a tiše v obdivu jsme stáli se zraky upřenými směrem daleké Afriky, kdež byl náš cíl.
Velitel, jenž ve středu našem kouřil doutník, náhle se dotkl rozmluvy vedené u oběda:
„Ano, tenkráte jsem měl strach. Skalní ten útes v boku, parník můj šest hodin byl zmítán mořem. Na štěstí jsme k večeru spozorováni a zachráněni byli uhelnou jakous lodí anglickou.“
Muž vzroslé postavy, osmahlé tváře a vážného vzhledu — jeden z oněch mužů, na nichž vidno, že byli za ustavičných nebezpečí křížem krážem prošli neznámými zeměmi a jichž mírný zrak v hloubce své se zdá uchovávat cosi z cizích a přehlednutých jím končin, a jeden z oněch mužů, u nichž patrno, že obrněni jsou nezdolnou statečností — ozval se poprvé:
„Pravíte, kapitáne, že jste měl strach? Nevěřím tomu. Mýlíte se u výrazu a v pocitu, jejž jste byl zakusil. Energický muž nikdy nemá strachu vůči hrozícímu nebezpečí. Je rozrušen, rozechvěn, úzkostliv, kdežto strach, toť věc docela jiná.“
Velitel odvětil se smíchem:
„K ďasu, ručím vám, že jsem měl strach!“
Muž brunátné pleti podotkl klidně:
„Dovolte, abych stanovisko své objasnil blíž.“
A ujal se dalšího slova.
Strach — a lidé nejzmužilejší mohou mít strach — je cosi hrůzného: krutý pocit bědy a úplný rozklad duše a zvrat myšlénky a srdce, nač samo pomnění budí záchvěv úzkosti. To však neplatí, je-li kdo neohroženým, ani vůči útoku, ani vůči neodvratné smrti, ani vůči jakémukoli obvykle známému nebezpečí vůbec, nýbrž se naskytá za zvlášť výminečných okolností a zvlášť tajemných vlivů vůči neurčitým katastrofám. Opravdový strach jest cosi jako reminiscence fantastických úžasností minulých dob. Člověk, jenž věří ve strašidla a domnívá se v noci spatřovat přízrak, doznat může strachu v nejtřeštivějším jeho děsu.
Pokud se týká mne, strachu jsem zakusil as před deseti roky za jasného dne a opětně jej pocítil loňské zimy za prosincové kterés noci.
A přece jsem podstoupil mnohé již náhody a nehody a obstál v nejednom již dobrodružství na život a na smrt. Dosti často jsem se potýkal s lupiči, na cestě jsem byl zůstaven téměř ubit, jako buřič jsem byl v Americe odsouzen na šibenici a u čínských břehů kdes s lodní paluby jsem byl vmeten v moře. Pokaždé jsem se mněl ztraceným a vždy súčtoval jsem s osudem svým bez jakéhokoli dojmu a stesku.
Strachu v pravém smyslu slova nepoznal jsem v žádném z těchto případů.
Co vlastně strach, seznal jsem až v Africe. A přec to splozenec severu. Slunce jej rozptyluje jako mlhu.
Povšimněte si dobře, pánové. U orientálců neznamená život ničeho či aspoň skorem ničeho a vzdát se ho nepotkává se u nich s valným rozpakem. Noci bývají jasné a prosté mythických tuch. A právě tak prosty jsou duše ponurých tísní, jež ruší smysly obyvatelů krajin studených. Na východě povědomo jest leknutí, ale strach zúplna neznám.
Tedy slyšte, co se mi přihodilo na africké oné půdě.
Putoval jsem velkými dunami jižně od Uargly. Nejpodivuhodnější kraj světa. Znáte kompaktní masy písku do nedozírna rozlehlé při mořském břehu. Nuže, myslete si, že by sám ocean v písek se obrátil za prudkého vichru. Představte si bezhlasou bouři a nehybné vlny žluté křemelité drti. Krabaté vlny ty, porůzno vzedmuté a rozpoutané a rozmanitě utvářené, jsou vysoké jak hory, ba vyšší ještě a žíhané jak mór. Na rozsápané, nepohnuté a němé toto moře sálá žhavé slunce tropické palčivě plamenným svým žárem. Obrovskými těmi valy zlatitého prachu třeba stoupat nahoru a dolů a opět se trmácet vzhůru a bez přestání a bez oddechu a stínu. Koně supějí, hrouží se až po kolena a smykají se chodem na druhém svahu podivných oněch kopců.
Byli jsme dva přátelé, provázení osmi spahy a čtyřmi velbloudy s jich vůdci. Zmoženi vedrem a únavou a udyšeni jak vůkol nás spráhlá poušť, nehovořili jsme slovem. Náhle komusi z družiny unikl pronikavý výkřik. Vše stanulo a nepohnutě jsme zůstali, úžasem jati vůči nevysvětlitelnému úkazu, známému cestovatelům v odlehlých oněch končinách.
Kdesi z neurčitého směru před námi zřetelně vířil buben — tajemný buben mořských dun — brzy silněji a brzy slaběji, obchvíli ustával a na to znova se ozýval fantastickým svým zvukem.
Arabové se polekaně na se dívali a jeden z nich zahuhlal svojí řečí:
„Smrt nám v patách!“
V zápětí soudruh můj a přítel a skorem bratr, schvácen úžehem, střemhlav se skácel s koně.
A po dvě hodiny, co marně jsem se snažil jej zachránit, nepostihlý buben onen stále mi k sluchu zněl jednotvárným přerušovaným a nepochopitelným svým rachotem a v celou útrobu svoji cítil jsem se plížit strach, opravdový strach, ohavný strach u milované oné mrtvoly v úpadu onom, sluncem sžehlém, mezi čtyřmi písečnými vrchy, kdežto netušená ozvěna — dvě stě mil od nejbližší francouzské osady — se všech stran opakovala stále týž harašivý ton.
Tenkráte jsem seznal, co znamená mít strach, ale mnohem líp ještě jsem to zvěděl ovšem podruhé…
Kapitán přerušil vypravovatele:
„Promiňte, pane, malé vysvětlení: onen buben, co to vlastně bylo?“
Cestovatel odvětil:
„Nevím a neví to nikdo. Důstojníci, kteří začasté podivným rachotem tím bývají překvapováni, všeobecně jej odvozují z násobené a zvětšelé a vlnovitým tvořením se dun nesmírně zmohutnělé ozvěny nesčetných pískových zrnek, jež unáší vítr a vrhá na chomáče uschlé trávy. Neobyčejný ten úkaz pozorován byl totiž vždy poblíž drobných sluncem ožehlých a jak pergament stuhlých rostlin. Buben ten byl by tudíž pouze jakýms přeludem sluchovým. Toť vše. Leč o výkladu tom jsem zvěděl až později.“
Na okamžik se odmlčel, načež se ozval:
„Tedy ke druhému mému ustrašení!“
A jal se vyprávět dále.
Bylo to loňské zimy ve kteréms lese severovýchodní Francie. Obloha byla všecka zatažena temně a noc sešeřila se o dvě hodiny dříve. Za průvodce jsem měl jakéhos vesničana, jenž úzkou pěšinou se bral po mém boku. Nad námi vysoce se rozpínaly jedle, jejichž větvemi zuřivě svištěla vichřice. Mezi vrcholky zřel jsem v divém kvapu míjet černé rozvalené mraky, jež úzkostlivě se zdály prchat před jakous hrůzou. Mnohdy při prudčím zalehnutí vichru s bolestným stenem celá lesina se nachýlila stejným směrem. A zmocnila se mne zima navzdor rychlému mému kroku a silnému mému šatu.
Večeřet a noclehovat jsme měli u kteréhos hajného. Domek jeho nebyl již valně vzdálen. Ubíral jsem se tam k vůli honbě.
Průvodce můj obchvíli zvedal zraky a mumlal:
„Ošklivý čas!“
Pak se jal hovořit zase o lidech, k nimž jsme mířili: otec přede dvěma roky zastřelil pytláka jakéhos a od těch dob se zdál zasmušilým, jakoby stále stihán příšernou vzpomínkou, a oba ženatí jeho synové bydleli s ním pod jednou střechou.
Zatím se bylo setmělo úplně. Neviděl jsem ničeho ani před sebou ani kolem sebe. Na všech stranách vzájemně se srážející stromové větve plnily noc nepřetržitým lomozem.
Konečně jsem spatřil světlo a brzo jsme došli domku a společník můj zabušil na dvéře.
Odpovědí byl dvojnásobný pronikavý výkřik ženský.
Na to se zajikle ozval mužský hlas:
„Kdo to?“
Průvodce můj udal své i mé jméno.
Byli jsme vpuštěni.
Co jsem spatřil, navždy mi zůstane v paměti: starý bělovlasý muž se sháraným zrakem, nabitou pušku v ruce, stoje očekával nás prostřed kuchyně, dva vysoce vzrostlí mládci se sekerami v hrstech střežili dvéře a vpravo a vlevo ve stemnělých koutech klečely dvě ženy s tváří obrácenou ke stěně a skrytou v dlaních.
Stručně jsem objasnil účel svého příchodu.
Stařec postavil zbraň svoji ke zdi a nařídil, aby připravena byla pro mne světnice.
Ježto se ni ta ni ona žena nehýbala, pravil nedůtklivě jako na vysvětlenou:
„Noci té přede dvěma roky, pane, jsem zastřelil člověka. Loni se dostavil, aby mne potrýznil. Dnes večer ho čekám zas.“
A doložil tonem, jenž přiměl mne skorem k úsměvu:
„Nejsme proto klidni.“
Dle možnosti jsem jej povzbudil a těšil se, že jsem se byl nahodil právě toho večera a přítomen byl pověrečnému tomuto postrachu.
Vyprávěl jsem všeliké příběhy a docílil posléz toho, že se obyvatelé domku znenáhla poněkud upokojili.
Čenich na tlapách, klímal u krbu starý ovouslý a téměř slepý pes, jenž vzhledem hlavy své jevil jistou podobu s tváří lidskou.
Rozpoutaná bouře dravě doléhala zvenčí na malou hájovnu a úzkým čtverečným otvorem, světlíkem jakýms, zřízeným vedle dveří zřel jsem obchvíli v záři slnivých blesků skupiny stromů kymácené vichrem.
Přes veškero úsilí, jakž jsem znamenal, plachá bázeň tísnila domácí a pokaždé, kdykoli jsem se odmlčel, všecky sluchy byly bystřeny do dálky,
Omrzel konečně spozdilými těmito obavami, hodlal jsem požádat o své lůžko, když starý hajník skokem se vymrštil se své židle, znova uchvátil svoji ručnici a zajikle ze sebe vypravil:
„Je zde! Už ho slyším! Je zde!“
Obě snachy opětně se vrhly v kouty své na kolena a dlaněma si zakryly líce a oba synové chopili se zase svých seker.
Mínil jsem je znova skonejšit, když klímající dotud pes rázem procitl a zvednuv hlavu a napjav krk a skorem uhaslým zrakem svým zazírav do ohně, dal se do žalostného onoho vytí, při němž osamělý chodec za noci v polích trne v útrobu.
Všecky oči se naň upřely. Okamžik zůstal na vzpříčelých tlapách svých nehybně, jakoby stižen kýms přízrakem. Pak se znova jal výt na cos neviditelného a neznámého a nepochybně hrůzného, neboť veškera jeho srst se ježila.
Všecek zsínal, hajný vzkřikl:
„Cítí ho! Byl přitom, když jsem ho zastřelil! Cítí ho!“
A vytřeštěné ženy obě se jaly ječet zároveň se psem.
Bezděky mi převanul mráz údy: zjev zvířete toho na onom místě v oné chvíli, za noci a mezi sděšenými oněmi lidmi měl do sebe cos vpravdě strašlivého.
Aniž se pohnul s místa, pes takto vyl celou hodinu, jakoby úzkostí stísněn v krutém jakéms snu.
A počal se mne zmocňovat strach, zmámený strach — strach před čím? Vím-liž to? Byl to prostě strach!
Tváře sinavě bledy, zůstali jsme nepohnutě se sluchem napjatým a se srdcem bušícím a úzkostně při nejslabším zvuku trnouce, čekali jsme hrůzné jakés události.
A za stálého vytí jal se pes pobíhat kol místnosti a očichávat zdi.
Bestie ta nás uváděla v šílenství!
Konečně sedlák, jenž mne byl přivedl, v záchvatu třeštivé jakés zuřivosti vrhl se na zvíře a výraziv dvéře vedoucí na těsný dvorek vyhodil je ven.
Pes rázem umlkl a octli jsme se v tichu tím příšernějším. A náhle všickni sděšeně jsme sebou trhli: bytost jakás smykla se podél vnější stěny směrem k lesu, načež stanula u dveří a zdálo se, jako by šátrala po nich váhavou rukou. Pak po dvě minuty, jež nám rvaly smysly, nebylo slyšet ničeho. Na to se přízrak ploužil zase zpět, zlehka naškrabuje zeď jakoby nehtem malé děcko. Posléz z nenadání hlava jakás se zjevila ve skleněném světlíku: bílá jakás hlava s jiskřivýma očima jak divokého dravce. A z úst její se vydral nezřetelný zvuk a skučivý jakýs kvil.
V tom zahřměl kuchyní ohlušující třesk: bylť starý hajník vystřelil z pušky.
A v zápětí přiskočili oba synové, zahradili světlík, deskou naň přiklopivše velký stůl a tento podepřevše skříní.
Přísahám, že při výstřelu, jehož jsem se nikterak nenadál, zdolala mi srdce, duši a tělo taká úzkost, že mne opouštěly síly a zmíral jsem strachy.
Neschopni se pohnout s místa a pronest slova a schváceni nevýslovným děsem, setrvali jsme tak až do úsvitu.
Zatarasené dvéře odvážili jsme se uvolnit teprve tehdy, až štěrbinou ve střeše pronikl jasný paprsek denního světla.
Těsně při zdi vedle dveří ležel starý pes s tlamou rozdrcenou kulí: bylť unikl ze dvorku, pod plotem si vyhrabav díru.
Muž osmahlé líce na krátko se odmlčel, načež doložil:
„Noci oné nehrozilo mi nijaké pohromy, ale raději bych znova chtěl prožít veškery chvíle, kdy jsem čelil největším nebezpečím, nežli jediný okamžik rány z ručnice na ovouslou hlavu ve skleněném světlíku!“