Skláři/XXI.

Skláři Karel Klostermann
XX.	XXI.	XXII.

Údaje o textu
Titulek:	XXI.
Autor:	Karel Klostermann
Zdroj:	KLOSTERMANN, Karel. Skláři. Praha : Jos. R. Vilímek, 1896 nebo 1897. s. 335–346. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Léta ubíhala, a v jich líném toku kolísal obchod páně Antonínův. Hledaje zapomenutí, chtěje umlčeti ozývající se výčitky svého svědomí, majitel hutí pouštěl se do různých oprav a podniků, které se potkávaly s nestejným zdarem. Často rázem zkazil zarputilý jeho hněv, zvrátila zmáhající se jeho svéhlavost, co dlouhou prací a namáhavým konáním zbudoval. Peněžní tísně, nuda, mrzutosti, bezradostný jeho život časem těžce na něho doléhaly, a jediné domluvy jeho přítele pomáhaly mu snášeti všecka tato protivenství. Ten v obvyklé své oddanosti mu pomáhal i z obtíží peněžních; sám ovšem, jak přísahal, neměl, aby mu pomohl, ale vždy dovedl opatřit mu půjčku, a tak se stalo, že původní, skoro zaplacený dluh zase silně vzrostl. Útěchou bylo, že Pešťská filiálka i nadále se osvědčovala, ba i ve Vídni výrobky jeho nabývaly půdy. Klidné postupování zaručovalo dobrý úspěch v budoucnosti.

Ale kde by se byly vzaly za těch okolností klid a rozvaha!

Zbyl mu z rodiny synáček a ten prospíval sice na těle, za to mnohem méně na duchu. Do učení se mu nezdálo, a tresty, jimiž otec hleděl pomáhati, v této nechuti ničeho nezměnily. Z počátku otec hledal vinu v učitelích, kteří neustále se střídali, ale přesvědčiv se, že příčina neúspěchu leží jinde, vzpomněl si na své mládí, a potvrzován ve svém úmyslu radou svého přítele, odvezl Vojtíška do Řezna, odevzdav ho péči téhož ústavu, v němž on svého času se vzdělal. Byl to drahý ústav, a nebylo lze pochybovati, že byl za všech okolností dobrý. Pan Haslinger, zaujat jinými starostmi, posýlal peníze a více se nestaral o hocha, nejméně v době, kdy meškal v Uhrách, a tam pobýval každého roku déle než dotud.

Když za nedlouho docházely z Řezna zprávy málo potěšitelné o prospěchu a o chování se Vojtíškově, otec dojel si tam, dal synáčkovi notný pardus a vrátil se do Janova. Tento výprask trochu pomohl, a Vojtíšek po něm jakž takž dělal dobrotu.

Avšak výpraskové zájezdy tatínkovy do Řezna se opakovaly až do omrzení, a posléze řiditel ústavu dopsal panu Haslingerovi, aby si přijel pro synáčka, jenž ke studiím se nehodí a jen dobrou pověst ústavu zlehčuje. Byla to bolestná rána pro ubohého otce, jenž marně přemýšlel, co by počal s chlapcem čtrnáctiletým. Zase to byl jeho přítel, Kroužilovský řiditel, jenž mu poradil.

„Příteli,“ pravil, „nezoufejte a pomyslete, co svého času se mi přihodilo s nejstarším mým synem, jemuž je nyní dvacet pět let a který bude za nedlouho správcem panského dvora. Víte, že nikoli snad pouhou mou protekcí takto postoupí; věru toho zasluhuje. Vás ani není tajno, jaké jsem s ním měl mrzutosti, dokud studoval v Budějovicích na latinském učení. Theorie mu nešla do hlavy; dobrá, pravím, půjde mu snad praxe, a ne-li, bude z něho voják. Když ve čtvrté propadl, vzal jsem ho domů, a on vstoupil pode mnou do hospodářské praxe. Měl jsem ho na očích, hospodářství se mu zalíbilo, a nepopřete, že dnes je z něho řádný člověk, tak řádný, jako jeho o tři léta mladší bratr Benjamin, který po celý čas svých studií nezavdal příčiny k stížnostem, a jehož jsem dal vycvičiti za hranicemi, aby mohl se věnovat obchodu.“

Pan Haslinger toho nepopíral, a řiditel pokračoval:

„Zkuste to podobně s Vojtíškem. Máte beztoho jedináčka a komu zanecháte závody, ne-li jemu? Uveďte ho do praxe, bděte nad ním, a byl by v tom šlak, aby nestal se z něho pod vaším vedením řádný sklář, třeba neměl té theorie tolik. Váš otec jí měl ještě méně!“

Proti té radě nic nebylo lze namítati, a málo dní na to panáček slavil návrat svůj do otcovských závodů.

Řiditel se osvědčil dobrým rádcem. V závodech Vojtíšek se cítil ve svém živle; vše, co souviselo s prací rukou, ho těšilo, nejraději by byl foukal sklenice; také společnost sklářů nad každou jinou miloval, a dělníci rovněž si ho oblíbili.

Tak uplynuly zase dva roky, pro Antonína Haslingera nejlepší od těch dob, co vypudil svou manželku.

I bylo mu zase odjeti do Uher, kde tentokráte hodlal pobyti rok. Než odjel, učinil něco, čeho dobře neuvážil: odevzdal řízení závodů po čas své nepřítomnosti svému jedva šestnáctiletému synu, dav mu k ruce mladého zřízence, jehož dovednost vysoko cenil.

V Pešti se dařilo tentokrát obchodu výborně; také zásylky docházely v čas a v takové jakosti, jak majitel hutí si přál. Ten z toho měl takovou radost, že kůra kolem srdce jeho počala táti; ba se vší opravdovostí počínal přemýšleti, jak by se smířil se svou manželkou.

Ale radosti té i náladě nebylo dlouhého trvání.

Pojednou zásylky přicházely nepravidelně a tovar se horšil; listy, jež pan Haslinger dopsal svému synovi, nepotkaly se s žádoucím výsledkem.

Co se dálo v závodech? — Pan Haslinger to zvěděl z důvěrného listu, jejž mu dopsal Kroužilovský řiditel. List ten zněl, jak následuje:

„Milý příteli, jest svrchovaný čas, abyste se vrátil a učinil konec bohopustému řádění zdejšímu. Na Antonově se nedělá nic, pranic, a na Janově se pije, hýří a hoduje. Gruber (tak se jmenoval příručí Vojtíškův) je hotový dareba, a Váš synáček činí se, aby co nejdříve si osvojil všecky spády svého svůdce a arciučitele v prostopášnostech. Starý Pokorný mne si svoje špinavé ruce a loví v kase. Dověděl jsem se, že vyjednává zde v Kroužilově o koupi domu a polností; odkud by vzal peníze, kdyby nekradl? Přece nikoliv ze svého služného… Co vyvádějí skláři, o tom raději nebudu se šířiti, uhlídáte, až se vrátíte. Jen neotálejte, abyste zachránil, co ještě zachrániti lze. — Nemohu Vám zamlčet, že jsem jednou si zajel do Janova, abych Vašemu synáčkovi domluvil, po případě mu pohrozil, že Vám o něm dopíši. Mladý pán nejen že mi řekl přímo, že do závodů mi nic není, ještě poštval na mne dělníky, kteří prohlásili, že mne zabijí, jakmile ještě jednou v Janově se ukáži… Ke konci se Vám také přiznám, že řádění na Janově a nemravnosti, jež se tam tropily, zavdaly podnět k veřejnému pohoršení veškerých mé péči svěřených poddaných a všeho obyvatelstva okolního. Jen Vám k vůli jsem nezakročil z moci úřadní, ale déle to trvati nesmí, a přes moje přátelství bych Vás nemohl chrániti před následky, kdybyste váhal učiniti přítrž tomuto hnusnému hospodářství; prosím, byste nezapomněl, že Vy jste zodpovědným. — V ostatním se Vám činím co nejuctivěji poručena a tisknu Vám přátelsky ruce, těše se na brzké shledání. Váš atd. — —“

Pan Antonín nedopsal fakturu, kterou měl pod rukama, když ho došel uvedený list. Zanechal všeho a spěchal z Pešti, jakoby půda pod ním hořela. Objevil se v závodě Janovském nikým neočekáván. Vyhnal všecko ze závodů, všechny zřízence, účetního, dělníky, čeleď, vše, vše, a přede všemi svého syna, jemuž hrozil zastřelením, kdyby se opovážil vkročiti do jeho domu nebo do závodu. Jedině starou hospodyni ponechal, která mu pověděla vše, co mohla vědět.

„Jdi, utec ke své matce, jejíž spády jsi zdědil. Jdi mi s očí!“ řekl svému synovi.

Když vykonal svůj soud v Janově, spěchal do Antonova a vyhnal i tam kde koho; pak se vrátil do Janova.

Zámek byl prázdný; kroky jeho duněly po chodbách, po rozložitých síních. Vysoptil se, i přišla mu aspoň poněkud rozvaha. Dal se do hořkého, usedavého pláče — to tam bylo vše, co ho poutalo k životu. Celou noc se procházel po ložnici. Pláč neulevil stísněnému srdci, a prudký hněv proměnil se v nevýslovnou trpkost.

Ráno zajel do Kroužilova ke svému příteli. Ten ho přivítal s okázalou srdečností. Objali se mlčky a plakali.

„Jak vám děkuji, můj drahý, můj jediný,“ promluvil pan Haslinger; „otevřel jste mi oči. Lépe tak, než dočkati se hanby, aby u mne, v mém domě, v mém závodě byla musila zakročiti veřejná moc… Ten dareba… ale já jsem mu dal… a těm druhým také… Grubra dám zavřít… buďte tak laskav a dejte ho dráby sebrat… nevím, kam se uchýlil, ale daleko nebude…“

„Vykonal jste soud přísný, ale spravedlivý,“ odvětil řiditel, „avšak, smím-li vám raditi, přestaňte na něm a ponechte i toho darebu Grubra svému osudu — však on ještě jinde se zaplete a neujde spravedlnosti…“

„Já jsem všecko vyhnal,“ pokračoval majitel hutí. „Oheň vyhasl, oba závody stojí. Věru, tolik trpkosti jsem té noci prožil, že vše mě omrzelo. Je mi to jedno nyní, co se stane. Nechám všeho a půjdu do světa. Prodám vše, za každou cenu… něco mi snad ještě zbude, abych nemusil žebrat.“

„Co vás to napadá, příteli?“ rozhorlil se řiditel. „Nepozbývejte mysli! Nemáte mne? Myslíte, že bych s vámi nerozdělil poslední kousek chleba?“

Pan Antonín děkoval za tento nový projev přátelství a řiditel se pustil do dlouhých výkladů o své nezištnosti, a o přátelství vůbec, a jal se těšiti přítele, domlouval mu, aby rychle si opatřil jiné dělníky, aby nepouštěl s očí pešťské sklady a obchodní spojení, slibuje mu zároveň, že ho opatří potřebnými penězi. O vyhnaném synovi řiditel se nezmínil ani jediným slovem, ba, když pan Haslinger promluvil o neodvolatelném svém prokletí, přisvědčil, že ani on by jinak nebyl jednal.

Vida nezbytí, majitel hutí po nějakém čase zase jal se najímati nové dělníky. Jaké měl potíže, než jich tolik sehnal, co jich potřeboval! Nejhůře bylo s filiálkou v Pešti, která přivedena na kraj zaniknutí. Bylo potřebí rázných domluv jeho přítele, aby se vzpružil a vytrval. Všecky tyto obtíže a mrzutosti zvrátily dokonale jeho povahu. Stále se vtírající otázky: Pro koho pracuješ? Proč podstupuješ všecky tyto svízele a trampoty? — a plynoucí odtud odpovědi: Nemáš nikoho, ani ženy, ani dětí (na dceru téměř nepomýšlel, té zcela odvykl, přiváděje ji na jedno s matkou její); stojíš samoten s neštěstím svým — učinily z něho mrzouta. Resignace, jen tu a tam přervaná výbuchy hněvu, stala se jeho údělem. Zdálo se, že žije a pracuje jedině, aby mohl splatiti své dluhy, nemaje naděje v lepší budoucnost.

Dobré slovo s jeho strany, slovo smíření mohlo vrátiti mu energii životní, jeho duši klid a jeho mysli vzpružení. Ale on je nepronesl, toto smírné slovo, a nebylo, kdo by mu byl domluvil, aby učinil konec mukám, jež sám si ukládal. Kroužilovský řiditel sice s ním sdílel trpké jeho tužby a nepřestával mu domlouvati: „Nač se tak soužíte? Což nemáte mne?“ — Haslinger i nadále mu byl oddán, avšak přítel přece mu nenahrazoval rodiny.

Mezi nově přijatými byl také účetní, jakýs Horava, starší člověk, jenž sloužil již u nebožtíka pana Chablé. Pan Haslinger nebyl by ho ani přijal, střeže se všeho a všech lidí, kteří bývali ve stycích s rodinou jeho manželky, ale o lidi bylo zle. Třeba říci, že přijav ho, Haslinger měl veliké štěstí: Horava byl člověk, v němž žily všecky tradice Chabléovy: poctivý, řádný, svému pánovi zcela oddán, při tom veselé mysli, a vida svého pána stísněného, snad život by byl obětoval, kdyby mu byl mohl vrátiti ztracené štěstí. Oddával se naději, že se mu podaří, smířiti manžely, však neodvážil se promluviti o té věci, dokud nynější jeho pán by ho nepoznal.

Tak spolu žili několik měsíců.

Tu se stalo, že pan Haslinger začal postonávati. Neobjevoval se v závodech, chodil po zámku jako ve snách a časem poléhával. Stará, mrzutá hospodyně jen spínala ruce a skuhrala, ale to to, aby ho byla ošetřovala; on v pravdě toho na ní nežádal, s nikým nerozmlouval, leda s účetním o věcech, týkajících se obchodu. Ten pak dodal si kdysi srdce a pravil, maje se už k odchodu:

„Odpusťte, pane mistře, ale srdce mě bolí… vy jste nemocen…“

„A co? Starejte se o sebe… já se zase uzdravím.“

„Bojím se, že pan mistr nemá ani náležitého ošetřování ani obsluhy.“

„Však se obejdu beze všeho. Děkuji vám za dobrou vůli.“

Účetní postál chvíli, jakoby se rozmýšlel.

„Vaše paní choť by vás ošetřovala věrně,“ náhle pronesl.

Haslinger vytřeštil na něho oči.

„Kdo vám dal právo, mluviti mi o…?“ obořil se na účetního. Ten se neulekl, nýbrž odvětil mírným, ale pevným hlasem:

„Vzal jsem si právo sám, poněvadž jsem váš věrný služebník a nemohu se na to dívati, jak mučíte sama sebe…“

„Nemíchejte se do mých věcí. Čiňte, co v obchodu jest vaší povinností. Rozuměl jste?“

Ale účetní nedal se odbyti.

„Pokládal bych za hřích, kdybych déle mlčel. Vaše paní choť žije skromně, vzorně — pochybila-li, těžce toho odpykala… a jak by byla šťastna, kdyby s vámi zase mohla žíti…“

„Vy se opovažujete!…“ vyrazil ze sebe Haslinger. „Promluvíte-li ke mně ještě jednou o té… osobě, která bez pochyby vás najala, vyženu vás okamžitě ze služby.“

Účetní odešel. Přes to se nevzdával naděje, že po druhé bude lépe. Mlčel a hleděl si své práce.

Syn Vojtěch, o němž také nesmělo se mluviti, zatím žil u matky. Neproslýchalo se o něm už nic špatného, také sotva by byl měl k tomu příležitost, neboť strýc Ferdinand Chablé ho nespustil s očí. Však poněvadž strýc za to měl, že mladý člověk zahálkou by se zvrhl, bez svolení otcova pak se neodvážil vykázati mu dráhu života, přiměl mladíka, aby písemně požádal otce za odpuštění; sám pak velice vážně mu dopsal, aby se vyslovil, co z Vojtěcha má se státi.

Pan Haslinger, který zatím zase se uzdravil, došel si pro radu do Kroužilova. Výsledek dlouhé porady byl, že odpověděl oběma. Bratru své manželky děkoval za účast s osudem synovým, kterého ještě jen potud uznává za svého syna, aby on — syn totiž — a svět mu nemohli kdy vytýkati, že zavinil jeho neštěstí. Synovi poslal svolení, aby jako kadet vstoupil do pluku, že bude mu posýlat měsíční přídavek desíti zlatých, dokud nepostoupí na důstojníka. Dopis zněl takto:

„My dva jsme spolu vyrovnáni. Napomínal a trestal jsem s bezpříkladnou shovívavostí, dokud jsem doufal v polepšení. Zhanobil jsi mé poctivé jméno — měj si následky. Až mi dokážeš skutky, že jsi jiným člověkem, pak se přihlas.

Antonín Haslinger.“

Žádný ze zmíněných dopisů neobsahoval řádečky, jež by se týkala manželky.

Nedlouho po tom účetní podnikl druhý útok na srdce svého chefa.

„Pane mistře,“ pravil, podávaje mu zapečetěné psaní, „vaše paní choť mě požádala, abych vám tohle odevzdal. Neměl jsem odvahy, odepříti jí tuto službu, vždyť je dcera mého nezapomenutelného, milostivého pána. Touží po vás tím více, poněvadž syn odešel s plukem do Italie…“

Pan Haslinger vzal psaní a roztrhal je před jeho očima na kusy.

„Vy drzý člověče! Opovažujete se přes mou přísnou zápověď vraceti se k tomu předmětu!?“

„Račte dovolit…“

„Vy se vzpíráte? Nejen že za mými zády si dopisujete s onou osobou, vy… zde… v mém závode mi odmlouváte?… Ven s vámi! Jste propuštěn… Vy nejdete?… Já vás zastřelím!…“

A prchlivec skočil ke stěně, kde visela puška.

„Jdu — nerozčilujte se,“ klidně vece účetní; „vyháníte mě za mou poctivou vůli. Pamatujte na tuto chvíli. Ruka boží vás nemine…“

Haslinger se zarazil a položil ručnici na stůl. Sbíraje po podlaze rozházené kousky dopisu své ženy a házeje je do kamen, bručel:

„Konec! Konec na vždy s ní! Oloupila mne o život… Konec se všemi, kdož jí pomáhají.“

Co by byl asi řekl, kdyby byl přečetl dopis? Teprve teď odhodlala se manželka jeho pověděti mu všecko, jak byl zachoval se k ní jeho přítel.