Skláři/XII.

Skláři Karel Klostermann
XI.	XII.	XIII.

Údaje o textu
Titulek:	XII.
Autor:	Karel Klostermann
Zdroj:	KLOSTERMANN, Karel. Skláři. Praha : Jos. R. Vilímek, 1896 nebo 1897. s. 231–244. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Zachvěla se, zbledla, bezděky sklopila oči. I on se zarazil, dávaje na jevo, že nevyhledával setkání se s ní, ba že ani netušil, že by byla v těchto končinách. Trvalo chvíli, než vyrvalo se mu slovo pozdravu, a ještě déle, než ona mu odpověděla. Stáli mlčky proti sobě, jakoby každý se bál počíti hovor.

„Měl jsem štěstí — ani jsem se nenadál,“ konečně promluvil.

„Jak a proč sem přicházíte?“ tázala se úsečně, skoro trpce.

„Odpusťte, vyrušil-li jsem vás… Bůh je mi svědkem… kdybych byl věděl… račte prominouti… sama uznáte, že bych se nebyl odvážil takto předstoupiti před vás…“

Teprve viděla, že byl všecek ubrouzdán, blátem pokálen, oděv jeho rozedrán; nebylo věru těžko mu uvěřiti.

„Jak vypadáte! Přihodilo se vám něco?“

Našel řeč. Jal se vykládat, jak sem přišel. Pan Ferdinand se pachtil za jeřábky, uloživ mu mlčení, aby neplašil zvěř. Lehla naň nuda a nevěda, jak by ji zahnal, umyslil si, že vyzkoumá, odkud přichází potok, protékající „Lávkami“.

„Byla to hanebná cesta divočinami,“ pokračoval v samém smíchu; „nebyla to vlastně cesta žádná; nebylo místy možno i podél břehu se dráti neprostupnými houštinami; místy dokonce příkré skalní stráně lemují tok této vody, že nezbývalo než užiti samotného řečiště, skákati s balvanu na balvan, ba i broditi se vodou. Však co na tom? Jsem odměněn, ani bych se nebyl nadál… mohu se s vámi rozloučiti, dáti vám s bohem, bez formality, od srdce… zítra stane se tak ve vší formě… pozítří odjedu…“

„A proč už odjíždíte? Vždyť jste ještě se nezmínil o nějakém úmyslu, opustiti nás. Nelíbí se vám u nás, pochopuji… Přišel jste k nám z velkého, šumného světa, a u nás je smutno…“

„Křivdíte mi, paní svakyně. Dobře víte, že u vás smutno není, a že sotva by se našel člověk, jenž by nepokládal za štěstí, tráviti u vás celý svůj život. Ale vše má své meze, a bylo by neslušno, zneužívati pohostinství…“

„Nás nevyrušuje nikdo, příbuzní nejméně.“

„Právě jsem se přesvědčil, že tomu není tak, jak ráčíte říkat: vás na příklad jsem vyrušil… Pochybuji, že jsem vám přišel vhod…“

„Těžko vám odpověděti. Nenadála jsem se, že by kdo sem přišel… ulekla jsem se, to je vše. Ostatně, na těchto místech nepřijímáme hostí,“ doložila, a pablesk lehounké ironie přeletěl přes krásnou, dotud velmi vážnou její tvář.

Uklonil se.

„Ovšem, ovšem,“ pravil, „stojím tu až příliš dlouho. Za půl hodiny padne soumrak, a je čas ubírati se domů. Jak mě zde vidíte, nemohu vám nabídnouti svůj průvod. Půjdu tedy sám a než rozloučím se s vámi, povím vám pouze, že do smrti nezapomenu krásných, u vás zažitých dní. Povím vám, že odcházím s pocitem, že poprvé v mém životě se usmálo na mne slunce mého štěstí. Děkuji vám srdečně za vaši dobrotu a přeji vám nebe na zemi. Moje myšlénky a tužby budou vás provázeti na vašich cestách, nezapomenu vás nikdy a… snad… snad… až nastanou jiné doby, zase se vrátím a zase mi bude svítit slunce.“

Slova jeho pronesena byla hlasem tak opravdově vřelým, že nemohla se minouti cestou k jejímu srdci.

Stála před ním v hlubokém stínu, takže snad ani neviděl, jak střídavě se rděla a bledla.

„Děkuji vám. S bohem!“ zašeptala.

„S bohem…“

Podal jí ruku, a ona viděla, že na té ruce lpí krev.

„Poranil jste se?“

„To nic není, ani jsem toho nepozoroval… bezpochyby, jak jsem se dral houštinami, zachytila se nějaká ostrá větvička.“

Sehnula se k vodě, namočila šátek a utřela krev s jeho ruky.

A jak se ho dotkla, všecek se zachvěl.

Setkaly se jejich hledy, viděli navzájem celou svou duši. Nebylo třeba slov, aby si všecko řekli.

Ale nad nimi se vznášel, jako onen luňák nad černými vodami, duch umírajícího v dáli…

„Jene, pro milosrdenství boží vás prosím, opusťte mne, jděte domů!…“

Neodpověděl. Chopil její bílou ruku a vtiskl na ni žhoucí políbení.

„Jene, jděte…“ prosila úpěnlivě, „víte, že… že…“

„Lucilie, jak je bůh nad námi, já se k vám vrátím. Věřte, že šťastné řízení osudu, že vyšší vůle nás svedla; té vyšší vůli budu děkovati za tento blažený okamžik pro všecky dni svého života…“

„Vraťte se, Jene, až…“

Neodpověděla; plaše se ohlédla, jakoby slyšela zlostné zamávnutí křídel poletujícího vůkol ní luňáka.

On pak ještě jednou políbil chvějící se teplou, bílou ruku a odešel.

Zůstala sama. Od východu se valilo šero, předchozí noci. Splynuly v jedno dlouhé, černé stíny, smazaly hroty, výklenky a sruby protivné stěny i s pokrývající je klestí, pohltily vše vůkol, obestřely stromy i skály jednotvárným závojem. Jasný blankyt nebeský se přioděl temnošedým hávem, na němž vzplanuly dlouhé, nachové žíhy, pluly mráčky, lemované ohněm. Z černých vod vystupující páry zhoustly v bělavou mlhu, jež překypovala přes břehy a objímala pně starých stromů.

Mladá paní usedla ještě jednou. Srdce se jí svíralo bolem, a přece v duši vykvetlo nesmírné blaho. Ozval se u nitra plesající hlas:

„On tě miluje, miluje, miluje!“

Hlas ten zvítězil nad hořkými myšlénkami, nad trpkými vzpomínkami i nad bolestí rozloučení.

Zaplakala, usedavě zalkala — ale byly to slzy, jež srdci ulehčují. Seděla dlouho; rosa padala, páry se srážely, oděv její provlhl.

Pojednou jí bylo, jakoby mrazná ruka se jí dotkla. Vzchopila se. Vše halil soumrak, pod klenbou stromů zavládla černá noc. Pojala ji úzkost, černé otvory mezi stromy příšerně na ni zíraly; zdálo se jí, že se hrouží do neznámých, věčně temných končin. Bylo poprvé, že tak se opozdila; doma snad už na ni čekají.

Ale jak se měla vydati dříve? Měla jíti s ním, s Janem? Co by lidé řekli?

Vydala se, ponořila se v lesní tmu. Nebylo tam tak hrozno, jak si to představovala; ostatně, kratičký kousek cesty, a měla za sebou vysoký les. Jak z něho vyšla, jak otevřela se před jejím zrakem pláň, mlázím porostlá, zdálo se jí, že kráčí ještě v plném denním světle. Stál již na nebi srp měsíce, ale na západě plály kotouče ohnivého světla, přecházející v lem růžových červánků.

Došla zámku. Již se tam po ní sháněli, společnost již byla v prostranné jídelně.

Vběhla do svých komnat, dala ohlásit, že se vrátila, že se opozdila, a vykonavši potřebnou toaletu, objevila se ve společnosti, záříc krásou. —

A pozdě v noci, když vše ulehlo, hořela ještě lampa v Lucilčině ložnici, a při jejím svitu hovořily dvě ženy.

„Jsem tvou upřímnou dcerou, moje matičko… vše ti povím, co mne blaží a tíží, ničeho ti nezatajím…“

„Mluv, Lucilie, ulehči srdci…“

„Ach, matičko, viděli jsme se sami dva v lese, u jezera, a řekli jsme si, že se milujeme. Neřekli jsme si to v pravdě, ale víme to, víme to oba… nebylo třeba, vyznati si to… A viď, matinko, je to hřích, že ho miluji, dokud onen žije… Prosila jsem ho, aby odešel, a on je čestný… uposlechl mé prosby, šel bez odkladu… a pozejtří odjede, daleko, daleko, a nevrátí se… a já přece myslím, že jsem na sebe uvalila zlou vinu…“

Dala se do pláče.

Matka ji objala něžně, dobrá slova k ní mluvila…

„Upokoj se — doufej, že konečně minou dnové zkoušení tvého, že dobrotivý osud přetne pouta, jichž tobě přetrhati nelze; pak vzejde ti nové štěstí, tím větší, čím déle ti bylo odpíráno.“

„Ach, matičko — zdá se mi, že přijde pozdě… mladá léta utíkají…“

„Nezoufej, dítě!… Mládí trvá, dokud si je udržíme. I tvůj čas přijde, a já v tobě ožiju…“

Dlouho spolu hovořily, až dohoříval olej v lampě.

Obrátilo se ještě několik dní, a v Jezerném zavládl klid. Jan Haslinger odejel první, po něm pan Chablé, jenž zahájil svoji činnost v příčině zakoupení bavorských zrcadláren; posléze mladí manželé. — Rozstala se nejmladší dcera s rodným, otcovským krbem, rozloučila se s rodiči a přes to, že mnoho slz prolila, opouštěla svůj dosavadní pobyt s blahem v duši.

Dojeli do Janova za výtečné pohody i byli slavnostně uvítáni. Starý Haslinger žehnal nevěstě své na prahu nového domu, bohatě a vkusně vyzdobeného; pak odevzdal všecky klíče synovi, řka:

„Ode dneška jsi neobmezeným pánem všeho, můj Antoníne! Zbude ti pouze vyrovnat se s bratrem Janem, jemuž na hotovosti dávám podíl rovný tvému. Rozumíš obchodu a světu lépe než tvůj otec, jenž už dávno se přežil a touží už jen po odpočinku. Dílo svoje jsem vykonal, jak jsem mohl a uměl. Odejdu spokojeně za matkou tvou, jakmile jen Pánbůh mě zavolá. Vy pak buďte svorni a šťastni, abyste dětem, jež Bůh vám pošle, odevzdati mohli zděděný majetek, pokud možno rozmnožený.“

Syn plakal, líbal otcovy ruce, děkoval na stokrát; nevěsta objala vetchého kmeta, slibujíc, že do smrti bude Antonínovi vzornou, milující manželkou.

„A nyní, děti, zvláště ty, moje drahá nevěsto,“ dále mluvil staroch, „přistupte sem a vizte zde nejlepšího, nejnezištnějšího přítele, jejž nebe mi uštědřilo…“

Mladý pán ho znal, všemohoucího, přísného a přece tak dobrotivého pana řiditele Kroužilovského panství, vážného pána s oholenou tváří. Stál po boku kmetově.

„Ano, milé děti, v této vážné chvíli vám to povídám, v této době, kdy přestávám býti pánem a vládcem toho, co zde vidíte. Bez tohoto výtečného přítele, milý Antoníne, nebyl bys pánem a majitelem, nanejvýše nájemníkem této půdy, odvislým člověkem, jehož lze každou chvíli vyhnati. Jeho dobrotě, jeho pomoci děkuješ své štěstí, svůj majetek, svou nezávislost…“

„Ach, drahý příteli,“ ozval se řiditel, a neskonalá dobrota, jež trůnila na jeho vysokém, lysém čele, jakoby se snášela na mladý, před ním stojící párek, „ach, drahý příteli, nesmírně přeceňujete skrovné služby, jež jsem vám mohl prokázati. Na mém místě byl by tak jednal každý, kdo by se byl setkal s člověkem tak ctihodným, jaký je váš dobrý otec, mladý pane, váš tchán, milostivá paničko…“

Avšak starý Haslinger mu nedal domluviti.

„Neodmítejte, drahý pane, neodmítejte mých díků, snad posledních, jež vám vzdávám. Můj syn ví… jemu netřeba říkati… ale třeba, aby i moje spanilá nevěsta věděla, čím jsem vám povinen. Proto chci a prohlašuji zde veřejně vůli svou, aby můj syn vám zachoval největší úctu a vděčnost až k hrobu, aby dbal vašich přátelských, moudrých a osvědčených rad, jichž dojista nikdy mu neodepřete, zkrátka, aby na vás přenesl všecku lásku, úctu a důvěru, kterouž jako dobrý syn vždy míval k vlastnímu otci. Jest mlád, nemá zkušeností, a já klidně odejdu, věda, že vy, velectěný příteli, mu budete rádcem vždy a ve všem.“

Řiditel se uklonil.

„Neračte o mé dobré vůli pochybovati, příteli nade všecky vážený. Jsem ovšem přesvědčen, že mladý pán se obejde i bez mé rady; znáť svět lépe než já, nabyl vzdělání mnohem většího než já; nicméně, kdyby mladý pán kdy se utekl ke mně o radu, nebo kdyby viděl nebo se domníval, že to neb ono by se mohlo provésti s větší výhodou, neopomenu sděliti se s ním o svých náhledech, čili, nazýváte-li to tak, poraditi mu. To vám slibuji svatosvatě, a víte, že jsem slibu svému vždy dostál.“

Výraz tváře řiditelovy byl slavnostní, a jeho hlas zněl vznešeně. Starý Haslinger byl tolikou dobrotou dojat k slzám, rovněž mladý, jenž sliboval, že nikdy nezapomene slov otcových; jedině v duši mladé paní se ozvala jakás neurčitá nedůvěra. Mladou, dětinnou hlavinkou projela myšlénka, že velectěný přítel jejího tchána má do sebe cosi strojeného, že možná není tak upřímný, jak se jeví. Než, pozorujíc všeobecnou náladu, uzavřela v srdci city nedůvěry a nezmínila se o nich nikomu. Nicméně pilně naslouchala jeho řečem, studovala se ženským důvtipem jeho pohyby, rysy jeho obličeje, hru očí, veškeré jeho sobě vedení, a výsledek těchto studií byl, že si řekla:

„On je docela jiný, nežli můj otec a můj tchán!“ —

Nedopředla těch myšlének, pohltily je jiné.

Nastoupil vládu svou podzimek. Přihnaly se mraky od západu, přivalily se husté mlhy, rozzuřily se bouře, vichřice, lehla tma a s tmou nuda; nasákla půda vlhkem, bylo bahno, kam noha stoupla.

Avšak na Janov nuda nedozrála. Tam kvetlo štěstí; tam bylo útulno a milo, a byť i méně bylo hostí než v Jezerném, mladé paní se nezastesklo, a dopisy do Jezerného rodičům posýlané zcela jinak vyznívaly, než svého času listy Lucilčiny ze Sosnovky.

Ale otec málo mohl těšiti se z nich; jeho zaujalo tou měrou provádění jeho plánů v příčině zrcadláren bavorských, že skoro úplně se vzdal rodinného života. Zůstavil choti svůj útulný dům, snesl na syna řízení Jezerenských skláren a přestěhoval se do sousedních Bavor. Z počátku vše se bralo směry mnohoslibnými. Pan Chablé zakoupil dva závody skoro rázem za hotové; hned na to třetí, jejž vyplatil s polovice. Vydal se úplně z hotových, ale, kdož prodali, byli spokojeni, chválíce si dobrý, výnosný obchod.

„Kdybych byl deset let vyráběl zrcadla,“ liboval si jeden z dosavadních majitelů, „nebyl bych měl tolik čistého výdělku.“

Věci skutečně braly se tak, jak pan Chablé předvídal: rychlé, nenadálé postupování jeho a vysoké nabídky, které Bavorákům činil, překvapily je.

Ale byly ještě tři takové závody, jež bylo třeba zakoupiti, chtěl-li se zbaviti vší soutěže, a právě z těch byl jeden nejmocnější. Ale nebylo lze pochybovati: nabídnouti majiteli hotových peněz, a byl by mu závod prodal.

Pan Chablé počal vyjednávati o koupi; nabízel majiteli značný obnos, přesahující skutečnou cenu závodu a splatný za rok. Pan Buchmann — tak jmenoval se onen průmyslník — byl člověk zámožný, ba bohatý; nemělť potřebí peněz, ale jemu z toho spěchu nějak se rozbřesklo v hlavě. Znal pana Chablé, věděl, že zakoupil už tři závody; ani nebyly ho tajny pohnutky, jež přiměly českého továrníka k těmto podnikům. Zakoupení závodů na bavorské půdě ho nepoděsilo, viděl v tom jedině vystřídání se konkurentů, nikoli nebezpečnější soutěž. Nebyla-li spotřeba výrobků taková, že několik vyrabitelů dobře mohlo podle sebe obstáti?

Ale nyní pan Chablé se obrátil přímo k němu, i jeho závod chtěl koupiti. Nechoval k němu nejmenší nedůvěry, byl jist, že pan Chablé bude moci i chtíti mu vyplatiti kupní cenu v ustanovené lhůtě. Ale proč tak pospíchal ten pán? Proč, když po roce mohl zaplatit hotovými, nevyčkal do roka? Že by pan Chablé pomýšlel zmonopolisovati veškeru výrobu, to ovšem ho nenapadlo na ten čas. Avšak právě uvedené úvahy dostačovaly mu, aby vyžádal si čas na rozmyšlenou. Výmluvnost páně Chabléova nezvítězila, nerozprášila obavy znenáhla vznikající v bavorském průmyslníku. Vyžádaná na rozmyšlenou doba prošla, a pan Buchmann prohlásil, že závodu svého neprodá; snad instinktivě uhodl, oč šlo; snad sdělil se o tom s ostatními průmyslníky, neboť i tito jako na úmluvu přerušili všecko vyjednávání a vidouce, že pan Chablé už se pustil do výroby, sloučili se v jakýsi kartel a vydali bojovné heslo proti cizímu vetřelci.

I utkaly se obě strany v zarputilý boj na život a na smrt. Bavorským průmyslníkům přispěla na pomoc jejich vláda; oni zajisté i pan Chablé byli poukázáni na dříví z ohromných kamerálních lesů královských, a z tohoto stavu věcí právě vyplývaly pro něho největší pohromy, oněm pak ohromné výhody: onino dostávali dříví skoro zadarmo, jemu se kladly neustále překážky, ba někdy nebylo mu lze, koupiti dříví za žádnou cenu.

Vše, vše spiklo se proti němu; vedli si, jakoby ho chtěli boykotovat; odluzovali mu dělný lid, a těm, kdož věrně v jeho práci zůstávali, činili všeliká protivenství. Že výrobky z jeho závodů byly mnohem lepší než jejich, sami doznávali, a i jeho zákazníci mu to dosvědčovali; ale konkurenti ubíjeli ho lácí svých výrobků.

Ve vzniklém boji tom pan Chablé znova osvědčil svou v pravdě kavalírskou povahu; neutíkal se k žádným nízkým prostředkům a prostředečkům, které by mu snad byly pomohly v jeho tísni. Přes to byl dobrý obchodník a měl tolik zkušenosti, že věděl, že z pravidla se tak vede začátečníkům v cizím kraji. Kdo vydrží, vyhraje — a bude-li jeho zboží i na dále lepší než zboží jeho protivníkův, bude i marné úsilí potlačiti ho. Proto byl dobré mysli. Do roka bude jinak: přihrne se proud peněz, provedou se různá zlepšení, on zřídí sám několik nových závodů na přiměřených místech a udusí soutěž. Zatím bylo potřebí vyráběti a prodávati se škodou; budoucnost to nahradí.

Za takových zápasů a úvah minula zima, první, kterou neztrávil v kruhu své rodiny.

Smutné doby byly v Jezerném. Choť a dcera byly skoro pořád samotny, poněvadž pan Ferdinand byl zaujat řízením českých závodů tou měrou, že přicházel málokdy do zámku.

Hučely, řádily vichřice, sněhové bouře, budily v srdcích žen smutné, trapné vzpomínky; táhly nekonečné mlhy, lehaly na duši jako těžký sen. Odhoupal je vítr, že odtáhly, valíce se přes skalní stráně a zelené bory, ale jedva minuly, jiné se přivalily, přinášejíce novou nudu, šero a tmu bez konce.

Přehnaly se ty větry, bouře a mlhy i přes Sosnovku; řádily, zuřily jako na Jezerném, ale neodnesly spoutanou v bídném těle duši, toužící po vysvobození už tolik let.

Jako trouchnivějící kmen v lese, nehybně, bez nejmenší vlády, nešťastný Jahoda trávil dni své na loži. Po měsíce už nepromluvil ani slova, jenom oči těkaly po úzké prostoře, utkvívajíce chvílemi na obraze Ukřižovaného. — Nemocný nepožíval skoro už žádného pokrmu, jedině neuhasitelná žízeň trápila ho, a kdož mu podávali sklenici vody, reptali, jak ve dne v noci jim nepřeje odpočinku. Nemocný slyšel jejich řeči a nemohl odpovídati leda stonem.

A nebe neslitovalo se nad ním.