Skláři/IV.

Skláři Karel Klostermann
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Karel Klostermann
Zdroj:	KLOSTERMANN, Karel. Skláři. Praha : Jos. R. Vilímek, 1896 nebo 1897. s. 69–88. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Divoká zimní metelice rozzuřila se nad Jezerenskou plání. Z lesů vyznívaly divné, příšerné zvuky, jakoby vylo tisíc vlkův ve vrcholech smrků, hustě k sobě lnoucích. Rachot lámajících se větví, dunění spoust sněhových, spadajících s nich k zemi, stenání kmenů sem tam zmítaných — vše to bez konce, bez ustání mísilo se v tyto srdce svírající zvuky.

Byly jedva tři hodiny s poledne a půlnoční šero leželo nade vším krajem — ba, co dím, šero! — Peruti té vichřice dotýkaly se ho, zahalovaly jej jako křídla obrovitého ptáka, a pod těmi křídly, mávajícími, metoucími povrch země, vládne tma, již neproniká žádný paprsek světla. S nebe sype se sníh, víří se v nekonečných spirálách, rychle uhánějících; k němu se přidávají mocné kotouče rozprášeného jíní, větrem do výše hnaných prášků ledových, roztříštěných v ostré, malinké jehlance vloček sněhových, jež, jedva k zemi dopadše, už zase strženy bývají v rej vzdušné pouti. Na planině pak, na široké, ve světlinách lesních, které zarovnal sníh, vyplniv prohlubně, zasypav drobné křoviny i bující dorost stromův, není, co tomuto zběsilému reji by se postavilo v cestu. Shluknou se, zhoustnou kotouče ze země vyzvednutých spoust i s nebe se vířící vločky v děsné smršti vše drtící, vše s sebou unášející, které, když se rozsypou, k zemi dopadnou, nastanou závěje, o jichž hloubce neučiní si obraz, kdo sám neviděl.

V to šero, v hukot a vřavu válčících, rozpoutaných živlů pohřížilo se celé Jezerné. Huť, slévárny, brusírny i zámek ta hrůza zavila v záhyby větrem zmítaného, bouří šlehaného pláště svého, že všecko spojení mezi nimi bylo přerušeno. Tak hustě sypal se sníh, že přesycený jím vzduch pohltil i rudou zář, vycházející z pecí, i lesk proudící se z oken jasně osvětlených komnat a dvoran zámku. Jedni neviděli druhých; nikdo nemohl opustit stavení, ve kterém právě dlel, a tak na ten čas bylo přerušeno všechno spojení mezi jednotlivými částmi závodu vespolek a mezi nimi všemi a domem panským.

V huti zvláště měli na pilno. Střecha této stavby má mnoho otvorů, jimiž uchází kouř: těmi všemi nyní neucházel, kupil se pod trámovím krovu, naplňoval veškeru místnost, dusil lidi a nutil je, otvírati vrata a kde která dvířka a okénka, aby průvan jej vyhnal. Těmito pak otvory vnikal mrazivý vnější vzduch, přinášející chumáče dotěrného sněhu, jehož křišťály dorážely až k samým hrncům, v nichž plála bílým žárem roztavená hmota skelní. A sálající výheň je polila světlem svým, tak že se třpytily jako jiskry pryskající od kovadliny pod ranami kladiva dopadajícího na žhavé železo.

Ubožáci fukači, polonazí, pekoucí se z předu pod účinkem žáru, sálajícího z pecí a hrnců, mrzli od zadu v přívalu ledového vání. Do ruda zapálené oči slzely, neustále drážděny kousavým dýmem.

„Zavři vrata, Kubo!“ zvolal jeden, „člověku v tom průvanu tuhne tuk v kostech!“

„Jak pak zavru?“ odpověděl chraptivý hlas, „pojď se podívat, jaká tu leží závěj zrovna na prahu. Pojď sem, vezmi lopatu a pomoz mi vyhodit navátý sníh, pak zavřeme.“

„Vy blázni,“ ozval se jiný, „chcete se udusit? Hleďte ten kouř, to aby čert vydržel.“

„Obrať se zády k peci,“ smál se opět jiný, ale bylo slyšet na hlase, že ten humor nepocházel od srdce, „bude ti teplo hned — nebo si namaž hřbet touhle vlažnou hmotou a vlez si potom do chladicí pece; stojím ti za to, že za pět minut ti to vytáhne všecko bolení.“

Ten, jenž odhazoval sníh s prahu u vrat, přišel ohřát se mezi ně.

„Lidičky,“ pravil, všecek se třesa, „to Boží dopuštění venku! o zámku ani pomyšlení, ani brusírny není vidět… Nu, pomoz Pánbůh tomu, koho to dnes chytlo venku! Ten sníh ho zalkne, spíš než by nás zde udusil kouř, kdybychom ucpali všecky otvory. Vyšel jsem pouze na chvilku, asi na deset kroků ze vrat, a už mě to mělo; oči mi to zasypalo, bodalo to jako žhavé špendlíky, do nosu, do úst se mi to dostalo, vlasy to speklo. Už jsem na mou duši myslil, že se nedostanu zpět.“

Co toto se dálo a mluvilo v huti, byli na zámku v rozruchu a nepokoji daleko větším. Tam ovšem okna a dvéře dobře se zavíraly, tam nevnikal vítr ani sníh, a teploučko, útulno bylo ve vysokých, nádherných, dobře osvětlených síních a pokojích, a přec, kdykoli zahudla meluzina, kdykoli narazily kroužící sněhy, krupky a jíní na okna, mrskajíce do zamžených tabulí, až tyto bolestně zařinčely, probouzely se, ozývaly se v duších obyvatelův zámku hrozné, strastiplné ozvěny.

Lucilka stála u okna, bílé ruce sepjaty přes prsa; marně se snažily uplakané oči vniknouti do nekonečného, bezbarvého šera, vládnoucího v příbytku.

„Ach, matinko, zle je, zle!… a on psal, že dnes večer přijede, abychom ho najisto očekávali…“

Paní Chabléová, chmury na čele jindy tak jasném, seděla v křesle, hlavu podpírajíc o dlaň.

„Dítě, měj přec rozum,“ konejšila dceru; „pomysli, že Arnošt není dítě ani blázen… kdo by se vydal na cestu za takové nepohody…“

„Oh, před polednem bylo krásně… slunce svítilo. Vydal se, matičko, jisté se vydal!… a po cestě ho to chytilo… a starý Andres v čeledníku vykládal, že je ztracen, bez pomoci, koho to zastihlo byť jen deset minut cesty od lidského příbytku… a ostatní, kteří to znají, kteří se tu nasadili, celý život přebyli, přisvědčovali, znamenajíce se křížem; cesty mžikem jakoby zapadly; lesy, stromy, pahrbky, vše, vše, podle čeho člověk se vyzná, zastře neprostupná tma; koně zapadávají v měkkém, vlnícím povlaku země, který vlastně nemá povrchu, jako nemá dna, neb splývá s vířícím přívalem vloček… vše jeden sníh, celý vzduch je hustý, bílý prach, až do těch oblak… není lze ku předu… není lze zpět… vše jedno moře… a přijde ruka mrazivá… dotkne se… zadrží… nepustí…“

Dívka propukla v nové vzlykání. Paní Chabléová vstala, přistoupila k dceři, položila jí ruku na ramena.

„Upokoj se, mé dítě,“ pravila, sama přemáhajíc hroznou úzkost, „dojel do B., kamž před polednem nemohl se dostati; tam obědval, pokrmil koně, a opět mohl se vypraviti, bylo to tu… a pak zůstal, kde byl, vždyť přece zná kraj. V nejhorším případě, vydal-li se přece dříve, mohl dojeti do Rovné, a tam najisto zůstal. Jsou to ovšem bídné chalupy a přenocovati v takových selských příbytcích není velká pohova. Než, jedna noc ho nezabije.“

„Ale on snad vyjel velmi časně ze Sosnovky, možná, že už včera odpoledne… a zasáhla-li ho metelice za Rovnou, tož je ztracen, zahynul bez pomoci. Je to strašné… ten tam je můj život… zapadlo moje štěstí…“

Paní Chabléová přes to, že usilovala, aby zaplašila obavy dceřiny, nemohla popříti možnost hrozné katastrofy, která snad už stihla Lucilčina snoubence. Ani pan Chablé, jenž k nim sešel z pracovny, kde prohlížel knihy a rovnal účty, nemohl poskytnouti dceři útěchy. Tonul sám v úzkostech, těšil sebe sama, slibuje jí, že zítra, jakmile se rozední, vypraví všecko obyvatelstvo Jezerného se vším náčiním k odhrabání sněhu a k upravení silnice směrem k Rovné. Byla to ovšem slabá útěcha: co platno, najdou-li ti lidé pana Jahodu, vždyť při životě už nebude, postoupí leda děsná jistota na místo krutých obav.

„Ach, drahý tatínku,“ dívka pravila, vidouc v jeho slibu pablesk naděje, „vyprav ty lidi hned! Mohou-li zítra, proč by nemohli nyní? Snad ho najdou… snad je na blízku… a konec bude té hrůzné nejistoty…“

„Co tě to napadá, mé dítě?“ odvece otec; „v té hrůze bysi je chtěla vyštvat? Ani pět minut cesty by neurazili; a kdyby, sotva by se dostali nazpět. Do jisté záhuby bychom je hnali. Věř mi, mi, není možná… je to strašné, ale není pomoci, musíme se oddat v neodvratný osud, trpělivě vyčkat a v Boha jediného doufat.“

Večer se sklonil, noc se přivalila a venku vřava neustávala. V zámku přecházeli s místa na místo, z komnat do komnat, jako bludné stíny; pozdě v noci ulehli, spánku nikdo nenašel. Naslouchali bez přestání dorážejícímu větru, táhlým zvukům meluziny, podobným táhlému kvílení a celé venku burácející hrůze.

Dlouhá, dlouhá noc, nejdelší ze všech, co jich tu zažili.

A z jitra žádná úleva, tatáž metelice; nerozednilo se, šedý soumrak pouze vystřídal se s černou nocí.

Pan Chablé chtěl v průvodu zámecké čeledi se vydati do huti. Ani nejmenší možnost! Vzduchem vířil a rejdil stále týž sníh, ohromné závěje nakupily se ho kolem zámku a zatarasily cestu neprostupnou hradbou.

„Strpení! strpení!“ domlouval pan Chablé choti a dceři, plačícím, ruce zoufale spínajícím. Lucilka sama vyběhla před vrata. Stáli tam sloužící, kočové, zahradník. Sepjala ruce, pro Boha prosila:

„Lidé, smilujte se! zkuste to; snad Bůh pomůže!“

Starý sluha Andres, jenž sešedivěl v službách jejího otce, zatřásl hlavou, pokrčil ramenoma; slzy mu stály v očích.

„Není možná, drahá slečinko — stojíme tu pod klenbou vjezdu, a podívejte se na sebe: váš oděv je pln sněhu, vlásky vám metaný sníh pokryl a slepil, vaše ručky jsou rudé, jako by je byl někdo jehlami rozpíchal… ani na padesát kroků se nedostaneme…“

„Zkuste to, Andrese…“ zaúpěla, „pro Boží milosrdenství to zkuste, a ty jdi s ním, Jiříku! ty’s mladý, silný…“

Jiřík byl kočí; chlapík silný, urostlý jako jedle, tvrdý jako žulová skála, jinak dobrotisko, jako dítě, pro svoje panstvo by byl šel do ohně. Podíval se na starého Andresa, pak na slečnu a zase na starocha.

„Nu, Andres,“ pravil, „ježto slečna poroučí, pojďme, zkusme to…“

„Je to marné, Jiříku! nikam se nedostaneme…“

„Zkusme to!“

A zkusili to. Ozbrojil se každý lopatou a vydali se, druh druha se držíce. Pět — deset kroků daleko viděla Lucilka jejich šedé silhouetty, potácející se v bílém reji, slyšela jejich těžké dýchání — pak nic, už nic… zmizeli úplně, i dýchání, slov zvuk pozřeli zuřící živlové. Dívka stála jako sloup, dívajíc se za nimi.

„Slečno,“ ozval se zahradník, „nečinila jste dobře, že jste je vyslala; o něco dále jsou ohromné závěje, na dva sáhy hluboké. Sníh je sypký… zapadnou úplně…“

Kočí Jiřík jedva před rokem se oženil; jeho mladá žínka vyšla v té chvíli na perron; byla v požehnaném stavu.

„Kde je Jiřík?“ tázala se, nevidouc ho. Kdosi ukázal rukou směrem k huti.

„Pro Kristovy rány!“ zvolala všecka zděšena, „snad se nevydal v té hrůze?… Můj bratr zhynul při takové vánici sotva na sto kroků od příbytku… je tomu as deset let…“

Lucilka se ulekla; nevýslovným strachem zmítána, vyběhla zpod klenuté stříšky, chránící perron; po kolena zabředly nožky do sněhu.

„Jiříku! Andrese!“ volala úpěnlivě. Hlas se ztrácel v burácení větru, mřel jako zaražen v tom hustém ovzduší.

Nevýslovný strach pojal ji. Chtěla vydati se za nimi, stěží ji zadrželi.

A zase: „Jiříku! Andrese! — vraťte se!“ — až hlas jí selhal v hrdle.

Žádná odpověd.

Vyšel z domu pan Chablé.

„Lucilko, co zde děláš? Vrať se do pokoje, skřehneš, nastydneš; měj přece strpení, vždyť vidíš, že nikdo nemůže ven.“

„Ach, tatínku, Jiřík šel s Andresem a nevracejí se. Já jsem je vyštvala, já nešťastná… a jsou prý tam dál ohromné závěje… Pomoz, tatínku!…“

Vrhl na ni přísný pohled.

„Vrať se do pokoje,“ pravil, „nemáš zbla rozumu…“

Žena Jiříkova podepírala se o sloup. Bylo bolestno, popatřit na ubohou bytost. Neplakala, nenaříkala, ale strachem se jevil obličej jako z kamene vytesán.

Byly to hrozné chvíle.

„Vrať se, Lucilko!“ pan Chablé opětoval, bera ji za ruku.

V tom, hle! dvě šedé postavy, neurčitých obrysů střed kroužících spoust, a už tu byli oba, stanuli na perronu, stírajíce s obličeje sníh, lepkavý, mrznoucí. Těžce oddychovali, bílí byli, jakoby je někdo byl posypal hustou vrstvou jemné mouky.

„Drahá slečno,“ promluvil Jiřík, „odpusťte, ale nebylo možno proniknouti. Dech to odnímá, půda se tratí pod nohama, po paže člověk zabřídá… už jsme myslili, že tam zůstaneme…“

Jiříkova žena vrhla se muži na prsa.

„Bůh buď pochválen! Mám tě opět!“ a proud slz jí uvolnil stísněná prsa, a se slzami prchaly strach a hrůza.

„Ty starý blázne,“ pravil přísně pan Chablé starému Andresovi, „což nemáš s to rozum? — Vraťte se všichni dovnitř! Což tu stojíte? Čím jste tu platní?“

„Odpusťte mi, lidé!“ zalkala Lucilka, „strach mě oslepil. Bůh je milostiv, že vás zachránil…“

Celý boží den vánice potrvala s nezlomenou silou. Tupost se zmocnila ubohé dívky. Nejedla, nemluvila, bez slz přecházela z komnaty do komnaty; chodila, sedla, zase vstala. Rodiče jí domlouvali laskavými slovy, ona jich jedva slyšela.

Pak opět přišla noc, hroznější, příšernější než předešlá.

Ale k ránu utichlo burácení větru, a když vstal nad horami nový den, ukázalo se lidem opět slunko. Temně nachové červánky vzplály na východě, ohromná rudá deska vystoupila za nimi na kraji obzoru, růžová a fialová světla mžikem olemovala temena vrchů, po nebi a po zemi uháněly šedé páry, kupily se v chumáče, opět rozplynuly se, a k deváté hodině nebe bylo čisté, lazurové, a bílý povlak země leskl se oslňujícím třpytem odrážejících se v milliardách křišťálů ledových paprsků.

A světlo vrátilo lidem odvahu a energii, zahnalo zmalátnělost.

Živo, živo mezi zámkem a hutí. Kde kdo chopil se kopáče, rýče a lopaty, přiodili na nohy obruče sněhové, klestili cestu, vyšlapovali dráhu, pracovali, namahali se, že pot se lil proudem s čela, volali druh na druha, pobízející se na vzájem k účinnému dílu. A když spojení bylo hotové, když pan Chablé sám přišel do huti, bez meškání přistoupili na novou práci, mnohem těžší, únavnější, delší, na opětné otevření, upravení silnice, vedoucí do B.

Počítali při tom na součinnost obyvatel roztroušených sousedních dědin, jimž také musilo záležeti na tom, aby nezůstali odloučeni od ostatního světa; jenom spojenými silami, úporným, vzájemným sobě pomáháním bylo lze toho docíliti. V závodech onoho dne se nepracovalo; přihlíželo se na nejvýše, aby oheň nevyhasl v pecích, a to byla práce, kterou mohli vykonati i slabší a invalidové. Všickni ostatní, mužové a ženy, dělníci závodů, chasa hospodářská, čeleď zámecká, kde kdo byl, veškeré obyvatelstvo pracovalo na silnici. I pan Chablé, mladý pan René, strýček Matěj a pan účetní účastnili se těchto prací.

Dílo ubíhalo pod tolika rukami; asi ve tři hodiny s poledne silnice byla na půl cesty do Rovné upravena. Zde počínal dosti hluboký úvoz; vpravo rovina, slať rašelinatá, porostlá zakrsalými smrčky a hustou klečí; všude plno černých, hlubokých tůní, kyselou travou a vlhkem nabobtaným mechem vroubená. Nyní ovšem po tom všem nebylo pohádky; sníh, lesklý nekonečný sníh všecko zarovnal, jednotvárným bílým rouchem zakryl, pouze tu a tam černala se větší louže. V létě sbíraly se tu lehké páry, ležící závojem nad širým krajem; na podzim se tvořily mlhy, bílé jako mléko, valící se v ohromných kotoučích dolů po svahu na pravé straně silnice. Tento svah, znenáhla padající, byl místy porostlý hustým lesem, místy jej tvořily mokré louky, proryté velkým počtem struh a vodotoků; na jeho úpatí všecky tyto bystřiny slévaly se v bohatý potok, jehož málokdy zamrzající vody šuměly a hrčely třeskně přes nesčíslné prahy šedých, žulových skal, prostupujících řečiště. Levý břeh tohoto potoka přechází v sráznou stráň, divokou lesní a skalní poušť, žádným lidským tvorem neobývanou. Šedé, tu holé, tu mechem porostlé stěny se střídají se smutným lesem, jenž pro nedostatek prsti nemůže se zmoci do výše: schne a hyne; umírající a umrlá drva, tlící, rozpadávající klesť pokrývá půdu, plazivé kořeny objímají skály, klenou se přes trhliny a tvoří neprostupné houštiny, v dobách, kdy náš děj se odehrával, ještě mnohem děsnější, neschodnější než dnešního času. Za tehdejších dob do těchto divočin nikdo nevstoupil, ba snad nikdo neměl tušení, jak to tam vypadá. Co by tam byli lidé činili? Ani sekery dřevorubců, pro sklárny pracujících, marně by tam byly hledaly vhodné oběti…

Ale na pravém břehu potoka, na svahu spadajícím od silnice do údoliny, už dávno se usadili lidé. Tři, čtyři chaty, roztroušené, bídné, s malinkými okny, lidé si tu vybudovali a žili v nich životem syslů, zvláště v zimě; rozloučili se se světem a se světlem, polehávali, pochrupovali v přetopených jizbičkách, pojídali z nahromaděných přes léto zásob, dojili své malinké, hubené kravičky, modlili se, když na ně lehala nuda z dlouhé zahálky, třeba deset růženců za sebou a nestarali se o celý velký boží svět.

Ale dobráci bývali a jsou po dnes. Po vánicích, po zimních bouřích, vylézali ze svých tmavých, teplých děr, a pomáhali upravovat zase silnici „proto že Pánbůh tak chce“. Dělali tak věru nikoli k vůli sobě — co jim záleželo na silnici? — ta dříve nebývala a oni taky byli živi — ale pro bližní své, kteří na ni byli poukázáni.

Jakmile lidé páně Chabléovi se dostali do obvodu těchto troglodytů — říkají tomu místu „v Lávkách“, divili se, že ti lidé jim nepřicházejí vstříc. Chata jednoho z těchto osadníků nalézala se v malé vzdálenosti, sotva tři sta kroků od silnice, a přeci ho tu nebylo, aniž koho z jeho četného potomstva. Chalupy jeho nemohli vidět: bylť mezi ní a silnicí kousek lesa a pahoreček, a právě za tím se skrývala, jako by se bála lidí.

Inu, nebyli tu, tož nebyli — lidí Chabléových bylo tolik, že i bez počestného Seppl-Hanesa si pomohou. Tomu ovšem na silnici nezáleželo, aniž mu běželo o spojení s ostatním světem, ale hloupý je přece, že nepřišel: mohl dostat brisilu (bavorského pašovaného šňupavého tabáku) dvě lahvičky a jeho věčně podšňupaný nos mohl míti posvícení.

Kopali, ryli, vyhazovali sníh z úvozu, tak že stěny, ohraničující jízdní dráhu, vzrostly na dva sáhy.

„Co je tohle?“ pojednou zvolal jeden z dělníků, jenž byl vrazil lopatou do něčeho tvrdého, nepodajného.

Přiskočili jiní.

„Na mou věru!“

„Kriste na nebi, toť hrozné!“

Ty a podobné výkřiky ozvaly se sborem; dívali se druh na druha zděšeně…

„Co pak je? našli jste něco?“ tázal se pan Chablé, pospíšivší na to místo.

„Milostpane… Ježíš Maria!… slečinko… slečinko…“ zakoktal jeden i ukázal prstem na černající se v sněhu předmět, pustil lopatu a sepjal ruce.

Pan Chablé pohlédl na ten předmět. Těžko uvěřit očím…

Koňská hlava, opravdová koňská hlava; oči ve sklo ztuhlé, smrtelná úzkost posledního boje je daleko vytřeštila z hlavy; vydmuté, široko se otvírající chřípě naplnil sníh; na řemenech úboru, křižujících se přes čelo, třpytilo se stříbrné kování…

Dali se znova do práce, vyhrabali celé zvíře, zahynuvší v stoje, spousty napadlého sněhu nedaly mu lehnouti. Ach, znali je všickni: běhoun páně Jahodův. I sáně vyhrabali; ležel v nich kožich, houně, přikrývky, ale člověka v nich nebylo.

Lucilka, jež, jak již podotknuto, byla vyšla se vším tím lidem, která však byla zůstala poněkud vzadu, přiběhla, vidouc, jak pracující se kupili v zástup. Strýček Matěj, jenž jí kráčel stále po boku, tuše dobře, že osudný byl nález, marně ji zdržoval.

Udal se hrozný, srdcelomný výjev. Nebylo lze pochybovati, jaká tragedie se tu odehrála. Lucilka, bledá, téměř smyslů zbavena, zadívala se v němém zoufání do mrtvého koně, do prázdných saní; modré rty se chvěly, prsty se křečovitě stahovaly.

„Kde je? Kde je on?“ vyrazila ze sebe trhaně, lapajíc dech v nevýslovné hrůze.

Pokrčili ramenoma, neodpovídali.

„Bůh tě potěš, mé dítě,“ zašeptal pan Chablé, „není ho tu, sáně jsou prázdny.“

A obrátil se k svým lidem:

„Kopejte dále… hledejte!…“

Strýc Matěj podle ní, snad jen, aby něco řekl:

„Nezoufejte, slečno teto, snad se zachránil…“

„Snad se zachránil!“ opětoval po něm starý fukač hlasem svědčícím, že sám nevěřil v tu útěchu.

Kam by se byl zachránil? Ku předu se nedostal, byli by už našli jeho ztuhlou mrtvolu; ani nazpět nemohl, a vydal-li se přece, za malou chvíli na něho přijdou v zavátém hlubokém úvoze. Dal-li se na pravo, hrůza pomyslit, co se stalo. Hluboký, bílý rubáš nad černým močálem se protrhl a temné jícny děsných, neprůhledných vod ho pozřely na věčnou věčnost; co uchvátil pohyblivý, slizký hrob, na všecky časy ze sebe už nevydal…

A uchýlil-li se na levo? — Svah, záhyby terrainu, strašné spousty sněhu, bezedné propasti klamnou pokrývkou zastřené, pak potok a za tímto lesy, nekonečné lesy, houštiny, kam žádná noha lidská nevstoupila, stráně, skály… žádného útulku daleko široko. — Ale až tam se nedostal, dávno než by byl došel k potoku, byl by ho pohltil bílý hrob. Zaměřiti k chatě Seppl-Hanesa nemohl; nedalo se předpokládati, že o existenci tohoto obydlí vůbec měl tušení; se silnice ji nemohl viděti ani za jasného počasí, na to tedy za předvčerejší strašné vánice. Tak nebo tak, ať se uchýlil kamkoli, nemohlo jíti o nic jiného, než nalézti jeho mrtvolu. To stálo psáno na všech tvářích, to mluvilo ze všech očí. Dívali se na sebe, jakoby si chtěli říci: „Jen kdyby zde naší slečny nebylo! — Bude to strašné, až ho najdeme!…“

A kopali, ryli, odhazovali sníh dále do úvozu, jako dosud.

Hodina uběhla, dlouhá, úmorná hodina.

„Lucilko, jdi domů,“ pan Chablé prosil dceru, „jdi, moje ubohé dítě… mrzne víc a více a práce naše je smutná… Jdi, strýček Matěj půjde s tebou.“

Nešla.

Slunce se počalo chýliti k západu; vypadalo jako dodoutnávající ohnivá koule. Hrot a výběžky nedaleké hory zabarvily se ohněm, stráně se polily světelnými pruhy, modrými, fialovými, nachovými; obloha vypadala jako z kovu ulita, její blankyt přecházel v ocelové šedo.

„Tmí se, má drahá,“ naléhal pan Chablé, „za chvilinku padne černá noc — jdi domů, zlatá… pro tebe zde není místa…“

„Ach, tatíčku, neodháněj mne… neměla bych klidu doma…“

Prokopali se, proryli celým úvozem. Zavzněly čistým vzduchem jim v ústrety jiné hlasy lidské. Lidé z Rovné, již se své strany přišli razit dráhu, byli jim už poblíže; za krátko je měli na očích, právě když slunce zapadlo. Bylo jich přes třicet, rychtář s nimi.

„Nenašli jste nic?“ volal už z dáli starý fukač na lidi z Rovné.

„Nic! nic!“ zahouklo několik hlasů v odpověd.

Když se sešli, když Jezerenští jim ukázali mrtvého koně a zpod závějí vykopané sáňky, rychtář přistoupil k majetníku hutí a pravil:

„Pane, viděl jsem ho předevčírem, jel kolem nás, krátce než se ta hrůza spustila. Věděli jsme, že to začne, a prosili jsme ho, aby nejezdil dále…“

„Byl sám v saních?“

„Nebyl sám, měl kočího s sebou. — Zahynuli oba. Nedal si říci; tvrdil, že tomu ještě ujede; kůň prý letí jako střela, nejdéle za půl hodiny že prý je na Jezerném. Jeho kočí mu také domlouval, aby zůstal u nás; ten člověk se v povětří vyznal jako kdokoli z nás… Ale Sosnovský pán měl od jakživa hlavu jako beran; kde pak by ten byl poslechl rady?… Tož to nyní máme! — Je pod sněhem… byla to jeho vůle. Toho kočího je mi více líto; ten věděl, co jim hrozí, a nechtěl jeti, avšak, co na plat? — kdo je v službě, musí poslouchat, byť mu pán velel, aby skočil střemhlav se skalní stráně… Podle doby, kdy ta vánice počala, soudili jsme, že ho právě v tomto úvoze najdeme.“

„Já to taky povídám,“ ozval se strýc Matěj, „je to taková sklářská palice, dej mu Pánbůh nebe a…“

Chtěl patrně ještě dále rozpřísti své mínění o sklářských vlastnostech, avšak, vzpomněv si, že ubohá Lucilka stojí podle něho, zarazil prudce stavidla své výmluvnosti.

Tmělo se víc a více; na obzoru kupily se zevšad páry podobné černavému kouři; vůkol sníh, bílý, jednotvárný, na němž se mihotalo přes padesát lidí, jako mravenci na ohromném ubruse. Hledali stopy po zmizelých, pohroužili se v úvoz, zase se vynořili a opět v něm zapadli. Nenašli pranic, co by jim bylo mohlo věstiti, kam onino se poděli, jakým směrem se dali, aby ušli záhubě.

„Musíme toho nechat,“ vece pan Chablé, „valí se noc, marně bychom dnes hledali. Vrátíme se sem zítra, až Bůh dá světlo.“

I obrátiv se k Rovenskému rychtáři, dodal:

„Vy nás neopustíte, rychtáři, viďte, při konání naší smutné povinnosti?“

„My jsme vaši, pane, jako vy jste náš,“ odpověděl starý královák, vážný, plný vědomí své důstojnosti po otcích zděděné, „jak zasvitne slunko, jsme zase na místě.“

Potom se rozešli, jedni na sever k Jezernému, druzí na jih, k Rovné.

Nesmírná skleslost zmocnila se Lucilky. Celý den probyla v tom svěžím, silném vzduchu, bez jídla, bez odpočinku, nepocítivši únavy ani hladu; naděje jí dodávala síly, naděje překonávala mdlobu.

Naděje? Jakáž tu mohla býti naděje? — Nevěděla sama; bylo na bíledni, že kdož v nalezených saních seděli, stihl týž osud, jako nalezeného zmrzlého, sněhem zalklého koně. Ale, kde byli ti? Kde byl její Arnošt?… Jistotu chtěla mít… kdyby byla viděla jeho mrtvolu, bylo by se jí ulehčilo, aspoň si to myslila; byla by ji pokropila slzami, byla by mu řekla ještě jednou, že ho miluje… ale, svatý Bože, kde byl? ve kterých místech hrůzy zasáhla ho ledová ruka smrti?…

Ohromné ticho vůkol. Žádný šelest, žádný zvuk. Lesknoucí se planina spala hrobovým snem, močály nedýchaly a les klímal němě, příšerně se černaje, neboť dvoudenní vichřice sesypala s vrcholův stromů veškeren sníh. Lidé, vracející se domů tou hroznou opuštěností, nepromluvili lichého slova, kroky jejich dusil sníh, pohlcovala okolní prázdnota.

Ubohé dívce bylo nevýslovně děsno. Ji děsilo všecko, to mlčení, němé postavy kolem ní kráčející, pohybující se dlouhé, černé stíny. Bylo jí, že hlavy těch stínů dotýkají se hrobu, v němž ležel on, její drahý, opuštěný v té hrozné samotě… I přišlo jí mdlo, nožky klesaly, srdenko se sevřelo. Pan Chablé ji musil držeti.

A mlčky, jako řada stínů, kupa lidí ubírala se tmavou nocí zimní. Páry se hnaly po obloze, zastřely ji, jen tu a tam promkla hvězdička, jež brzo se skryla za šedý závoj.

Té chvíle vzplanuly za posledním záhybem silnice ohně huti, dlouhá světla poskakovala na bílém sněhu, těkavá výheň nad střechou zbarvila kroužící vzduchem lehounké páry… a kousek cesty dál zámek, hrdě se pnoucí, s ozářenými okny.

Paní Chabléová už věděla o děsném nálezu; už v průjezdě se objevila, ovila rámě kolem šíje nešťastné dcery, a v měkkém objetí matčině rozproudily se slzy, ulevující stísněnému srdci…