Skláři/XIII.

Skláři Karel Klostermann
XII.	XIII.	XIV.

Údaje o textu
Titulek:	XIII.
Autor:	Karel Klostermann
Zdroj:	KLOSTERMANN, Karel. Skláři. Praha : Jos. R. Vilímek, 1896 nebo 1897. s. 245–255. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I tato zima se přehnala; přešlo i jaro plné dešťů, bouřek a bláta, a vzplálo opět léto nad starou Šumavou.

V saloně Jezerenského zámku pan Chablé hovořil se svou manželkou. Několik neděl tomu, co se viděli naposled. Paní Chabléová stála u okna; v přestávkách hovoru její oči přelétaly po zelené krajině, utkvívajíce bezděčně na vysoké hrobní kapli, již časem zakrýval z okolního lesa vystupující bělavý dým.

Nebylo ladně venku, ač ustál déšť, trvavší po několik dní. Po obloze přeháněly se trhané mraky, a jen tu a tam razil si jimi dráhu sluneční paprsek.

A jak na nebi letěly mraky, uháněly pod nimi přes povrch zemský šedé stíny.

Pan Chablé seděl v křesle, i přes jeho lysé čelo letěly stíny a mraky.

„…Tož tedy dnes měl pohřeb chudák, starý Haslinger,“ pravil; „je mu volno v ruce boží. Nastaral se, nalopotil, ale večer jeho života byl krásný. Domohl se, čeho mohl se nadíti, synové se mu vydařili, a když vše upravil co nejlépe, Hospodin propustil sluhu svého.“

„Zde píše Antonín,“ paní ujala se slova; „usnul, bez boje překročil práh věčnosti…“

„Rád bych mu byl prokázal poslední poctu; žel, že jsem přišel pozdě; vždyť už jsem ti řekl, že posel včera za mnou vyslaný mne nezastihl a dnes už bych tam nedojel…“

„Ovšem, Antonín nám odpustí; dostali jsme zprávu včera ráno, také už bychom byli přišli pozdě.“

Zamlčeli se. Zavládlo hluboké ticho v prostranné síni.

„Jeden za druhým odchází,“ pravil pan Chablé; „je věru čas, že je dostavěna naše kobka… Těm tam je lépe…“

„Máš mnoho starostí, můj drahý?“ tázala se paní, a její bílá ruka se položila na jeho rámě.

Zamávl pravicí, vzdechl.

„Je to bída,“ pravil, „býti hotových, vše by vypadalo jinak… ale já tě nechci zarmucovat; zůstav mně tyto starosti, které se přeženou jako venku nepohoda. Asi dva měsíce ještě bude mi zápasiti s tou svízelí, pak mi vyplatí peníze Vitunský. Musím se ti přiznat, že jsem očekával více ochoty od Stanislava; jemu zajisté by nebylo připadlo za těžko sehnati sumu, která by mě byla vysvobodila z mnohé tísně… Víš, moje drahá, poctivá práce na konec přece zvítězí a dojde uznání; zakázky už se hrnou přes všecky námahy a pletichy pana Buchmanna a jeho družiny. Jen více peněz, nic než více peněz!“

„Ty se mi usoužíš!“ chopila se paní slova. „Tak je mi, jakoby hrozilo něco strašného… Bojím se o tebe, a připadá mi, že snad by bylo bývalo lépe, kdybys ten podnik tam nebyl vzal na svá bedra. Nač si ukládat na starší dni takových starostí?…“

„Má drahá, není dobře, že tak mluvíš. Co jsem učinil, bylo nezbytno. Pomni, že máme čtyři dítky a že přece všem chceme zůstaviti bydlo, rovné svému vlastnímu; je tedy třeba rozmnožiti naše jmění, a byl bych špatným otcem, kdybych v té příčině dle sil svých se nevynasnažoval. Posud dařilo se nám, jak sami jsme si přáli; proč by nás právě nyní Bůh opustil? Já se přičiňuji, požehnání je u Boha. Ty pak i nadále mi důvěřuj a starání mi zůstav!“

Paní Chabléová neodpověděla. Mluvili zase o zesnulém Haslingerovi, o svých dětech, o svých nadějích.

„Kde je Lucilie?“ pojednou tázal se pan Chablé.

„Odešla asi hodinu před tím, než jsi přijel. Bezpochyby že je u jezera. Chudinka — nediv se, že trochu samotaří. Je ten její život přece jen ztracen!“

Pan Chablé se zadumal. Přišel mu na mysl nešťastný Jahoda; sám na sebe toužil, že v poslední době skoro jediné myšlénky mu nevěnoval. Paní Chabléová nevěděla o něm ničeho, on sám od oné doby, kdy u něho byl návštěvou před svatbou Charlottčinou, neměl o něm žádné zprávy.

„Její manžel je větší chuďas než ona,“ pravil po drahné chvíli; „provinil se, ale tak strašně ještě nebyla trestána žádná vina. Věř mi, Amálko, kdybych sám si nemusil připisovati část viny, že k tomuto nešťastnému sňatku došlo, a kdyby on, chudák, nebyl na to kladl váhu, aby Lucilie vrátila se k němu bez donucení, bez přemlouvání…“

„Jak že? On chtěl, aby Lucilka k němu se vrátila? Toť smělost, která přesahuje vše, co bych i od něho byla očekávala…“

Pan Chablé cítil, že uklouzlo mu slovo, jež slíbil zadržeti.

„Ano, prosil Boha, aby Lucilka se vrátila a mu odpustila. Ba, povím ti vše, abys věděla, že pokání jeho nebylo líčené. Ustanovil ji ve své závěti universální dědičkou a uložil mi, abych nezmiňoval se o tom nikomu, aby snad toto jeho rozhodnutí jí nepřimělo ke kroku, jenž měl býti dobrovolný a k němuž jedině vlastní cit měl ji pohnouti…“

„A nepůjde-li k němu?…“

„Pokud se týče odkazu, je to jedno; dědí tak nebo tak.“

„A proč jsi mi to neřekl?“

„Můj drahoušku, odpusť, ale slib je slib. Ty bys to byla dceři sotva zamlčela, nyní dokonce ne, vidouc mě v nesnázích…“

„Nezasluhovala jsem té nedůvěry…“

„Není to nedůvěra; opakuji ti: slib se musí zachovati. A ještě něco: kdyby Lucilie byla věděla o poslední vůli svého manžela a kdyby tato okolnost ji byla přiměla k návratu, k odpuštění, řekni mi, čím by byla? Styděl bych se za ni, do smrti bych jí toho neodpustil; proto jsem ji raději nechtěl uváděti v pokušení. Pochopuješ, má drahá?“

„Pochopuji — ale mně jsi to mohl svěřiti…“

„U žen srdce mluví hlasitěji než rozum. Ani tebe jsem nechtěl vydávati v nebezpečí, abys snad musila za dceru se stydět… Snad jsem se dopustil těžké viny, že jsem ti to dnes řekl… Stokrát jsem ti chtěl říci všecko, abys toho ubožáka neodsuzovala… Věř mi, Lucilie nejednala dobře, že mu tou měrou zavřela své srdce. Třeba odpustiti i nepřátelům…“

„Nediv se, odpusť jí i ty,“ matka hájila obviňované; „nediv se! Jakž odpustiti tomu, kdo mladému srdci vzal více nežli život, kdo v prach je zašlápl…“

Otec setrval na tom, že Lucilie měla odpustiti; matka i dále hájila své dcery.

Chýlilo se odpoledne. Slunce objevilo se na sklonku západu, vymanivši se z mraků. Bylo nachově rudé, ohromná, skoro příšerná deska. Jednotvárně se vlnící hory, nad nimiž stálo, nepřibraly z něho žádného lesku, mraky vůkol se černaly.

„Už by se mohla vrátit Lucilie z té procházky,“ prohodil pan Chablé; „je mokro venku, sychravo, nevlídno…“

„Možná, že ji doprovázel Matěj,“ odtušila paní.

V tom se udál na peronu jakýs shon, rychlé kroky, několik křižujících se hlasů doznělo až k nim do salonu, ale oni si toho nevšimli a hovořili dále.

Tu zlehka se otevřely dvéře, a vstoupil jeden ze sluhů. Vypadal bled, ustrašen. Pan Chablé vyskočil z křesla.

„Co je, Josefe?“

„Prosím, milostpane, je… je… že strýček Matěj se zbláznil. Je dole v čeledníku a mluví nesrovnalé věci… člověk tomu dobře nerozumí, něco o mladé milostpaní… ale to přece nemůže býti…“

Pan Chablé se zachvěl. Paní Amalie, zaslechnuvši zmínku o své dceři, přikvapila v tom okamžiku.

„Lucilie? Co se stalo s Lucilií?“ tázala se všecka bleda.

„Nevím, prosím — ale strýček Matěj… pan starý jsem chtěl říci… Je více mrtev nežli živ. Stál jsem na peroně, když přicházel; zdaleka už bylo vidět, že se s ním něco přihodilo. Ublácený, ustříkaný, hrůza se podívat… Běžel, běžel, jak živ bych neřekl, že starý člověk dovede takhle běžet…“

„Dále… dále…“

„Mával rukama, když jsem na něho křičel, tázaje se ho, co se přihodilo, a Ježíši! sem — Ježíši! tam…“

„A kde je mladá paní?“ vpadl mu do řeči pan Chablé.

„Mladá milostpaní?… Nevím prosím. Nevrátila se s ním, ač jsem viděl, že po obědě spolu odcházeli.“

Pan Chablé už neposlouchal, nýbrž pospíchal dolů do čeledníku. Strýček Matěj tam skutečně byl; seděl na lavici všecek schoulen, sporé šediny visely mu do čela, vytřeštěné oči zíraly do prázdna, jakoby byly skleněny.

„Co se stalo, Matěji?“

„Co se stalo? Propadla se!“

„Kdo se propadl?“

„Slečna teta se propadla!“

„A kde je Lucilie?“

„Což nerozumíte? Vždyť mluvím přece jasně a zřetelně… vždyť neblázním, ač nebyl by div, kdyby člověk z takového neslýchaného neštěstí se zbláznil. Povídám vám: propadla se před mýma očima.“

Zalomil rukama, sklesl na podlahu, svíjel se jako červ.

Sešla zatím také paní Chabléová; všecko se skupilo kolem starocha.

„Stalo se věru něco hrozného!“ pravil pan Chablé, třesa se na celém těle.

„Matěji, mluv! Kde je Lucilie?“ zvolala paní Amalie v zoufalství, na smrt bledá. „Moje předtucha!… Kde je Lucilie, má ubohá dcera?“

Pan Chablé pak pravil:

„Vstaň, Matěji! Zbláznil jsi se? Já ti nerozumím. Vypravuj, co se stalo…“

Staroch vstal. Viděli, jak vypadal jeho oděv: blátem všecek postříkán, rozerván na cáry. Pan Chablé jej vyvedl z čeledníku, vlekl ho nahoru po schodech. Paní následovala polomrtvá, podpírajíc se o rámě komorné.

Nyní teprve podařilo se přiměti starocha, aby aspoň poněkud souvisle vypravoval, co se stalo. Nebyla to pro něho věc snadná, byl chudák všecek pomaten.

Doprovázel paní Lucilii při dnešní její vycházce. Došli spolu jezera; bylo tam mokro, sychravo. Starý Matěj jí domlouval, aby raději se vrátila domů, ale ona nechtěla poslechnouti, spíše drala se stále ku předu, až k samému břehu, přes to, že padající s mokrých houštin kapky celou ji smáčely. Projevila úmysl, obejíti jezero až k severní stráni. Staroch neustával vytýkati jí zpozdilost tohoto počínání, avšak ona spěchala ku předu, jakoby Bůh ví oč šlo; on sotva jí stačil, zůstávaje stále za ní. Najednou ji slyšel vykřiknouti; neviděl jí té chvíle, ježto ji od něho dělila houština. Prodral se křovím a co spatřil, přesahovalo veškeru víru. Bořila se pod ní půda, a ona se zoufale namáhala, aby se vybavila z nebezpečného místa. Chtěl přispěti jí na pomoc, dostal se k ní as na pět kroků, ale v tom i pod ním všecko se bořilo. Povolil hustý, zelený mech, po němž nohy kráčely, a vytryskla voda. Cítil bezdno pod sebou, a nebýti podle něho mladého stromku, za jehož peň se zachytil, najisto by se byl taktéž propadl do příšerných propastí vodních. Ale on se zachytil, stranou odskočil a ucítil pod nohama zase půdu. Byl to jediný okamžik nekonečně hrozný; jen na ten okamžik odvrátil oči, ale když pohleděl na místo, kde před vteřinou spatřil mladou paní, ani stopy po ní nebylo. Na místě tom houpalo se černé bahno, a na něm několik kalných bublin. Pokusil se, aby se dostal k osudnému místu: nemožno; jakmile postoupil o jediný krok, bořila se zase půda.

Jak se to mohlo přihoditi?

Milý čtenáři! Míst, kde cosi podobného může se státi, na Šumavě je více, než by se kdo nadál. — Osudné ono místo bylo jedva pět kroků vzdáleno od kraje jezera, ba bylo ještě částí jezera. Během věků pohynuly celé generace kmenů, vyrostších na pokraji černých, smutných vod. Pomřely, převalily se, ponořily se do jezera, tlely a hnily, koruny i pně pod vodou i na povrchu; vyrostly jiné, i těch věk naplnil se, i ty čas a větrové skláli; přikryly těly svými strouchnivělé své předchůdce, jichž zbytky, pokud byly pod vodou, svázalo vodní býlí, a pokud čněly z vody, obrostl vřes neb zelený, hustý mech. I do přibylých mrtvol různé rostlinstvo zapustilo kořeny, proplétalo se, uhnilo, rozpadávalo se, znovu vyrůstalo. Chomáče plazivých bylin vyplnily mezery, až znenáhla utvořila se klenba přirozená přes zátočinu, klenba dosti pevná, dokud bylo sucho. Stokrát, tisíckrát stanula na ní lidská noha, a klenba vydržela. Než, po vydatných deštích rozmočila se věkovitá troucheň. Běda tomu, kdo by se svěřil zelenému tomuto koberci. Pod pokrývkou číhaly chladné, tiché propasti, černé hlubiny…

Kdo vypíše leknutí, zármutek, zoufalství, jež zavládly v klidném dosud panském sídle Jezerenském!

Sběhli se kde kdo na zámku, v závodech, v brusírnách, ozbrojili se náčiním a spěchali k místu hrůzy, aby vyrvali ošemetným hlubinám aspoň bezduché tělo.

Zapadlo slunce, ale tmu noční překonávaly rudé ohně pochodní.

Pan Chablé postavil se v čelo těchto smutných prací.

Sbíraly se nové černé mraky na západě, křižovaly se na nebi blesky, rachotil v dáli hrom — a na klidném břehu, ukrytém v hlubinách lesních, volaly na sebe hlasy mužů.

Vyděsili se ptáci ze sna svého. Přelétali vzduchem, vyskakovali ze tmy netopýři, přivábeni nezvyklým, plápolavým světlem; kroužili ve vrcholech stromů i klikatým letem nad hlavami lidí.

Doma zatím ubohá matka svíjela se v nesmírném hoři.

Položili prkna přes nebezpečné místo, doplazili se po nich až tam, kde se otevřela zrádná země, i našli tělo mladé ženy. Kořeny skryté ve vodě zachytily její šat, jinak by byla zapadla do bezedných hlubin…

Tři dni na to už nebyla prázdna nově vybudovaná rodinná kobka Chabléových. Našla v ní poslední útulek žena v květu svých let, ubohá žena, od níž po dlouhou dobu štěstí se bylo odvrátilo; odešla se světa ve chvíli, když jí kynul lepší osud.

První, jenž přišel ji navštívit a poplakat nad kovovou rakví, byl Jan Haslinger.

Jedva promluvil s druhými, zase odešel. Už nikdy se neobjevil na Šumavě; odešel do širého světa, vzav s sebou vyplacený mu bratrem podíl. Kam šel, jak se mu vedlo, kde se usídlil, nikdo nezvěděl.

„Můj Bože,“ zdrcený otec zalkal nad rakví, „můj Bože, tvé cesty jsou nevyzpytatelny! Snad vládla trestající ruka tvá. Ach, ustaň v hněvu svém, buď milosrdný, milosrdnější než ona, která neodpustila vinníku svému i přes lítost jeho, přes pokání jeho.“

A než se vypravil pohřební průvod ze zámku, spustil dole v čeledníku starý Matěj, napolo šílený nad strašným koncem své „slečny tety“.

„Vyhlaď, o Bože, tu hanebnou čeládku sklářskou, která vším tím je vinna. Jenom zoufání může člověka hnáti na taková prokletá místa, jakým je tohle jezero, jehož kraj z ničeho nic se boří… Banda vražedná, tihle skláři!… Ti ji tam dohnali!“