Skláři/V.

Skláři Karel Klostermann
IV.	V.	VI.

Údaje o textu
Titulek:	V.
Autor:	Karel Klostermann
Zdroj:	KLOSTERMANN, Karel. Skláři. Praha : Jos. R. Vilímek, 1896 nebo 1897. s. 89–106. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jak ona noc obyvatelům zámku uplynula, o tom věru netřeba se šířiti. Nazejtří, jedva že na východě vystoupilo první šero, všickni zase spěchali k úvozu. Jedině Lucilka nesměla súčastniti se této výpravy; všecky její prosby zůstaly marny. Pan Chablé obávaje se, aby stálé vzrušení neuškodilo jejímu zdraví, rozhodně stál na tom, aby se neodlučovala od matky.

„Není tě tam třeba,“ pravil, „cítíme s tebou tvůj bol a tvá upřímnost v pravdě ohromuje nás všecky. Slibuji ti, že bez meškání ti pošlu zprávu, jakmile jakákoli stopa zmizelého se objeví. Buď moudra, nezapomínej, že jsi moje dcera; ženy rodu našeho vždy dovedly se ovládat, i když nejkrutější rány jich stihly. Vzpomeň si na historii Adrienny Chablé, jež byla odsouzena, dívat se na popravu svého ženicha, jehož královský soud byl odsoudil, aby jako kacíř za živa byl upálen. Adrienna Chablé byla přítomna té popravě, a ty víš, jak se zachovala.“

Lucilka tuto tklivou a zároveň strašnou historii slyšela několikráte z úst svého otce. Adrienna nespustila očí s mučeného, její pohled, plný neskonalé lásky, dodal mu zmužilosti a útěchy a doprovodil jeho duši do oněch výšin, kde není fanatických katanův. Ale když odešla jeho duše, obrátila zrak svůj na předsedu soudu s takovým výrazem, že muž ten omdlel. Vzkřísili ho, však jeho duch zůstal v temnotách, a pokud žil, jeho oči viděly pohled té dívky.

„Co Bůh uloží, dobré je,“ pokračoval otec, „nesmíme reptat ani zoufat. Zahynul-li tvůj Arnošt, byla v tom vůle Boží; té se poddej v pokoře, neboť nic na ní nezměníš. Ještě jednou: chci, abysi nezapomněla, že jsi dcera z rodu Chablé. Tvoji předkové přečkali zkoušky mnohem strašnější.“

Lucilka přisvědčila a přestala prosit otce. A dobrotivá matka, sdílejíc dceřin bol, jala se jí domlouvati, slzy utírati…

Dole v čeledníku objevil se strýc Matěj. Tvář jeho byla přísná, odhodlaná, asi jako tenkrát, když v roku 1809 vyšel do boje proti Francouzům, o čemž ještě podáme bližší zvěsti. Spatřiv kočího a zahradníka, kteří se hotovili na výpravu, postavil se před ně a pravil hlasem vážným:

„Boží soud! Skláři, ta banda mizerná, chovali se tak hanebně, když šlo o to, hájiti vlasti a krále, že nelze se divit, splítá-li Bůh na ně bič. Dojde na všecky, a dobře bude, dojde-li…“

„Ale, pane strýčku,“ ozval se zahradník, „jak to mluvíte? Což vám není líto naší slečinky? Utrápí se nám, chudinka…“

„Co utrápí? nikdo na světě ještě se neutrápil. Já taky jsem se neutrápil, když ta moje saň mi utekla; ani se nestarám, kde nyní vězí a živa-li nebo ne. Lépe je, bude-li slečna teta nějaký čas se trápit, než aby ji do smrti trápil takový sklář. Věřte mi, já bych neuronil jediné slzy, kdybychom ho našli pod sněhem anebo vůbec nenašli; já bych v tom viděl Boží milost a spravedlnost…“

Kočí mrknul na zahradníka, uváděje ukazováček na svoje čelo, jako by chtěl říci: nechme ho, vždyť víte, že má tuhle o kolečko více. —

Když došli úvozu, Rovenští se starostou už tam na ně čekali.

„Pane,“ pravil starosta, „přemýšlel jsem dnes celou noc a uvažoval jsem pilně. Pan Jahoda je pán a měl se státi vaším zetěm. Dobrá! S nadsazením svých životů vykonáme všecko, co v takovém případě vykonati dlužno. Ale tam ten chudák“ — a starosta ukázal směrem k obydlí Seppl-Hannesa — „ten je taky člověk a má nárok na pomoc svých bližních. Kdo ví, co tomu se stalo — ale že se mu něco přihodilo, o tom nepochybuji, jinak by tu byl býval už včera a byl by nám pomáhal při práci. Navrhuji, abychom především se podívali k němu, po případě prorazili cestu k jeho chalupě. Snad nás tam čekají živí, kteří potřebují pomoci.“

Pan Chablé přisvědčil, mlčky pokývnuv hlavou.

Všichni vylezli z úvozu, ležel před nimi svah, pokrytý hlubokým sněhem.

„Veďte nás, rychtáři,“ pravil pan Chablé, „všichni postavíme se pod vaše velení…“

„Takový hřbet má rozkazovat?“ zabručel jeden z přítomných fukačů — náš milostpán je divný, že se mu poddává…“

Velká láska nevládla mezi skláři a selským obyvatelstvem, zvláště byli-li skláři přivoláni z ciziny. Kde si navzájem mohli něco strčit, dojista toho neomeškali, ani v příležitosti tak vážné nebyli s to, aby zapomněli na své vzájemné nevražení.

Pan Chablé, jenž zaslechl poznámku fukačovu, ostře podíval se na něho a pravil přidušeným, ale přísným hlasem:

„Ani slova reptavého ať neslyším, Ferdo! Jediná poznámka ještě, a půjdeš domů ke své peci! My bez tebe snadno se zde obejdeme!“

Tato hrozba pomohla. Ferda zaryl mlčky lopatu do sněhu a dal se s druhými do díla.

Perná byla práce v hlubokém sněhu, místy hlubším než v samém úvoze. Sto kroků, dvě stě kroků daleko prorazili dráhu, jež, obcházejíc kousek lesa, již měla zabočiti přímo k Hanesově chalupě, která s místa, kde teď stáli, měla se jim objeviti. Avšak, neviděli nic; jediná černá skvrna na bílém povrchu sněhovém označovala místo, kde stála.

„Vždyť jsem si to myslil!“ zvolal rychtář, ukazuje lopatou v naznačený směr; „jsou pod sněhem, úplně zaváti…“

A znovu se dali do hrabání; hlouběji, vždy hlouběji ležel sníh, tak že brzo pracovali na dně hluboké galerie, majíce po obou stranách na dva sáhy vysoké stěny sněhové; musili občas se vyšplhat ze dna chodby na hořejší pokraj této stěny, stále se bořící, aby neztratili směr, jímž bylo jim se bráti.

Pracovali, hrabali, vyhazovali stále sníh, v němž stáli po pás; prostor sotva už jen padesáti kroků je dělil od černé skvrny.

„Halou! Hanesi! ozvi se!“ rychtář zvolal; nadmul prsa, hlas jeho zněl jako hrom.

„Halou! halou!“ zvolalo za rychtářem několik jiných.

A temně, dušené, jako z útrob země ozvala se odpověď:

„Halou! tu jsme! sem, sem!“

A znova přiložili ruce; i rostla stále výška stěn na pravo a na levo, úžil se pruh nebeského blankytu nad jejich hlavami. Pak zaduněly rány kopajících do vyvýšeného kamenného náspu před chalupou.

„Krista pána, tu je sněhu!“ ozval se jeden z těch, kdož kopali v první řadě; „jako by zlé moci ho byly snesly z celého lesa právě sem. Ten si tu chalupu postavil na kloudném místě!“

„Spousty jim zalehly dvéře,“ pravil rychtář, „nemohli ani otevříti.“

Byli při samém domě. Slyšeli stále hlasy, mužské a ženské, volající k nim: „Sem, sem!“ — i dětské kvílení k nim doráželo.

Zaduněly těžké rány, zarachotily dvéře, rozlítly se, a jim v ústrety vyhrnuli se lidé, vybaveni z tohoto hrobu, v němž po tři dny byli uzavřeni. Michl, jeho žena, starý výminkář, děti — všichni slzeli, prudký přechod z dlouhé tmy do jasného světla zimního dne je oslňoval.

A zároveň s těmito — osvoboditelé nevěřili svým očím, pan Chablé sám vytřeštil oči úžasem a stanul jako do země zakořeněn; strýček Matěj vypravil z úst široko otevřených jedno jedinké „sakra!“ — objevili se pan Jahoda a jeho kočí.

Zjevení se bílého anděla by bylo pana Chablé méně potěšilo; objal životu vráceného se vší vřelostí. Kdo by byl pomyslil! — Takové štěstí! — žil! žil!… nepohltil ho bílý hrob!…

A řeči sem, řeči tam, otázky, odvěty… pan Jahoda se usmíval po svém způsobu, chladně, melancholicky a přece spokojeně, dobře věda, jak zajímavým se stal tímto svým dobrodružstvím.

A Hanesova žena, vyzáblá, šeredná, rozcuchaná, polonahá, obrátivši se k rychtáři, dala se do vypravování… trhaně, nesouvisle letěla slova, vřískavým hlasem pronesená.

„Och, rychtáři… zrovna když to počalo onoho večera… povídám: Hanesi, jdi pokrmit… jdi do stodoly, přines nůši sena… já zatím připravím telatům nápoj… a tu ta malá, víte, tři roky jí minuly na podzim… horkost už měla po dvě neděle… mazali jsme ji kozím močem a liščí jazyk jsme jí přivázali na prsíčka… Nic platno! Tož ona ta malá umřela… ba právě, umřela, zrovna když začalo se sypat, a potom za čtvrt hodiny ten pán přišel…“

A pojednou, jakoby si byla vzpomněla, že dosud neměla pokdy děcko vedle zákonů slušnosti oplakati, dala se do hrozného řvaní, lomila rukama, stále opakujíc:

„Božíčku, ty můj milý… ach, ach, moje Naninka, odešla mi, už jí neuvidím, mou zlatou… och, Bože, Bože!…“

„Dítě vám zemřelo?“ tázal se pan Chablé. „Kde je máte?“

„Kdež bych je měla,“ odvětila stále plačíc, „kdež by bylo, milostpane?… V sednici leží na postýlce… och, ani svíčky jsem neměla, abych ji rozžala, když umíralo, moje robátko…“

Tu pan Jahoda: „To věru ještě se mi nepřihodilo… přečkat takovou dobu — ani sám nevím, jak dlouho jsme zde, moje hodinky se zastavily a ti lidé žádných nemají, a noc a den nebylo lze rozeznati — takovou dobu v přetopené světnici, podle mrtvého dítěte, a kromě tohoto má ještě dvě nemocné… Je to tam strašné! Ještě den a byli bychom snad se zalkli v tom puchu. A jak topili!… děti prý jedině teplem mohou se uzdravit.“

Bylo v té světnici ovzduší, jež nevylíčí žádné lidské péro.

„Sníh sypal se komínem,“ vykládal Hanes, „vichřice nedala ucházeti kouři; bylo třeba několikrát to prorazit…“

Prorazil to dobře. V peci praskal oheň, ohromná kamna zářila nesnesitelné horko. Jinak bylo tma, že žádného předmětu nebylo lze rozeznati. Hrozný puch zaléhal dýchání; z kteréhosi kouta vyzníval pronikavý pláč neviditelného děcka.

„A v tom jste vydržel tři dni?“ tázal se pan Chablé.

„Nevídáno!“ zabručel strýček Matěj, „vždyť je sklář! ti přivykli lecčemus!“

Rozumí se, že pan Chablé a jeho nastávající zeť neprodlel dlouho na tomto místě hrůzy a hnusu. Továrník bohatě se odměnil těmto ubožákům za poskytnutý jimi útulek panu Jahodovi a ten také neskrblil. Po celou dobu svého života Seppl-Hanes neviděl tolik peněz, jako tenkrát se mu jich dostalo, a tento nervus všech věcí neminul se ani při jeho ženě účinkem zázračným. Zapomněla i na pláč i srdcervoucí nářek pro své dítě, a slib, že i nadále bude o ně postaráno, rozvázal tou měrou jazyky obou, že na vzájem se překonávali v nadšených blahosloveních.

Pan Chablé odevzdal je zvláštní péči rychtářově, a pak rozkázav svým lidem, aby pracovali společně s obyvateli královské rychty Rovenské o vybavení dvou jiných osadníků těchto končin, kteréž jako Seppl-Hanesa byly pohřbily spousty padajících sněhů, vydal se ve společnosti zázračně zachráněného snoubence své dcery na cestu k domovu.

Bude to radost doma, až Lucilka spatří svého ženicha! Bůh všemohoucí odvrátil tu strašnou ránu! Šlechetné srdce továrníkovo tou měrou se naplnilo radostí a nekonečnou vděčností k Pánu všech osudů, že toho času zdálo se mu, jako by vhodnějšího, lepšího zetě vůbec nebyl mohl nalézti.

„A jak jste se zachránil, můj drahý? Vypravujte, prosím“ — naléhal na Jahodu, nepouštěje jeho ruky, objímaje ho co chvíle — „je to opravdový zázrak! Už jsme vás věru nepočítali mezi živé… bylo to strašné…“

A pan Jahoda vypravoval, usmívaje se nestále po svém způsobu, s jakousi strojenou nonchalancí, nikoli bez příchuti samolibosti, jak vše se událo. Továrníkovi, jindy tak bystrému, tentokráte tato strojenost úplně ušla.

„Bylo to velice prosté, pranic zázračného. Trocha přítomnosti ducha, to je všechno. V Rovné mi radili, abych zůstal. Můj Bože! Já zůstanu v Rovné u nějakého toho sedláka, věda, že na mne čeká moje Lucilka! — Že ta vánice počne co nevidět, jsem věděl právě tak, jako onino tam… Kdo by to nevěděl, abych tak řekl, necítil, kdo v těchto zlořečených horách se narodil a vyrostl? Ale myslil jsem, že tomu přece nějak ujedu; koník je dobrý; za půl hodiny jsem v Jezerném, počítal jsem. Nu, a rázem to přiletělo a to s takovou prudkostí, že jaktěživ jsem ničeho podobného neviděl. Sanice jako mlat, uháníme jako větrem a najednou nevidíme, nerozeznáváme už cesty, zběsilá vichřice z předu, ze zadu a z obou stran plno sněhu ve vzduchu, jako vody v moři… pět minut na to kůň v sněhu přes břicho, stane, začne se třásti a nehýbá se s místa. Povídám svému Francalovi: „Ou, synku, takhle to nejde! Skoč s kozlíku a vypřáhni ho…“ — Ten, baba chlap, sedí a pláče a odevzdává duši Bohu. — „Osle,“ povídám, „nebreč a jednej! tvá mizerná duše má ještě dalekou cestu do pekla, tak hned se tam nedostaneš!“ Ale on byl celý jako ztrnulý; seskočím tedy já a chci koně vypřáhnout… Než, prožluklé dílo! uvázl už tak hluboce, že jsem se nedostal k postraňkům; také mi šlehal ten sníh do očí, že jsem neviděl zbla, a uši mi zalehly. Chytnu tedy milého Francala, strhnu ho dolů, což nebylo hluboko, protože seděl na rovni s plochou sněhovou, může-li o takové ploše býti řeči, ježto pořáde stoupala. Křiknu mu do ucha, že tu na blízku vím o chalupě, aby šel se mnou, že se tam ještě dostaneme, že ta chalupa je sotva na tři sta kroků od nás…“

„Ale jak pak jste se dostali z úvozu?“ přerušil mluvícího pan Chablé; „vždyť jsme tam našli vašeho koníka i se saněmi…“

„Jak jsme se dostali? Kdybych to věděl! — Bylo to všecko v stejné výši, aspoň jsme se nemusili dlouho šplhat po svahu. Zkrátka, já jsem ho vytáhl, on pořád: „Ježíši svatý! Panenko na nebi!“ Já pak: „Nech je, neobtěžuj jich! pomoz si a pomohou ti taky!“ — Pak to šlo dolů po svahu… valili jsme se nebo váleli, nevím, jak mám říci, se sněhem, ve sněhu, pod sněhem, ale dostali jsme se k lesíku a tam jsme byli trochu za větrem. Bylo tak dobře, aspoň jsme si mohli trochu oddechnout, sypající se vločky a metelicí ze země pozdvižený sněhový prach už už nás dusil, a už jsem myslil, že můj Francal i já nemáme daleko tam, kde onen sebe už viděl; ale ten oddych v lesíku nás spasil. — Když jsme nalapali trochu vzduchu, vydali jsme se dále a vybředli jsme zase z lesíka. O té chalupě nebylo ani památky, tma jako v pytli, a my samotni v tom vzteklém, bez konce kroužícím víru. — Ale já jsem dobře věděl, kde ta chalupa stojí: pamatoval jsem si to, když jsme loni z jara tam honili tetřívky. Z toho lesíka je k ní jedva sto kroků, ale ten kousek byl nejhorší. Zbloudit jsme ovšem dobře nemohli, proto že svah nás vedl přímo k chalupě… Nu, člověk je z dobrých rodičů, a překonali jsme to, — to jest, já jsem to překonal, můj Francal pouze držel se mne za šosy. Šlo o to, abychom neminuli chalupy, a to by se bylo snadno přihodilo; nebyli bychom ji viděli ani na deset kroků vzdálenosti… a potom by to bylo šlo střemhlav po stráni, a dole bychom bývali měkce leželi. — Ale já jsem se dal trochu šikmo a přes to, že ta vánice se dala do řádění pořáde vzteklejšího, že jsem neviděl, neslyšel, necítil, že jsem se bořil po pás do té sypké, stále povolující hmoty, můj nos se osvědčil jako znamenitý vůdce… za pět minut jsme stáli na náspu, zavátém až do polovice výšky zdi. Houkl jsem na ně tam, klepal na zavátá okénka… neslyšeli, neodpovídali. Tedy buch! buch! na dvéře, že se celá chalupa třásla. Zavřeli se totiž, zabednili dvéře, proto že se domnívali, že se žene příšerná divoká honba. Otevřeli nám konečně a spatřivše nás, leknutím div nezkameněli; za námi se hnal sníh, mžikem pokryl celou podlahu průjezdu, my sami jsme byli jako sněhuláci. — „Nu, nu,“ povídám, „myslíte, že jsme strašidla?… Jsme lidé jako vy, a dnes už nás tu musíte podržet přes noc.“ — Oni, že ano, že na lavici můžeme spát, bude-li se nám chtít; že ovšem veselo u nich není, ježto jim právě zemřelo děcko, a dvě že stůňou, ale za to že je teplo, příjemně teploučko. — V sednici, malinké a černé, hořela buková louč, vrhající kmitavá světla na celý zástup dětí, jež tlačily se kolem nás a otvíraly oči a ústa zároveň. Jakýs stařec se modlil a hekal v koutě u kamen; „příjemné teplo“, jež nám slibovali, na vlas podobalo se hroznému dusnu, v němž jsme, totiž v němž jsem já dýchal hůře než venku v metelici — můj Francal rozplýval se nevýslovnou slastí, svlekl bez odkladu svůj plášť a pověsil si jej na bidlo u kamen, načež si zul boty, ani nepožádav mě za dovolení. „Ty máš naspěch,“ povídám. — On na to: „Milostpane, mám v botách samý sníh…“ — Když ti lidé uslyšeli, jak Francal mě oslovil, jako by ďas do nich byl vjel. „Milostpane“ sem, „milostpane“ tam, a abych odpustil, že byli tací hrubci a že mi nabízeli lavici za lůžko, že prý nepoznali. Bože! kdo by poznal! — že ani nevěděli, jsme-li vůbec lidské bytosti — ale že to napraví, že mi postoupí postel, v níž sami léhají, peřiny že mají dobré, těžké, teplé… teplo je hlavní věc na světě, bez tepla člověk by se nastydl, jako to jejich ubohé děcko, které dostalo spálu a umřelo, a ty ostatní, jež se rozstonaly za ním, také se nastudily — divná věc, k neuvěření! Ze světnice nevyšly už po tři neděle a přece se nastydly; panuje prý v celém okolí ta nemoc, řádí mezi dětmi jako mor, ale to všechno od nastuzení. Jakmile přijdou chladnější noci podzimní, okna zabední se tak dokonale, že nejmenší vzdoušek neprojde skulinami, celý den se topí, děti nesmějí ven, musí spát pohromadě v jedné posteli, přikrývají se nejtěžšími peřinami a přece nastydnou! — „U nás je vzduch zdravý, silný,“ mínila žena, „ale člověk musí se ho chránit! Nebýt nastuzení, každý by žil sto let… ach, moje ubohé robátko!…“ a hrozný, srdcelomný pláč přerušil její výklady. Klekla k jedné posteli, ve které leželo na jednom konci mrtvé dítě, přikryté peřinou, aby ještě po smrti se nenastydlo, na druhém konci pak dvě nemocné, jichž oči plály v horečném lesku. Bezprostředně vedle té postele stála druhá, již mi chtěli laskavě postoupit. Neodmítl jsem hned, abych jich neurazil; taky jsem si vzpomněl na svého ubohého koníka i řku Francalovi: „Chlape, ty si teď hovíš! K tomu ještě není čas! Napřed ještě se vypravíme zpět na silnici, abychom zachránili hnědouše, na něhož, jak se zdá, jsi zapomněl.“ — Tu on zbledl jako stěna, div se nedal do pláče. „Zahyneme!“ zasténal, „do jista zahyneme!“ A ti lidé tam také, muž, žena i výminkář, každý zvlášť a všichni sborem: „Není možná, milostpane — ani pomyšlení! byla by to jistá smrt — kůň už tak jako tak nežije.“ — To jsem též věděl; bylo mi ubohého zvířete líto; než, k vůli tomu si nezoufám. — Ale nemohl jsem se ubránit pokušení, abych toho lenivého, zbabělého chlapa trochu nevehnal do úzkých. Tož jsem tedy trval na tom, že jest jeho povinností, aby se postaral o koně sobě svěřeného a nenechal ho zahynout, byť měl nasaditi i vlastní kůži…“

Kdyby pan Jahoda byl slyšel strýčka Matěje, jenž, nepřestávaje po něm vrhati zuřivé pohledy, stále broukal a skuhral, co by as byl odpověděl?

Strýček Matěj zajisté při těchto jeho posledních slovech zaklel dosti hlasitě a do sebe zamručel:

„Nepovídám to? Bestie sklářská! Na místě, aby děkoval Bohu, že ho chránil, že ho vyrval jisté smrti, dělá si pusté šašky ze smrtelných úzkostí ubohého člověka… Nu, Pánbůh peče oplatky!… Nepochybuji, že je v pekle pro ně zvláštní přihrádka zařízena…“

Ale pan Jahoda těch poznámek neslyšel, byl příliš zaujat svým povídáním; příležitost byla znamenitá, ukázat se chladnokrevným hrdinou; i mluvil tedy dále:

„…Ten se kroutil! A já jsem trval na svém, i písmo svaté jsem mu citoval: Spravedlivý se smiluje i nad svým hovadem — a co podobného dále. A on posléze s obličejem odsouzence, ubírajícího se k šibenici, měl se k odchodu; nechal jsem ho vyjíti až na násep… to jest, šel jsem za ním do průjezdu, kde otevřel dvéře na násep, dále nemohl, sníh se hrnul do domu, jako by padala bílá zeď, a on uskočil, jako by se jí chtěl vyhnouti… a ti lidé! to vám byla švanda, jak ti zaň prosili! Inu, myslil jsem si, jsem tu zavřen, pěkně tu není, tož ať je aspoň trochu té kratochvíle.“

„Pěkná švanda! pěkná kratochvíle!“ bručel strýček Matěj.

I panu Chabléovi ta švanda nezdála se příliš duchaplná.

„To jste přece neměl činit,“ pravil.

Ostatně pan Jahoda také se zarazil; obrátil a pokračoval hlasem docela jiným:

„Nu, žert,“ pravil, „zoufalý žert!“ — ‚Ty bláhový člověče,‘ povídám Francalovi, ‚nevidíš, že jsem tě chtěl pouze zkoušet? Aspoň jsem nabyl přesvědčení, že’s hodný, obětovný, a mám tě za to rád. Jakáž pomoc! Škoda koně, ale zachránit ho nemůžeme; buďme rádi, že jsme vyvázli sami…‘“

A pak, zabrav se do podrobností děsné své vazby, pan Jahoda bez dalšího vtipkování vypravoval, jak ten dlouhý čas přečkali, než došli vysvobození. Zdlouhavě plazily se minuty, bez konce hodiny v tom hrozném ovzduší, ve stálé tmě, ozářené jedině plápolavým světlem bukových loučí, jichž oharky se sykotem padaly do podstaveného škopku, naplněného vodou. Občas pojídali mléka, zelné polévky, černého chleba, bramborů a režných placek, vše buď ze špinavých nádob, buď přímo ze stolu ještě špinavějšího. Nejvíce tížil je nedostatek vody; ke kašničce pod náspem nebylo lze se dostat; vše zasypal ten nemilosrdný, bez přestání padající sníh. Žena užívala k vaření jedině roztaveného sněhu, jehož do všech nádob nabírala, otevřevši dvéře domovní. Avšak později ani toto už nebylo možno: sníh zalehl dvéře, nebylo lze jich otevříti. Krávy v chlévě bučely žízní; slepice, usadivší se na půdě, mřely hlady, protože pro tmu neviděly na zob. V sednici lidé přecházeli, posedávali, polehávali: spát nebylo možno, pára a puch zaléhávaly dýchání, všichni byli by se snad udusili, kdyby nebylo se podařilo, proraziti komín, jenž jedině vyčníval nad sníh; se stěn a se stropu stékalo vlhko. Nevýslovná sklíčenost se zmocnila všech; zmalátněli úplně, oddávajíce se v neodvratný osud… Jenom pan Jahoda nepozbyl mysli, napomínal k trpělivosti, těšil, že pomoc přijde…

Tak aspoň vypravoval pan Jahoda, a pan Chablé tomu věřil. Francal ovšem už po cestě do Jezerného a ještě více v zámeckém čeledníku líčil věc poněkud jinak, a kdož ho slyšeli, také mu věřili. Vedle slov kočího pan Jahoda jevil méně trpělivosti než všichni ostatní: počínal si jako zoufalý; žádal neustále, aby obyvatelé chalupy sami si prorazili cestu k silnici, nečekajíce, až by odjinud přišla pomoc, a když to nešlo, zuřil, proklínal… Pro ztraceného koně plakal, ruce spínal, jeho, Francala, obviňoval, že měl se starati… Také prý Francal věděl o té chalupě, která je zachránila před jistou záhubou, však nikoli pan Jahoda; ten prý ještě v poslední chvíli nechtěl opustiti svého koně, nikoli, že by byl cítil s ubohým zvířetem, nýbrž z lakoty. Francal téměř mocí musil ho odtrhnouti. Nyní mluví jinak.

„Je to můj pán,“ pravil Francal, „sloužím mu věrně, ale dlouho mu sloužit nebudu. Marně mluvit: nemá srdce ani pro lidi ani pro dobytek. Váš pán je jinaký, to člověk vidí na první pohled… Škoda, té slečny, ta se potáže s divnou!… E, co je mi po tom? Máme svých trampot dost, ať páni se starají o sebe sami…“

A chasa v čeledníku naslouchala a přisvědčovala.

„Takých pánů jako našich na světě není,“ pravil starý Andres, a opět přizvukovali kruhem.

„Bůh zachovej naše pány!“

„Ale slečně by to měl někdo říci,“ ozval se kdosi, „byla by jí věčná škoda, kdyby se dostala tomuhle do spárů…“

„Však jí to řekne strýček Matěj, ten toho vašeho pána nemůže cítit…“

„To není ten pravý,“ promluvil zase Andres, „toho ona nebere vážně… není divu: mluví mnoho hloupých a zbrklých věcí…“

Tak mluvilo se v čeledníku!

Na Zámku slavili z mrtvých vstání na věčnost uloženého. Lucilka štěstím div neomdlela. Smála se, plakala, smích majíc na rtech…

Večer je všecky shromáždil, ty šťastné, blažené lidi, v rozložité, skvostné jídelně, kde byly hody a ples a radost a zář. Lucilka seděla vedle svého ženicha, očí s něho nespouštějíc.

Ach, jak krásně mluvil! Málo v pravdě, ale vážně, zcela jinak než po cestě s panem Chablé. Och, pan Jahoda se vyznal! Knih mnoho nečetl, ale svět znal a dle lidí uměl se zařídit řečmi a jednáním.

Jako maně prohozená slova o té bídě, o strádání těch lidí, v jichž středu prožil strašné hodiny, neminula se s hlubokým dojmem; slušela mu, shodovala se s jemně melancholickým výrazem jeho tváře. O své duchapřítomnosti, zmužilosti, o humoristickém pojímání věcí nebylo ani třeba ani záhodno se zde šířiti. Pan Chablé beztoho méně si ho všímal; nespouštěl zraků s dcery své, kochaje se v jejím štěstí; a v očích té dívky pouhé faktum, že Jahoda přetrpěl tři dni v hrozném ovzduší oné chaty, podle zemřelého děcka, obklopen bídou, hnusem, tmou a morem, a že tu dnes mezi nimi dlel po tolikerých svízelích, živ a zdráv, stačilo ho přiodíti kouzelným, nadzemským leskem…

„Matinko moje, jak jsem šťastna!“ pravila Lucilka, dávajíc matce dobrou noc; na dlouhých, hedvábných řasách leskly se slzy čistého blaha.

Paní Chabléová objala ji něžně.