Slečna Perla/Cikánka
| Slečna Perla | ||
| Marroca | Cikánka | V sukních |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Cikánka |
| Autor: | Guy de Maupassant |
| Původní titulek: | Le Père |
| Zdroj: | MAUPASSANT, Guy de. Slečna Perla. Novely. Praha : Jos. R. Vilímek, okolo 1900. s. 165–173. online – Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Pavel Projsa |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Jean de Valnoix je dobrým mým přítelem, k němuž dojíždívám občas návštěvou. Obývá v malém zámku na říčním břehu prostřed lesa. Uchýlilť se tam po patnáctiletém rozmařilém životě v Paříži. Náhle byl syt zábav, pitek, mužů, žen, karet a všeho a trvale se usadil na statku svém, kdež se byl narodil.
Čtvero neb patero je nás, kdo čas od času na čtrnáct dní neb tři neděle dostavujeme se do venkovského jeho zátiší: velmi zajisté bývá potěšen, že nás spatřuje, kdykoli zavítáme, ale mnohem více, že opět se ocitne o samotě, když se konečně zase máme k odjezdu.
Posledního téhodne zajel jsem k němu opětně a uvítal mne s náručí otevřenou. Chvíle jsme trávili z části pohromadě a z části jednotlivě pro sebe. Ve dne zpravidla on čítal a já pracoval a každého večera rozmlouvali jsme mezi sebou až do půlnoci.
Minulé středy po parném dusném dni k deváté hodině večerní pospolu jsme seděli v okenním výklenku besídky, dolů pohlíželi na plynoucí sčeřenou řeku a všeliké myšlénky vyměňovali o hvězdách, jež odsláněly se na vodě a mihotavě se zdály mizet s proudem: dojmy své i představy vyjadřovali jsme velmi jen matně, nesměle a stručně, neboť duch lidský příliš jest obmezený, slabý a bezmocný.
Pokud na mne, účastenství jsem jevil s dohasínajícím sluncem ve Velkém Medvědu. Svit jeho velice byl již ochabl a vídat je možno toliko za nocí úplně jasných. Je-li obloha poněkud jen zatažena mlhou, nebývá po něm nijakého sledu.
Vzpomínali jsme bytostí, jež obývají světy ony, nepovědomých jejich podob, neznámých jejich ústrojů, zvířat a rostlin všelikého druhu a rázu a látek a hmot, jichž bystrost lidská není s to vystihnout ni nejbujnější svojí fantasií.
Náhle se ozval z dáli hlas:
„Milostpane, milostpane!“
Jean odpověděl:
„Zde, Baptiste!
A když se objevil sluha nablízku, oznámil:
„Milostpánova cikánka!“
Přítel můj hlučně se dal v srdečný smích, jakým zřídka jen výraz dával své veselosti, a tázal se:
Je tedy dnes devatenáctého července?“
Ano, milostpane!“
„Dobře tak. Řekněte jí, aby na mne počkala. Připravte večeři. Vrátím se za deset minut.“
Když se byl sluha opět vzdálil, přítel můj ujal mne za rámě a pravil:
„Pojďme… tak… zvolna jen… historku tu povím ti cestou…“
Nyní tomu sedm let a přihodila se věc ta téhož roku, kdy jsem se zde byl usídlel. Večera kteréhos z domu jsem vyšel, abych vykonal lesem krátkou procházku. Bylo krásně jako dnes. A pomalým jen krokem bral jsem se prostřed vysokých stromů, po hvězdách se rozhlížeje mezi větvemi a plnými plícemi v sebe vdechuje svěží vzduch noční a lesní.
Právě jsem byl opustil Paříž navždy: nad pomyšlení znaven a znechucen jsem byl veškerými oněmi spozdilostmi, výstřednostmi a mrzkostmi, jež jsem byl vídal a jichž sám po patnáct let jsem se byl súčastnil.
Úvozem, jenž vede do vsi Crouzillu patnáct kilometrů odtud, velmi daleko jsem zašel v hluboký les.
Nenadále pes můj Bock, veliký svatobernhardský stavěč, jenž neopouštěl mne minutou, stanul a jal se vrčet. Mněl jsem, že zavětřil lišku či vlka neb divokého kance, a zlehka jsem popošel po špičkách, abych nespůsobil hluku. Leč v zápětí zaslechl jsem lidský žalostný tlumený a úpěnlivý kvil.
Nejiného mi zatanulo na mysli, nežli že v křoví kdes kdosi ubíjen, a v pravici sevřev těžkou svoji dubovou hůl, pravý kyj, kvapně jsem se dal směrem, odkud jsem slyšel doléhat hlas.
Záhy ocitl jsem se nablízku stenu, jenž vyzníval ke mně ve chvíli té zřetelněji sice, ale ku podivu dušeně. Podobalo se, jakoby vycházel z uzavřeného místa jakéhos a dle všeho snad z jakés chaty uhlířovy. Bock, jenž na tři kroky běžel přede mnou, zastavoval se a opět se dával v poskok a velmi podrážděn, vrčel a zuby cenil nepřetržitě.
Pojednou jiný pes, velký černý ohař s jiskřivýma očima, na cestě se nám octl v ústrety: zřejmě spatřil jsem bílé jeho trháky, jež zářit se zdály v jeho tlamě.
Přiskočil jsem k němu s holí napřaženou, ale Bock útokem mne předešel a mžikem oba psi s chrupy navzájem zaťatými v krky chouleli se na zemi. Bez zastávky bral jsem se dále a málem že nenarazil jsem na koně ležícího v úvoze. Stanul jsem užasle, abych si zvíře prohledl, a před sebou spatřil jsem vůz či spíše kolový domek, jeden z kejklířských neb kramářských oněch prkenných srubů, jaké na venkově našem z výročního trhu přejíždějí na trh.
Nepřetržitý a hrůzný onen kvil vycházel zvnitř.
Ježto dvéře byly na druhé straně, obešel jsem archu a rychle vyběhl třemi dřevěnými schody vzhůru, pohotově udeřit na zločince.
Co jsem spatřil, bylo tak překvapující, že z počátku nebyl jsem s to pochopit zbla. Muž jakýs, na kolenou klečící, zdál se modlit, co zatím na lůžku, jež v boudě té stálo, cos nemožného k rozeznání, bytost jakás polonahá, schoulená a shroucená, jejíž tváře jsem neviděl, zmítala sebou a svíjela se a úpěnlivě sténala.
Byla to žena, v těžce kruté chvíli zápolící s mateřstvím.
Jakmile jsem seznal stav věci, jehož důsledkem byl žalostný onen kvil, na jevo jsem dal svoji přítomnost a muž, střeštěný jakýs Marseillan, prosit se mne jal, abych zachránil jej i ji, nesčíslnými slovy zaslibuje se mi k divoplné vděčnosti.
K situaci podobné dotud nikdy jsem se nebyl nahodil, aniž za okolností zmíněných kdy s přispěním jsem byl jakémus tvoru, ženě či kočce neb feně: upřímně prohlásil jsem se za neschopna jakéhokoli úkonu a strnule zadíval se na to, co v lůžku sténalo bolestí.
Když pak konečně nabyl jsem opět své rozvahy, s dotazem obrátil jsem se k zmámenému muži, proč nedojel až do nejbližší vesnice.
Kůň jeho byl padl v úvoze, zlomil si nohu a nebyl s to již se pozvednout.
„Nu, příteli,“ pravil jsem, „nyní jsme dva a dovezeme vaši ženu do mého dvorce!“
Leč vzteklý řev psů přiměl nás z boudy a přes nebezpečí ubití nutno bylo rozehnat je holemi. Pak napadla mne myšlénka s námi připřáhnout je k nápravě, jednoho vpravo a druhého vlevo mezi kolena, aby nám pomohli táhnout. V deseti minutách vše bylo hotovo a vůz zvolna se hnul vpřed, drkotem v hlubokých kolejích vnitř semotam smykaje ubohou ženou zervanou strastí.
Jaká to cesta, můj zlatý! Udyšeně a supivě, tonouce v potu, opírali jsme se v napjaté popruhy a klouzali a klesali, kdežto ubozí naši psi mezi koleny našimi s jazyky vyplazenými funěli jak kovářské měchy. Nežli jsme stihli zámku, třeba nám bylo tří hodin.
Když přibyli jsme před bránu, ve voze kvil byl již potuchl: matce i děcku dařilo se dobře.
Uloženy byly do měkké postele, načež povoz jsem poslal pro lékaře, co zatím Marseillan, upokojen, utěšen a roznícen, jedl k zalknutí a pil k zmámení na oslavu šťastného konce události.
Byla to dívka.
Ponechal jsem lidi ty u sebe celých osm dní: matka, slečna Elmira, byla zvlášť jasnovidou somnambulou a věštbou mi ohlásila život nekonečný a blaho neskonalé.
Roku následujícího, samého právě výročního dne příhody, s šeřícím se večerním soumrakem sluha, jenž byl mě nyní zavolal, po obědě se dostavil ke mně do kuřáckého pokoje a oznámil mi:
„Cikánka od loňska a přichází znova milostpánovi poděkovat.“
Nařídil jsem, aby uvedena byla do domu, a užasle zůstal jsem, spatřiv po boku její statného rusovlasého a bledolícího mládce, zřejmě muže severu, jenž pozdravil mne a slova se ujal jako náčelník společnosti: bylť zvěděl o laskavosti mé prokázané slečně Elmiře a pominout nemínil výročí toho, aniž by obnovil jich díky a důkaz podal jich vděčnosti.
Nabídl jsem jim večeři v čeledníku a přes noc pohostinství v příkroví a nazítří opustili zase zámek.
Pak ubohá žena dostavovala se téhož dne výročního každý rok s děckem, rozkošnou dívčinkou, a vždy s novým náčelníkem společnosti. Jediný, Auvergnat jakýs, hold skládal mi dvě léta za sebou. Děvčátko zove je všecky „tatínku“, jak se u nás říká „pane“.
Zatím jsme dospěli k zámku a nejasně v šeru před perronem spatřili jsme tři stíny, jež čekaly našeho příchodu.
Největší několik kroků popošel nám vstříc a ozval se po uctivém pozdravu:
„Pane hrabě, jako každý rok i letos v tento den dostavili jsme se, abychom vám osvědčili svoji vděčnost…“
Byl to kýs Belgičan!
Po něm k slovu se měla dívčinka přetvářeným a líčeným oním hláskem dětí, jež odříkávají blahopřání.
Stavě se nezasvěceným, stranou jsem ujal slečnu Elmiru a tázal se jí po několika oklikách:
„Je to otec vaší dcerky?“
„Oh, ne, pane!“
„A otec, je snad nebožtík?“
„Oh, ne, pane. Někdy se ještě vídáme. Je četníkem.“
„Aj! Nebyl to tedy Marseillan, onen právě, jenž tehdáž při narození…?“
„Oh, ne, pane. Ten byl opilec, který mne okradl o všecky mé úspory.“
A četník, pravý otec, zná svoje dítě?“
„Oh, ano, pane. A k tomu je velice miluje. Ale nemůže se o ně starat, poněvadž má ještě jiné se svojí ženou.“