Skláři/XV.

Skláři Karel Klostermann
XIV.	XV.	XVI.

Údaje o textu
Titulek:	XV.
Autor:	Karel Klostermann
Zdroj:	KLOSTERMANN, Karel. Skláři. Praha : Jos. R. Vilímek, 1896 nebo 1897. s. 269–279. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Uplynulo zase šest let. Mnoho změn přinesla doba ta.

Katastrofa stihnuvší Vitunské strhla do svého víru i skláře-kavalíra na Šumavě. Ten marně se vzpíral záhubě: neodolal; jeho dalekosáhlé plány sřítily se; nezdar za hranicemi měl v zápětí dokonalý úpadek.

Konkurenti jeho koupili bavorské závody; a za nedlouho i Jezerenské sklárny, zámek, lesy, hospodářství, zkrátka vše, čím vládl, octlo se v rukou cizích. Skoupila to správa německého knížete S***, s kterým Chabléovi, nedávno tomu, udržovali styky tak přátelské.

Této poslední rány starý pán se nedočkal; než došlo do této krajnosti, smilovala se nad ním smrt, a uložena jest tělesná jeho schránka v rodinné hrobce na výslunné výšině, odkud do nedávna jeho oko mohlo přehlédnouti vše, co jeho bylo, jeho štěstí jeho požehnání.

Těžce umíral ubohý kmet. Nejvíce rmoutilo ho, že třetí jeho zeť nejen nedostal slíbeného věna, nýbrž že pozbyl ještě části vlastních peněz, jež mu svého času svěřil na zakoupení bavorských skláren.

„Ach, otče, otče!“ lkal syn Ferdinand, rva si vlasy před vchodem do kobky, „zůstavil jsi nás žebráky, mou matinku a mě… Co si počneme?“

„Neruš klidu zesnulého,“ ozval se podle plačícího mírný, laskavě domlouvající hlas, „věř, že do posledního dechu byl poctivcem. Kdo může za neštěstí?…“

Stál podle něho Antonín Haslinger; objal jej.

„I ty budeš živ,“ pokračoval, těše švakra; „pomysli, i já jsem utrpěl citlivé ztráty, ale Bůh je mi svědkem, že ctíti budu památku zvěčnělého po veškerý svůj život. Vpravíš se do nových poměrů a budeš žíti klidně, třeba šťastněji než on v bohatství svém; já pak ti slibuji, že nikdy, nikdy nebudu tě soužiti jakýmikoliv nároky na věno své ženy, ba chci, aby peněz těch se užilo na ukrytí schodků, aby po nebožtíkovi zůstala čestná památka.“

Mladý Chablé děkoval švakru svému se slzami v očích.

Tak se stalo. Kdo za panem Chablém co měl, neztratil krejcaru; ba všickni zřízenci, všickni dělníci obdrželi po odbytném, vedle vykonaných služeb svých.

Ferdinand Chablé koupil z trosek jmění otcova malý statek, na němž se usadil. Ubohého starého Matěje vzal k sobě. Nedlouho po svém přesídlení se z Jezerného oženil se s chudou dívkou, dcerou lesníka; žil šťastně a spokojeně.

Paní Amalie nepřežila dlouho smrti svého chotě; asi rok po jeho odchodu složili i ji v rodinné kobce, která jedině zbyla Chabléovým z veškerých pozemků Jezerenských.

V závodech jiné zavládly ruce. Správa knížecí ustanovila se na tom, že bude pokračovati ve výrobě skla; ale dosavadní dělný lid vyměněn byl jiným, povolaným z ciziny. V zámku usadili se knížecí úředníci, samí Němci cizozemci, kteří zřídili tu společnost uzavřenou, nevyhledávající žádných styků s domácím obyvatelstvem. Pan Chablé byl také cizinec, ale jedva se tu usadil, srostl s lidem, přilnul k němu, spřátelil se s tužbami a radostmi jeho. Nyní bylo jinak: kníže už nikdy neukázal se ani na svých závodech ani na velkém v Čechách zakoupeném panství; peníze, pokud jich nespotřebovali jeho úředníci a zřízenci, plynuly do ciziny, a nic, nic nevracelo se z nich. — Později se stalo, že ústřední správa knížecí, jakoby chtěla navrátiti se k původní na Šumavě kočovné soustavě, přeložila závody, co jich tu bylo, o hodinu cesty dále do lesa, za nevhodné pokládajíc místo, kde dosud stály.

Povídá se, že páni úředníci značně zbohatli následkem tohoto přesídlení; domácí obyvatelstvo nemělo z toho valného užitku, poněvadž i k stavbám přivoláni byli cizí dělníci, jen nádenníci přibráni z okolí.

Se závody odstěhovalo se ze zámku i úřednictvo, pro něž se vystavěly nákladné byty.

I pustnul útulný stánek Chabléových; co bylo lze odnésti, sošky, štukatury, dřevěné vykládání stěn, ba i prkna z podlahy, dvéře, rámce, okenice, všecko odnesli… Netrvalo dvacet let, a se zemí srovnali zříceninu, již z něho udělali. Mech, traviny, vřes, kapradí, plavuň, vrbice, nať borůvková zarostly někdejší záhony a cestičky; cizinec, jehož noha tudy kráčí, nevidí nejmenší památky práce lidské.

Ale památka těch, kdož zde žili a byli, památka Chabléových nevytratila se z paměti lidu. Žije dosud, přechází z úst do úst, jako legendy dávno zašlých časů. Rodinná kobka stojí vysoko nad temnými lesy, na výslunné výši, a k ní tíhne toto podání, stejné v jádru svém, měnící se v podrobnostech…

Než odpusť, laskavý čtenáři, předběhli jsme události, i třeba se vrátit do minulosti.

Antonín Haslinger žil na Janově se svojí mladou paní, žil, pracoval a — bojoval.

A bylo co bojovat! — Velké tisíce, na něž čítal, na nichž založil svou výrobu a svůj obchod, byly ty tam, a závazků byla síla. Sypaly se starosti, že ubohý továrník často nevěděl, jak jim ujíti. Paní Charlotta věrně při něm stála, domácnost mu upravovala, něžně ho milovala, ale o jeho starostech chudinka neměla potuchy. A dobře, že tak bylo: vždy usmívající se její pěkné líčko plašilo chmury s jeho čela, a on se chránil, aby slovem, narážkou na příčinu těchto svých starostí zkalil blankyt její duše. Vynasnažoval se, aby nebyla zbavena blahobytu, jemuž v domě otcovském byla přivykla. Dětská její duše ani nechápala dosahu katastrofy, jež stihla jejího otce, její rodinu: oplakávala smrt svých rodičů jako každé dobré, milující dítě, ale pláč její byl májový déšť, po němž slunce brzo zase se zasměje. Pád Jezerenských závodů, prodej otcovského zámku, odstěhování se bratrovo, to vše jakoby jí se netýkalo.

„Škoda,“ pravila, „bylo tam tak pěkně! Já na místě Ferdinandově nebyla bych z Jezerného odešla…“

Manžel se neodvážil vyložiti jí pravý stav věci, a ji zaujaly brzy jiné starosti a radosti, starosti a radosti mateřské. Povila manželu svému rychle po sobě dvě dítky, hošíčka a děvčátko. Pravé nebe by se bylo rozepjalo nad Janovem, kdyby nebylo bývalo boje o hmotnou existenci. Stálá tíseň rozčilovala nemálo majitele hutí, a byly též chvíle, že i paní Charlotta trpěla následkem výbuchu jeho letory poněkud prudké, ačkoli nikdy se nezapomněl do té míry, aby jí byl vyčetl, že neštěstí jejího otce zavinilo i jeho nesnáze.

Jednou k večeru — byl horký letní den — pan Antonín vešel do salonu. Bylo na něm vidět, že byl neobyčejně rozechvěn. Manželka ho vítala po svém, s tváří usmívavou; bílá, hebká ručka položila se na jeho rámě. Odstrčil ji, téměř na ni nepohledl. Zarazila se.

„Co je ti, můj drahý?… Nepoznávám tě; ublížila jsem ti něčím?“

„Ach, nech toho štěbetání,“ odpověděl nevrle; „jsi dětina; což myslíš, že člověku je věčně do smíchu?“

Utřel si šátkem pot s čela a mlčky usedl na křeslo. Ustoupila stranou, všecka polekána. Celý onen den ho neviděla, ani k obědu nepřišel, přikázal, aby oběd mu byl poslán do pisárny, že nechce vytrhnouti se z práce.

Po chvíli zase vstal a několikrát přešel pokojem, o paničku ani okem nezavadiv. Ta jen viděla, že pěsti jeho křečovitě se sevřely. Najednou před ní stanul, oči jeho jen jen plály.

„Čert aby za těchhle poměrů sklářil!“ pravil zlostně. „Už toho mám po krk! Praštím vším a odstěhuji se třebas do pekla…“

„Pro boha! Stalo se něco?“ tázala se bázlivě.

„Stalo, nestalo. Stávají se vlastně pořád nemilé věci; obchod vázne jako v… Jezerném. Naši lidé také za nic nestojí; kam člověk pohledne, všude škoda, nic než škoda. Pokorného jsem vyhnal…“

Mladá paní nevěřila svým uším. Pokorný byl účetní a pokladník v jedné osobě; pět let už byl na Janově, a byť pan Antonín časem si stěžoval na jeho zdlouhavost, přece nikdy nic se nepřihodilo, co by nasvědčovalo, že by to s ním mohlo dospěti k takovým koncům. Pokorný byl člověk skromný, úslužný, blízký čtyřicítce; paní Charlottě se líbil skromný způsob jeho mluvy, říkávala, že je jí ho líto, kdykoli na něho se podívá. Slyšíc, že manžel ho vyhnal, cítila slzy, jimiž oči se naplnily.

„Není možná!“ pravila. „Toho chudáka jsi vyhnal? Čím se provinil?“

„Čím se provinil? Povím ti hned. Spí! spí! pořád spí! Člověk by se zbláznil, vida jeho nemotornost a zdlouhavost… a ke všemu nejsem jist, neokrádá-li mě. Dokázat mu nemohu nic, ale včera jsem slyšel divnou řeč se strany, které musím důvěřovati.“

„Antoníne, prosím tě, nepřenáhli se… je to chudák! Jsem přesvědčena, že se mu křivdí. Pomysli, co počne ubohý člověk? Kde se uchytí? Můj otec, pokud živ byl, nevyhnal člověka ze služby…“

„Tvůj otec byl muž velmi hodný, ale přílišný dobrák, a taková přílišná dobrota nevede k ničemu… Kdyby tvůj otec byl býval méně — dobrácký, byl by dnes — živ a tvá matka taky…“

Mladá paní dala se do pláče.

„Vyčítáš mému otci přílišné dobráctví?“ tázala se. „Přivádíš jeho smrt v souvislost s touto jeho vlastností? Jak tomu mám rozuměti?“

Zamračil se, zaťal pěsti a pravil: „Neměl svěřovati peněz těm Vitunským… a s Jahodou mohl jednati jinak…“

„Jak? Já tomu nerozumím!“ pravila mladá paní.

„To je svatá pravda, že tomu nerozumíš! Ani tomu nikdy nebudeš rozuměti, proto se netaž a zůstav myšlení mně!“

Mladé paní napadlo, že už v den, kdy poprvé zavítala do Janova, zesnulý její tchán varoval svého syna, jejího manžela, před přílišnou prchlivostí; ona tuto jeho vlastnost při něm už několikrát zpozorovala, avšak dosud zlost jeho nikdy nebyla se obrátila přímo proti ní. Naproti tomu často kratinká, mírná její domluva přivedla ho opět do pravé míry, ukonejšila hněv; o jejím otci pak vždy mluvíval s největší úctou a láskou. Dnešní jeho řeč dotkla se jejího srdce jako břitký nůž; však přemohla pláč a odpověděla tiše, něžně:

„Nezlob se, můj drahý! Odpusť mi, ublížila-li jsem ti. Vím, že nemám s to rozum, abych ti dávala rad; u mne mluví, rozhoduje jedině cit… avšak pověděti bys mi mohl, čím se provinil Pokorný, a kdo tě na jeho vinu upozornil?“

Tu on pravil, stále přecházeje pokojem:

„Jsi dobrá, vzpíráš se, podkládati komu zlých, nekalých úmyslův a činů, ale nerozumíš tomu. Já pak, zaujat jinými starostmi, nemohl jsem sledovati počínání Pokorného. Že je ospalec, zdlouhavec, dávno jsem viděl… ale to byla jen taková jeho rouška, pod kterou skrýval nekalé své konání. Nyní jsem o jeho nepoctivosti přesvědčen. Ať okrádá jiného!“

„A jak jsi se přesvědčil?“

„Upozornil mě náš jediný opravdový přítel, Kroužilovský pan řiditel, jenž ho vyzkoušel…“

„Však jsem si to myslila…“

„Pochybuješ o vřelém přátelství tohoto pána? Prosím tě, abys už nikdy se nevracela ku podezřívání přítele tak osvědčeného!“

Paní Charlotta umlkla. Neurčitý cit ji varoval před Kroužilovským řiditelem. V srdci svém nedůvěřovala otcovskému příteli svého manžela, a strach před ním vítězil neustále nad prostou, dětinnou její myslí. Vidouc Antonína rozzlobeného, neříkala už ničeho, ale když hněv jeho poněkud se utišil, vymohla na něm, že Pokorný zůstal. Manžel, povahou svou dobrý, litoval svého přenáhlení a prosil sám choť svou za odpuštění. Bouře se přehnala, manželé žili spolu jako dříve, ale bůh chraň každé manželství před první bouří: vracívá se z pravidla a ruší lad. Prchlivec, byť srdce dobrého, ve hněvu svém zasazuje rány, které zůstavují palčivé jizvy; prchlivec se vmlouvá do svého hněvu, a hněv jeho stává se čím dále tím trvalejší; zdá se, že, cítě vinu svou, přenáší trpkost myšlének svých na svou oběť, zvláště je-li mu stále na očích; hledá omluvu a nalézá ji, řka sobě, že oběť jeho jest vinna vším.

„Jen v jednom mi buď po vůli, má drahá,“ pan Antonín pravil choti své, „jen v jednom: nepochybuj o poctivém smýšlení našeho osvědčeného přítele; připadá mi, že nebožtík otec by se obrátil v hrobě, kdybys byť jen v myšlénkách mu ublížila.“

A vskutku, pan řiditel se osvědčil znova. Sám, jak přísahal, neměl, čím by majiteli hutí pomohl v tísni, ale zprostředkoval mu půjčku třiceti tisíc zlatých, a peníze tyto přivedly vše do rovné váhy, tak že pan Antonín si mohl oddechnouti.

Vida, že nové poměry nedovolují vývoz do ciziny, pan Antonín omezil se úplně na širší odbyt domácí. Výrobky jeho byly lepší než zboží vyráběné jeho otcem, neboť sklářství za dob právě minulých značně se povzneslo; přes to obchod Haslingerův nikdy už nenabyl dřívějších rozměrů, poněvadž přestaly velké dodávky vojenské, které otci tak vydatně pomohly na nohy. Na závodech i pozemcích jeho ovšem vázl značný dluh, ale, jak se podobalo, vše se neslo k dobrému, pomalu, ale tím jistěji, bez velkých, odvážných spekulací. Zejména v Uhrách mladý továrník si získal velikého odbytu, tak že skoro celý jeho obchod počal se nésti tímto směrem. Clo průchodné skrze Bavory bylo velmi nepatrné, a tím dána možnost, voliti cestu velice lacinou a pohodlnou: povozy Haslingerovy dopravovaly zboží přes hranice do Pasova na Dunaji, tam se naložilo na lodi a odvezlo se do Pešti, kde byl sklad, jenž časem se rozšířil v rozsáhlou filiálku. Dobrá jakost skla, levná jeho cena a solidní, vkusná výroba, vše zaručovalo trvalý úspěch a skýtalo naději, že za nedlouhou dobu zboží toto opanuje trh.

Tou měrou, jakou se lepšily vyhlídky do budoucnosti, vracel se klid do duše Antonínovy. Vzpomínal otce svého, jenž po dlouhou řadu let žil v tomto od světa odloučeném zákoutí, jež nejen že ho uživilo, ale i k zámožnosti přivedlo. Co by byl řekl dobrý, skromný stařeček, kdyby on, syn, uposlechna nálady, vyšlé z okamžité tísně, byl pohodil místo rodné, tolikerou prací vzešlé v jeho majetek…

A blankytné oči, jasné čílko, růžová, smavá líčka jeho žínky! Jak kochal se v nich! Jak tomu byl rád, že minuly doby kritické, nezakalivše mraky svými nebe spokojenosti její! Trpký osten na vždy by byl zůstal v dětinném srdci… Pomyšlení, že otec, byť nikoliv vinou svou byl svržen s výše své a že pádem svým způsobil neštěstí manželovo, bylo by zničilo illuse její. Lépe, že nevěděla; vždyť děsný konec sestřin a smrt rodičů přinesly jí dosti hoře…