Skláři/VIII.

Skláři Karel Klostermann
VII.	VIII.	IX.

Údaje o textu
Titulek:	VIII.
Autor:	Karel Klostermann
Zdroj:	KLOSTERMANN, Karel. Skláři. Praha : Jos. R. Vilímek, 1896 nebo 1897. s. 146–168. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Není krásnější krásy nad Šumavu na sklonku pozdního léta. Počasí stálé, vzduch čistý, nepřesycený vlhkem jako jindy. Tráva bují, zelená se a žloutne zároveň, pavučiny ji spřádající lesknou se, jako by byly utkány z čistého stříbra. Klenou se smrkové lesy, hustě, do nedozírna, černají se blíže oku, modrají se v dáli, koupají se v jasu záře slunečné, která je obetkává lehounkým, třepetným závojem. Tu odstíny jemné, sotva znatelné, tam příkré protivy třpytného světla a hlubokých stínů, jas a šero, den a noc, vše vedle sebe, vše v jedno splývá, zase se rozchází a opět se pojí. — Kde příroda do temnozelených borů vtrousila listnaté stromy, buky, břízy, javory, tam vzplane les v kráse nevýslovně pestré. Listy buků se rdí všemi odstíny červeně, rudě, ohnivě, nachově hoří; zdá se, že ze starých, bělošedých kmenů růže vyrůstají; bílé břízy stříbrem lemují močály, na nichž roste modravě zelená kleč, a kouzlí lesklé pruhy a žehy na skalní stráně, poseté šedými balvany; žloutnoucí ve všech odstínech široké listí javorů dovršuje tuto pestrost…

Než, všecka tato krása marně se rozvíjela před očima ubohé matky, která vážila dlouhou cestu skrze lesy, přes hory a doly, cestu bídnou, křivolakou, posetou drobným kamením, plnou výmolů; její myšlénky daleko ji předbíhaly, a vracejíce se, tížily srdce. Nedbala hrkání povozu, necítila otřesení, pouze to těžce nesla, že tak zdlouhavě cesty ubývalo.

V zimě, když nastala dobrá sanice, bylo lze uraziti vzdálenost mezi Jezerným a Sosnovkou za jeden den. V dobách letních takový výkon jevil se naprosto nemožný, a nezbývalo než přenocovati v městečku V., které tehda slynulo ještě bídnějšími hospodami než za dob nynějších. — Když paní Chabléová ve společnosti svého chotě byla poprvé v Sosnovce brzo po dceřině svatbě, jeli tam jinou cestou, poněkud lepší ale delší. Tehda strávili noc u jakési známé rodiny statkářské; nyní za živý svět by byla nevolila této cesty, už proto, že nebyla by se chtěla sejíti se známými; nebylať by dovedla se přemoci, a zdálo se jí nanejvýše ponižujícím, zmiňovati se před cizími lidmi o svém soužení. Volila tedy raději přenocovati ve V., přes to, že věděla, co ji tam čeká.

Když nazejtří dojela do Sosnovky, den už se chýlil. Teprve byla jí patrná veliká protiva mezi touto hutí a Jezerným. Tam vše se usmívalo, vše skýtalo pohostinného útulku; zde bylo neladno, pusto, přes to, že krajina byla snad ještě krásnější. Žádná zahrádka, žádné upravené cesty, huť i panský dům stejně černé, začazeny kouřem, nic, co by nasvědčovalo, že tu vládne po boku majitelově mladá paní, jíž připadl úkol, okrášliti mu pobyt. Když tu byla z jara, ovšem nebylo jinak, ale tenkrát nemohla se tomu diviti: pan Jahoda tu trávil po dlouhá léta samotářský život mládenecký; nyní ovšem, po čtyřech měsících aspoň počátek mohl se učiniti, aby bydlo vypadalo útulněji.

Jak dojela před panský dům, nikým nevítána, ač ji byli viděli, neboť několik lidí vyběhlo z huti a z brusírny, spatřila u samých vrat muže ještě mladého a obstárlou ženu; nikdo z nich se nehnul, nepřistoupil — nepozdravili ani, čuměli, otvírajíce ústa.

Kočí seskočiv s kozlíku, otevřel dvířka kočáru.

Ti u vrat stále čuměli, nemluvíce slova.

„Kde je pán?“ tázala se.

„Pán? — hm,“ vece muž, jako by těžko chápal.

„Nu ano, pán!“

Ukázal prstem k nedalekému stavení, dle zevnějšku skladišti; neměloť oken a nekouřilo se z něho.

„A kde je paní?“ tázala se dále.

Muž si odkašlal.

„Paní?… ani bych nevěděl. Lízlo, nevíš, kam šla paní?“

Tázaná přistoupila o krok.

„Jemináčku,“ spustila, „což pak já vím, kde nyní je? Možná, že se vrátila z procházky, možná taky, že ne. Člověk neví…“

„Doskočte mi pro pána!“ paní Chabléová zase se obrátila k muži; „řekněte mu, aby přišel hned.“

Človíček jako by se rozmýšlel, dobře nechápal významu povelu. Po chvíli řekl:

„Kdyby paní snad vešla do čeledníku. Pán beztoho brzy přijde, nebude to trvat ani hodinu. Počítá sklo, které tyto dni se odešle. Nechce, abychom ho vyrušovali; zapověděl nám to nejednou…“

A stará žena dodala:

„Och — v tom je zlý! Když počítá, nikdo nesmí ho vytrhovati; to hned vynadá, jako mně onehda. Osopil se na mne: ‚Drž hubu, ty stará ostudo!…‘“

„Nu, jděte,“ pobízela paní Chabléová, „vezmu následky na sebe; řekněte mu, že přijela jeho tchyně z Jezerného.“

Muž pokrčil ramenoma a váhavě se vydal na cestu směrem ke skladišti. Paní Chabléová zatím vstoupila do domu, a bába ukázala kočímu konírnu.

Paní Chabléová nenašla nikoho ani v průjezdě, ani v čeledníku; ani v kuchyni nebylo živé duše; chladno tam bylo, temno a mrtvo, žádný oheň nepraskal, pouze vody šplouchaly jednotvárně do jakési kašničky; starý, polo olezlý pes vstal z pod stolu, přibelhal k ní, zavrčel mrzutě, zazívl, zavětřil a zase se vrátil na své místo.

„Bože, jak je tu divno!“ pravila k sobě a zachvěla se. „Kdo by řekl, že tu vládne moje dcera? Kam jsem se to dostala?…“

Vyšla zase ven do průjezdu. Kuchyně a čeledník byly na pravé straně chodby; chtěla vstoupiti do místností na levo, kde, jak se pamatovala, nalézaly se komnaty, obývané manžely. Položila ruku na kliku, shledala, že dvéře jsou zamčeny. Na konci chodby průjezdové byly schody, vedoucí do prvního patra; zamířila k nim, ale než k nim došla, vešel do průjezdu pan Jahoda.

Spěchal k ní rychlým krokem, vítal ji uctivě, s obvyklým melancholickým úsměvem na tváři.

„Ach, jaké překvapení, paní tchyně! — račte odpustit… nenadáli jsme se, jinak bychom vás byli očekávali… důstojně uvítali…“

Podívala se naň bystře, nepozorovala nic nápadného ve výrazu jeho obličeje.

„Co se děje mezi vámi?“ ptala se poněkud prudce, neodpovídajíc na jeho omluvy.

Pokrčil ramenoma.

„Hněvá se… nelíbí se jí tu… Nedivím se jí, není zde hezky… sama vidíte tu schátralost, ale, jakáž pomoc!… tolik nyní obchodních závazků, že jsem nemohl pustit se do staveb. Domníval jsem se, že se spokojí zatím…“

Takto dovedl ji do prvého patra, kde vešli do nízké komnaty, přeplněné různým nábytkem, bez ladu a skladu. Paní Chabléová znala tento „salon“ z dob svého prvého pobytu… nic nezměnilo se tu.

Usadila se na starodávnou pohovku, potaženou vybledlým aksamitem, nízkou, hlubokou, tak že téměř v ní zmizela; on stál podle ní, musila mu třikrát pokynouti rukou, než se posadil do křesla. Bylo tu temno; malými okny, k severu hledícími a ještě k tomu záslonami zavěšenými, vcházelo jen málo světla; jedva si viděli do tváře.

A on pokračoval ve své řeči, mluvě s pokorou, skromně, touže toliko na sebe, ani slovem jí neobviňuje.

„…Odlučuje se ode mne, pochopuji to úplně. Starosti o budoucnost, kterou jí chci zabezpečiti skvělou… mrzutosti, jež právě se stihají v obchodě… různé návyky z mládí, to vše učinilo ze mne člověka suchopárného, nezábavného… ale vůli mám dobrou, věřte mi, paní tchyně, rád bych vyhověl… ale ona mi nerozumí. Chtěla, abych ji zasvětil do svých starostí, že ráda je ponese se mnou… Zajisté, že v dobrém úmyslu toho na mne žádala… ale já jsem si myslil, že bych se prohřešil, kdybych žádosti její vyhověl. Nač jí třeba znát, co tíží mne? Tím mých starostí neubude, a jí by se kalilo nebe…“

Paní Chabléová ho nechala mluvit. Pak tázala se:

„A kde je? Připozdívá se…“

Pokrčil ramenoma.

„Chodí do lesa na procházku; často celý den tráví venku… vyhýbá se mi, vrací se, kdy se jí líbí, a já se jí netáži, abych jí nepohněval. Je úplně pro sebe… Nemluví s nikým, ani s čeledí. Zavírá se do svého pokoje a nikoho k sobě nepouští…“

Vzdechl si z hluboka.

Paní Chabléová, všecka zdrcena tím, co slyšela, zápasila s pláčem.

„Daleko to s vámi došlo,“ pravila tiše, „ba, velmi daleko za tu krátkou dobu, co jste svoji…“

„Račte odpustit,“ on ujal se slova, „řeknu to bez okolků. Vinen jsem já. Měl jsem oči a viděl jsem, jak se žije v Jezerném, široký, skvělý život, plný zábav, elegance, společností… U nás tak není a nemůže býti… nejsme tu na to vychováni. Přesadil jsem jemnou květinu z luzné, sluncem vyhřáté zahrady do syré, chladné poušti a chtěl jsem, aby mi tu bujela jako v rodné půdě. Moje svědomí mi to vyčítalo, avšak já bláhový jsem se konejšil, namlouvaje si, že z lásky ke mně se vpraví do nových poměrů…“

„A co z toho vzejde?“ vyrazila ze sebe. „Jak to s vámi skončí? — Hluboká propast otevřela se mezi vámi… Má ubohá, dobrá Lucilko…“

Vešla obstárlá žena; táž, jež obstarávala úřad kuchařky.

„Paní se vrátila z procházky,“ pravila; „řekla jsem jí, že přijela z nejmilejších paní maminka. Ona na mne vyvalila oči, neřekla slova a utekla do svého pokoje. Já jsem si myslila, že to musím ohlásit. Ach, naše paní je divná!…“

„Dobře, Nany, už jsme slyšeli;“ těmi slovy zarazil pan Jahoda stavidla výmluvnosti stařeniny. „Jdi do kuchyně, nestarej se o nic a hleď, abys nám připravila dobrou večeři.“

Stará zase šla po své práci. Tchyně a zeť zůstali mlčky hodnou chvíli podle sebe.

„Toť neslýcháno,“ promluvila paní Chabléová; „ví, že jsem tu, a nejde ke mně, ba utíká přede mnou…“

Slzy její padaly bez ustání, marně bránila se pláči.

Pan Jahoda mlčel.

„Pojďme k ní,“ paní Chabléová pravila po chvíli; „musím s ní promluvit bez odkladu.“

„Račte prominout — já vás tam dovedu, ale k ní nevejdu; marně bych ji podráždil. Snad vaší domluvou zmoudří.“

Šli. Komnata mladé paní nebyla zavřena na klíč; paní Chabléová vešla.

Paní Lucilie stála u okna; dosud neodložila pláštík, nesňala široký klobouk s hlavy, jen rukavice ležely před ní na stolku. Vidouc vcházeti matku, nepohnula sebou, obrátila k ní pouze obličej, nachové rozpálený, v němž se leskly dvě černé oči.

Paní Chabléová stanula na prahu.

„Nemáš slova uvítajícího pro svou matku, mé dítě?“ tázala se hlasem tlumeným.

Mladá paní stála jako sloup.

„Nevítáš mne?“ opakovala paní Chabléová. „Slyšela jsi, že jsem přijela návštěvou, a ty’s nepřišla mě obejmout? Čím jsem si toho na tobě zasloužila?“

Lucilie se vzpřímila možno-li ještě více.

„Matinko,“ vyrvala se jí řeč, „odpusť, ale řeknu ti přímo, co si myslím. Za jiných okolností bych tě byla uvítala s tou láskou, kterou k tobě budu chovat, pokud budu živa; ale tentokrát jsi přišla nevhod. Bič, jenž mě šlehá, sama jsem si upletla a sama se vybavím z nehodného postavení, v němž se vidím. Tať jest moje vůle, na ní nikdo ničeho nezmění, ani ty ne, matinko…“

„Jak to mluvíš, moje dítě?…“

„Buď tak dobrá a vyslechni mě. Povím ti zkrátka, že jsem se minula se štěstím, na dobro, na vždy, neodvolatelně. Chybila jsem; nezkoušela jsem svého srdce. My dva nehodíme se k sobě, to je nad den jasnější. Však to jen my dva můžeme věděti, my dva a nikdo jiný na celém světě… A proto také ten boj dobojuji sama, matinko, slyšíš, já sama!…“

Paní Chabléová, stojíc dosud u dveří, nespustila očí s dcery.

„Je to sen, co slyším, Lucilko?“ tázala se.

„Není to sen; je to smutná skutečnost. Ale neboj se, matinko, Bůh mi dal sílu, abych nepodlehla. Vedu boj s člověkem sprostým, zištným, licoměrným… Vy jste mne vychovali jemně, nepřipravili jste mě na takové zápasy… ale já se utužím sama…“

„Nemluv tak, dítě! Měj strpení… jest osudem ženy, určením jejím, vpravovati se do poměrů…“

„Ano, tak se povídá. Ale já na všeobecné fráse nic nedám. Všecko má meze. Je-li manžel člověk nečestný, surový, je-li zloděj, šejdíř vypočítavý, manželka má se také vpraviti do poměrů, jež musí nevyhnutelně plynouti z této mužovy povahy a z těchto jeho mravních zásad? — Jsem k němu přikována, abych žila podle něho jako kus nábytku, bez vůle, bez citu?…“

Tváře mladé paní hořely, z očí sršely jiskry. Paní Chabléová byla ustrnutím všecka bez sebe. Byla to její Lucilka, její dítě, jemné, mírné, plné dobroty?

„Mluvíš velmi rozhodně,“ pravila, „hromadíš těžké obžaloby na hlavu toho, s nímž osud tě spojil. Proč jsi se nezmínila dříve? Proč jsi nesdělila s rodiči, s matkou, co tě tíží?…“

„Již jsem ti řekla: ponesu sama své neštěstí! Nač do něho vplétati tebe a otce? U vás doma jsem neznala života, nyní jej znám a dle toho budu jednat!“

„Myslím, že zasluhuji aspoň tolik důvěry, abys mi pověděla vše od začátku. Dosud ti nerozumím. Tvůj manžel mluví jinak a — řeknu ti to bez obalu — mnohem mírněji nežli ty. Říká pouze, že mu nerozumíš, že se vynasnaží, aby ti vyhověl…“

„Lže! V hrdlo lže!“ zvolala náruživě. „Proto ho nenávidím, vidíš, proto! Proto už nikdy se s ním nesmířím. Vyrval mi z duše lásku, kterou jsem mu chovala, strhal do kalu moje nejsvětější city…“

„Vypravuj mi všecko do podrobna — ale věz, je-li chyba na tvé straně, že se tě nezastanu, nedám ti za pravdu.“

Paní Chabléová usedla na prostou, dřevěnou stolici, a mladá paní jala se vypravovati. Mluvila rychle, náruživě. Když domluvila, jakoby kůra jejího srdce byla roztála; dala se do hořkého pláče, padla matce k nohám, chopila se její ruky, líbala ji vášnivě a zakryla tvář v jejím klíně.

„Jak by bylo tobě, matinko, jak by ti bylo, kdyby otec tak s tebou byl jednal? Jak by ti bylo, kdybys takovým životem musila žíti?“

„Mé dítě, pojedeš se mnou domů! Dům rodičů tvých i nadále bude tvým domovem! Nevěřím, že manželu tvému jde jedině o tvé věno, ale vidím, že nehodíte se k sobě. Je to strašné, avšak nelze to měniti.“

Tma zavládla v úzké, nízké komnatce, kde dvě ženy držely se v tuhém objetí, obě usedavě plačíce.

„Pojedeš se mnou, mé ubohé dítě!“ opakovala matka.

Nechtěla ani slyšeti, stála na tom, že nepojede. Teprve po dlouhém domlouvání povolila matčinu přání, stále dokládajíc, že povede boj dále, že zhatí sobecké úmysly svého manžela.

Téhož večera ještě paní Chabléová pravila v rozmluvě se svým zetěm:

„Uvážila jsem vše, vyslechla jsem vás oba a seznala jsem, že spolu žíti nemůžete. Vezmu zítra Lucilii s sebou do Jezerného; snad zatoužíte po sobě, až budete od sebe odloučeni.“

Přisvědčil, nenamítaje ničeho.

„Očekával jsem toto rozhodnutí,“ pravil tiše, „a podrobuji se mu. Rozumíte tomu lépe, paní tchyně.“

Seděli drahnou dobu mlčky proti sobě; každý z nich očekával, až druhý se ujme slova. Konečně učinil tak Jahoda, řka po svém skromném způsobu, jejž vždy zachovával v jednání s rodiči své manželky:

„Dovoluji si otázku a prosil bych, abyste mi ji zodpověděla po pravdě a se vší určitostí. Pochopujete, že jde o moji budoucnost, o můj život…“

„Mluvte, prosím.“

„Zmínila se moje manželka o rozvodu, nebo snad hodláte vy, paní tchyně, a váš pan manžel, vzíti v úvahu možnost této eventuality?“

Paní Chabléová se zachvěla; snad teprve nyní jí padlo na duši toto významné slovo, proletěl její myslí osudný jeho dosah.

„Moje dcera ani slovem se nedotkla rozvodu,“ odpověděla; „zdá se mi hrozné, že po čtyřech měsících manželství vy, pane zeti, o této možnosti se zmiňujete…“

„Nedivte se. Nejsem člověk, který klame sama sebe; přivykl jsem uvažovati život, jaký je. Přistihl jsem vaši dceru při četbě divné pro mladou paní: probírala se v občanském zákonníku, a shledal jsem, že studuje paragrafy, jednající o rozvodu, o věně, o právech, nabývaných dnem plnoletosti…“

Paní Chabléová, všecka zaražena, nevěřila svému sluchu.

„Moje dcera že čte a studuje občanský zákonník?“ tázala se; „a jak to víte?“

„Prominete mi moji zvědavost v té příčině. Objednala si to před měsícem; o tom jsem se dověděl ze seznamu knih, jež jí poslal knihkupec. Vešel jsem několikráte za její nepřítomnosti do jejího pokoje a po každé jsem našel na jejím stolku dotyčný zákonník a v něm různá, do stránek vložená znaménka, ukazující zřejmě místa, kde četla.“

„Ale mně neřekla nic,“ pravila paní Chabléová.

„Věřím, paní tchyně,“ pokračoval pan Jahoda. „Snad teprve v Jezerném se zmíní o tom předmětě. Já přes to, že, pokud její osoby se týče, v ničem jí nebudu překážeti, hájiti budu svého práva. V tom už mě račte omluviti, paní tchyně. Také račte odpustiti, že o takových věcech čistě obchodních a paničkám málo se zamlouvajících jednám; kdyby byl přijel místo vás váš pan manžel, nebyl bych vás v té příčině obtěžoval, nejméně prvního večera vaší mně velmi milé návštěvy; že pak tento první večer vedle vašich slov je také poslední, nemohu si pomoci a vracím se k druhé části původní své otázky: vezmete v úvahu eventualitu rozvodu?“

O věcech tak naprosto positivních paní Chabléová po celý svůj život nejednala; mezi ní a manželem jejím takové otázky nikdy nepřišly na přetřes; protivily se jí také té chvíle co nejsvrchovaněji, a proletěla jí hlavou myšlénka, že by na místě své dcery s tímto člověkem také nechtěla žíti. Tázal-li se, vezmou-li v úvahu možnost rozvodu, patrně sám již o této možnosti uvažoval.

„Pane zeti,“ odvětila, všecka se chvějíc, „jak můžete žádat, abych vám k takové otázce odpověděla?… Zda o takové eventualitě v budoucnosti budeme uvažovat?… Prozatím jsem myslila jedině na smír mezi vámi… roztržka, která mezi vámi povstala, jest pro mne strašnou ranou… Zdá se, že vy jste přemýšlel o otázce takového dosahu nic jinak, než jako by šlo o zbavení se starého nábytku. Nepopřu vám, že vidím ve vašich řečech úplný nedostatek delikatesy…“

„Neračte zbytečně se rozčilovat, paní tchyně,“ odpověděl klidně Jahoda; „nejsem přítelem pěkných frásí, neznám planého citlivůstkářství, nýbrž pojímám věci tak, jaké ve skutečnosti jsou. Vaší dceři u mne se nelíbí, to je věc nade vši pochybnost jistá. Opakuji vám, že se tomu nedivím: u vás je jinak než u mne. Čekal jsem trpělivě, oddávaje se naději, že, jsouc mladá, vpraví se do nových poměrů, uvažujíc, že ženě sluší přizpůsobiti se muži. Žil jsem zde klidně, den po dni, rok po roce míjel stejnoměrně. Potřeb žádných nemám, avšak můj obchod srostl s mojí duší; odjakživa jsem jej řídil sám, těšil jsem se z jeho zdaru a zápasil jsem sám s protivenstvími a mrzutostmi, jichž každému obchodníkovi se dostává údělem. Pomocníka v tomto boji jsem neměl potřebí, ani jsem žádného nehledal. Má žena ať se zabývá domácností, která je zařízena tak, jak já si toho přeji. Plýtvání, mrhání a zbytečné vydávání peněz nenávidím; život, jaký panuje u vás, je velice krásný, ale moje skromné příjmy nedovolují mi, abych ve svém domě tolik vydával… snad později, bude-li mi přáti štěstí… zatím jest mi nemožno, povolovati vrtochům vaší dcery. Nezbývá jí, než aby v té příčině se poddala mé vůli; nechce-li — dobrá, nebudu ji držet. O rozvodu pak jsem mluvil proto, že možnost jeho zasahá v záležitosti peněžné, vytknuté v naší manželské smlouvě. V té příčině vám řeknu beze všeho obalu, že jsem odhodlán, hájiti práv svých až do krajností. Věno mé manželky jest pojištěno na mých realitách, ale správa jeho je svěřena mně, jedině mně, a já jsem uznal za vhodné, uložiti je ve svém závodě. Lucilie marně studuje občanský zákonník; žádný soud na světě nedonutí mě, abych je vydal a vydáním jeho sebe uvrhl ve zkázu. O tom nemůže býti řeči, v případě rozvodu nevydám ani krejcaru. Chce-li Lucilie, až dosáhne plnoletosti, se mnou se soudit, nemohu jí v tom bránit — každý jedná, jak mu jeho skutečný nebo domnělý prospěch káže. Opakuji vám, že v uvážení výslovného znění naší smlouvy každý soud na světě mi dá za pravdu. O věcech těch ani bych se nezmiňoval, kdybych nechtěl varovati svou manželku před nerozvážnými kroky. — A ještě na něco vás upozorním. Lucilie snad se domnívá, že pro případ rozvodu mě přinutí, abych jí vyplácel něco ročně na živobytí. I v té příčině se mýlí; nedokáže mi, že bych s ní byl nakládal surově, že bych ji byl trýznil, ani cos podobného. Však já dokážu, že ode mne odešla bez všeliké vážné příčiny. Já se držím vždy a za všech okolností svého práva. Své věno dostane Lucilie, až umru, ani o den dříve.“

Paní Chabléová mlčky vyslechla tuto dlouhou řeč. Když Jahoda domluvil, vstala a pravila, přemáhajíc svůj hněv:

„Jsem vám za vaši — upřímnost velice povděčna, pane Jahodo. Je jasno mezi námi. Chtěla bych tázati se vás pouze, co vás přivedlo na domněnku, že by moje dcera, dcera Chabléová, kdy od vás přijala příspěvků na svou výživu… v té příčině můžete klidně spáti. Ztrátu nebo zadržení věna snese ona, sneseme my a oželíme ji, jako každou jinou ztrátu peněžní. Pro nás takové ztráty nemají toho dosahu jako snad pro vás; nás stokrát více tíží pomyšlení, že naše dcera se dostala za muže, který si ji bral za manželku pouze, aby se zmocnil jejího věna.“

„Věno její se jí neztratí,“ odpověděl klidně, „je pojištěno a připadne jí po mé smrti zase. Nebude je dědit s nikým, poněvadž, pokud lze předvídat, nebude míti ani dětí…“

„Dosť, pane — naposlouchala jsem se do syta a pochopuji úplně, že moje dcera po vašem boku žíti nemůže. Zítra se jí zbavíte…“

Jahoda vstal též.

„Pokládal jsem za svou povinnost, mluviti s vámi otevřeně,“ pravil, změniv ton; „čiňte, jak chcete, avšak kladu váhu na to, výslovně podotknouti, že Lucilii od sebe neodpuzuji. Kdykoliv se jí zlíbí, vrátiti se ke mně, bude mi srdečně vítána. Pokusím se také, abych podle možnosti všem jejím přáním vyhověl. Podle možnosti, pravím, a podle okolností! Na tom ovšem trvám, aby poněkud hleděla vpraviti se do našich poměrů.“

Obličej jeho měl opět onen melancholický výraz, jenž Lucilii svého času tak se zalíbil. I na paní Chabléovou tehdáž učinil příjemný dojem. Dnes ovšem toho neviděla; dnes v pravdě její srdce bylo zarmouceno až k smrti. —

Dlouho do noci seděly pospolu obě ženy, plakaly a rozmlouvaly. A mladá paní se bouřila proti řádu, zákonu a zvyku.

„Věno své mu mám zůstavit? — a, nechce-li je vydat, že nemohu ho přinutit?… a to je spravedlnost?…“

„Nerozčiluj se, mé dítě… ty ani přes tuto ztrátu nebudeš vydána nouzi…“

„Ale spravedlnost, matinko!… Kde je právo?… Nač je zákon, když nechrání?…“

Dlouhá cesta skrze lesy, koupající se ve skvoucím slunci zářijovém, uprostřed modrých hor a zelených palouků. Každý krok otvíral nové krásy, ale ani matka ani dcera té rozkoše neviděly, necítily. Jim ta pouť se plížila bez konce, s nimi, před nimi a za nimi letěly trudné myšlénky co stáda černých havranův…

Když, dojíždějíce své cesty, minuly Rovnou a octly se na místech, kde v hlubokém úvoze blíže „Lávek“ nalezen byl po osudné sněhové bouři Jahodův kůň, potkaly tam člověka, jenž, stanuv, zadíval se na ně s otevřenými ústy. Byl to Seppl-Hanes, v jehožto chatě tehdáž se zachránil Jahoda.

Lucilie ho poznala. Sletěly se černé myšlénky v husté chmury…

Když dojeli Jezerného, když před zrakoma mladé paní objevil se otcovský zámek, její srdce naplnilo se jakousi sladkou útěchou.

„Jsem zase doma, matinko!“ zašeptala, tulíc se k rodičce; „kéž bych nikdy nebyla opustila tato místa…“

Vjely pod klenbu peronu; tu otec vyšel jim naproti, vysoký, vážný, v očích pohled plný dobroty.

Seskočila, vrhla se mu na šíji, objala ho vzlykajíc.

„Buď mi vítána, moje dcero, moje milá…“

A ona v hořkých slzách: „Och, otče, vracím se k tobě… jsem nešťastna! tuze nešťastna…“

Vzal ji za ruku, dovedl dovnitř, do útulného salonu, kde zadívali se na ni staří známí: obrazy, zrcadla, nábytek, všecko, s čím se rozloučila. Vše jakoby se usmívalo, vše jakoby ji těšilo:

„Neplač, ty naše, ty naše! Bývala jsi nám sluníčkem, stýskalo se nám bez tebe — teď tě zase máme; neplač, drahá!…“

Otec se neptal; on v pravdě by byl uhodl, kdyby mu ničeho nebyly řekly; ale ony se rozpovídaly, dlouho, dlouho mluvily, ještě než odložily cestovní oděv.

Mlčky vyslechl všecko. Viděl, že se klamal, domnívaje se, že nedohodnutí mezi manžely je rázu pomíjejícího, že opět se shodnou. Jeho v pravdě šlechetná, rytířská povaha viděla v manželce něco více než hospodyni; jemu starofrancouzské „Madame“, mea domina, má paní, nebylo planým zvukem, bezvýznamným pojmenováním; on ctil každou ženu a ve své vlastní spatřoval velitelku v šlechetném toho slova smyslu; každé její přání bylo mu rozkazem, ba, dříve než je vyslovila, hleděl je uhodnouti; těžko chápal, že v té příčině vzdělaný muž jinak by mohl si vésti. Také, vedle jeho mínění, jakési vnější elegance bylo ženě — dámě svrchovaně potřebí; bylať živlem jejím, v němž dýchala, žila, kvetla; chápal úplně, že jeho dcera nemohla býti šťastna bez onoho ovzduší, elegantního bydla, v němž vyrostla, a bez něhož ani on si nedovedl mysliti útulnou domácnost. Ani jediné slovo káravé nepřešlo přes jeho rty. Stalo se; proč by nešťastnou dceru ještě více zarmucoval zbytečnými a v pravdě nezaslouženými výčitkami? Nepoukázalť ani k tomu, že sám se byl opíral tomuto sňatku.

Když zvěděl o řečech Jahodových v příčině věna, bolestně stáhly se jeho brvy. Pan Chablé byl v obchodě obchodníkem, bystrým, vypočítavým i nepoddajným; doma, vůbec pokud nešlo o obchod, zachoval si ráz úplného kavalíra, a nic neprotivovalo se mu tak, jako otázky peněžné; doma také snadno a s úsměvem na rtech oželel každé ztráty peněz, každého byť sebe většího vydání; co žil se svou manželkou, ničeho jí neodepřel, a věru, kdyby paní Chabléová byla bývala ženou marnotratnou, nerozumnou, snad bez jediného slova, bez jediné výčitky by se byl nechal od ní přiváděti na mizinu. Když se ženil, na věno se neptal.

„Tož tedy pro věno!“ pravil trpce. „Člověk, jenž chce býti pokládána za slušného, béře si věno a k němu ženu přídavkem! Ženu pak pustí a věno si nechá! Dobře jsi učinila, mé dítě, že jsi odešla.“

„Neodešla jsem svou vůlí, otče,“ odpověděla hrdě; „chtěla jsem zůstati, hájiti svých práv, ale matinka nechtěla…“

„Dobře matka ti radila,“ pravil; „podle takového muže není pro tebe místa…“

„Ale věno mu nepřísluší, otče…“

„Nepřísluší, pro případ rozvodu! — ale po zákonu není zde důvodu k rozvodu. Zákon zapovídá muži trýznit, fysicky zraniti ženu, avšak zákon mu nepředpisuje něžnosti, jemného citu a všech těch krásných věcí, jež marně bys hledala v občanském zákonníku. Zákon je positivní jako ten tvůj manžel, mé dítě. Zákon nevidí do srdce a jako nestihá myšlének, nechrání ani citu. Vinu všeho mám já, mé dítě — a budu hledět, abych v době života, jež mi ještě zbývá, na tobě napravil, čím jsem se prohřešil. Měl jsem šetřiti svých zásad, být prozíravý… a, svolil-li jsem k tomuto sňatku, abych nezarmoutil tvoje srdce, měl jsem smlouvu sepsati jinak, aby on nebyl neobmezeným vládcem tvého jmění. Tvůj manžel se odvolává k svému právu; dobrá, zůstav mu pole! Žádný Chablé se nesoudil se svými příbuznými, a my v té příčině nebudeme prvními. Obchod se daří, budeme pracovat, abychom znova získali, co jsme ztratili. Abych ti pověděl pravdu, nepřeji si ani, aby, pro případ, že by on dříve opustil tento svět než ty, nějaká část jeho jmění připadla na tebe. Za to chci, abys ty ustanovila ho dědicem veškerého svého jmění, povolá-li tě Bůh k sobě dříve. Nechci, aby takový člověk soudil, že by kdy kterýkoli člen naší rodiny počítal na toto tvé jmění!“

Tak mluvil pan Chablé téhož večera, kdy dcera se mu vrátila domů. Podobalo se, že vymluviv se, ulevil sobě i všem, neboť od té doby jméno Jahodovo jakoby bylo zapadlo do moře; nikdo je už nevyslovil, a v obyčejném životě v Jezerném nic se nezměnilo. Zábavy, hosté a společnosti jako dosud; a všichni ti lidé, domácí i cizí, jako by si byli dali slovo, že nepromluví o době, právě minulé: nikdo se netázal, čím to, že mladá paní je zase na Jezerném. Byla tu; to postačilo; vypadala veselá, bezstarostná — tím lépe. Ba, stala se energickou, ta mladá paní; v krátkém čase prošla školou trpkého života, a škola ta obrnila srdce její ocelí. Krátká byla doba jejího manželského žití, ještě kratší čas jejího štěstí, a jí to všecko připadalo jako sen. Byla tu ve svém ovzduší, ve svém živlu; domnívala se, že je zase tou někdejší Lucilkou…

Ale časem přece pociťovala, že hluboko v srdci utkvěl hrot zlomeného šípu, jenž ji proklál, jedem napuštěný osten, jejž nebylo lze vyrvat. Pak bývala chvíle zoufalého pláče, nesmírného roztrpčení nad pochybeným, ztraceným životem.

Klamala se, domnívajíc se, že nikdo nepozoruje, netuší tohoto úporného boje, jenž časem v nitru jejím bouřil.

Tušili jej, dohadovali se, třeba nespočítali tajně uroněných hořkých slz!

„Ona se trápí,“ říkávala matka.

„Upokoj se! čas ji vyhojí,“ těšíval ji otec a — klamal i sama sebe.

A v tom klamu žili všickni.

Strýček Matěj jediný z celé rodiny si nenamlouval klamné útěchy; jemu v pravdě nic nekazilo radost, že tu zase byla slečna teta, jak nepřestával nazývati mladou paní. S panem Chablé netroufal si promluviti o Lucilčině návratu, poněvadž mu neušlo, že tento, vyhýbaje se sám všeliké zmínce o té záležitosti, nerad by ji slyšel z jeho úst. Za to neustával láteřiti v čeledníku proti Jahodovi.

„Sklář bídácký! Což jsem neříkal od prvního počátku, že není lepší než ti, kteří zradili císaře pána roku 1809? — Být svoboda, věděl bych, co učinit! — Kde panuje svoboda, tam člověk smí činit podle své vůle, a kdybych směl činit podle své vůle, já bych ho…“ a strýček Matěj významně máchl rukou, takže nikdo nemohl zůstati v nejistotě, jak s Jahodou by naložil, kdyby panovala svoboda, po níž tak toužil.

A „slečně tetě“ kdysi pravil:

„Buďte ráda, že jste tu daleko od toho chlapa! Buďte přesvědčena, že okovy, které vás vážou, ještě se přerazí. Věřte, že ve dne v noci o tom přemýšlím. Také jsem dospěl k poznání, že naše víra musí se opraviti. Proč víra vašeho pantatínka dává možnost, rozbiti manželství, které jest nesmyslem? Já v té příčině promluvím s naším panem farářem, aby dopsal papeži. To přec nemůže být, abyste vy, mladá, krásná, pro takového sklářského sprosťáka neměla se provdat za jiného, který by se vám líbil a k vám se hodil.“

Paní Lucilie měla co dělat, aby mu vymluvila tento jeho úmysl, promluviti s panem farářem.

„Nu, když poroučíte,“ pravil konečně, „zatím budu mlčet, ale k věčnému mlčení se nedám odsoudit; přijde čas, kdy promluvím. Jde tu o vaše štěstí, slečno teto.“