Skláři/VII.
Skláři Karel Klostermann | ||
VI. | VII. | VIII. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | VII. |
Autor: | Karel Klostermann |
Zdroj: | KLOSTERMANN, Karel. Skláři. Praha : Jos. R. Vilímek, 1896 nebo 1897. s. 130–145. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Než, proč by nebyli se hodili k sobě? — Vždyť se měli rádi, řekli si to, přísahali si to, ani sami nevěděli kolikráte. Ani on, ani ona nelhali; ona už dokonce ne. Její mysl byla jasná jako nebeský blankyt, před ní se otvíral život plný záře a světla po boku milovaného manžela. — A on sliboval, že pro něho bude míti platnost jenom jedna vůle, vůle jeho drahé ženušky, jíž byl získal po tolikerých bojích. — Ani ji nenapadlo, že ty boje nebyly tak hrozny, ani tak četny, jak by bylo souditi z jeho slov. Jí stále tanulo na mysli, jak tehdá, letě k ní na perutích lásky, bez mála by byl zahynul ve sněhu; chvěla se ještě, pomýšlejíc na ony hrozné hodiny beznadějného zoufání, a děkovala bohu se se vší vroucností duše, že ho vzal pod svou záštitu a s ním její štěstí…
Když přijeli do Sosnovky, zarazila se poněkud. Bylo tu trochu jinak než u nich v Jezerném. V přírodě ten rozdíl se nejevil — týž Šumavský kraj, poněkud chmurný, černé lesy, zelené pažity, šumný potok — ale bydlo bylo zcela jinaké než to, jemuž ona přivykla od mládí. Žádný zámek, pouze jakýsi větší dům, neladný, zpola z kamene, zpola ze dřeva, šindelová střecha, zdi vypouklé, špatně omítěné, okna malá, okenice chatrné, vůbec divně to tu vypadalo.
Lucilka se pamatovala, že její otec, jenž několik neděl před jejich zasnoubením byl jel se podívat do Sosnovky, vrátiv se, vypravoval cosi o mládeneckém hospodářství. Ona nerozuměla příznakům takového hospodářství ani o tom nepřemýšlela; byloť jasno samo sebou, že domácnost svobodného muže vypadá jinak než domácnost, kde vládne pečlivá ruka ženská, ruka něžné manželky.
Otec také se rozhovořil s panem Arnoštem o nutné výbavě a naléhavé potřebě, přestavěti obydlí. Pan Arnošt přisvědčoval, omlouval se svojí dosavadní osamělostí a sliboval, že vše potřebné se zařídí vedle vkusu a vůle jeho drahé Lucilky; ta ať prý rozhodne sama, až přijde a uvidí, její sebe skromněji vyslovené přání že mu bude rozkazem.
Když šlo o výbavu nábytkovou, pan Arnošt tvrdil, že jí není potřebí, že v Sosnovce je všeho hojnost, dával při tom najevo, že by mu bylo mnohem milejší, kdyby peníze, jež by se vydaly za tím účelem, vyplatily se mu v hotovosti; připojoval, že čekání, až by vše to bylo hotovo, posunulo by jeho štěstí do dálky, že vše umluví s Lucilkou, že vše se zařídí, jak ona si toho bude žádat.
Pan Chablé potřásal hlavou a už nenaléhal. Kavalírské jeho povaze se protivilo, předpisovati příštímu zeti ve věcech, týkajících se jeho domácnosti, a o záležitosti této už se nemluvilo. V den svatby dílem vyplatilo se mu hotově, dílem mu poukázal sto tisíc zlatých tehdejší měny, a vše bylo v pořádku.
Když mladá paní vstoupila do nového obydlí svého, podivila se ještě více, než když spatřila z venčí dům. Prázdné chodby — vlastně žádné chodby, nýbrž klikaté předsíně, dlážděné cihlami, komnaty jako rozestříkané po celém domě, schůdky z jedné do druhé, jedna nízká, druhá vysoká, jedna úzká, druhá široká, málo světla, málo vzduchu, kuchyně dole, jídelna nahoře. Mladá paní nerozuměla, jak slušný člověk může bydliti v takovém labyrintu.
A ten nábytek! Hodně ho tu bylo, ale vše bez ladu a skladu. Byly tu v pravdě kusy nábytku nové, cenné, avšak vedle těchto i staré, směšné harampátí, odřené, červotočivé; zdálo se, že majiteli bylo líto, vyhoditi je.
Pan Arnošt patrně dobře věděl, že ženušce toto nahromadění němých svědkův různých dob přespříliš se nelíbí, byť ani nebyla se vyslovila; neboť pravil: „Nech, drahoušku, všecko si zařídíš, jak se ti to bude líbit…“
Neodpověděla a nastoupila svou vládu po způsobu, jaký u nich v Jezerném byl obyčejem.
Šlo to nějak ztěžka, nemohla se vpravit do nových poměrů. Služebnictva v tom smyslu jak u nich v Jezerném nebylo; lidí k obsluze sice dosť, ale všickni pouze na výpomoc: skláři, jich ženy a děti, selští hoši a dívky, vše jen do času, pokud jich bylo třeba, den, dva dni, měsíc, rok. Divný poměr mezi pánem a těmi lidmi, patriarchální a při tom nejasný; nikdo neměl svého určitého oboru, dnes byl k některé práci komandován ten, zítra onen; ani zvláštní kuchařky nebylo, a kuchyně prapodivná.
Mladá paní chtěla se pustit do oprav; nikdo nevěděl, co chce; mračili se, ušklíbali se, a když se obrátila na svého manžela, dokládajíc, že si neví rady, že takové domácnosti nikdy neviděla, odpověděl:
„Zařiď si vše podle svého zdání, má drahá! To ti ovšem musím říci, že takové jak u vás v Jezerném to zde není, a také ztěžka se to tak dá upravit. My si navzájem pomáháme, to je naše stanovisko. Já jim dávám výdělek, živím je, a oni mi obstarávají práci v závodě, v domě, na poli. Kdybys chtěla je přinutit k jakémusi poměru služebnému, ulekli by se toho, možná, že by se opřeli, a bůh sám ví, co by z toho vzešlo…“
„Ale, vždyť by ti lidé mohli zůstat při své práci v závodě a v hospodářství,“ namítala; „jenom do domu, k naší obsluze, by bylo potřebí nějakých změn, služebných lidí, zvláště k tomu cíli najatých, kuchařky, panské, lokaje, kočího, snad zahradníka — v zahradě to vypadá strašně, člověk bojí se tam vstoupit. Kdybych psala matince, zajisté by nám opatřila spolehlivé lidi. U nás každý rád sloužil, u nás málokdy se udála změna, proto že lidé se měli dobře; rodiče toho pilně dbali…“
Panu Arnoštovi se zatajil dech.
„Co povídáš? Lokaje, kuchařku, panskou, kočího, zahradníka? Ale, má drahá, uvážila jsi, co mluvíš? Což si myslíš, že Jahodovi jsou panstvo jako Chabléovi?… To by stálo náramné peníze.“
Paní Lucilka se zarazila. Ani ve snu nepomyslila, že paní Jahodová by nebyla taková paní jako paní Chabléová; ani jí nepřišlo na mysl, že by vůči ní kdy měla přijíti v úvahu a přetřes otázka peněz; což pak její otec kdy poukazoval k výlohám a penězům, když její matka projevila nějaké přání? Peníze se vydělávaly, s jejího stanoviska lépe řečeno, se scházely, sama dobře nevěděla, jak, zač a proč, a zase se vydávaly. Tak aspoň bývalo u nich v Jezerném, a proč by tu bylo jinak? — Vždyť sám její otec často se zmiňoval, že pan Jahoda jest zámožný. Mladá paní také věděla, že věnem dostaly se jí peníze; však řeklo se jí také, že manžel bude peníze tyto spravovati. Nenamítala ničeho; toť se rozumělo samo sebou; pan Chablé taky spravoval jmění své manželky.
Peněz tu tedy bylo, a nyní Arnošt se zpěčoval, najati služebnictva, bez něhož nemohla přece se obejíti.
Paní Lucilie neříkala nic, ale počítala velmi důkladně; kontrolovala a zapisovala vydání v domácnosti a vyptávala se manžela na jeho příjmy, s počátku dosti naivně, avšak vidouc, že dává vyhýbavé odpovědi, dovtipovala se, a otázky její stávaly se čím dále tím určitější a naléhavější.
A on z těch otázek měl malé potěšení.
„Proč se tážeš, srdéčko? To je má starost; nač si trápíš hlavinku? — Bojíš se, abys neupadla v nouzi?…“
Tím tonem odpovídal, s počátku ještě přemahaje svou nelibost. Avšak, netrvalo dlouho, a už jí nepřemahal.
„To věčné škemrání už mé mrzí,“ odbyl ji; „co je ti po mých příjmech? Starej se o své věci!… Někdy se přijme více, někdy méně, jak jde obchod. Tomu ty nerozumíš, to je věc, jež se týče jedině mne…“
„Jsem tvá žena a domnívala jsem, že ženě přísluší sdíleti s mužem radosti i starosti. Nechceš-li toho připustiti, odsuzuješ mě k smutnému bytí. Nevím, proč jsem na světě… můj život se minul svým účelem…“
Dala se do pláče, on rozmrzen vyšel z komnaty.
Tenť byl první nelad mezi nimi, avšak záhy přišlo jich více, a netrvalo dlouho, už se nevytratil.
Pan Arnošt se staral jedině o svůj závod a svůj obchod; od rána do večera se zdržoval ve sklárně a v pisárně; sotva naobědvat se přicházel. Ten tam byl melancholický výraz jeho tváře, jenž tak velice se byl jí líbil. S žínkou jedva mluvil; zdálo se, že bez ustání počítal. O čem také s ní mluvit? Nejlépe mu bylo, když mlčela. Buď si stěžovala nebo počínala hovory, jaké chodily v Jezerném, o knihách, básních, běžných otázkách společenských; jemu se protivovalo obé. Stěžovala-li si, obořoval se na ni; počala-li hovor ve smyslu právě uvedeném, dával se do zívání.
Začalo chudince býti nesmírně smutno. Sama, pořád sama. Živá duše k nim nezavítala, nebylo s kým si pohovořit. Jak jinak bývalo u nich, tam za černými lesy, za šedými horami, v otcovském, útulném zámku, kde všecko se smálo a radovalo, kde večer se zpívalo, hrálo, rozmlouvalo, kde otec jim vypravovával o všem, co ve světě se událo! Och, což byl jiný, dobrý, milý otec! Jasné bylo jeho čelo, a když někdy na něm vystoupily chmury, zaplašila je matčina bílá, jemná ruka. Jak by i ona je ráda zahnala s manželova čela, on ale nechtěl… nechtěl… on zíval, dokládaje, že nemiluje sentimentálnosti.
Její otec byl také obchodníkem, a jak obecně se vědělo, výtečným obchodníkem, ale tohoto věčného spekulování, této stálé zamyšlenosti u něho nikdo neviděl. Aspoň na večer patřil její otec rodině, patřil jí zcela a zplna. Její manžel pak, sotva že večer něco pojedl, jevil nesmírné unavení, zíval, natahoval se a šel na lože.
„Řekněte mi, Kačenko,“ mladá paní tázala se kdysi staré sklářky, jež měla na starosti prádlo a uklízení, „což pán chodil také tak časně spat, dokud byl svobodný?“
Stará po ní mrskla okem, jízlivé a udiveně zároveň, odpovídajíc otázkou:
„Což pak pořádní lidé chodí spat po deváté?“
„Proto člověk ještě nepřestává být pořádným. Zvyky jsou různé…“
„Jen opilci, hráči a ničemní lidé, již staví svět na rub, dělajíce z noci den a ze dne noc, vyhledávají pozdě lůžko. My zde na Sosnovce nikdy jsme tak nečinili, a náš pán byl od jakživa pořádný…“
Paní Lucilie už se neptala. Čeleď — bylo-li možno nazvati tímto jménem výpomocné síly, vykonávající službu v domě — všecka vedla si týmž způsobem vůči ní. Cítila se úplně osamocenou. Nesmírná tesknota lehla na ni. Sotva uplynulo několik měsíců, co se vdala, a tak málo lásky jí jevil manžel, jí, která ho tak něžné milovala, která tolik bojovala, aby s ním byla spojena. Chtěla si postěžovat rodičům, umínila si, že jim řekne vše, vše, že poprosí otce, aby domluvil manželovi, aby mu vyložil, jakému žití ona přivykla…
Avšak, pustila tuto myšlénku; hrdost její se vzepjala. Nezapomnělať, jak otec kdysi ji varoval, jak jí vykládal své zásady, své obavy. Nechtěla tenkrát slyšeti, zavírala oči naschvál. Teď se dostavovaly následky. Přemůže se, ponese je, bude bojovat, dokud síly stačí.
A paní Lucilie byla při vší něžnosti povaha velice energická; měkká, dokud jednalo se s ní dobře a něžně; tvrdá, jako ocel, když počalo se do ní bušiti. Ohněm života, protivenstvími a nehodným s ní zacházením vykalena byla její duše. Zahalila se v úporné mlčení, obrnila se tuhým vzdorem. Přestala mluviti s mužem; žili podle sebe a každým dnem druh druhu více se odcizovali. Jeho to někdy zamrzelo, počínal k ní mluviti, ona jedva mu odpovídala.
„Počkej jen až přes rok,“ pravil k ní kdysi, „pochopuji, že nelíbí se ti zde, že jsi přivykla jinému bydlu… Přestavíme tu boudu. Letos nebylo možno, bylo třeba peněz do obchodu…“
„To je mi úplné jedno,“ odvětila; „jsi pánem. Stav nebo nestav, žij, jak chceš, jak uznáš, ty tomu rozumíš…“
„Prosím tě, Lucilko, nemluv tak se mnou! Nevíš, jaké starosti člověkem zmítají…“
„Byl čas, když jsem tě prosila, abys se mnou sdělil své starosti, dojista, že by ti jich tím nebylo přibylo. Tenkrát jsi mě odbyl. Nes si je nyní jak chceš a jak můžeš, jako já si ponesu své, z nichž nejtěžší je ta, že jsem dospěla k poznání, že my dva k sobě se nehodíme…“
„Jak to se mnou mluvíš?“ vyhrkl ze sebe všecek zaražen.
„Jak od tebe jsem se naučila. Vidíš, že nejsem nechápavá. Upokoj se ostatně, často ti té řeči nepovedu… chtěla jsem ti to pouze jednou říci; snad rozumíš z toho, že taky se naučím počítat. Věř mi, já se všemu naučím i bez učitele, neřku-li pod vedením tak výborným jako je tvoje…“
„Čím jsem ti ublížil? Hrozíš mi snad?…“
„Bůh uchovej! Hrozby jsou tupá zbraň. Jako nebojím se jich sama, ani jich neužiju vůči tobě. Chtěla jsem ti jenom říci, že jsem se stala stvořením rozhodně praktickým a že se pokusím, abych se obeznámila se svými právy; podle toho zařídím svoje jednání.“
Rozzlobil se; surově, divoce jí odpověděl. Ona si ho změřila od paty k hlavě a zůstala chladna.
Od té doby roztržka byla úplna. Manželé žili pod jednou střechou, ale odloučili se od sebe. Mladá paní se omezila na jedinou komnatu, jedla odděleně, nescházela se s nikým. Za pěkné pohody konávala dlouhé procházky po okolí; tmavé lesy vábily ji neodolatelným kouzlem: černé vody mladé Vltavy jakoby odnášely do dálné dálky její trudné myšlénky, stále znova se rodící jako tyto vody. — Když čas byl deštivý, trávila dni doma o samotě a četla, četla bez ustání knihy zábavné i poučné, ba suchopárné folianty nejneobvyklejšího druhu.
Knihy si opatřovala poštou z Prahy, vydávala za ně téměř všecky peníze, jež dostávaly se jí do ruky. Těch ovšem nebylo mnoho, poněvadž manžel spravoval jmění, její věno, a ona v hrdosti své na něm ničeho nežádala. Když se vdávala, ani se neptala, kolik toho věna bylo. Co jí na tom záleželo?… Tenkrát nekalil její duši ani stín nedůvěry, tenkráte, kdyby její vůle byla rozhodovala, všecko do posledního krejcaru by byla dala milovanému manželu a skoro se divila, slyšíc, že věno její se jí pojišťuje. Nač to? Což nepatří všecko manželům na společnou ruku? Vždyť je to věc krásná, ideální, závisí-li žena ve všem na mileném manželu, děkujíc mu za každé sousto chleba a platíc mu láskou za jeho starání. Jak jinak pohlížela na věci teď! — Každým dnem se vzmáhal nezlomný vzdor v této krásné hlavince. Přetrhnouti pouta, v něž sama se ukovala: toto pomyšlení stále ji doprovázelo, stávalo se utkvělou myšlénkou. Sama rozbije tato pouta, sama! bez číkoli pomoci, a samostatnou se stane, nezávislou na nikom!
Nepsala domů ani jediného slova o poměru, jenž vzešel mezi ní a manželem, o jeho chování se, o svém vzdoru, o svých úmyslech. Psala vůbec málo a zřídka, aby nemusila lháti. Až bude čas, poví rodičům všecko, ale obtěžovat je nebude. A čas bude, až dosáhne plnoletí. Dvě léta scházela do té doby. Jak je přečká? co jí přinesou? Nevěděla, ale pevně byla odhodlána, že bude bojovat, opírati se všemu, co by na ni mohlo dorážet, že neustoupí ani o píď.
Pro peníze si ji vzal! K tomu závěrku dospěla. Jaká to hanebnost! — Ale mýlil se! Ona není z žen, jež umírají ze zhrzené lásky. Ona mu přinášela celé své srdce, svou nevinnou dětinnou duši, neznající falše ani vypočítavosti. On jako muž, třeba neměl vzdělání, jakého v něm hledala, měl přece míti tolik citu, aby jím pohnula ta veliká láska, a tolik zkušenosti a rozumu, jak šťastně s ní mohl žíti. — Ale on nemyslil na nic jiného než na její peníze! — A on těch peněz nedostane! Té myšlénky se přidrží, byť z toho vzešlo cokoli.
Mezi Sosnovkou a Jezerným rozkládaly se husté, černé hvozdy, vypínaly se strmé vrchy. Vzdálenost v přímé čáře obnášela sotva více pěti nebo šesti mil, ale nesnadné bylo spojení, jen výjimečně bylo lze překonat vzdálenost za jeden den. Za tehdejších poměrů byl to kraj světa; obyvatelstvo Šumavy bylo tehdy velmi nehybné; kde by kdo byl přišel ze Sosnovky do Jezerného? Co se dalo v jednom z těch míst, o tom ze vzdálenosti nemnohých mil nezvěděla živá duše; bylo v pravdě, jako by tmavé, věčně mlčící lesy to byly pohltily v černém lůně svém.
V Jezerném se divili, že ani dcera ani zeť se tam neukazují; přijeli jednou, asi čtyři neděle po své svatbě, to bylo všecko. Tenkrát mladá paní, ačkoli už počínala tušiti, že není vše jak by mělo býti, byla ještě plna svého štěstí a pevně doufala, že časem ještě více se sblíží s manželem.
„Jsi šťastna?“ tehdy tázala se jí matka.
A ona, rdíc se, sklánějíc tvář na prsa své rodičky:
„Ach, šťastna, moje matinko!“
Týden asi manželé zůstali v Jezerném; pak se vrátili domů. Viděli jsme, jaké mezi nimi vzešly poměry. Ale přes to, že o těchto poměrech nic se neproslechlo v Jezerném; přes to, že Lucilka v němém vzdoru svém ve svých dopisech ani slovem nedotkla se jich: paní Chabléová nebyla by bývala matkou, kdyby z nich nebyla seznala, že panuje nelad mezi manžely, že dcera trpí, že není šťastna. Četla z dopisů, přicházejících ze Sosnovky, co v nich psáno a co v nich nepsáno. Palčivý nepokoj se jí zmocnil.
„…Tebe něco tíží,“ psala dceři; „poprvé nechceš se mi svěřiti? Strachem o tebe se soužím, mé dítě… Z tvých dopisů nemluví štěstí… Stalo se něco mezi vámi? Doznala jsi sklamání? Buď upřímn, otevři srdce matce své, a všecko bude lze napravit, vše se obrátí k dobrému… Zapřísahám tě, moje dítě, pověz mi úplnou pravdu a netaj mi ničeho. Těžký balvan mi leží na prsou, odval jej, mé drahé dítě! Bývala jsi vždy hodná, upřímná, ničeho jsi přede mnou neskrývala, a tvůj otec i já jedině tvého štěstí jsme hledali…“
A dcera odpověděla: „…Zbytečně se rozčiluješ a strachuješ, matinko. Proč bych byla nešťastna?… Vdala jsem se, vstoupila jsem do života… prchly sny mládí, propadly mnohé iluse, toť vše! Musím se vpraviti v ten nový život, velmi positivní, velmi věcný, a — to sama víš a — přiznáš tohoť bez jistých vnitřních bojů nelze. Čas taková protivenství zase vyrovnává, dostavuje se rovnováha, klid, mír, a všechno opět je dobře. Můj muž má jinou povahu, jinou letoru než já; musíme druh druhu se přizpůsobit, na vzájem si vyhověti, a tomu teprve musíme se naučiti… Mysli si pouze, že začínám rozuměti životu a vpravovati se do jeho požadavků…“
Takovým způsobem vyznívalo celé dlouhé psaní, a paní Chabléová by nebyla bývala ani matkou, kdyby její cit jí nebyl řekl, jak věc se má. Och, neklamala se, jasně viděla: iluse propadly, sny mládí uprchly jedva po čtyřech měsících v manželství uplynulých! — Srdce se jí křečovitě sevřelo nesmírným bolem. Ten tam život dceřin — ztracen na vždy, propadl jako její iluse!
Váhala svěřiti se svému manželu; tušilať, co jí řekne: Vzpíral jsem se tomuto sňatku, věděl jsem, že ti dva k sobě se nehodí, ale obě jste doléhaly na mne, a kdo odolá prosbám manželčiným a dceřiným? — Ženské slzy odhoupávají nejpevnější zásady…
Ale manžel tak nepromluvil, když posléze mu ukázala dceřin dopis a sdělila s ním své obavy. Manžel neviděl tak černě. Pan Chablé nebýval nikdy nakloněn k pessimismu.
„Má bezpochyby svou hlavičku, jako vy všechny,“ pravil, usmívaje se, „nebude se jí zdát do poslouchání. Myslím, že mluví úplnou pravdu, řkouc, že třeba nejprve se naučiti vzájemnému sobě vyhovování. Nepochybuji, že časem k tomuto umění dospěje.“
„Ach, můj milý, rci, zda bych já byla tak psala domů čtyři měsíce po našem sňatku?“
„Neměla’s příčiny; poslouchal jsem bez reptání,“ smál se pan Chablé. „Náš pan zeť je snad z fládra trochu tužšího…“
Avšak přes to, že pan Chablé nepohlížel na obsah dceřina dopisu, nebo-li spíše na to, co dopis tento neobsahoval, se stanoviska tak tragického jako jeho choť, přece ani on nepochyboval, že v Sosnovce není všecko, jak by býti mělo.
Mrzutosti, si pomyslil, bez nichž žádné manželství se neobejde, a naše Lucilka byla vždycky naladěna trochu romanticky. Ovšem, Jahoda není člověk, jenž by ji dovedl přiměřeným způsobem vyhojiti z této nálady; jemu se nedostává nutné v té příčině jemnosti. To mi neušlo od prvé chvíle, co jsem ho viděl, a proto jsem se také rozmýšlel dlouho, než jsem dal svolení… Ukazuje se zase kletba, ležící na těchto samotách od světa odloučených. Dívka dozraje, v srdci se rodí city, v hlavince myšlénky… utvoří si ideál, a ten ideál nepřichází. Odkud by se vzal? — Byl by v tom zázrak, aby se nalézal v počtu těch mužů, kteří jí přicházejí na oči. Tož tedy ona, nemohouc se dočkat pravého, přenese vlastnosti svého ideálu na někoho jiného, vidí je na něm, klame sebe samu, až zapomene, že ona to byla, která tomu jinému přibásnila vlastnosti, jichž nemá. Když jsou pak svoji, když skutečnost, život zaplaší sladký mam, počíná se mluviti o propadlých ideálech, zmizelých snech a podobných věcech. Čas zase pomůže. Přijdou dítky, s nimi starosti mateřské, ženě se dostane jejího povolání, a najde se zase rovnováha… Ale, což když dítek není?… Byla to nepříjemná myšlénka… Pan Chablé si musil dodat, že pak věci ovšem stojí hůře… žena bez dítek není nikdy úplné šťastna. Minula se účelem, k němuž příroda ji stvořila… Pan Chablé tu myšlénku musil násilně zaplašiti.
O těchto svých myšlénkách se vůči své manželce vyslovil potud, pokud ji mohly potěšiti; za nic na světě by jí nebyl dal cítit, že hlavně na její domluvu svolil k tomuto sňatku. Nyní bylo pozdě honit bycha, a pan Chablé ho vůbec nehoníval; bylť mužem, který svoje jednání zařizoval dle skutečných okolností.
„Měj rozum, Amálko,“ pravil k svojí choti; „považ, že by bylo nenapravitelnou chybou, kdybychom v takových zcela přirozených mrzutostech mezi mladými manžely viděli více, než co ve skutečnosti za nimi vězí: letní sníh, jejž první teplý větřík roztaví.“
Ale domluvy ty jevily se marny. Pobouřené srdce matčino nepřestávalo tušiti z dopisu dceřina něco více, než okamžitou mrzutost.
„Nesnesu této nejistoty,“ pravila paní Chabléová po dvou bezsenných nocech; „pojedu do Sosnovky; uvidím… snad napravím, co napraviti lze… avšak, obávám se, že je hůře, než myslíme. Znám Lucilku…“
Pan Chablé přes to, že nepokládal tuto cestu za vhodnou, neodvážil se překážeti jí, a paní Chabléová jela do Sosnovky.