Skláři/VI.

Skláři Karel Klostermann
V.	VI.	VII.

Údaje o textu
Titulek:	VI.
Autor:	Karel Klostermann
Zdroj:	KLOSTERMANN, Karel. Skláři. Praha : Jos. R. Vilímek, 1896 nebo 1897. s. 107–129. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nebe, jakoby bylo chtělo odškodnit Jezerenské pány za vystálý strach, po dlouhou řadu dní se nezachmuřilo. Třpytný blankyt stále rozpínal se nad černými lesy, nad širými, bílými pláněmi. Mrazno bylo, ale jasno; proražené cesty přituhly, ujely se.

Sjížděli se zase hosté, zábavy, plesy, hostiny se stihaly; takové veselé nálady na zámku nikdo nepamatoval.

Nebylo divu: právě tou dobou přišly také zakázky na zboží z ciziny, tolik jich, tak výhodné, že peníze v pravdě pršely.

Pan Jahoda přes to, že přítomnost jeho v závodě Sosnovském by byla bývala ne-li nutná, aspoň žádoucna, nemohl se odhodlati k odjezdu. Bylo tu tak milo za těch dlouhých zimních večerů, a on tak úplně středem tohoto rozkošného života. Zvěst o jeho zachránění bleskem se rozlétla po blízkém i dalekém okolí; kde kdo zavítal, gratuloval mu, vyptával se, jak to bylo. A on, stav se králem lesklých těch kroužků, vypravoval, zařizuje se dle toho, kdo mu naslouchal. I divili se páni, chválili jeho pružnost, odvahu a ráznost, smáli se, jak jim líčil ty lidi, jich způsoby, život trogloditův — a dámy, poddávajíce se tajemnému kouzlu, jímž na ně účinkovalo vypravování těchto hrůz, nestačily ho poslouchat.

Lucilka byla milá, skromná dívka; ale kdož vyloží ve zlé hrdost, jež plnila veškeru její bytost? — Co chvíle zablesklo se to pýchou v krásných očích, a bylo, jako by mluvily oči ty:

„Hleďte — tento rek, jenž přemohl divou vřavu živlů, ten je můj! Tento dobrý člověk, jenž sdílí srdce s nejnižším, s nejchudším, jenž bere podíl tak živý na strádání bídných, opuštěných — ten je můj! můj! můj!“

Vše, vše na zámku se radovalo, jen jeden se mračil — strýček Matěj. Kdy jen mohl, vyhnul se společnosti a hledal útulek v čeledníku; tam kázal.

„Aby do toho bohapustého skláře! Že nezůstal pod tím sněhem! bylo by ho bývalo méně škoda nežli jeho koně. Že se nezadusil v tom otráveném vzduchu u Seppl-Hanesa! Vidět, že čert mu pomohl. Čert chce se vymstít na slečně tetě za to, že celý svět jí říká anděl. Proto já jí tak neříkám!“

„Ale, pane strýčku — kdyby vás slečna slyšela!“ namítal Andres; „buďte rád, že pan jahoda byl zachráněn; vždyť naše dobrá slečna by se byla usoužila…“

„Co mi to mluvíte o soužení?“ rozkřikl se strýček Matěj; „kdo se usoužil nad smrtí kteréhokoli sklářského necamoura… chtěl jsem říci, nad ztrátou milence nebo milenky?… co?… houby se kdo z toho usoužil! To jsou jen povídačky, jež si vymyslili ti, kdož skládají plačtivé knihy… O tom já taky něco vím. Mně utekla žena; kdo ví, s kým teď žije… nebo nežije… ta…“ — strýček nevážil slov, jež na tomto místě pronesl — „a já jsem se neusoužil!… Tož ona by se také nebyla usoužila. Proplakala by nějaký čas… ale mladost je mladost a ženská je ženská. Objeví se po čase jiný, zalíbí se také. Neusouží se ani vdova, kterou tu zanechá muž se sirotami… má jich třeba šest a zamiluje se znova do jiného… a potom byste chtěli, aby naše slečna teta se usoužila k vůli takovému skláři… Roku 1809 já být hromem, bez toho už by tu nikdo nebyl. Císař pán by tohle řemeslo měl zapovědět…“

Nechali ho mluvit.

Stalo se za těch dnů, že se kdysi sešlo k večeři méně hostí než obyčejně. Byl tu pouze jistý statkář se svou paní z nedalekého Královčína, pak Podhůrecký pan farář, velmi častý host, v celku devět osob, počítaje v to domácí a pana Jahodu.

Královčínský pán, pan baron Thurmwedel, německého původu, miloval dobré soustíčko a rád táhl „dlúhým tahem“ jako Sasíci každý nápoj, jen když tento obsahoval v sobě alkohol; jinak to byl hodný, joviální padesátník, který se smál, až fialový nos přímo zapadal mezi tlusté, červené tváře. Paní baronka, bývalá čestná dáma při kteréms maličkém německém dvoře, dbala přísně etikety a zkoušela proto mnohé nepříjemnosti právě se strany svého manžela, který ji rád uváděl do rozpaků, ani v nejmenším nedbaje vznešených jejích citův. Paní baronka mluvila němčinou, prokládanou francouzskými slovy, ba celými větami, pan baron k nemalému jejímu zděšení pořád více navykal pohorskému dialektu a s pravým zápalem se oháněl nejpádnějšími jeho rčeními.

Pan Chablé míval nemalé potěšení z debat, jež následkem této různosti v názorech obou manželů mezi nimi se odehrávaly.

I onoho večera pan baron byl v náladě. Vypravoval anekdoty a dobíral si strýčka Matěje, který mu splácel s nelíčenou masivností; strýčka Matěje už dopalovalo, když ho někdo oslovil titulem „pane starý“. Rozumí se, že pan baron jinak mu neříkal.

A k tomu tu byl i pan farář. Také vydařená kopa; dobrosrdečný, starší pán, jehož osadníci zbožňovali, v každém ohledu vzorný svým životem, ale pln vydařených vtipův, a kamkoli přišel, duše zábavy. Míval roztomilá hesla pro veselou společnost.

„V kostele vážně, při tabuli vesele, všude počestně a poctivě! — Bůh chce, abychom mu sloužili s veselou myslí. — Já mám radost z božího světa, jsem spokojen se svým stavem, při tom jsem člověk jako jiný, Bůh mi buď milostiv za mé hříchy, jichž lituji, ale kdybych jich litoval před světem, vypadal bych jako pokrytec, a tím nejsem, ani státi se jím nechci.“

Se strýčkem Matějem pan farář zvláště dobře uměl zacházet; prováděl s ním kratochvilné výstupy, při tom ho nesnižoval, nevysmíval se mu; rozvázal mu prostě jazyk, a pak všeobecná veselost se dostavila sama, a nejlepší při tom bylo, že strýček Matěj se bavil ze všech nejlépe.

I onoho večera pan farář zosnoval takový solový výstup. Strýček Matěj měl nabito; trochu vína do toho, několik povzbuzujících slov, a puma musila prasknout. Bylo ovšem potřebí poněkud mírniti výbuchy strýčkovy, aby nevybočil z mezí. Pan baron Thurmwedel si z hrubé střelby ovšem málo dělal, ale paní baronky strýčkovy střely velmi bolestně se dotýkaly, třeba proti ní nebyly mířeny.

Když pan strýček vypil as pátou sklenku vína, blesky počaly lítati na pana Jahodu, jenž seděl šikmo naproti němu.

Pan Jahoda si toho nevšímal; jeho zapředly paní Chabléová a paní baronka do hovoru o jakémsi novém vynálezu v příčině pozlacování skla.

„Na sto kusů postačí jediný dukát,“ pravil pan Jahoda. Obě dámy se divily; pan Chablé potvrdil výrok Jahodův.

V tom se ozval s dolejšího konce stolu broukavý hlas strýčkův:

„Sklář je sklář, ať pozlacuje čili nic. Roku 1809 podal o tom nezvratný důkaz…“

Pan Jahoda se trochu zarazil; pan baron se dal do hřmotného smíchu; paní baronka zdvihla oči k stropu, řkouc káravě svému manželu:

„Mon Dieu — Luitprande, tvůj smích je mauvais genre…“

„Ale pane setníku,“ ozval se pan farář, „ráčíte častěji ve svých hovorech poukazovati k roku 1809. Známe sice jednotlivé výjevy z vážných událostí, jež tehda se sběhly, ale souvislost a posloupnost fakt nám chybí. Neráčil byste se zavděčiti společnosti, že byste nám vypravoval tu historii?“

„Nu což, vypravovat se to může,“ odpověděl strýček, jemuž zdvořilý způsob otázky, jakož i udělený mu titul nemálo lichotily; „třeba ovšem z předu vytknouti, že sklářům ke cti mnoho se neřekne; co nelze chválit, musí se hanit, toť běh světa. Komu čest — tomu čest — skláře vyjímám…“

„Nic si z toho nedělejte,“ pan Chablé šeptal Jahodovi; „to už je jeho způsob. Jinak se výborně pobavíte.“ — Pan Jahoda mávl rukou.

„Pro mne ať si řekne, že skláři vynalezli nový způsob kradení zlata, aby mohli pozlacovati sklo,“ pravil usmívaje se, „já se nepohněvám; člověk mu nesmí zkazit radost.“

„Nu, pane starý,“ pobízel baron, „spusťte, prosím; také jsem o těch rekovstvích ledacos slyšel… zejména, že špatné vedení tehdá mnoho zbryndalo… tak aspoň se vypravuje dole v kraji…“

„Co? Vedení? Kdo to povídá?… Snad vy, pane barone Federbuschi?“

Tisíckrát snad strýček Matěj už slyšel vysloviti jméno baronovo a přes to nemohl si je pamatovati, ba překrucoval je pokaždé, z čehož paní baronka brala nemalé pohoršení.

„Nu, já to právě nepovídám, ale myslím… domnívám se, že snad…“ smál se baron, ale nedopověděl, neboť strýček vstal a pravil hlasem mocným:

„Pane barone Federwischi! Šlechtu vynechme! Já jsem také šlechtic, ale co je do šlechtictví, když nejsou prostředky…“

„Strašný člověk!“ zaúpěla paní baronka.

„Ale, pane setníku,“ uchopil se slova opět pan farář, „ráčíte odbočovati od slíbeného nám líčení oněch památných událostí, v nichž jste ráčil míti účastenství tak veliké. Pan baron nezná průběhu věcí, proto račte mu odpustit, že byv špatně zpraven, pronáší věci pravdě se příčící.“

Strýček Matěj, ač poněkud smířen, přece nemohl potlačit následující vyjádření:

„Prosím za odpuštění, řekl-li jsem více, než bylo dobře. Ale, předně, pane barone, ta banda, vaši krajané z Bavorska, šla s Francouzi proti našemu zeměpánovi, a proto myslím, že bude záhodno, abyste o těchhle věcech si nechal úsudek pro sebe, sice bych se viděl nucena vám dokázati, že Bavoráci byli od počátku světa holota, hlupáci, vůbec vyvrhel na světě nejhorší; za druhé: kolem nás je tu šlechty, že by mohlo vydláždit se jí celé město; jsou mezi nimi bývalí důstojníci — a přece nám nepřispěl na pomoc ani jeden. Šlechta tedy nemá práva mluviti o vlastenectví, tím méně smí někomu vytýkat, že byl špatným vůdcem… a nejméně je k tomu oprávněna šlechta bavorská…“

Pan baron měl z té řeči takovou radost, že smíchem by se byl zalknul, avšak pan farář, vida rozpaky a nesnáze barončiny, opět přerušil strýčka Matěje, a i pan Chablé se ozval:

„Nech už těch řečí, Matěji, a povídej, jak to tenkrát bylo na hranicích.“

„Nu, člověk musí se hájit, když se tu mluví o špatných vůdcích,“ zabručel. Pak spustil.

Dříve než čtenář bude sledovat referát tohoto statečného muže, bude mu vyslechnouti stručnou tresť historických událostí, jež byly podkladem hrdinných výkonů strýčkových.

Válečná rada ve Vídni se rozhodla v únoru 1809, že počne válku s Napoleonem, a přijala království České za východiště operací.

Devítka svobodných rychet pošumavských měla tehdáž ještě své výsady: byly osvobozeny od pravidelné vojenské služby, však za to, vedle starodávných ustanovení, v případě vojny se strany bavorské každý zbraně schopný obyvatel těchto rychet byl povinen ozbrojiti se a hájiti pomezí proti nepřátelským vpádům ve spojení s císařskou pomezní stráží, tak zvanými „gränzjägery“. Tak se stalo i tenkrát, a ozbrojení sedláci obsadili hranice; byla to dosti obtížná služba vzhledem k tomu, že ležely ohromné spousty sněhu.

Krátce před tím pan Chablé v oněch krajích se zakoupil, a strýček Matěj se byl uchýlil k němu.

Jak strýček Matěj viděl, že sedláci se zbrojí, aby hájili pomezí, probudilo se v něm horoucí vlastenectví. Obchod tehdá vázl, skláři neměli práci. Naléhal tedy tak dlouho na pana Chablé, aby ozbrojil také svůj lid dělnický, až tento, uváživ snad, že jsa cizincem, takovýmto osvědčením své oddanosti udělá si dobré oko, k tomu dal svolení. Že pak jakožto Francouz rodem nechtěl bojovati ani jakkoliv osobně se účastniti boje proti svým rodákům, přenechal velení nad padesátkou svých lidí strýčkovi Matěji, který se uvázal s náramným zápalem v tento čestný úřad. — Poněvadž rek tento o vojančině a vedení zbraně neměl tušení, obrátil se k veliteli gränzjägerův a vyžádal si poddůstojníka tohoto sboru, kterýž mu měl býti přidělen jako adjutant, cvičit jeho lid a jemu samému radit. Žádaný hodnostář mu byl povolen bez obtíží, odešel do Jezerného, cvičil pana hejtmana a jeho podřízené zbrojnoše a měl se znamenitě, tisíckrát lépe než ve svých kasárnách.

V březnu mužstvo Matějovo bylo vycvičeno tou měrou, že konalo pomezní službu rovněž jako sedláci.

Statečný pan setník se přioděl fantastickou uniformou vlastního vynálezu: temnozeleným, dlouhým svrchníkem s ohromnými stříbrnými epauletami a velikou medvědicí, zdobenou různými zlatými třapci a prýmky.

„…Co tenkrát jsem se naběhal,“ vypravoval; „považte: odtud k hranicím jsou tři hodiny cesty, lesem, houštinami, roklemi… ale, já řku, co člověk by nevykonal, vidí-li, že vlasť je v nebezpečí? Proto se nedivte, že jsem každý večer vážil zase cestu zpět do Jezerného, abych pro zejtří se posilnil…“

„Nu, ano,“ prohodil pan Chablé, „dosvědčím mu milerád, že každý večer vypil na posilněnou dosti obsáhlou láhev rumu nebo araku a že potom spal jako dub. To jste taky měli vidět, jak ráno byl čerstev a při síle…“

„Já byl při síle,“ potvrdil ex-kapitán, „ale skláři nebyli, to jest dělali se, jakoby nebyli. Den co den bylo pět až deset marodů; hlásili se: „poslušně hlásím, kluk mi stůně“; — „s odpuštěním, rozedřel jsem si nohu, prosil bych o dovolenou na dva dni,“ — a potom: „v nejšlích by se to chodilo lépe“ — a tak dále, až jsem určil trest smrti na bolení břicha a odřené nohy… A kdybyste, pánové, byli slyšeli, jak jsem k nim mluvil! Dřevo by se bylo pohnulo a kámen by se byl rozplakal, ale skláři?… to to! — Na takového chlapa neúčinkuje ani podrobný popis císařského hradu, ani jiné vlastenecké řeči. Na skláře účinkuje pouze knedlík, kaše a pivo. Přes to, že věděli, že jim hrozí zastřelení, utíkali mi z hlídek a vřeštěli doma o závod se ženskými…“

Aby čtenář se vyznal, stůjtež zde vytčeny ještě následující věci.

V březnu dvorní rada válečná změnila původní svůj úmysl, počíti vojnu z Čech, odvolala odtud již připravené voje a rozhodla se položiti dějiště války na Dunaj; postupovalo se podél toku této řeky proti nepříteli.

Rozhodnutí toto ovšem se netýkalo domobrany rozestavené podle hranic česko-bavorských, a velitel ozbrojených sklářův hájil i nadále se sborem svým pomezí v obvodu Jezerného.

Dne 9. dubna arcikníže Karel překročil řeku Inn, a válka počala. Dne 19. dubna již poraženi byli Rakušané u Abensperku, dne 22. u Eckmühlu. Trosky poražené armády přepravivše se na levý břeh Dunaje uchýlily se do Čech. Francouzi a spojená s nimi vojska Porýnského Spolku nepronásledovali jich, ba postupovali neodolatelně po pravém břehu řeky do Rakous, směrem k Vídni. — Ale v Čechách kde kdo očekával bezprostřední vpád nepřátel, a zavládlo všeobecné vzrušení, zmocnily se myslí všech odůvodněné obavy. Na pomezí bavorském co den očekával se všeobecný útok…

Ponechme slovo panu ex-kapitánovi.

„…Spím ještě, teprve o půlnoci jsem ulehl. Tu, právě vycházelo slunce, vrazí do pokoje taková sklářská bestie a řve:

‚Francouzi vzali Řezno! — povídal nám to jakýsi bavorský halama a vysmíval se nám!‘

Vyskočím, opášu se šavlí, vrazím si na hlavu medvědici a pádím do lesa, ani na kávu jsem nečekal. Obsadím svým lidem kde jakou lesní cestu, kde jaké strategicky důležité místo. Opakuji těm chlapům, jak mají si počínat, a varuji je před následky, jež opuštění vykázaného místa by musilo míti v zápětí. — Celý den běhám sem a tam, křičím tolik, že jsem k večeru úplně ochraptěl. Na to jsem se chtěl vrátit domů — a tu, co se mi stane! Vidí mě jeden takový chlap, jemuž jsem vykázal místo v lese, přicházet proti sobě, myslí bezpochyby, že jsem Francouz, a vypálí proti mně svou pušku. Slyším kouli hvízdnout, křičím: osle! — tu on, nevyčkav, co dále mu chci říci, praští puškou a uhání jako splašený jelen do lesa. — Počkej, chlape! křičím, tebe smrt nemine! — a taky, jak tu před vámi stojím, byl bych ho dal bez milosti zastřelit, kdybych ho byl dostal a — potom, kdybych byl neuvážil, že ortel smrti musí být sepsán na papíře… a kde já měl v lese papír a inkoust? — Tož jsem si řekl: Počkej, chlape, až přijdu domů! však to přivedu na papír a zítra se to provede.“

Při těchto slovech všichni posluchači se smáli, a pan Jahoda taky. Věděliť všichni, že pan setník neuměl psáti. Bylo známo, že dovedl pouze se podepsat, a tu nikdo nesměl ho přerušiti, jinak se zmýlil a musil počít znova. — Pan setník pak, vida se smáti pana Jahodu, přeměřil si ho důkladně a pravil:

„Nu, co panáček se směje? Byl jsem v pravdě hloupý, že jsem tolik uvažoval! Co se sklářem? Sklář není člověk jako jiný; skláře možno i bez rozsudku utratit, tím lidstvu jen se prospěje.“

Pak pokračoval:

„Neměl jsem již stání v Jezerném. Rozvažte… z Řezná, daleko-li je odtud k nám?… K tomu ta prokletá holota bavorská, kterou Pánbůh trestá naše hříchy, ta si nenechá ujíti příležitosti a navštíví nás co nejdříve. Ukazovali se všelijací hastrošové u samých hranic, pokřikovali na naše lidi a hrozili jim: ‚Francouzi jdou, ženou se jako mraky! Deset dní cesty zaujímají od prvního k poslednímu. Ti vám nasolí hřbety, a naši s nimi!‘ — Pomyslím na tu hroznou odpovědnost, jež ležela na mých bedrách, a pravím k sobě: Matěji, musíš do lesa, tam rozbiješ hlavní stan, abys na tu havěť sklářskou mohl dozírat z blízka!…“

„To je svatá pravda,“ přerušil ho pan Chablé; „náš dobrý Matěj se obětoval do té míry, že se odstěhoval od nás do lesní dřevařské boudy. Opustil nás a nevyžádal si nic jiného nežli kuchařku, něco potravních zásob a malý soudek rumu. Poslali jsme mu tam všechno až na tu kuchařku, protože tam žádná nechtěla jíti samým strachem před Francouzi. Za to jsme mu poslali ženu jednoho z válečníkův jemu podřízených, jejížto knedlíky těšily se veliké pověsti…“

„Pěkně děkuji,“ zabručel pan setník. „Její knedlíky mi ležely tři neděle v žaludku. Ale rumu jsme potřebovali… čím pak bychom se byli posilnili! Kdo neprodělal takové vojny, neví, co člověk zkusí.“

„Nu, dále, dále, pane setníku!“ naléhal pan farář, „jak to bylo potom?“

„Nu, jak to bylo! Spím k večeru v boudě, vrátiv se z obchůzky. Byl jsem zemdlen, že jsem nemohl státi na nohou. Tu mě vyruší ze spaní strašný povyk a burácení na dvéře. Přisype se chlap Fleckl-Martin do hlavního stanu a řve, až uši zaléhaly. ‚Pane hejtmane,‘ křičí, ‚už jsou tu! už jdou! jako hrozná voda se ženou! Co budou dělat děti?‘

‚Chlape,‘ povídám, opásav se šavlí, ‚jak se stalo, že sem přicházíš? Postavil jsem tě na stráž, a ty jsi se opovážil opustiti své místo?… Nešťastný člověče…‘

Jak tak začínám, vytratilo se z boudy několik chlapů, kteří tam zároveň s ním byli vešli. Však mne znali a věděli, že se mnou nejsou žerty. On pak třesa se odvětil:

‚Směl bych prosit, abych poslušně směl hlásit něco?‘

‚Hlas, chlape,‘ velím, ‚proč jsi tu?‘

‚Poníženě prosím, oni na mne přišli…‘

‚Kdo?‘ křičím.

‚Inu, Francouzi… bylo jich pět, a důstojník v jich čele…‘

‚A cos dělal?‘

‚Poníženě prosím, presentoval jsem, vždyť byl u nich důstojník…“

‚A nestřelil jsi?‘

‚Vždyť jich bylo pět…‘

‚Tož jsi měl umřít za vlast!‘

‚Nu ano, za vlast… ono se řekne… ale žena by se poděkovala…‘

‚Dál, dál!‘ křičím, ‚co se stalo potom?‘

Tu on, že ten důstojník k němu přistoupil, tázaje se ho, co tu dělá. On prý odpověděl, že stojí na stráži. Na to důstojník rozkřikl se na něho, aby mu odevzdal pušku; ani nevyčkal, až mu ten osel pušku vydal, ale, vyrvav mu ji, vlepil mu políček, až v očích se mu zajiskřilo, načež prý mu poručil, aby ihned šel domů, sice že mu stáhnou kůži za živa.

A ten chlap sklářská běžel, co nohy mu stačily, a to mi přišel ohlásit! Já myslil, že mě raní mrtvice. Tak se ti chlapi drželi, tak rozuměli vojně! — Křičím na ty ostatní, aby ho spoutali, oběsili, zastřelili; nikdo tu nebyl… Jak on spatřil můj hněv a mou odhodlanost, práskl do bot a ten tam houštinou a lesem; ve dne nebyl bych ho dohonil, neřku-li v noci…

Bylo strašno v té samotě. Větřil jsem takořka nepřítele, věděl jsem, že mně s jeho strany milosti se nedostane. Ohlížím se, tma vůkol les, ticho. Najednou někdo běží, přímo naproti mně. Myslím si, že už jdou, a tasím šavli; z jednoho udělám kaši — potom ať se stane cokoli; zemru na poli slávy… Ale on to nebyl Francouz ani Bavorák, byl to můj trubač, jenž, uživ mého odpočinku, šel si zabrousit někam, nejspíše za holkou; poznal jsem ho po jeho funění a křičím: ‚Tondo, sem ke mně!‘ — On pak: ‚Tu jsem, pane hejtmane!‘ Na to opět já: ‚Francouzi jdou, a naši darebáci utekli… Fleckl-Martin je viděl… nechal si jimi vzít pušku…‘ — Tu on, všecek se třesa: ‚Ježíši! to co nevidět se dostanou do Jezerného a vyrabují nás… Musím domů, abych zachránil rodinu a majetek…‘ — To aby čert snesl. ‚Chlape,‘ křiknu, ‚zde budeš a zatroubíš alarm!‘

Na to, pomyslete si, pánové, on, ten chlap sklářská, bídná, který není hoden, aby ho země nesla, on mi odpověděl:

‚Toho pan hejtman neračiž žádat! Podle mého troubení ti chlapi by seznali, kde jsme, a přišli by na nás. Já mám rodinu…‘

A pak mi utekl taky.

Co mi zbývalo činit? — Stojím v lese sám. Byl sychravý, nevlídný čas, sněhu plno, ač duben se chýlil ke konci. V oněch lesích je hrozno, třeba nestrašil žádný nepřítel. Straší jiné věci. Každou chvíli je něco slyšet, praskot, kvílení, kdo to vypíše všecko?… Měl jsem čekat, až se přiženou, mě zajmou a sobě ke slávě odvedou do své proklaté země?… Té radosti jim neudělám!… Sebral jsem se a vrátil jsem se do Jezerného; však pan strýček se pamatuje, v jakém stavu jsem tenkrát přišel, pozdě v noci, promoklý, bez dechu… Tolik žádný člověk ještě nezkusil… a ti chlapi sběhové ani neřekli, že mě zůstavili samotna!… Věru, takové mrzkosti není schopen leda sklář.“

„Ano, ano, Matěji,“ potvrdil pan Chablé, „pamatuji se!… Vyžádal jsi si láhev rumu a šel jsi si lehnout. Bylo to kruté…“

„Ano, lehnout jsem si šel,“ bručel Matěj, „ale spát jsem nemohl. Celou noc jsem přemýšlel, jakou smrtí tu bandu nazejtří zahladím. O zastřelení nemohlo se už jednat, té cti nezasluhovali, a oběsit je, zdálo se mi příliš mírné. Za živa spálit… do kola vplésti… Také jsem si myslil, že v noci se přisype ta bavorsko-francouzská holota… Tenkrát zámek tu ještě nestál, staré boudy věru by nebylo bývalo škoda, kdyby ji byl čert vzal… Přijdou-li, živého mne nedostanou. Vyhodím se do povětří… Dal jsem deset liber prachu pod svou postel… a ať pan strýček řekne, co se mne naprosil, než jsem mu ten prach vydal… a potom, uvážil jsem, že by se mohlo také něco přihodit paní tetě Amalii a mé zlaté slečně tetě Lucilce… a to… věru, já jsem dobrák!… raději ať ta banda odvede mě spoutaného k šibenici, než aby těm něco se stalo… Ať vidí, že obětavost ještě nezmizela z božího světa…“

„Já jsem se bál, že by rum mohl chytit,“ ozval se pan Chablé, a paní Chabléova dodala:

„Zachránil nám život…“

Baron se smál. Strýček Matěj se napil a pokračoval ve svém vypravování:

„Ráno vstanu — hlava jako škopek, jedva jsem ji nesl. Jdu se ohlédnout, zda mi kdo zbyl. Nic. Utekli do lesa, i ženy jejich, i děti; vše vzali s sebou, dobytek, nářadí, nádobí… vypadalo to v Jezerném jako po vydrancování. Pouze pan strýček s rodinou zůstal. Bylo mi to divné, a tázal jsem se ho, proč nepomýšlí na zachránění, ale pan strýček tvrdil, že nepřijdou, a kdyby přišli, že mu nic neudělají. Nu, možná… pan strýček umí francouzsky, a tož by ho snad byli nechali. Ale smělé to bylo, a odvážné… nu, pan strýček není sklářem od narození, tož tu odvahu pochopuji… ale nikdo nemůže mi zazlíti, že jsem se chvěl při pouhém pomyšlení na paní tetu, když jsem tak uvažoval, co jí by se mohlo státi…“

„Věděl jsem, že Francouzi dali se na pochod do Horních Rakous,“ podotkl polou šeptem pan Chablé, obraceje se k svému příštímu zeťovi, „a byl jsem přesvědčen, že řídké bavorské hlídky nepřekročí hranice; ona, s kterou se potkala nešťastná přední stráž Matějova, bezpochyby sama zabloudila a dostala se na českou půdu, sama nevědouc jak…“

Strýček Matěj, slyše pana Chablé mluviti, přestal vypravovati a naslouchal.

„Jen vypravuj dále, Matěji,“ vece pan Chablé, „řekl jsem jen, že by to bývala hanba, kdybych byl i já utekl. Někdo tu musil zůstat…“

A Matěj s jízlivým pohledem na pana Jahodu:

„Nu, sklář by tu byl nezůstal… z našeho rodu mají i ženské desetkrát tolik odvahy, co veškeré sklářské pokolení. To ať si každý pamatuje!“

„Vypravujte dále, pane hejtmane,“ naléhal pan farář, tváře se vážným; „máte znamenité nadání líčiti strašné příběhy.“

„Povídám pouhou pravdu,“ vece Matěj. „Slyšte tedy. Když jsem nikoho nespatřil, umínil jsem si, že ty bestie vyhledám v jejich skrýších a že s nimi naložím podle jejich zásluh. Viděl jsem červeně, nepochyboval jsem, že poteče krev. Opásal jsem se tedy šavlí, zastrčil jsem dvě bambitky za pás a vydal jsem se za nimi. Trubače rozsekám na kusy, tenť ze všech byl nejhorší sketa.

Bylo poledne, když jsem odešel z Jezerného. Bloudím po lesích, nebudu vám povídat, do jakých končin jsem zabředl. Napadlo mě, že bych se mohl setkat s medvědem. Ticho, strašno všude, nic se nehýbalo. Houštiny neprostupné, bahno, mokrý mech, místy hluboký sníh. Ztratil jsem úplně směr… Nebylo po nich nikde ani stopy. Den se chýlil. Což utekli se světa, ti bídníci?… Nu, počkejte! Kdybych měl brousit celý týden po lese, přec je najdu, a pak běda!… Nu, ano — ono se řekne… ale u nás tady je svět jiný. Smrákalo se a pořád nic. Divné zvuky počínaly se ozývati… lání, hekání… Nedivte se mi, že mi počalo být úzko; pomyslete si, kdybyste vy tam byli; povídám vám, že byste se zbláznili… Najednou slyším lidské hlasy, nemýlil jsem se… také zabučela kráva. Konečně! si pomyslím a utíkám houštinou, co nohy stačily. Šavle se mi pletla do kroku, zachycovala se do haluzin, oděv mi to dralo s těla… ale já nedbal a běžím napořád za těmi hlasy. Najednou něco mě chytne za nohu… padnu… kolem mne všecko se řítilo… taky za ruce mě to chytilo… jsem na zemi… tluku sebou, chci vstát… nemohu, něco mě drží… něco se mi zaplítá kolem údů. Což pak peklo mne dostalo do svých osidel? — Čím více se bráním, tím více mě to drží, zapřádá mě to, jako pavouk mouchu, padá to na mne, celého mě to zakrylo. Křičím jako zoufalý… a vůkol ticho. Všichni svatí, pomozte… nečisté síly lesní se spikly s Francouzi a s tou sklářskou bandou, aby mne zničily…“

„Mně se tají dech!“ přerušil mluvčího pan farář, „a neráčil jste volat na pomoc všechny svaté a hlavně čtrnáct Pomocníků, pane setníku?“

„Na čtrnáct Pomocníků jsem té chvíle nevzpomněl, důstojný pane, ale všecky svaté jsem volal.“

„To jste ráčil chybiti. Na pomocníky člověk nemá zapomenouti… Také jste měl jménem Nejsvětější Trojice zaklínati zlé duchy…“

„To jsem taky učinil… ale oni to vlastně nebyli zlí duchové, nýbrž kolovrátky, které ty baby sklářské zanesly do lesa a naházely na velkou hromadu; dostal jsem se ve tmě nějak do toho haraburdí, svalilo se to na mne, nohy se mi zapletly do koleček, a jak jsem se chtěl z toho vyplésti, ovila se mi příze kolem rukou, kolem těla; zkrátka, nebylo možno z toho se vybrat. Avšak, z počátku jsem nevěděl, co by to bylo… kdo by se nadál, že se zaplete v lese do kolovrátků? Ať se kdo vmyslí do mého položení…“

Strýček Matěj zapil tuto strašnou vzpomínku důkladným douškem, baron se prohýbal smíchy, paní baronka prohodila: „Fous êtes tonc fou?“ — a pan farář s největší vážností:

„Dovedu si představit — pane setníku, ráčil jste se nacházeti v situaci poněkud trapné a nepohodlné, a jediné pomyšlení, že člověk za vlasť…“

„Nemyslil jsem na vlasť,“ přerušil ho Matěj, „v takovém položení střídají se pouze strach a náramná zlost. — Jak tedy tu ležím, křičím a se rvu s neznámým nepřítelem, zaslechnu hlasy, ženské hlasy. ‚Tu je to!‘ povídá jeden. — ‚Tu to ještě není!‘ odpovídá druhý. — ‚Tu je to!‘ — křičím já — ‚sem pojďte a pomozte mi!‘ — A tři ženy mi pomohly. Také jsem seznal, co to vlastně bylo. Jakmile jsem se cítil volným, popadla mě taková zlost, že jsem jinak nepomyslil, než zabíti tyto hanebné megery. Měly věru co dělat, aby mne uchlácholily. Ukázaly mi cestu domů; já pak ze všech těchto dojmů, ze zlosti, z přestálého rozčilení jsem se roznemohl, ulehl a čtyři neděle jsem nevstal z postele. Byla to žloutenka, ať řekne pan strýček, jak jsem vypadal.“

„Ano, vskutku — vyhlížel jako citron a když se zotavil, bylo po vojně, a ve sklárnách opět se pracovalo.“

„Od té doby tu bandu sklářskou nemohu cítit,“ pokračoval strýček Matěj; „nebýt té žloutenky, však bych jim byl ukázal! — Ale žel, když jsem se uzdravil, bylo po vojně, a chlapi ušli popravě. Škoda!“

Domníval-li se strýček Matěj, že věrným vylíčením všelikých mrzkostí sklářův překazí zasnoubení Lucilky s panem Jahodou, sklamal se, ubožák. Nepomohlo ani, když v předvečer svatby si vyžádal rozmluvu s panem Chablé, k němuž pravil:

„Velectěný pane strýčku! Osměluji se promluviti vážné slovo výstrahy, aby se neřeklo, že jsem němý pes, který mlčel, když měl štěkat. Račte odpustit, ale mluvil jsem se slečnou tetou… bohužel, je mladá, zadívala se do toho… zkrátka nemá s to rozum. Pomyslil jsem si, že my starší musíme se uvázat v uvažování všech okolností. Sklář je sklář, a slečna teta je, čemu se říká princezna, a to se k sobě nehodí… Už ta špinavost toho Sosnovského skláře! Račte uvážit, pane strýčku: než tehdá odjel, jak by bez mála byl zahynul v Lávkách, sháněl se po kůži svého zmrzlého koně!… A takovému chce pan strýček dát dceru?…“

„Milý Matěji,“ odtušil pan Chablé, „tys hodný člověk, a já tě mám rád; však musím tě rozhodně požádat, abys ty starosti přenechal mně. Žert je žert, a do jistých mezí jej snáším a zasměji se rád; avšak každá švanda má svůj konec. Už bys mohl přestat Házeti pana Jahodu do jednoho pytle s oněmi skláři, kteří tě tak šeredně zradili při expedici proti Francouzům; to stálé nadávání se člověku znechutí. Buď tak laskav a nemluv už o tom…“

Strýček Matěj svěsil hlavu a smutně odešel do lesa. Slyšeli ho lidé, jak s sebou samým hovoře, předpovídal všeliké zlo a neštěstí, jež z tohoto manželství vzejde.

Nazejtří se nesúčastnil svatby, nýbrž předstíraje nutnou cestu, odešel a vrátil se teprve za několik dní, když novomanželé už byli odjeli do Sosnovky.

Při svatbě bylo veselo, slávy mnoho, řečí a holdu ještě více; Matěje nikdo nepohřešoval.

Mladá dcera — světlo v domě. Když odjela Lucilka, jíž zářilo štěstí skrze slzy na dlouhých řasách, všem se zastesklo.

Nepomyslil-li pan Chablé, stoje na peronu a dívaje se za odjíždějícími, že snad ti dva přece nehodí se k sobě?