Skláři/XXIII.

Skláři Karel Klostermann
XXII.	XXIII.	XXIV.

Údaje o textu
Titulek:	XXIII.
Autor:	Karel Klostermann
Zdroj:	KLOSTERMANN, Karel. Skláři. Praha : Jos. R. Vilímek, 1896 nebo 1897. s. 355–361. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Minuly zase dva roky; panu Antonínovi nepřinesly klidu.

Letní večer; jas slunečný poléval lesy kol Janova.

Pan Haslinger stál u vrat zámečku. Oči jeho zalétaly do dálky, ale nevzplanuly radostně pohledem na letní slávu, ba sršely hněvem.

Věděl už všecko, poznal podlou komedii, kterou s ním provedl jeho přítel, nynější pán a vladař někdejších jeho závodů. Prvním rokem, dokud mladý pán ještě se nevyznal v obchodě, oba jednali s ním laskavě.

Ale mladý pan Klimeš byl vtipný. Jedva rok uplynul, a již vidělo se jim shoditi škrabošku. Ačkoli slovy dosud při tom trvali, že závody patří knížeti, přece si vedli tak, že pravý stav věci mu nemohl zůstati tajný. Nesmírný hněv zmocnil se ho, když nabyl jistoty; nejraději by byl na místě odešel, však zůstal, přemáhaje se.

Toho zadostučinění si přece neodepřel, že vynadal řiditeli ohavných zlosynů.

Ten klidně vyslechl vše, nepokládaje ani za nutno, aby se omluvil.

Pan Antonín vrátil se do Janova, maje v srdci peklo.

Touž dobou došlo mu k sluchu, že jeho manželka koupila stateček a že na něm žije s dcerou a s nějakým člověkem, který jí ho spravoval. Ten člověk prý si vede, jakoby byl jejím manželem…

Pan Antonín napsal jí list, v němž jí vyhrožoval, že ji bude žalovati pro cizoložství. Paní Charlotta neodpověděla.

Tu on klnul všemu a všem, kdož ho svedli se ženou dříve tak vroucně milovanou, a teprve ve druhé řadě vzpomínal záští svou na pravého strůjce svého neštěstí i na jeho syna, s nímž i nadále bylo mu jednati.

Ti zatím oba činili mu dále všeliké příkoří, uráželi ho, snižovali. Odkládal odvetu na chvíli, kde bude prost závazků. Mimo to zášť, již choval k manželce, ovládala jej tou měrou, že ledacos neviděl, co jinak by ho bylo strhlo k nejosudnějším nerozvážnostem.

A ještě něco jiného přišlo mu na pomoc. V domě Janovském byla stará hospodyně, která vařila pro něho a pro mladého pána, a kromě této uvedl tam řiditel mladou vdovu po vrátném Kroužilovském. Byla to žena pěkného zevnějšku, veselého ducha a — jak všichni tvrdili — dobrého srdce. Zastávala úřad klíčnice a měla pod svou ochranou prádlo a čištění pokojů. Záhy počala jeviti sympatie s nešťastným bývalým majitelem hutí, a tento, nemaje nikoho na širém světě, rovněž k ní přilnul; učinil ji svou důvěrnicí a ulehčoval svému srdci. Poměr, jenž mezi nimi vznikl, pomáhal mu plašiti hněv nad nevěrou manželčinou, což úplně se shodovalo s plány jeho protivníků. Avšak když zpozorovali, že klíčnice začínala jímati pana Antonína tou měrou, že k vůli ní jejich ústrky trpělivěji snášel, nebylo jim to vhod, i umínili si, že zadají mu novou ránu.

Tak stály věci onoho letního odpoledne, jímž jsme počali tuto kapitolu. Pan Haslinger stál u vrat zámeckých.

„Pozejtří uběhne druhý rok!“ zaskuhral. „Pak hospodařte si tu, jak budete chtít.“

Přibelhala se stará hospodyně.

„Dobrý večer, pane mistře,“ pozdravila a obrátila k němu své oči s výrazem útrpnosti.

Haslinger poděkoval; ona zamávla rukou a pravila potichu:

„Pan mistr už odpustí, musím se s ním o něčem sděliti…“

„Nechci nic věděti…“

„Přece… Je to hanba, jak nakládá se zde s panem mistrem; běží o zdraví… Ta klíčnice, ta Lída, taky není taková, jak pan mistr si myslí.“

Pan Haslinger se zamračil.

„Co mi mluvíte o Lídě?“ pravil prudce. „Lída je nejlepší ze všech, lepší než vy…“

„Lepší než já? Nu, to je vidět, jak pan mistr se mýlí. A což včera to kuře, jež pan mistr jedl k večeři?“

„Nu, to kuře! Bylo mizerné, jako všecko, co vy připravujete.“

„To kuře připravila Lída. A to kuře předevčírem pošlo… A říci, že mladý pán poručil, aby se upeklo panu mistrovi… on ani neřekl panu mistrovi, pravil tomu… tomu… ani nechci říci, jaké jméno vám dal.“

„A vy se opovažujete povídat takové věci o Lídě, viniti ji z takové mrzkosti…“

„A pan mistr se domnívá, že Lída k němu drží? Nechtěla jsem to říci, ale že pan mistr praví, že Lída je lepší než já, povím mu všecko. Lída vysmála se mi do očí a řekla: ‚Držte hubu, však on je sní! Pro něho je dobré!‘ — Což pak pan mistr ještě se nedovtípil, že Lída je milenkou mladého pána?…“

„Co pravíte?“

„Nu, čemu se říká jeho milenkou. Za ženu si ji ovšem nevezme… To se spraví jinak…“

„To je hanebná pomluva!“ vyrazil ze sebe pan Antonín.

„Pomluva? Pan mistr uvidí, jaká to je pomluva. Každé slovo, jež pan mistr jí řekne, donese mladému pánovi a ještě všechno překroutí.“

Pan Antonín vyrazil ze vrat a namířil k huti, kde dlel mladý pán.

Namanula se mu na nádvoří klíčnice.

„Ty padlá ženštino!“ řval, až dělníci se sbíhali. „Což myslíš, že nevím, že’s milostnicí toho mladého lotříka?“

„A bodejť bych byla vaší! Jste k tomu starý, vy blázne!“

Chtěl se na ni vrhnouti; ona volala o pomoc, tak že přiběhli lidé, kteří mu v tom zabránili. Vběhl do huti a tam si podal mladého pána, jenž právě v ústrety mu přicházel.

„Zakroutím ti vaz, synu krkavčí!“

Následovala jedním dechem spousta nadávek. Pak se obrátil k lidem, přibíhajícím se všech stran.

„Pána máte zloděje,“ křičel, „traviče a vraha, jenž mne, dobrodince svého, chtěl připravit o život. Pošlé kuře mi kázal připravit, své kuběně tak učiniti velel…“

Mladý pán zbledl; skryl se za dělníky volaje:

„Chraňte mne před zběsilým! Slyšeli jste ty urážky! Budu ho žalovat!“

„Žaluj! Ať mě třeba oběsí… lépe smrt, než žíti podle takových netvorů!“

Dělníci učinili konec jeho soptění, vytlačivše ho z huti. Vida se osamoceným, zastavil se ještě jednou, máchl rukou.

„Buďte tu všichni prokleti!“ zvolal. „Konec všemu! Ať zhynu také!“

A rychlým krokem ubíral se k lesu, pryč ze závodu.

Bylo šest hodin večer. Z počátku les byl řídký, paprsky šikmo padajíce klestily si cestu skrze pně a pohrávaly s vřesem, jenž pokrýval půdu. Však brzo les houstl, chlad ovíval prchajícího. Ten tušil, že vše bylo nastrojeno, aby došlo k útěku.

Slzy vyrazily mu z očí.

Soumrak valil se na jeho pouť, líbal rozpálené jeho skráně, jakoby zaplašiti chtěl myšlénky, burácející pod nimi.

Tma vůkol i hluboké ticho.

Jeho oči neviděly na cestu, jeho nohy narážely na ostré kamení, ale nic nezastavilo jeho chůzi.

Celou noc tak šel, až se dostal z lesa, až v ranní záři otvírala se před ním zoraná pole, zelené louky. Prchal v obnošeném šatě, maje při sobě jen málo peněz; potkávali ho lidé, pozdravovali ho, nikomu nepoděkoval.

K sedmé hodině ranní dorazil do města B., kde měl uloženo něco peněz. Ubytoval se tam, jak jen mohl, skromně a jal se sháněti, kde co uložil.

Co počne? Nevěděl. Žil tak skromně, že by z toho kapitálu byl vydržel čtyřicet let, i pokojík svůj sám si uklízel.

Z Janova zatím, jedva Haslinger zmizel v lese, spěchal posel do Kroužilova, a s nocí dostavil se řiditel, otec mladého pána. Oba dlouho do noci se radili; kdosi slyšel mladého, když děl:

„Nestrpím urážek, jež mi učinil u přítomnosti mých lidí; budu ho žalovat…“

A starý prý:

„Nech ho, potrestal se sám. Máme rentu v kapse; všickni lidé nám dosvědčí, jak se choval a jak odešel…“

Po nějakém čase žaloval je Haslinger. Domáhal se dalšího placení renty, poněvadž prý dobrovolně neodešel, ale nynější majetníci ho vypudili.

Počala pře s patrimoniálním panem řiditelem z dob před rokem osmačtyřicátým. Haslinger ji prohrál a byl odsouzen, aby zaplatil útraty soudní. Dal svým zástupcem odpověděti, že zůstavil několik set zlatých a všechen svůj movitý majetek na Janově, aby prý nynější majitelé závodu tímto se na něm hojili. Ti všechno popřeli; peněz prý nenašli a nábytek byl prý jejich; to i svědkové jim dosvědčili.

Antonín Haslinger musil zaplatit útraty ze svého kapitálu.

Brzy potom se odstěhoval z B., nevědomo kam. Tušilo se, že odešel do Bavor.