Skláři/XIV.

Skláři Karel Klostermann
XIII.	XIV.	XV.

Údaje o textu
Titulek:	XIV.
Autor:	Karel Klostermann
Zdroj:	KLOSTERMANN, Karel. Skláři. Praha : Jos. R. Vilímek, 1896 nebo 1897. s. 256–268. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Buď vítáno, neštěstí, přicházíš-li samo!

Když, vrátiv se z pohřbu dceřina, pan Chablé vkročil do Jezerenského zámku, přistoupil k němu cizí člověk, zvláštní posel ze Sosnovky, a ohlásil mu, že zemřel Arnošt Jahoda.

Zemřel v týž den, podle všeho v tutéž hodinu, kdy odebrala se na věčnost jeho manželka.

Posla vypravili druhého jitra. Za jediný den nikdo nemohl vykonati cestu ze Sosnovky do Jezerného. Posel si pospíšil a překonal vzdálenost za půl druhého dne, přes to, že ho zdržovaly neustávající přeháňky.

„Kdy zemřel? Kdy zemřel?“ tázal se ještě jednou pan Chablé, jemuž jako blesk projela hlavou myšlénka, jakého dosahu bude konstatování, kdo z manželů zemřel dříve.

„Bylo asi šest hodin večer,“ odpověděl posel.

Mrtvolu paní Lucilie našli ovšem mnohem později; byla již čirá tma, jistě deset hodin. Ale kdy, v kterou hodinu překvapila ji smrt? V kterou snad minutu?

Bude třeba provésti důkaz.

Umřela-li paní Lucilie jen o několik minut dříve, byl dědicem jejím v okamžiku její smrti ještě žijící manžel a po něm jeho příbuzní; umřela-li později, byla ona dědičkou a po její smrti její rodiče.

Krutá chvíle pro ubohého, smutkem stísněného otce!

Co bude?

Zemřela-li dcera dříve než její manžel, to tam jest i věno její.

Přes to, že srdce krvácelo nad strašlivou ztrátou, která ho stihla, přivalily se děsivé představy o ranách, jež padnou na jeho podnik. Přes to, že dusil všeliké takové myšlénky, musil si přiznati, že často, velmi často cosi jako naděje jistého vítězství ozývalo se v hlubokém úkrytu jeho nitra, jakýs hlas, jenž šeptal: Neboj se! Dni tam toho jsou spočítány, až zavře oči, připadnou ti statisíce, a pak překonáš vše, odoláš všem…

Pan Chablé byl poctivec; ale kde je smrtelník, jemuž by na jeho místě takové myšlénky nebyly přišly?

Přišly mu, ale v zápětí za nimi pevný, nezvratný úmysl, že bude jednat jedině podle práva a pravdy a že bez ohledu na sebe bude se domáhati pravdy.

Panu Chabléovi připadlo, že mu bude jednati rychle, aby nepodlehl pokušení, které se dostaví. Obrátil se na strýčka Matěje, jenž právě vcházel do průjezdu a který nebyl slyšel, co posel hlásil.

„Kdy se to stalo předevčírem?“ tázal se pevným hlasem. „Pověz určitě, Matěji, kdy se to stalo?“

Matěj vypoulil na něho oči, krvavé pláčem.

„Co se táže pan strýček? Vždyť přece ví, že večer…“

„Mluv zcela určitě: pamatuješ se kolik bylo hodin? Zcela určitě; kdybys věděl minutu, snad ani nevíš, kolik dobrého bys způsobil.“

Matějem to trhlo.

„Což pak myslíte, že člověk při takové příležitosti se dívá na hodinky?“ vyhrkl ze sebe.

A pan Chablé pravil, svěsiv smutně hlavu:

„Snad zabráníš naší zkáze, vzpomeneš-li si. Přemítej, pro živého Boha tě prosím! Jsi jediným svědkem. Pokud já s určitostí vím, vrátil jsi se o půl osmé… ale kdy toto hrozné neštěstí se událo, v kterou hodinu, neřekl jsi nám… to nevíme, a třeba nezbytno to vědět; proto tážu se tě…“

Starý Matěj jal se přemítati bruče spíše k sobě samému:

„Počkejte. Světlo ještě bylo, úplné světlo… a o šesté už se tmí u jezera v té kotlině; ano, o šesté slunce se chýlí za hory… a chvíli před tím díval jsem se na hřbet západní stěny, a ten stál jako v plamenech, a tu jsem řekl slečně tetě: „Nechoďte už dál! Co nevidět zavládne stín, bude pak chladno, mohla byste se nastudit…“ Tu ona: „Ale, co vás napadá, strýčku? Slunce zapadá po osmé… máme času dost… po celou tu dobu pršelo, musíme toho užiti…“ Já: „V téhle kotlině je o dvě hodiny dříve tma, a chladno jde z vody, vlhko je tu, prosím vás, pojďte, bude na vás čekat paní matinka…“ Ale ona mi nešla a drala se stále ku předu houštinami… byla všecka ubrouzdána…“

„Ale Matěji… čas třeba věděti, hodinu třeba přesně určiti…“ přerušil jeho řeč pan Chablé.

„Nu, ano, vždyť mluvím o čase. Vždyť povídám, že šest ještě nebylo, ale pátá už minula…“

„Šest tedy nebylo? Víš to jistě?“

„Nu, jistě to vím… Vždyť potom, když neštěstí už se stalo, nadlidsky jsem se namáhal, abych se dostal na místo, kde se propadla… vždyť jsem se bál jíti domů… seděl jsem tam dlouho a plakal jsem… Myslil jsem, že se zblázním, že tammusím skočit za ní, abych vám nemusil přinésti zvěsť… A pak jsem nešel přímo domů, běžel jsem do slévárny a tam jsem jim to vypravoval a prosil jsem je, aby mi poradili, jakým způsobem bych to měl vypravovati paní tetě Amalii… že vy jste se vrátil, nevěděl jsem. Tam u jezera ovšem už dávno byl padl soumrak, ale jakmile jsem vyšel z té kotliny, byl bílý den přes to, že slunce nesvítilo… Zkrátka, více než půl šesté nebylo, když se to přihodilo.“

Pan Chablé svěsil hlavu, přejel si rukou čelo. Bylo jisto, že Lucilka skonala dříve než její manžel; nebylo lze o tom pochybovati. Propadlo věno dcery jeho i dědictví její! A přece ustoupil rychle do pozadí zničující dojem této jistoty, a bol nad ztrátou dítěte podržel vrch. Jak rád by byl obětoval všecko, kdyby mu byla vrácena!

A což ubohá matka! Stihnuvší ji rána úplně ji podlomila. Chřadla, vadla — plížila se jako stín.

Co každý mohl předvídati, k tomu došlo. Příbuzní Jahodovi, zejména jeho sestřenec, který po dobu nemoci nebožtíkovy spravoval jeho závody, přihlásili se o dědictví. Pan Chablé přesvědčen, že jeho dcera zemřela dříve a že tedy jemu nepřísluší nároky činiti, nejraději by se byl vzdal všech kroků a jen k domluvě svých přátel, zvláště k žádosti svého syna, jenž stál na tom, aby druhá strana byla přinucena provésti důkaz, že zesnulý skutečně nezemřel před šestou hodinou, vzal si na pomoc právního přítele.

Jednalo se několikrát před patrimoniálním soudem v K***, kde uložena byla poslední vůle nebožtíkova.

Příbuzní Jahodovi sehnali množství svědkův; i bylo až směšno, jak se snažili posunouti hodinu úmrtí Jahodova do pozdější doby večerní; ba byli mezi nimi, kteří by byli odpřisáhli, že ubohý trpitel skonal až po osmé.

Zástupce pana Chablého zase stál na tom, že rozhodovati může jedině chvíle, kdy smrt obou manželů byla konstatována, a to že vzhledem k paní Lucilii se stalo teprve k desáté hodině večerní. Pan Chablé byl sám přítomen tomuto řízení, ale ani slovem nevmísil se do projednání; teprve když advokátem jeho navržené vyrovnání, znějící v ten smysl, že se zříká všech nároků na majetek Jahodův ve prospěch příbuzných tohoto, stoje pouze na tom, aby mu vydáno bylo věno jeho dcery Lucilie v obnosu 100.000 zl., druhou stranou bylo zamítnuto, ujal se slova a pravil velice klidně:

„Cesty božské prozřetelnosti jsou nevyzpytatelny, a člověku se nesluší, aby drzou rukou do nich sahal. Hledal jsem svého práva, a druhá strana se ho domáhala rovněž; nebudu se utíkati k vytáčkám a sofistickým výkladům; ať po právu se stane. Pokládám za jisto, že zeť můj, nebožtík pan Arnošt Jahoda, ne-li později, před šestou hodinou neskonal; rovněž příčí se svědomí mému výklad, že měla by zde rozhodovati chvíle, kdy se zjistila smrt mé ubohé dcery, poněvadž nutno míti za to, že té chvíle už byla několik hodin mrtva. Svědek její smrti byl jen jeden, ten je mi věrohodným a mně výpověď jeho zplna dostačuje; týž svědek udává, že neštěstí přihodilo se kolem hodiny páté, zcela jistě před šestou. Poslední její vůlí ustanoveným dědicem jejího jmění byl té doby ještě žijící manžel. Já tedy nemám žádného práva k její pozůstalosti a nečiním též žádných nároků. Neopřel jsem se vyrovnání, jež navrhoval můj právní zástupce, poněvadž se mi zdálo, že se dovolává velkomyslnosti a šlechetnosti právních dědiců Jahodových, a poněvadž po mém soudu nikdo nemá práva, brániti svému bližnímu, chce-li tento býti velkodušný. Z té příčiny bych byl též přijal věno své dcery, kdyby mi je byli vydali, a byl bych se jim pokládal po celý svůj život k díkům zavázán. Jakmile zavrhli tento návrh, není mi s nimi už co činiti; statku, jenž mi nepatří po právu, nikdy jsem se nedomahal a nebudu jinak jednati než dosud, byť mi vzešla z toho hmotná záhuba. Podržte si, pánové, což vašeho jest!“

Slova tato učinila dojem v pravdě ohromující. Těch nikdo se nenadál, nejméně právní zástupce řečníkův a po něm příbuzní zesnulého, kteří se připravovali na dlouhou úpornou při.

Ukloniv se na všecky strany, pan Chablé se měl k odchodu. I přistoupil k němu sestřenec Jahodův, týž, který po dobu nemoci svého strýce spravoval závody jeho.

„Pane Chablé,“ koktal všecek dojat, „prosím ještě slovo! Tak to nebylo míněno… jsem ochoten zříci se polovice věna pozůstalého po vaší paní dceři…“

Majitel hutí si přeměřil mluvčího od hlavy do paty.

„Děkuji vám nyní co nejsrdečněji — avšak dovolte, abych vám řekl, že jsem vám nedal práva pokládati mě za obchodníka v právním přesvědčení, s nímž lze smlouvati. Poroučím se vám uctivě a přeju vám všelikého zdaru. Zdá se, že do nynějšího světa hodíte se lépe než já.“

„Nerozumím vám, pane Chablé,“ vece venku advokát; „nač jste zahazoval zbraň?… Věno vaší paní dcery jistě bych vám byl zachránil… měl jste pomýšlet na své dítky…“

Pan Chablé pokrčil ramenoma.

„Jednal jsem, jak mi svědomí moje velelo,“ pravil klidně. —

Strýček Matěj zuřil.

„Pane strýčku,“ pravil, třesa se zlostí, „toho jsem se musil dočkat? Tak jednáte s tou luzou sklářskou? Proč jste jim nevydal ještě Jezerenské závody a zároveň ty, jež máte v Bavořích? Věru, já jsem u přirovnání k vám mizerný hlupák, ale tak bych vůči těmto hambářům nebyl prohloupil! Což pak si myslíte, že tato čeládka vám bude vděčná? Mýlíte se! Vysmějí se vám, a právem…“

Pan Chablé jakoby neposlouchal řeči té; teprve po valné chvíli zavřel mluvčímu ústa, řka, aby si hleděl svého. Matěj uposlechl a spolknul svůj hněv. Teprve v Jezerném zase povolil mu uzdu, došed si do huti, kde vynadal všem fukačům, nosičům a brusičům, nic jinak sobě neveda, než jakoby ti všichni byli ve svazku se Sosnovskými zrádci.

Skláři se mu vysmáli, a to ho popudilo do té míry, že jednoho z nich chytil za hrdlo; byl by ho snad ve zlosti svá uškrtil, kdyby druzí mu nebyli přispěli na pomoc.

„Vrahové vlastního otce! Zrádcové císaře pána, vlasti a Boha samého!“ soptil, vraceje se do zámku, kde dokončil v čeledníku výklady své o mrzkostech synů Belialových.

Jeseň se přihnala, divoké bouře rovnodenní zaburácely přes hluboké lesy, přes širé planiny; převalily se sněhobílé mlhy, halící ve svůj háv údoliny, prorvy i stráně; odhoupal je vítr, přihnal za ně šedá oblaka, jež zdála se srůstati se zemí. Mračno všude a neveselo, každé srdce svíral nekonečný soumrak.

A přes bouře, vichřice, přes spousty vod, jež s nebe spadaly a na zemi se sbíraly, den co den nešťastná matka putovala do rodinné hrobky Chabléových pomodlit se u rakve záhy zemřelé dcery.

A sama, chudinka, chodívala, sama plakala; syna zaujaly starosti o závody; manžel neustále dlel v Bavořích. Snad starému pánovi zápas, jejž bylo mu vésti s nepřátelskou soutěží, mírnil bol. Přišel čas, kdy dle úmluvy Vitunští mu měli splatiti peníze. Den stihal den, a pořád nedocházela zpráva o těch penězích. Jeho platební lhůty vypršely.

Jakživ nebýval v takových nesnázích… Děsné okamžiky, strašné dni, hrozné neděle! Za poslední čtvrtletí sešedivěl úplně; oči zapadly do důlků, přímá dosud postava se naklonila, ruce počínaly se třásti, chůze pozbývala pružnosti… to už nebyl bodrý, usmívající se průmyslník-kavalír; hoře ho vysušilo, starosti zaplašily úsměv. A přec, kdyby byly přišly peníze, jeho peníze, zase by se byl vzpružil, a vítězný boj by byl vrátil dobrou mysl; v tomto boji snad by se byla i zacelila krvavá rána.

„Toť krutá neomluvitelná bezohlednost!“ — s touto výčitkou večer lehal, pronášel ji stokrát v bezsenných nocech, s ní vstával každého jitra. Když už si neviděl pomoci, když co den naléhavěji dorážela naň nevyhnutelná potřeba, když řada dopisů Stanislavu Vitunskému i jeho otci zůstávala bez odpovědi, vzchopil se a vydal se na dalekou cestu do východních Čech, kde doufal, že zastihne dlužníky své.

Cesta dlouhá, úmorná onoho času, v době podzimní, honba s místa na místa, jako tehdy, když asi před rokem tam jel. Ale tehdy jely s ním naděje, tentokrát doprovázela ho skleslost, bolné vzpomínky a těžké myšlénky, a ty nekrátí cesty.

Stanislav Vitunský přijal ho velice nevlídně.

„Máte na spěch, milý pane Chablé,“ pravil, „ani bych nemyslil, že ta věc tak kvapí. Poslyšte: co já mám říkat? Ani pro mne nepřišla ještě doba žní, a v mých pozemcích leží několik milionů. Co je platno, třeba vyčkat! Chcete, abych vyhodil všecko za fatku jen proto, abych vám vyplatil těch několik mizerných tisíc?“

„Pane, jsem ztracený člověk, nevydáte-li mi nyní peněz. Vždyť víte, do jakých podniků jsem se pustil…“

„Byla to chyba s vaší strany, pouštěti se do nich bez hotových peněz.“

„Nepřišel jsem k vám, abych poslouchal vašich naučení. Buďte tak laskav a vyplaťte mi mé peníze, které byly splatny, je tomu šest neděl. Neučiníte-li tak po dobrém, nezbývá, než vymáhati jich soudně.“

„Snad osm neděl bude vám ještě sečkati; víte z vlastní zkušenosti, že obratem ruky nelze sehnati peníze.“

„To není možno, pane. Vaší věcí bylo, postarati se… času jste měl dost. Mně nelze čekati déle; pro vás nebude tak nesnadno, sehnati peníz poměrně tak nepatrný; pravíte sám, že vaše pozemky mají cenu několika milionů. Opakuji vám, že bych byl nucen, stihati vás soudně.“

Pan Stanislav ohyzdně se usmál.

„Jak je libo. Kdybyste mě žaloval, protáhne se věc rok a snad déle. Škodil byste si sám, tolik rozumu snad máte. Radím vám, abyste těch několik neděl vyčkal…“

Krev vstoupila panu Chabléovi k hlavě, nesmírná hořkost jím zalomcovala.

„Vrháte mě s chladnou myslí do záhuby,“ pravil; „nemám slov, abych pojmenoval vaše jednání…“

„Dělejte se mnou, co chcete, nemohu vám pomoci. Přiznám se vám, že jsme se ve spekulaci snad přebrali, ale změnit toho už nelze. Musíte vyčkati jako my. Vy jste také více uvalil na svoje bedra, nežli bylo dobře, a nemáme si čeho vyčítati.“

Panu Chabléovi nezbývalo, leda odjeti a přemýšleti o tomto divném Rothschildovi, který nemohl nebo nechtěl mu vyplatiti v poměru k obrovským jeho podnikům nepatrnou sumu 200.000 zlatých.

Trudno vypisovat, co se dálo v Jezerném a v bavorských závodech Chabléových; snad by byla přikvačila katastrofa, kdyby politování hodnému majiteli nebylo se podařilo sehnati asi padesát tisíc, jimiž uhradil aspoň nejnaléhavější splátky. Oddychl si, že aspoň na dobu odvrátil hrozící nebezpečenství a rval se dále s dorážejícími naň trampotami.

Šest neděl uběhlo, a od pana šlechtice Stanislava Vitunského nedošla ani nejmenší zvěsť, rozumí se, ani žádné peníze.

Na Šumavě ležela chmurná zima, spousty sněhu zalehly lesy, zatarasily všecky cesty.

Starý pán dlel stále v Bavořích, odloučen od své rodiny. Bylo mu, jako by celá tato země se naň šklebila, plna nepřátelství a škodolibosti. Konkurenti jeho rozmnožili počet svých závodů; srazili se těsně druh ke druhu, činíce vše, aby zaplavili trh lacinými svými výrobky. Bylo zjevno, že pracovali se ztrátami, ale bylo jich mnoho, rozdělili břímě; každý dle sil svých se snažil, aby pomohl vytisknouti svého protivníka.

Když po šesti nedělích přes všeliké upomínání pan Vitunský se neměl k zaplacení dluhu, pan Chablé podal na něho žalobu. Uběhla zima, a nekynula žádná naděje, že by věc o jediný krok dospívala k nějakému vyřízení. Vitunští byli držitelé půdy zapsané v zemských deskách, a pře s takovými pány byly obtížné.

A když přišlo nové jaro, přichvátala divná zvěsť do lesního zákoutí šumavského: pan Chablé nebyl jediný, který se tahal s panem Stanislavem Vitunským, bylo jich více, kdož měli za ním pohledávky, a prasklo to pojednou, prasklo to tak velkým praskem, že dosud rovného v Čechách nebylo. Ohromná panství Vitunských přišla na buben, a věřitelům se řeklo, že i císař pozbývá práva, kde nic není. Statkův a pozemků mohlo se tehdy nakoupiti a nakoupilo se jich také za peníze velmi malé. Mluvilo se i cosi o tom, že pan Stanislav si zachránil svěřený milion, ale dokázat se mu nemohlo nic. Bylo-li jakých takových praktik, nevědomo; tolik je jisto, že pan Robert Vitunský ztratil skorem všechno; zbylo mu pouze tolik, že mohl si koupit nepatrný stateček; i věno jeho manželky bylo to tam.