Skláři/IX.
Skláři Karel Klostermann | ||
VIII. | IX. | X. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | IX. |
Autor: | Karel Klostermann |
Zdroj: | KLOSTERMANN, Karel. Skláři. Praha : Jos. R. Vilímek, 1896 nebo 1897. s. 169–182. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Deset let minulo, snad i více. Zavřela se nad tímto časem věčnost, jako neskonalé moře nad vrženým do něho kamenem.
V širých hvozdech Šumavských doba ta mnoho nezměnila. Postoupil, posunul se sice kraj lesa poněkud před hubící rukou lidskou, bělely, zelenaly se na některých místech výseky, ale v celku člověk přece jen nepatrně postoupil ve svém boji proti odvěkému dílu přírody. Bez hluku stromy rostly na ohromných prostorech, kde nikdo jich neohrožoval, úporně vedly o své bytí pouze s druhy svými boj, v němž vedle okolností vítězily i podléhaly.
Němý, zoufalý to byl boj — vítěz neznal slitování: jeden toliko se vypjal bojovník, jeden jediný, na úkor všech ve značném obvodě, vyhnal peň vysoký, rozložil zelenou chvoj ve vzdušné říši, zabral si pro sebe světla, cokoliv ho měl potřebí, a bujel. „Já! já!“ šuměly větve. A rozložité kořeny, hluboko a široko pod černou zemí se rozvětvujíce, nešuměly, nemluvily nic, ale mlčky hltaly potravu, braly ji po věky věkův, s touž bezohledností, s jakou bralo pro sebe jehličí vzduch i světlo. A od narození k předčasné smrti odsouzen, vůkol velikána rod hyne za rodem, zmírají nesečtená pokolení, po většině vlastní jeho dítky, jež nemilosrdný roditel dusí a vraždí. Cizopasné lišejníky, chundelaté, zelenavě šedé, obrůstají křehké letorosty i slabounký kmen ubohých nedochůdčat, visí s nich jako dlouhá brada stoletého starce.
Avšak naplní se i dni velikánovy, sto let a déle nemoc hlodá v jeho útrobách, jiných sto let chřadne a mře, staví se v něm bohatá míza, měníc v trouchel a červotoč tuhé jeho vlákno, tvrdé jeho dřevo, a přijde den, kdy obr podlehne a klesne s ohromným třeskotem; pouhé nic, snad slabý náraz větru ho srazí se vzdušných výší, s jasných končin slunečného svitu, i padne k zemi, přelomí, zdrtí v hrozném pádu svém drobné výrostky, jež s bratry svými marně toužily po vzduchu a světle; och, zatřeskne, naposled zašumí, na věčnost už nevydá zvuku.
A málo, a vzbují na samém těle zemřelého vítěze vřes, plavuň, kapraď a jahodí, větrem přiváté dítky cizích velikánů zapustí do něho své kořeny, zašumí vůkol dosud krnící jeho vlastní rozenci, plesajíce pod váním větru tenkými hlásky: „My! my!“ Započne mezi nimi nový boj na život a na smrt, až jeden z nich zase zašumí od hluboka a pyšně: „Já! já!“ — A nový, němý, urputný boj, nemilosrdné potírání slabšího zase počíná, zase končí, a trval by od století do století, kdyby člověk, bídná, rychle pomíjející jepice u přirovnání k těmto věkovitým zápasníkům, neučinil mu konec.
Co je deset let v životě těchto dítek přírody? Bublinka času, malá chvilka, nepřinášející skoro nižádné patrné změny. Za to deset let života lidského! Dlouhá, předlouhá doba, činící z hocha mladíka, z mladíka muže, z muže starce.
Kdo by po uplynulém desítiletí neviděl těch změn na starém Haslingerovi a jeho dvou synech? Vetchý stařeček, shrbený, jedva se plížící. Chýlil se ke konci i tento starý strom, jako ty staré smrky nedaleko jeho závodů.
Krásný letní večer zářil nad Janovem. Nad hutí kroužily lehounké, otvorem na střeše vycházející mráčky modravého dýmu, tetelily se, rozplývaly pod paprsky slunečními, šikmo na ně padajícími; bylo, jakoby světlo je pohlcovalo. Starý Haslinger, sedě na lavičce před svým obydlím, zadíval se do nich; snad mu připomínaly vlastní jeho život, podobný mroucímu tomuto kouři. I jemu se dostalo údělem světlého, teplého večera dnů svých. Plahočil se, namahal se, pracoval od svého mládí, ale aspoň dopracoval se něčeho a mohl spokojeně a klidně složiti k otcům mdlé svoje tělo. Nebyl už nájemníkem půdy dočasně trpěným, na níž stály jeho huti; patřilať mu vlastnictvím daleko široko, mnoho set jiter kolem jeho závodů. Jeho výtečný přítel v Kroužilově, někdejší pojezdný pan Klimeš, potom přísný pan důchodní a nyní už skoro čtyři roky všemohoucí pan ředitel knížecího panství, stál mu věrně v slově: jedva se stal ředitelem, způsobil, že milostivá vrchnost prodala Haslingerovi naznačený výměr půdy. A jak výhodně starý sklář koupil veškeré ty rozložité pozemky! Jest ovšem pravda, že pan ředitel zticha a bez křiku dostal dvacet tisíc přídavkem, ale kdyby byl dostal ještě jednou tolik, ještě by to byl býval znamenitý obchod pro Haslingera. A vrchnost také byla spokojena. Což bylo na té půdě? Les, nic než les a mizerných padesát jiter luk, sotva deset jiter polí, a ty si musil kupující teprve vzdělat, ba lesu vyrvat. Jakou cenu měl tehdy les? Za fatku mohlo se ho zkoupit na čtverečné míle.
Když vše bylo v pořádku, vše uzavřeno, s jakou radostí starý sklář tenkráte stával před obrazem své ženy! Div před ním neklesl na kolena.
„Slyšíš, moje zlatá, naše je to, všecko je to naše! Raduj se tam s námi! Tvé děti budou šťastny, slyšíš? Jen počkej, až sejdu se tam s tebou, až ti vše povím, budeš se divit, jak jsem to dobře provedl. Ale bez pana Klimeše by to nebylo šlo, má drahá! Promluv tam za něho dobré slovo, věř mi, zasluhuje toho! Jednal se mnou jako bratr. Je hodný člověk, odporuč ho Pánubohu samému!“
A tvář nebožky jakoby se usmívala, oči jakoby ve stínu bílých krajkových záslon mrkaly.
„Také jsem vše zařídil, jak náleží,“ pokračoval staroch, „však to víš — nechci, aby po mé smrti nastaly spory a hádky mezi hochy, to by nás oba mrzelo, viď? Jan se vzpíral proti původnímu mému úmyslu, sklářem prý nebude, nikdy prý jím nebude; však ti to tam vyložil náš starý Jakub, jenž odešel k tobě před pěti roky, a já jsem ti to také řekl — domlouval jsem mu dost, ale on na tom trval, že ne, za nic na světě. Starý Jakub, náš kantor, pan Klimeš a pan ředitel tam v Řezně, všichni mi byli radou, abych ho nenutil, když nechce. Kupcem ano, tím že bude, že půjde do světa, zde u nás že se mu nechce býti! Tož jsem mu tedy byl po vůli, a dnes je z něho kupec. Mně ovšem se zdá, že je na obyčejného kupce příliš učený a že příliš vězí v knihách, a měl bych za to, že kupec by měl býti více praktikem — ale Bůh to suď! Svět je nyní jiný, a já nemám s to rozum, abych to posoudil, jak náleží. Učený je náš Jan! Francouzsky hovoří, jako když bičem mrská… všichni se mu diví, a ještě včera mi řekl pan ředitel Klimeš, že v celém Kroužilově není tak učeného člověka… Nu, ať je tomu jakkoliv — je kupcem a půjde do světa. Bůh mu požehnej, a ty, viď, moje zlatá, ty mu požehnáš taky?… A nyní, moje drahá, ti povím, jaký zamýšlím udělat pořádek. Je svrchovaný čas… cítím, že brzo se shledáme. Tož tedy Antonín dostane oba závody, Janov i Antonov, se vším všude, jak to stojí a leží, a Jan dostane hotové peníze. Je kupec, a kupec potřebuje hotových. Antonín bohatě se ožení a vyplatí bratra bez obtíží… To je štěstí, co udělá ten hoch, ten Antonín! Takovou nevěstu a do takové rodiny! Kdo by to byl řekl?… Ovšem, hezký hoch je, daleko široko takového neví! Po tobě, má zlatá, úplně po tobě! Ty’s bývala krásná! Jen kdyby nebyl tak prudký a zhorka nakvašený! Prosím tě, má drahá, chraň ho, aby jednou nevyvedl velkou hloupost!… Ani s tím novým obydlím, které teď staví, nelíbí se mi… Jakoby tenhle domek nestačil? Což jsme my tu nebyli šťastni? Ovšem, my tomu už tak nerozumíme, jsme z těch starších — a paní z rodu Chablé by v bydle tak chudičkém nemohla žíti, vedlo by to k takovým koncům, jako na Sosnovce — tak aspoň míní Antonín, a toho bych nechtěl se dočkat za živý svět! Kdo by to řekl? Pro ten byt tam se rozešli a už se k sobě nevrátili. Přes deset let paní Lucilie už je u rodičů v Jezerném, a pět let tomu, co Jahoda je upoután na lůžko, kost a kůže, každý den na shasnutí, žít nemůže a umřít taky ne. Toť strašné! Tak mladý člověk!“
Tak vypravoval staroch své manželce nejinak, než jakoby před ním stála živa.
Ach, ano — pro ten byt prý se rozešli! Pravda, rozešli se pro taková nedorozumění, na první pohled málo závažná, a pro nedohodnutí z různosti povahy a vychování plynoucí, ale kdyby bylo bývalo jen těch, zase by se byli sešli a byli by hleděli jakž takž si vyhověti, a byť ne šťastně, přece snesitelně by spolu byli žili…
Avšak Jahoda byl člověk sobecký; ani škrabošky, zastírající pravou jeho tvářnost, neuměl neb nechtěl dlouho na sobě podržeti. V prvních dobách po odchodu své choti všeliké jeho konání směřovalo k tomu, aby si pojistil její věno.
Bylo v pravdě dobře pro paní Lucilii, že od manžela odešla. Z jara po jejím odchodě objevila se v Sosnovce z nenadání jakás babizna v průvodě dvou mladších žen. Celá ta trojice si počínala, jako by se tam byla chtěla uvelebiti navždy, a Jahoda, jak se podobalo, byl ve velkých nesnázích. Odešly zase, ale už se proslýchalo, že majitel hutí se vykoupil značnou sumou peněz, a pak proskakovaly pověsti o jeho dřívějším životě. Babizna prý nemlčela a chlubila se kde před kým. Řeči se roznášely daleko široko — týkaly se věcí tak neslýchaných, že přemohly i tehdejší odloučenost jednotlivých částí Šumavy a pronikly až do Kroužilova, ba donesly se do uší strýčka Matěje, který nemeškal sděliti se o tom, co slyšel, se „slečnou tetou“ a s panem Chablé; rozumí se, že vše omastil a opepřil vedle svého způsobu, nezapomínaje přidati, že takovéto mrzkosti samy sebou se rozumějí u skláře.
Mladá paní tenkráte mnoho plakala; avšak, jako již svého času v Jezerném, i nyní zvítězil vzdor. Byla u konce s láskou svou, s láskou vůbec, o tom nepochybovala.
Pan Chablé položil Jahodu k mrtvým onoho druhu, kteří nezůstavili po sobě památky. — —
Ubíhala léta, přišla, propadla, přinesla mnoho dobrého i zlého, avšak do Sosnovky žádný rok nepřinesl zvěsti z Jezerného. Za to přišlo kdys od Jahody psané nabídnutí toho znění, že by byl ochoten přispívati na vydržování své manželky, že velkomyslně se zříká svého práva, neposkytovati jí ničeho. Rozumí se, že mu neodpověděli.
Tu — pět let už bylo uplynulo, co mladá paní žila zase u svých rodičův — dostala se zvěsť do Jezerného, že Jahoda churaví. Byla to prý zvláštní, příšerná choroba. Hlava jasná, ruce i ramena při síle, a nohy jakoby pozbývaly citu; nemocný nevěděl, kdy dostupuje noha na zem, chůze jeho stávala se nejistou, a tato nejistota vzrostla tou měrou, že vůbec se bál dostupovati. Pomalu, loudavě přibývalo neduhu, ale než rok se setkal s rokem, nohy vypověděly mu službu.
A nyní počalo chřadnouti ostatní tělo, sil mu ubývalo a strašlivé bolesti na něho doléhaly. Nemocný se svíjel, řval, zuřil, pronášel řeči tak hrozné, že vše od něho utíkalo. A přece potřeboval stále někoho při sobě…
Tu psal své manželce do Jezerného, pro Boha ji prosil, aby vrátila se k němu, i vypsal jí své hrozné útrapy.
Avšak srdce mladé paní se proměnilo v tvrdý kámen. Spatřovalať v dopise tom nový důkaz jeho sobectví: vzpomněl si na ni, protože potřeboval ošetřovatelky. Odpověděla mu, že zůstane u rodičů.
Brzo potom Jahoda poslal jí opis své závěti, v níž ji ustanovil universální dědičkou veškerého svého jmění. Vyjmenoval ve spisu tom všecko dopodrobna: byl to veliký peníz, ani netušila, že je tak bohat, několik set tisíc. Veliká trpkost zmocnila se jí, hořký pocit, jejž nezaplašil ani dopis, provázející tento důkaz účinné lítosti, dopis, v němž kajicně se vyznal ze své viny a prosil znova za slitování a za odpuštění.
Paní Chabléová byla pohnuta k pláči; i pana Chablé list do té duše dojal. Dobré, šlechetné jeho srdce zapomnělo, co se stalo, čím ublížil tento člověk jeho dceři a jemu; i počínal viděti v něm jedině člověka trpícího, vrchovatě nešťastného… Prvého dne neřekl nic, nazejtří pravil dceři:
„Lucilko, pomni, že osvědčuje lítost… odpusť mu!… Je před Bohem a před lidmi přece jenom tvým manželem… a nyní je ubohý při všem, že je boháč… snad větší než my. Lucilko, povinnost káže, abys…“
„Abych jeho penězi si dala zaplatit svoje zničené mládí, svůj zahozený život!“ odvětila trpce.
„Mluvíš poprvé divně s otcem! O jeho peníze nejde; víš, že peníze nikdy nebývaly a nejsou vodítkem mého jednání. Ale odpustit bys mu měla, když tě prosí a uznává, že se prohřešil. Tvá povinnost tě volá k němu, k trpícímu.“
„Nabízí mi svůj mamon, protože v beznadějném jeho stavu pro něho nemá ceny. Jsem tvá dcera, otče, jsem ti povinna poslušností. Můžeš mne odtud vypověděti, vyhnati, ale nemůžeš mě donutit, abych se vrátila k tomuto člověku.“
Bylo patrno, že vzepjala se v ní všecka hrdost uražené ženy. Nepoddala se…
„Nemám k němu žádných závazkův, pražádných,“ pravila; „kdybych měla dítě, byl by otcem mého dítěte a bylo by to jiné. Takhle jsme vypořádáni! Ať si nechá moje věno, nestojím o ně!“
Když všeliké domlouvání jevilo se marným a trpký její vzdor úplně zvítězil nad vrozeným ženě milosrdím, pan Chablé sám vydal se do Sosnovky.
Pobyl tam několik dní. Co projednával s nemocným, o tom nikdo nezvěděl, zachovaliť o tom oba hluboké mlčení. Avšak vrátiv se ze své výpravy, pan Chablé byl velice pohnut; mnoho nemluvil, ale šla hrůza z toho, co řekl. Jahoda trávil shasínající svoje dni v děsné opuštěnosti. Samoten se rval s bolestmi svými; bylo, jakoby se ho všichni více báli ve ztrnulé jeho malomocnosti, než dokud byl při síle a rozhodoval nad osudy své čeledi a svých dělníkův; jedva že mu poskytovali nejnutnějšího ošetřování. V závodě vládl povolaný jím vzdálený příbuzný, člověk mladý, v sebe uzavřený, zádumčivý jako Šumavské lesy, které ho zrodily. Ten si hleděl své práce, svého obchodu, o chorého, bezvládného strýce pranic se nestaral.
„Pochybil-li ve svém životě,“ pravil pan Chablé, „stihl ho krutý, strašný trest. Kdybys viděla tahle muka, Lucilko, neměla bys v sobě lidské duše, kdybys ho nepolitovala. Kaje se z viny své, ví, že ti ublížil, prosí za odpuštění…“
Není na světě skutku velkomyslného, jehož by žena nebyla schopna, není oběti, jíž by nepřinesla tomu, jehož miluje, a i tomu, kdož vzbudil její soucit, byť byl cizím jejímu srdci; žena je obětavou do krajnosti, na sebe zapomíná, život, čest dává v šanc; avšak žena uražená ve své samolibosti, žena zhrzená, která se přesvědčila, že byla předmětem mužovy vypočítavosti, ta neodpustí!
Lucilie neodpustila!
Pana Chablé rmoutila nemálo tato dceřina hrdost; avšak slovy jí nepřemohl, a utíkati se k donucování, nebylo v jeho povaze; bránila mu v té příčině přirozená jeho šetrnost, jakož i okolnost, že nepřestával si vytýkati část viny v dceřině osudu tím, že svého času svolil k jejímu sňatku s Jahodou.
Touž dobou as provdala se druhá dcera pana Chablé, Adéla, za jistého šlechtice Vitunského, mladého pána velmi příjemného zevnějšku a velmi uhlazených způsobů, syna někdejšího dodavatele vojenských potřeb za válek Napoleonských. Starý Vitunský získal obchody svými ohromného jmění, jež uložil po ukončení válek v půdě, nakoupiv řadu velkostatkův a panství. Byl člověk prostý, dobromyslný, jehož povahy bodré nijak nezměnily nabyté miliony. Dostalo se mu přídavkem šlechtického titulu, ale ani tato okolnost neodvrátila ho od dosavadního jednoduchého jeho života, leda že se postaral, aby jeho dvěma synům, Robertu a Stanislavovi, dostalo se pečlivého vychování, jež by odpovídalo jich bohatství a společenskému postavení.
Robert Vitunský, jenž krátce po sňatku Lucilčině s Jahodou koupil panství jakéhosi sešlého barona ze sousedství Chabléových, seznámil se v krátkosti s rodinou touto a zamiloval se do Adély, krásou se rovnající starší své sestře. Zasnoubení a sňatek, jež vzešly z této známosti, byly panu Chablé s nemalou útěchou: Robert Vitunský jevil se kavalírem v nejlepším smyslu toho slova; něžně miloval svou mladou choť, choval se k ní vzorně, a ona mu splácela stejnou láskou; zkrátka, bylo to manželství, že lepšího a šťastnějšího nikdo nemohl si přáti.
A celý dům, kde kdo, všichni přáli Adélce tohoto štěstí a radovali se s ní; strýček Matěj horoval pro pana Vitunského.
„To je člověk,“ říkával, „to je něco jiného, než takový sklář! A pomyslit, že slečna teta (stále tak nazýval paní Lucilii) mohla dostat ještě něco daleko vyššího! Je to k zoufání!… Já se jen těším, že neschází hořem. Je to znamenitá ženština! Jedná, jak se patří: vpravuje se v nezbytí, pouští bol s mysli a kvete dál. Však ještě i pro ni se najde štěstí.“
Och, pravdu měl starý rek z roku 1809. Alespoň zevnějšek paní Lucilie v ničem nejevil, že by skrývala v srdci tajný bol. Tvář její se smála, z očí šlehaly blesky a krásy její přibývalo skoro každým dnem.
V Jezerném byl život volný, společnosti, zábavy, dýchánky, výlety se stihaly jako dřív, a ona se stala duší a středem těch zábav. Vše se dvořilo mladé, krásné paní, a ta jako by viděla v té všeobecné pozornosti náhradu za rozbité svoje štěstí manželské.
Kdo by jí byl zazlíval?… Nikdo ji nemohl viniti ničím zlým, nikdy nevybočila z mezí dovolené zábavy, ani utrhační jazykové nemohli se rozvázati…
I stalo se té doby, že koupil na Šumavě valný kus půdy, ohromný komplex lesa kníže S***, malý německý souverén. Pozemky jeho, stále rostoucí novým přikupováním selských usedlostí, objímaly se dvou stran pozemky Chabléovy, ale nepodobalo se, že by v objetí tomto vězelo něco hrozivého, nebezpečného. Naopak: kníže S*** počal vyhledávati styků se svými novými sousedy, a Chabléovi před ním se neuzavírali. Kníže byl pán dosti mladý, veselý kavalír, družný, ke všem přívětivý, s ním přicházela do Jezerného celá jeho vybraná družina a nad to i jiní velmožové. Bylo veselo, převeselo v Jezerném. Pan Chablé okřával; bylo, jako by sama sebe byl našel. Ejhle ovzduší, v němž žilo se mu lahodně, v němž se cítil úplně svým! Snad probudily se v něm vzpomínky na mládí, snad ožily staré, nikdy úplně nezapomenuté tradice rodinné.
A nejen v Jezerném se scházívali hosté, odbývaly se slávy, ale i v Blažejovském zámku, jejž kníže dal přestavěti a královským přepychem upraviti, stihaly se skvělé slavnosti, a Chabléovi chyběli málokdy.
A paní Lucilie byla i v této skvělé společnosti předmětem všeobecné pozornosti, a nebylo, kdo by se jí nebyl dvořil.
Kdo by byl řekl, že v odloučené od světa Šumavě zavládne takový život, že tam vznikne dvůr v pravdě královský?
Skoro tři roky trvala ta sláva. Pak kníže se vrátil do Němec, a všechno utuchlo, zapadlo v bývalou dřímotu. Šuměly opět lesy starou píseň svou, nepřehlušovanou hlaholem lidským, vedly stromy svůj němý, vražedný boj.
A po celou tu dobu radovánek, plesů a dvorností umíral v bolestech člověk, připoutaný tuhými svazky k veselícím se, umíral v opuštěnosti za hradbou zelených lesů, modrých hor, umíral, ale neumřel.
Zda došla ho zvěsť o bujném životě v Jezerném?…
Tam sotva jim zbylo času vzpomínati na něho. Aspoň nikdy nemluvilo se o něm. Zda někdy, ve chvílích klidných, mezi radovánkami, se nezjevila jeho bledá tvář stárnoucímu kavalíru-skláři, kdo by mohl pověděti?