Skláři/XXIV.

Skláři Karel Klostermann
XXIII.	XXIV.

Údaje o textu
Titulek:	XXIV.
Autor:	Karel Klostermann
Zdroj:	KLOSTERMANN, Karel. Skláři. Praha : Jos. R. Vilímek, 1896 nebo 1897. s. 362–368. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Třicet let minulo. O panu Haslingerovi, který kdysi býval majitelem závodů Janovského a Antonovského, mluvili v Kroužilově už jen starší lidé, a ti leccos hovořili, že starý Klimeš, bývalý řiditel, nějakém divným způsobem připravil Haslingera o celé jmění. Mladší pokolení těch řečí málo dbalo; kořilo se panu Benjaminu Klimšovi, nynějšímu majiteli a nejbohatšímu člověku v těchto končinách. Pan Benjamin Klimeš už provdal čtyři dcery; každá prý dostala sto tisíc zlatých na hotovosti; ještě má tři menší, které dostanou věnem rovněž tolik. Potom jsou zde dva synové, z nichž starší Romuald dostane závody. Benjamin Klimeš byl přísnější než jeho nebožtík otec. Mělť devět dětí, o všechny musilo býti dobře postaráno; to vyžadovalo energického ducha. Až nastoupí mladý pan Romuald, přísná soustava vezme za své. Pan Romuald je kavalír; kdyby mohl, jak by chtěl, kdyby tatínek ho nedržel na uzdě, Kroužilov a celé pohraniční pohoří by žaslo, jaký život by zavládl na Janově.

„Bylo to strašné,“ kdysi vypravoval starší měšťan Kroužilovský, „mně to všecko povídal fukač, jenž tehda při tom byl: Haslinger, odcházeje z Janova, všecky proklel…“

„Nevídáno!“ prohodil někdo z mladších; „Haslinger neuměl hospodařit…“

„Haslinger byl učiněná skromnost…“

„Ale přece byl by se udržel. Však já také slyšel, že je tam chtěl všechny povraždit… Co záleží na takové kletbě, že o ní vypravujete, jako byste sám se jí bál?“

„Taková kletba často čeká dlouho, a hříchy otců se mstí až ve čtvrtém koleně…“

*

V B. věděli o Haslingrovi ještě méně než v Kroužilově. Tam bylo jich již málo, kdož věděli, že paní doktorová Jarošovská byla jeho a paní Charlotty dcera.

Tento doktor Jarošovský žil klidně svému povolání, vydělal, čeho na živobytí měl potřebí, ale nemohl nic uložiti stranou: mělť deset dětí. I těch několik tisíc, jež manželka mu přinesla věnem, pohltila rodina.

Kteréhosi dne doktor Jarošovský byl návštěvou u okresního sudího, jemuž stonalo dítě. Odcházejícího doprovázel sudí až na schody a tázal se ho:

„Myslíte, pane doktore, že nemoc není nebezpečna? Včera se podobalo, že chudinka nám umře. Lekli jsme se, když nám řekli, že jste odjel až na Sosnovku…“

„Buďte bez starosti; za málo dní zase bude běhat. Tam je to horší, na Sosnovce. Paní před lety zemřela souchotěmi, čtyři dítky sešly týmž způsobem, a nyní stůně poslední syn. Je žal na to patřit; starý pán mě vzal stranou a sliboval mi tisíce, zachráním-li mu tohoto, posledního jeho potomka. Bylo mi ho líto. Co jsou mu platny jeho peníze? Až zavře oči, všecko připadne lidem cizím, vzdáleným příbuzným, již dosud o něho se nestarali.“

„Majitel Sosnovských hutí,“ pravil pan sudí, přebíraje se ve své paměti, „toť týž, jenž před dávnými roky dědil tyto závody po jistém Jahodovi?“

„Týž,“ vece doktor.

Sudí za chvilku společně s doktorem opustil dům.

„Tohle jsem vám chtěl ještě říci,“ pravil. „Včera nám zase něco přišlo od vrchního soudu v příčině pěti tisíc zlatých, jež nebožka vaše tchyně odkázala svému manželu, po jehož pobytě pátráme deset let marně. Máme ještě jednou ho vyzvat v úředních novinách, aby se přihlásil o dědictví, jinak ho prohlásíme za mrtvého. Třicet let je tomu, co zmizel. Vy jste ho neznal, není-liž pravda?“

„Ve svém mládí slýchal jsem o něm, ale osobně jsem ho neznal. Nebožka tchyně říkávala, že všecko neštěstí, jež stihlo jeho a jeho rodinu, zavinil starý Klimeš, jehož syn vládne nyní skelnými huťmi Janovskými.“

Hovořili ještě po nějakou dobu, potom se rozešli.

Když doktor došel domů, řečeno mu, že už drahnou chvíli ho očekává v ordinačním pokoji neznámý jakýsi starý pán. Doktor z té návštěvy příliš se netěšil; nicméně šel promluvit s cizincem.

Stál před ním starý pán, slušně oděný. Byl vysoké, dosud přímé postavy; obličej zdravého vzezření, přes to, že byl rozerván vráskami. Bílé kníry pod nosem dodávaly jeho tváři cosi přísného.

„Rád bych s vámi pohovořil v soukromé záležitosti…“

Doktor ukázal na křeslo. Host uposlechl a tázal se:

„Jste doktor Jarošovský a vaše paní choť je rozená Haslingerová, dcera Antonína Haslingera, někdejšího majitele sklářských hutí Janovských, a paní Charlotty rozené Chabléové? Vaše paní choť se jmenuje Markéta, není-liž pravda?“

Doktor přisvědčil.

„Kdo jsem, povědí vám tyto papíry,“ pokračoval cizinec a podal doktorovi několik listů, jež byl vyňal ze záňadří.

Jedva doktor nahlédl do prvního listu, již vypadl mu z ruky.

„Můj milý bože! Vy jste Antonín Haslinger, otec mé drahé ženy…“

„Ano, otec vaší ženy.“

Doktor se slzami v očích objímal kmeta.

„Buďte mi vítán, drahý otče, jehož měli jsme všichni dlouho za mrtvého, buďte mi vítán… S vámi přichází požehnání… Dovolte, abych zavolal Markétu,“ pravil, „ach, to štěstí, nenadálé, nevýslovné štěstí…“

„Pomalu, můj drahý,“ odvětil staroch. „Nežli zavoláte mou dceru, poslyšte mou zpověd, abyste seznal, může-li mi odpustit dítě, o něž nikdy jsem se nestaral, a jehož matka mou vinou zbavena byla všeho štěstí a uvržena v předčasný hrob.“

A starý Haslinger jal se vypravovati o svém životě, jak světem se potuloval. Šel nejdříve do Bavor, pak do Holandska, přepravil se přes moře na Javu, do Nového Seelandu a konečně do Spojených Států. Vedlo se mu dobře a zle, přišel o vše, vzmohl se zase a opět pozbyl všeho. Nikde neměl stání, sám a sám se potloukal, bez jediného přítele. Často ozývalo se v něm svědomí, ale on utlumoval jeho hlas úmornou prací a spekulacemi obchodními.

„Tu jsem,“ končil, „a stojím před vámi. Poslední groš jsem vydal na zpáteční cestu. Nemám, kam bych se uchýlil, kde bych složil staré kosti. Neposkytnete-li mi útulku, půjdu na žebrotu, na pokání za to, čím jsem provinil se proti dětem svým a proti své ženě. Ach, moje žena dojista klnula mi v poslední své chvíli…“

„Odpustila vám, ubohý otče; ona provinila se také proti vám. O statek přišla a s ním o dvě třetiny svého jmění…“

„Ale já jsem ji k tomu dohnal, věře ďáblovi, jenž mne obelstil…“

„Vaše manželka vám v závěti své zanechala pět tisíc; nejste žebrák, jak pravíte. Ale ani kdybyste neměl ničeho,rozdělili bychom s vámi poslední sousto…“

„Děkuji vám. Ale ty peníze patří vám. Ach, poslední troška z toho, co nastřádal můj otec!“

„Máme také podobiznu vaší matky. Brzo po vašem odchodu starý Klimeš prodal všelijaký starý nábytek, jenž se nalézal na Janovském zámku. Něco toho získal jistý zdejší občan, náhodou i tu podobiznu; já jsem to všechno od něho koupil.“

„A můj syn Vojtěch?“

„Ten už dávno nežije. Zemřel na vojně v Uhrách roku 1849.“

Staroch se dal do usedavého pláče. A jak si zakryl obličej, doktor spěchal z pokoje.

„Markétko,“ pravil k manželce, „velkou novinu ti nesu. Nelekej se té radosti… u mne v pokoji je starý pán, který chce tě vidět, s tebou mluvit…“

Byl to dojemný výjev, když otec a dcera si padli do náručí. A pak přišly děti, dorostlejší a drobnější, a vítaly dědečka…

Zůstal u nich. Okřál v láskyplné péči dceřině, paprsky lásky dětinné roztavily kůru ledovou kolem jeho srdce.

Když vnoučkové usedali kolem něho, vypravovával jim o dalekých, cizích končinách, o svých bojích s krutým osudem, s lidmi a s přírodou; jen o svém mládí, o svých závodech nikdy slovem se neprohlásil.

Pět tisíc, jež zůstavila mu zemřelá manželka, dlouho se zdráhal přijati. Když posléze ustoupil naléhání svého zetě, užíval peněz na podporu studujících svých vnuků.

Obrací osud kolo. Kdo se provinil, vinu pyká — z pokolení do pokolení hrůzné kolo dolů se otáčí, až smyto v kalných proudech neštěstí, bídy a hanby, v nichž tonou vzpomínky na dědy, opět nahoru směřuje.

Antonínu Haslingerovi bylo souzeno, vypit hořký kalich až na dno. Zeť jeho, doktor Jarošovský, předešel jej v smrti, a staroch byl ještě svědkem, jak dcera jeho Marketa se musela rváti se životem, aby uživila sebe, dorůstající děti a jeho, starého otce, jenž kdysi byl zámožný a šťastný.

Zemřel, čítaje věku svého skoro devadesát let.

Zda požehnání jeho přinese štěstí vnukům a pravnukům jeho?… Možná, až jméno jeho klesne v zapomenutí.

Kolo osudu v Sosnovce i na bývalých Haslingerových sklárnách, dosud v držení potomků Klimešových, jde silně dolů, dolů — už se blíží ženoucímu je kalnému víru. Syn pana Romualda se činí. —

KONEC.