Skláři/XXII.

Skláři Karel Klostermann
XXI.	XXII.	XXIII.

Údaje o textu
Titulek:	XXII.
Autor:	Karel Klostermann
Zdroj:	KLOSTERMANN, Karel. Skláři. Praha : Jos. R. Vilímek, 1896 nebo 1897. s. 347–354. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nedlouho po tomto výjevu Antonín Haslinger seděl v kanceláři svého přítele v Kroužilově. Byl mrzutější než kdykoli. Vyhnav účetního Horavu, nemohl najíti náhradníka.

„Nevím si rady,“ pravil temným hlasem, — „všecko mě omrzelo.“

Řiditel přešel několikrát pokojem a stanuv před hostem, pravil:

„Horava byl úřadník dobrý, poctivý, kdož by toho popřel? Ale člověku podřízenému nesluší se, aby se míchal do soukromých záležitostí svého chefa. Tací lidé nezůstávají při jednom pokusu. Já bych s ním nebyl jednal jinak.“

Pak otevřel dvéře, vedoucí do vedlejší místnosti, kde psal jeho písař.

„Ticháčku,“ oslovil tohoto, „dojděte na sýpku; přehledněte zásoby loňského žita a přijďte mi ohlásit, kolik ho tam je. Za hodinu vás očekávám. Řekněte také vrátnému, aby mi sem nikoho nepouštěl. Mám zde důležité jednání s panem Haslingerem.“

Písař odešel. Řiditel se vrátil k majiteli hutí, přišoupl si stoličku blíže k němu a počal k němu hovořiti tajemným hlasem.

„Příteli, co vám povím, bude vám nejlepším dokladem, jak velice vás mám rád. Vyslechněte mě klidně a slibte mi, že zachováte ke všem lidem na světě dokonalé mlčení, neboť, kdyby něco se vyzradilo, zaplatil bych své přátelství k vám svou existencí.“

„Jak si můžete myslit?“ odvětil Haslinger, „…vždyť ani kdybych chtěl, nemohl bych s nikým se sděliti… vždyť kromě s vámi s nikým se nestýkám. Co mi řeknete, zůstane skryto ve mně jako v hrobě, a děkuji vám za důvěru, kterou mi znova osvědčujete.“

„Je to veliká novina. Náš nejjasnější pán zamýšlí sám zříditi v této krajině průmyslové závody a také sklárny. Je jisto, že dosavadní smlouva s vámi na dodávání paliva do hutí už se neobnoví. Uvěříte mi, že jsem v té věci úplně nevinen, jsou to pánové při ústřední správě, kteří si tu novotu vymyslili. Divná věc — takový kavalír, jako náš kníže, a chce se stát průmyslníkem… Ale já musím poslouchat a provádět nařízení, jež mě docházejí.“

Pan Haslinger už dospěl ve své omrzelosti tak daleko, že dosti chladně vyslechl zprávu, která, vejde-li ve skutek, hmotně ho zničí. Měl sice svůj les, několik set jiter, ale jak dlouho by mu bylo stačilo dříví z něho vykácené?

Řiditel mu vysvětloval podrobnosti nejnovějšího vrchnostenského návrhu.

„Kdy se to provede,“ pravil dále, „dosud nevím. Ale připraven musíte býti. Nepodnikejte ničeho nového a zařiďte se dle toho, co vám povídám a co vám ještě povím. Vidíte, že se dopouštím přímo zrady na svém pánu, ale co bych k vůli vám neučinil?“

Haslinger podal ruku svému příteli. Ten pokračoval:

„Nepozbývejte odvahy ani dobré mysli. Přičiním se, abych celou věc zařídil tak, abyste z ní těžil pokud možno. Poradím ústřední správě, aby se nezřizovaly závody nové, ale aby vaše sklárny se vším, co k nim patří, se zakoupily. Zbavíte se starostí a budete moci klidně žíti; zaplatíte dluhy, a zůstane vám ještě dosť na živobytí; vždyť velikých potřeb nemáte a jste sám. Zařídím vše tak, abyste prodal výhodně. Pochopujete, že by bylo šílenstvím, kdybyste nepřistoupil na moje návrhy.“

Pan Haslinger objal svého přítele a děkoval mu vřelými slovy. Stal se v tu hodinu tak něžný, že by byl odpustil ženě i synovi, kdyby právě ho byli požádali za odpuštění.

„Na jedno nesmíte zapomenouti,“ dále mluvil přítel, „jde o to, abych zplna mohl se zastati vašich prospěchův. Po nějaký čas ještě musíte se přičiniti, abyste udržel zákazníky a vyráběl zboží, které se všude doporučuje; je nezbytno, aby závody byly v dobrém stavu, abychom je mohli od vás koupit za dobrou cenu. Rozvažujte o tom, co jsem vám řekl, a ještě jednou vás důtklivě prosím, zachovejte nejpřísnější mlčení o našem hovoru.“

Antonín Haslinger vrávoral ze dveří, všecek opojen radostí.

Po nějaké době řiditel zavítal do Janova.

Když byl sám s Haslingrem v jeho účtárně, pravil: „Už je to hotovo! Příteli, znamenitě prodáte! Ukažte mi knihy, abych mohl podati zprávu o stavu obchodu…“

A už se jal prohlížeti knihy, vyžaduje si tu onde objasnění, jež pan Antonín všecek rozradostněn mu podával.

Den co den znova přijížděl, vždy pobyl několik hodin a vše bedlivě prozkoumal. Pak odjel do Pešti, a když se vrátil, ukazovaly se na jeho čele chmury.

„Škoda,“ pravil, „přeškoda, že to tam není tak v pořádku jako zde. Shledal jsem tam mnoho nedostatků a nepřístojností. Já bych o tom nemluvil,“ dodal, přitlumme hlas, „kdyby nebyli ustanovili ještě jednoho tamního znalce, na jehož dobré zdání musím vzít ohled. Jak věc se má, přijdete tamějšími nepořádky o několik tisíc…“

„Co na tom, jen když se zbavím těch trampot! Ať je tomu jakkoli, úplně spoléhám na vás. Učiňte, co je spravedlivo.“

Zase minulo několik neděl, a zase za krásného letního dne řiditel přijel do Janova.

„Bez mála všecko by se bylo rozbilo a ještě nyní nejsou všecky překážky odklizeny, přes to, že jsem činil, seč jsem byl…“

Pan Haslinger zbledl na smrt.

„V poslední chvíli přišly jasnému pánovi všeliké myšlénky, a konec byl, že odepřel své svolení ke koupi vašich závodů. Já jsem vám ničeho neřekl, abych vás nepoděsil. Dojel jsem sám ke knížeti, vyložil jsem mu, jaké výhody by poskytovaly průmyslové závody, jak by jimi důchodů z panství přibylo, jak lesy nic nevynášejí: všecko bylo marno, kníže nechtěl ani slyšet, ba velmi nemilostivě obořil se na mne. „Jasnosti,“ pravím, „za těch okolností račte přijmouti moji žádost za propuštěnou — jsem Vaší Jasnosti věrný služebník, moje svědomí mi káže činiti vše, co by mohlo rozmnožiti příjmy panství Kroužilovského, objevil jsem jedinou cestu, která povede k cíli, a ta se mi zavírá. Moje čest mi brání, abych setrval déle na místě, kde mi nelze pracovati s prospěchem.“ — Kníže se zarazil a pravil: „„Což si myslíte, že vás tak zhola propustím? Jako bych nedovedl oceniti vaše věrné služby. Zůstanete na Kroužilově, až se otevře místo při ústřední správě; pak si vás zavolám k sobě.““ — Já odvětil: „Děkuji Vaší Jasnosti za milostivé uznání dosavadních mých skrovných služeb, avšak musím trvati při své žádosti za propuštěnou, neráčí-li Vaše Jasnost vyslechnouti ještě jeden ponížený můj návrh.“ — „„Mluvte!““ velel kníže, „Nechť se koupí závody na moje jméno,“ pravím a pustil jsem se do výkladu, jak by se to provedlo. Kníže propustil mě blahosklonně, řka, že si to rozmyslí. Doufám, že rozhodnutí přijde brzy a že bude příznivo. Ovšem, že z toho, co jsem vám řekl, ani teď ani v budoucnosti nic se nedostane do veřejnosti.“

Haslinger přísahal mlčení a děkoval svému příteli za neslýchanou jeho obětavost.

Pan Antonín ani chvíli nepochyboval o pravdivosti této historie, vymyšlené jedině, aby řiditel při ustanovení ceny mohl se vymlouvati na nátlak shora. Kromě toho ještě měl potřebí služeb Haslingerových.

Krátký čas po této rozmluvě řiditel pozval Haslingera do Kroužilova a uvítal ho těmito slovy:

„Všecky obtíže jsou přemoženy. Udělal jste znamenitý obchod.“

Všecek se třesa, Antonín Haslinger vzal do ruky osudný spis a jal se ho čísti. Byl s počátku radostí všecek unesen, vida se zbavena svých starostí; a přece byla mu cena příliš nízkou. Janov, Antonov, závody, zámeček, hospodářství, několik set jiter lesa, pešťská filiálka, vše měl prodat za šedesát tisíc zlatých stříbra — a dosud měl přesvědčení, že jeho majetek má cenu aspoň dvou set tisíc zlatých. Papír mu vypadl z ruky; uvážil, že po zaplacení dluhů zbude mu jedva dvacet tisíc.

„Za tu cenu nemohu prodat,“ zašeptal.

„Nelekejte se, příteli,“ pravil řiditel, „čtěte jen dále; vždyť dostanete mnohem více. Což bych připustil, abyste byl takovým způsobem obrán?“

A pan Haslinger četl. Stálo ve smlouvě:

„…kromě naznačeného obnosu v hotových kupující bude vypláceti panu prodávajícímu doživotní roční rentu dvou tisíc zlatých stříbra s podmínkou, že prodávající se zaváže, spravovati ještě po tři roky závody po stránce technické i obchodní a uváděti do všech odvětví závodu syna kupujícího, Benjamina. Po třech letech, ode dne podpisu této smlouvy, tento syn Benjamin ujme se závodův, a pan prodávající se sprošťuje všech závazkův. Kdyby pan prodávající během tohoto času se zdráhal spravovati závody, kdyby z jakékoliv příčiny, mimo nemoc, opustil závod nebo jinam odešel bez zvláštního svolení kupujícího, pozbude práv a nároků na roční rentu a to pro vždy…“

Pan Haslinger, jenž se těšil, jakmile podepíše smlouvu, že již ničím vázán nebude, sesmutněl.

„Je to málo, a ještě tři léta ztrávit v těchto prokletých končinách…“

„Je vám volno nepodpisovat,“ pravil řiditel. „Kníže pán na jiné podmínky nepřistoupí, leda na tu, aby místo mého syna někdo jiný se uvázal ve správu závodů, ale i toho byste musil do všeho uvésti. Je to jediná výhoda, která mi kyne z vašeho prodeje. Nu, nejde to, a budu se musit postarati jinak; proto nebude mezi námi žádné roztrpčení. Bude se vám vzchopiti, na vše zapomenouti, co dosud vaší pružnosti bránilo. Potíže budete míti, neboť toho nedokážu, aby panství dále vám dodávalo dříví…“

Panu Haslingerovi studený pot vystupoval na čele; před jeho duchem stály všecky starosti minulé i příští.

„Mně je vás líto,“ pravil řiditel; „tři roky na závodech nebyly by vás umořily. Ohled na mne stojí v druhé řadě. Nikoli já, ale vy jste prohlašoval služby mnou vám tu a tam prokázané za velmi platné… Činil jsem, seč jsem byl. Jste člověk skromný; kapitál dvaceti tisíc zlatých a dva tisíce roční renty by vám byl pojistil do smrti klidný, bezstarostný život. Jste samoten, je vám jedva čtyřicet pět let — co chcete? — O tom nebudu mluvit, že moje přičinění bylo marno a že mě můj pán nepochválí, až zví, jak věc se rozbila…“

Umlkl. Seděl skloněn nad stůl, hlavu podepíraje o dlaň.

Pojednou přistoupil k němu Haslinger, uchopil smlouvu, přečetl ji ještě jednou, vzal péro a podepsal listinu.

Řiditel vstal a objal přítele.

„Díky,“ pravil tiše, „díky jménem mého syna, jemuž jste pojistil budoucnost.“